... děkuji starostce obce Nová Ves za zapůjčení kopie Pamětí obce Nová Ves, které sepsal ve čtyřicátých letech minulého století Josef Švejda (rodák z Nové Vsi, ředitel škol a městský archivář v Kladně) a předkládám zde jejich elektronickou podobu. Tato výrazná kronikářská práce o dějinách obce Nová Ves obsahuje údaje z archivních pramenů k jednotlivým gruntům a jejich držitelům dovedené do kronikářovy současnosti v této podobě:
I. Všeobecná část o gruntech a jejich hospodářství v Nové Vsi: obsahuje údaje o gruntech a jejich hospodářích podle Berní ruly 1654; Register urbárních panství roudnického 1658; Popsání lidí poddaných, též dobytka 1673; zpovědních seznamů 1671 - 1725 (vydal J. V. Šimák); Tereziánského katastru 1713; Register sirotčích či popsání všech poddaných panství roudnického 1726; konskripce 1852; Urbárního kontraktu 1789; Stabilního katastru 1840, podle údajů o výkupu ročního úroku (vyvazovací pokladna) 1853; gruntovních knih a dalších pramenů.
II. Dějiny jednotlivých gruntů a domků v Nové Vsi (č.p. 1 - 149)
    S Vepřkem bezprostředně sousedící (a  v mnoha případech nejen katastrálních se prolínající) Nová Ves na tento web historicky patří. Velké procento uvedených materiálů se bezprostředně týká i vsi Vepřek, jak šly dějiny, prolínaly se osudy obyvatel Nové Vsi s těmi z Vepřku a naopak. Nesmírně zajímavý je historický popis poměrů v Nové Vsi, jak se postupně měnily v průběhu šesti století. Elektronickou podobu těchto Pamětí budu předkládat postupně (jedná se o 219 strojopisných stran A4); ještě musím podotknout, že jsem se snažila minimálně zasahovat do rukopisu, tak jako v předchozích případech kronik Vepřku.


V září 2007 se starostka obce obrátila na Státní oblastní archiv v Litoměřicích (pracoviště Žitenice) se žádostí o pomoc při určení roku založení obce Nová Ves. Text jejího dopisu je zde:
Vážení přátelé,
 obracím se na Vás s prosbou o pomoc v následující věci:
Obec Nová Ves, jejíž jsem starostkou, chtěla v tomto roce oslavit 660. výročí svého založení. Při dohledávání písemných podkladů pro toto výročí – tedy rok založení 1347 – narazili jsme na odlišné roky, kdy měla být obec založena – například podle Archivu českého, díl 28, str. 674 je Nová Ves poprvé zmíněna k roku 1421 ve výčtu statků, které byly dočasně ve vlastnictví pražské obce; stejné datum uvádí encyklopedie Wikipedie a ČSÚ (základní statistická data); Travel Atlas ČR tvrdí rok založení 1347.
Obsáhlá kronika „Paměti obce Nová Ves v okrese velvarském“ z roku 1944 autora Josefa Švejdy (rodáka z Nové Vsi, ředitele škol a městského archiváře v Kladně) však tvrdí, že „Nová Ves patří k později založeným vesnicím, jak naznačuje již její přívlastek Nová, a rok jejího založení známe bezpečně. Bylo to r. 1349 - tudíž rok po založení pražské university za krále Karla IV., Otce vlasti. Vznikla na území patřícím k arcibiskupskému  panství roudnickému, aby byly rozmnoženy důchody nového arcibiskupství. Půda byla rozměřena pro manský dvůr, pro šest gruntů selských a jak rozdělení kolem návsi ukazuje pro devět gruntů chalupnických, z nichž jeden patřil k manskému dvoru a byla v něm krčma.“ ...  Josef Švejda v úvodu své kroniky uvádí zdroje, ze kterých čerpal:
Z knížecího lobkovického archivu roudnického:
Dvě manské knihy z let 1455 - 1605
Gruntovní kniha vsí Všestud a Nové Vsi z let 1575 - 1632
Urbáře z let 1592, 1641 a 1658
Výpis z Berní rolle z r. 1654
Mlýnské knihy panství roudnického a nájemní knihy
Seznam obyvatelstva z r. 1673
Seznam obyvatelstva z r. 1726 /Knihy sirotčí/
Seznam obyvatelstva z r. 1622 přistouplého k víře katolické
Svazeček listin s označením Neudorf
Urbární kontrakt obce novoveské z r. 1879
Ze Zemského archivu:
Gruntovní kniha obce Nová Ves asi z let 1750 - 1860
Fassionsbuch der Gemeinde Neudorf z r. 1789 /Josefinský katastr/
Přiznávací tabely z r. 1713 /Tereziánský katastr/
Tolik k tomu, co se nám dosud podařilo vyhledat... je toho, bohužel, dost málo a neřeší to náš problém – určit co nejpřesněji rok založení Nové Vsi. Obracím se proto na Vás s prosbou, zda by nebylo možné vyhledat ve Vašem archivu přesnější doklad. Podle tvrzení Švejdovy kroniky se domníváme, že rok 1349 jako rok založení Nové Vsi  je uveden v některém z výše uvedených zdrojů, které se pravděpodobně dosud nacházejí ve Vašem archivu  - přesněji v Rodinném archivu roudnických Lobkowiczů.
Děkuji Vám za jakoukoliv informaci, která by nám mohla pomoci. Jana Uhrová, starostka obce Nová Ves.
Začátkem října přišla tato odpověď:
Vážená paní starostko,
není v našich možnostech vypracovat vyčerpávající studii k dějinám Vaší obce a ověřit či korigovat tak všechny údaje, které ve své kronice shromáždil v roce 1944 Josef Švejda. Jím citované prameny "knížecího lobkovického archivu roudnického", tehdy uložené v prostorách Zemského archivu v Praze, jsou s výjimkou "svazečku listin s označením Neudorf", kde možná zaměnil původ takto označného zdroje, stále součástí zde deponovaného Rodinného archivu roudnických Lobkowiczů, z rozhodnutí majitele však dočasně nepřístupného pro historické bádání. Ke vzniku Vaší obce, jak sama píšete, však tyto prameny neposkytují žádoucí informaci a rozpor dvojí nejstarší zmínky její existence je třeba řešit na základě jiných podkladů. Nejpravděpodobnější se nám zdá záměna dvou obcí s názvem Nová Ves, kterou naznačují údaje v díle Antonína Profouse Místní jména v Čechách. Jejich vznik, původní význam a změny, díl IV., Praha 1957. Zde je uvedeno celkem 74 Nových Vsí, z nichž ta Vaše figuruje na s. 515 pod č. 68 jako: ves 6 km sv. od Velvar, 1421 curia in Nova villa monii in Doxan. A/rchiv/Č/eský 28/674: 1428 v Nové vsi. Sedl/áček. v A/rchivu roudn/ickém. Letopočet 1347 jako datum lokace přichází u stejnojmenné obce pod č. 39, ležící jižně od Loun, která nikdy nebyla součástí panství roudnických Lobkoviců a jejich předchůdců, ve svých počátcích však patřila roudnickému klášteru. K okolnostem přechodu Vaší Nové Vsi z majetku kláštera v Doksanech zmiňovaného zápisem z r. 1421, do komplexu roudnického panství, neposkytují prameny žádné svědectví, zmínka z r. 1428 má pak původ ve zde uložené listině arcibiskupa Konráda a bratří Jana a Jindřicha ze Smiřic, kterým "pro náramnost těžkých a ukrutných válek poručil jest sebe s hradem Rudniczy". Nová Ves je v ní uvedena jako součást zástavy části tohoto panství Hanušovi Rothovi z Dubů, což zaznamenal i kronikář Josef Švejda. O co opírá své tvrzení, že datum založení Nové Vsi známe bezpečně a je jím rok 1349, nedovedeme posoudit.
Se srdečným pozdravem PhDr. Eduard Mikušek, archivář

Paměti
obce Nová Ves
v okrese velvarském.










Sebral Josef Švejda, řídící učitel v. v.

Jak vznikla tato kniha.

    Při jedné návštěvě v Nové Vsi nemohl jsem se shodnouti s některými svými vrstevníky o hospodáři kteréhosi gruntu a poznal jsem, že o starších dějinách obce není dostatečně jasno, a sám jsem toho také mnoho nevěděl. Proto jsem se rozhodl k napsání starých pamětí o svém rodišti, a počal jsem hledati zprávy, týkající se nějak obce. O některých pramenech jsem věděl, neboť jsem sestavoval před lety paměti svého působiště Pcher. Na mnohé upozornil mne s nevšední ochotou správce knížecího archivu roudnického Dr. K. Jeřábek, jemuž patří v prvé řadé dík, že podařilo se mi dostatek zpráv z nejstarší doby pro tuto knihu sebrati. V obecním archivu, jak to po venkově po většině bývá, není spisů z doby poddanské a prvých let po zrušení poddanství, a nedá se odtud mnoho vytěžiti.
    Podal jsem v Pamětech obce Nová Ves vše, co pokládal jsem za významné, a k objasnění mnohých poměrů předeslal jsem část všeobecnou, která má usnadniti porozumění různým názvům a tehdejší době, dávkám, robotě, vojenské službě, způsobu hospodaření, prodeji a postupu gruntů a pod. Života posledních padesáti let nebyl jsem již přímým podílníkem a účastníkem, protože od r. 1890 přijížděl jsem domů jen na prázdniny a po roce 1905 jen na jednodenní návštěvy, které se později dály jen jednou neb dvakráte do roka. Proto neuvádím nic z doby mladší o životě spolkovém, politickém a místních událostech. Doufám, že jest to uvedeno v obecní kronice, která z úředního nařízení po převratu byla vedena.
    Nepokládám svou práci za dokonalou a úplnou, neboť bude jistě možno leccos z jiných pramenů doplniti. K tomu naskytne se snad mému pokračovateli vhodnější příležitost, než ji skýtá dnešní válečná doba. Předávám svou práci obecnímu zastupitelstvu a žádám aby kniha podle předpisů o obecních kronikách nebyla půjčována do soukromí a prohlédnutí bylo povolováno jen v místnostech obecního úřadu. Je to snůška nejrůznějších zpráv vyhledaných ponejvíce v archivech a bylo by škoda, aby přišla brzo v niveč.

V Kladně v prosinci 1944.

Švejda Josef,
řídící učitel v. v.
Podpis v. r.
Odkud jsem čerpal látku k sestavení Pamětí:

    V části všeobecné použil jsem různých vydaných spisů, z nichž uvádím zvláště:
Dr. V. Chaloupecký - Ř I P
Aug. Sedláček - Hrady, zámky a tvrze v Čechách - Díl VIII.
P. Frant. Vacek - Paměti král. města Velvar
Kam. Krogra - Dějiny selského stavu v Čechách
Památky archeologické a místopisné
Hyšman - Paroubek - Popis okres. hejtmanství slánského
Dr J. V. Šimák - Zpovědní seznamy z l. 1671 - 1725 - III.

    Z knížecího lobkovického archivu roudnického:
Dvě manské knihy z let 1455 - 1605
Gruntovní kniha vsí Všestud a Nové Vsi z let 1575 - 1632
Urbáře z let 1592, 1641 a 1658
Výpis z Berní rolle z r. 1654
Mlýnské knihy panství roudnického a nájemní knihy
Seznam obyvatelstva z r. 1673
Seznam obyvatelstva z r. 1726 /Knihy sirotčí/
Seznam obyvatelstva z r. 1622 přistouplého k víře katolické
Svazeček listin s označením Neudorf
Urbární kontrakt obce novoveské z r. 1879

    Ze Zemského archivu:
Gruntovní kniha obce Nová Ves asi z let 1750 - 1860
Fassionsbuch der Gemeinde Neudorf z r. 1789 /Josefinský katastr/
Přiznávací tabely z r. 1713 /Tereziánský katastr/

    U okresního soudu ve Velvarech:
Pozemkové knihy obce Nová Ves I - XIC. /Pro výpis držitelů/

    Zařadil jsem i některé své výpisy z archivu král. města Slaného a horního města Kladna a uvedl i mnohé, co utkvělo mi v mysli z četby spisů historických i různých archiválií.

NOVÁ VES

patří k později založeným vesnicím, jak naznačuje již její přívlastek "NOVÁ", a rok jejího založení známe bezpečně. Bylo to r. 1349 - tudíž rok po založení pražské university za krále Karla IV., Otce vlasti. Vznikla na území patřícím k arcibiskupskému panství roudnickému, aby byly rozmnoženy důchody nového arcibiskupství. Půda byla rozměřena pro manský dvůr, pro šest gruntů selských a jak rozdělení kolem návsi ukazuje pro devět gruntů chalupnických, z nichž jeden patřil k manskému dvoru a byla v něm krčma. Později, snad za válek husitských nebo po nich, jeden grunt chalupnický zpustl a nebyl více obnoven. /Kladu jej mezi grunty čís. pop. 10 a 12, kde bývalo dříve čísl. pop. 11, jež mělo vyměřenu stejnou plochu stavební jako grunty sousední./ V prvé gruntovní knize as z r. 1575 jest zapsáno šest gruntů selských a osm chalupnických. Dodatečně byl do gruntovní knihy r. 1605 připsán bývalý manský statek, který se toho roku po zrušení manského poměru stal selským. R. 1652 byl rozdělen ve dva selské grunty, a proto se nám v třetí gruntovní knize objevuje osm selských a osm chalupnických gruntů, jak tomu bylo i ve ztracené gruntovní knize druhé podle poukazů na jednotlivá folia, z nichž bylo do třetí gruntovní knihy přepisováno. Dodatečně je v této třetí knize zapsána hospoda, kterou postavil as r. 1746 Jan Satran a přikoupil k ní od čís. pop. 20 role, takže se stala gruntem. O mlýnu není v těch gruntovních knihách ani zmínky, ač byl založen jistě se vsí, protože byl panský.  (mimo Paměti: Mlýn ve středověku - klikni) Rovněž není zmínky o zaniklém gruntu /později čís. pop. 11/, o obecní pastoušce /čp. 18/ a kovárně /čp. 22/ a domcích, kromě domku Valsova ve třetí. (mimo Paměti: Venkov a kolonizace ve středověku - klikni)
    Ves byla založena na t. zv. "kněžský lán", který měl větší výměru než lán selský /byl ještě lán zemský a královský/. Proto měli zdejší chalupníci téměř tolik strychů jako jinde sedláci. Do válek husitských byly poměry as normální. Jak se utvářely za válek a po nich nevíme, ale nutno předpokládati, že ves jako majetek církevního hodnostáře nezůstala ušetřena zpustošení. Však archivních dokladů o tom nemáme. Arcibiskup Konrád z Vechty dostal se do peněžních nesnází a dne 1. listopadu 1428 zastavil některé poddanské vesnice od panství roudnického, mezi nimi i Novou Ves, panu Hanušovi Růtovi z Dubův. Ves byla vyplacena, ale celé roudnické panství dostalo se pak v zástavu pana Jana Smiřického ze Smiřic, a po jeho popravě r. 1453 spravoval je k ruce sirotkův pan Zdeněk ze Šternberka. Před r. 1475 přešlo panství zápisem na pana Ješka Stojanovského z Bozkovic. Na to se vystřídalo v držení Roudnice několik pánů: Půta z Ryzmberka, jeho synové, Václav Haugvic z Biskupic, Jan Kryštof hrabě z Tarnova, pak Januš kníže Ostrovský. Na tom se r. 1577 dosoudil držení pan Vilém z Rožmberka. Ten oženil se r. 1587 - po čtvrté - s Polyxenou z Pernšteina, která po jeho smrti r. 1592 panství roudnické zdědila. Roku 1603 provdala se znovu za pana Zdeňka Vojtěcha z Lobkovic, a po jeho smrti postoupila r. 1633 panství synu Václavovi z Lobkovic. Rod ten držel pak panství roudnické nepřetržitě a přikupoval některá panství okolní, takže při zrušení poddanství v r. 1848 měl rozsáhlý pozemkový majetek kolem Roudnice a Mělníka. Nová Ves měnila pány zároveň s panstvím roudnickým, při němž trvale zůstávala. Za války třicetileté velmi utrpěla, a při jejím skončení byla z větší části pustá. Roku 1654 bylo tu devět gruntů pustých a do r. 1658 zpustl ještě jeden. Ale během dalších patnácti let podařilo se všechny pusté grunty osaditi. V soupise hospodářů z r. 1673 jest řada mladých hospodářů, z čehož se dá usuzovati, že teprve nedlouho před tím hospodařiti počali.
    Ačkoliv jest Nová Ves osadou mladší než okolní vesnice jako Vepřek, Staré Ouholice, Lečice a j., bylo přece zjištěno, že v jejím obvodu žili lidé již dávno před jejím založením. Sídelní jámu nalezl jsem na poli Švecově "Na halace". Byly tu střepy nádob černě tuhovaných s rovným okrajem a kosti zvířecí. Dle ústního podání byl v bývalé obecní pískovně /"Na skále"/ vykopán hrob s bronzovými předměty - snad z doby laténské? Při zakládání chmelnice Vršníkovy "Za luky" našel jsem na mezi několik střepů a pupíky a při zakládání chmelnic u panského háje i střepy s vlnovkou.
    Při stavbě vily na čís. kat. 400 byl vykopán hrob laténský, z nějž byla zachována neporušená nádobka laténského typu, železný meč, štítová puklice a jiné drobnosti. Nález popsal podrobně Ing. Stanislav Mikuláš, úředník velvarského cukrovaru v Památkách archeologických a místopisných z r. 1914 díl XXVI.
    V posledních letech prokopal pro kralupské museum p. Prokop Masner "Na homolce" nad skleníky zahradnictví p. Ondráka několik kostrových hrobů. Podle zpráv Státního archeologického ústavu z r. 1940 byl tu hrob šňůrový, únětický a laténský. Předměty jsou v kralupském museu. V kralupském museu jest uložen také černý hrneček a červený pohár ze zvoncové jámy /či hrobu?/.
    V gruntě čp. 7. Františka Sedláčka byl před lety nalezen hliněný hrneček se stříbrnými penězi. Po prozkoumání nálezu prohlásil numismatik prof. Jos. Smolík, že v celém nálezu nebyla jediná mince, která by měla numismatickou cenu.
    Dříve než podám historii jednotlivých gruntů, předkládám čtenáři část všeobecnou, aby lépe porozuměl poddanským poměrům a některým uváděným názvům. Do té jsem vhodně připojil tehdejší místní poměry dle urbářů a jiných pramenů a připojil různé archivní výpisy a tabulky.
    Jak bylo uvedeno, prožívala Nová Ves války husitské jako mladá osada. Po nich se právo vrchností nad poddanými značně upevnilo. Již v XV. století bylo omezeno jejich volné stěhování sněmovním usnesením a před třicetiletou válkou proměnila se jejich závislost na vrchnostech v úplnou nesvobodu či člověčenství. Tento výraz nalézáme již v četných slibech či poddanských přísahách novým vrchnostem i v četných výhostech či propouštěcích listech ze XVI. stol. Poddaní se nesměli podle vlastní vůle stěhovati, nesměli přijímati zaměstnání na cizích panstvích, dávati děti na řemesla a na studie, nesměli se volně ženiti a vdávati, kšaftovati, prodávati nebo postupovati statky, neboť nebyli vlastníky gruntu, na němž hospodařili. Grunt zůstával vždy pánův, a sedlák mohl býti kdykoliv s gruntu sehnán či odsazen. Sedláci se u nás rozeznávali na zakoupené podle práva německého či purchrechtního, a nezakoupené dle starého práva českého. Zakoupení sedláci byli ve výhodě, neboť zákupní smlouvou měli přesně stanovené povinnosti a práva. Před zrušením poddanství byli snad všichni gruntovníci v Nové Vsi zakoupeni. Zákupy se prováděly kol r. 1800 za dvojnásobek staré kontribuce. Podle placení gruntovních peněz seděli mnozí hospodáři z Nové Vsi koncem XVI. stol. na zaplacených a očištěných gruntech. Takové grunty se převáděly bez obtíží na přirozené dědice a vrchnost uplatňovala právo odúmrtí jen když hospodář neměl vlastních dítek. Případy takové najdou se při jednotlivých gruntech.
    Když nechtěla míti vrchnost někoho na určitém gruntě buď že neplnil řádně své povinnosti v odvádění gruntovních peněz, úroků neb jiných dávek, nebo že špatně obdělával pole, nechával budovy pustnouti neb i z jiných příčin, dala mu příkaz, aby grunt jinému prodal nebo s někým směnil. Při směně šel vždy s většího gruntu na menší. Příkladů o takovém odsazování a frejmarčení dalo by se uvésti hojně. R. 1592 byl odsazen z gruntu v Dušníkách Šimon Kareš, dle všeho měšťan Nového Města Pražského. Kapitola pražská, které Dušníky patřily, dala mu oznámiti, že jej na svých gruntech trpěti nemíní a nechce, aby statek jinému prodal. Dostal propouštěcí list, aby se usadil, kde by se mu líbilo. Peníze byly mu složeny na právě či na rychtě ve Vepřku. Šimon Kareš se pak usadil v Nové Vsi, kde si zakoupil za hotové peníze grunt, dnešní čp. 15. Proč byl odsazen z gruntu v Dušníkách, nevíme. Odsazovaným nedbalým hospodářům ponechával se obyčejně ke směně neb k prodeji čas několika měsíců, výjimečně doba kratší jen několik týdnů. Před takovým prodejem neb směnou byl grunt místním rychtářem a konšely odhadnut či prošacován. Někdy přibírali se k odhadu rychtáři ze sousedních i cizopanských vsí jako osoby nestranné. Odsazený nemusel tudíž prodávati statek za každou cenu, ale za cenu odhadní. Když neprodal nebo nesměnil do určené doby, býval dán do vězení neb platil pokutu a vrchnost pak prodala grunt sama. Kupec byl povinen složiti při odhadu stanovený závdavek a ostatek kupní ceny splácel pak ročními gruntovními penězi t. řeč. věrunky. Nebývaly to částky veliké, a tak se úplné splacení gruntu protáhlo mnohdy na desítky let. Za přejímané grunty platilo se zřídka hotově, a pak byl statek o hodně levnější. Při směnách či frejmarcích byl při odhadu určen doplatek za grunt větší nebo na kterém bylo více zaplaceno. Poněvadž nápadníci gruntovních peněz přicházeli se svými nároky na řadu až po zaplacení závazků starších, mnohdy po deseti i dvaceti letech, proto velmi často prodávali gruntovní peníze za hotové, obyčejně na třetí peníz, t.j. za třetinu, ale někdy i za pětinu. Některé případy najdeme i ve výpisech u několika gruntů. Když přejímal grunt po otci syn, byl grunt rovněž odhadnut, odečteny závazky a ze zbytku určovaly se stejné podíly vdově a jednotlivým dětem. Někdy připadal stejný podíl vrchnosti jako odúmrť. Když zemřel hospodář bezdětný, připadala polovina statku vrchnosti a druhá vdově. Zůstala-li na gruntě hospodařiti vdova, musela spláceti ročními gruntovními penězi podíl připadlý na vrchnost, a po její smrti připadla vrchnosti i její polovina, takže mohla pak osaditi statek novým hospodářem, po závdavku brala gruntovní peníze sama. Když se taková bezdětná vdova provdala, odrážel si druhý manžel její polovinu jako závdavek a gruntovními penězi ročními splácel druhou polovinu vrchnosti. Když provdala se vdova s dětmi, odrážel si nový hospodář její podíl na závdavek a ročními věrunky splácel staré nedoplatky a podíly dětí. Pro právo odúmrtní nebylo poddaným dovoleno volné kšaftování. Některé vrchnosti uznávaly nespravedlivost braní odúmrti a poddaným ji odpouštěly, vymiňujíce si jen případy, kdy nebylo blízkých příbuzných. Proti braní odúmrti stavěl se již ostře Mistr Jan Hus, kdežto Tomáš ze Štítného se s ní smiřoval, žádaje, aby z ní byly dávány hojné almužny. Arcibiskup pražský Jan z Jenštejna nařídil úředníkům arcibiskupských panství, aby odúmrti nebrali, a po něm tak učinili někteří jiní církevní hodnostáři. Na takových panstvích mohly grunty přecházeti na sourozence, bratrance a jiné příbuzné k podělení nebo na toho, koho nebožtík před smrtí s povolením vrchnosti určil. Někde se poddaní sami z odúmrti vykupovali a to buď jednorázovým platem nebo se zavazovali k různým ročním povinnostem, dávkám a robotám. Někde vymáhaly vrchnosti odúmrť přísně, jak je zřejmo z psaní hraběte Jaroslava z Martinic z r. 1649. Činí v něm výtku svému úředníku panství slánského, že připustil v městské radě projednávati ohlášení Víta Holle, že po jeho smrti, protože mu dítky zemřely, mají jeho dvě políčka připadnouti k záduší. Hrabě odůvodňuje svůj odpor takto:
    "...neb kdyby se tak dědičným poddaným, kteří nic takového kšaftovati žádné moci nemají, ani za živobytí in casu mortie odevzdávati - grunty a dědiny nemovité záduším dávati dopustilo, tehdy by každý takový člověk, zvláště žádné manželky a dítek nemající, pod takovou sobě zamýšlenou pobožností vždycky vrchnosti své dědičné každé odumrtní právo šibalsky odtáhnouti mohl a chtěl. . . . a kdyby se k záduším takové obmyslné odevzdávání pouštěti a grunty nemovité nechávati měly, tehdy by tím nepořádným způsobem mnohá záduší snadno brzy gruntův městských více nežli které vrchnosti dědičné dostávati a míti mohla . . . . . Než kdyby který člověk ne grunty nemovité, ale hotové peníze zvláště za živobytí svého záduší dal a odevzdal, to by se snáze od vrchnosti povoliti a ztvrditi mohlo, ale v této příčině dědin, zahrad a gruntův nemovitých dokonce nic povoliti nemohu a nemíním, nýbrž nadepsanému úředníku mému dostatečně poroučím, aby on tu všecku pozůstalost dvou gruntův dotčeného Víta Holle jako na vrchnost jeho dědičnou právem odúmrtním spravedlivě připadlou k ruce mé ujal, dal prošacovati a prodal..."
    Z odúmrti bývalo jen někdy dáno něco z milosti příbuzným /Viz po Kedrutě Jirchářové z čp. 19 sestře Martě Lacmanové/. Když selský syn zběhl t. j. odešel tajně na jiné panství, když se vdala dcera hospodáře bez povolení jinam, nebo se svobodná neb vdova zmrhala, přicházeli o svou spravedlnost a podíly jejich připadaly vrchnosti. Odúmrť byla dobrým zdrojem vrchnostenských příjmů a proto si ji mnohé vrchnosti hájily. K všeobecnému jejímu omezení došlo až v době provádění reforem za císařovny Marie Terezie a císaře Josefa II. po vydání dědičného řádu č. 1770. Nebylo-li dědiců a posledního pořízení, měl statek připadnouti jako odúmrť státu, ale pro odpor vrchností bylo ustanovení to po roce zrušeno.
    Když nový držitel grunt závdavkem a gruntovními penězi zaplatil a ode všech dluhů očistil, přestal platiti gruntovní peníze a odváděl jen roční vrchnostenský úrok, který musel odváděti ovšem i při gruntovních penězích. Ale ani s plně zaplaceným gruntem nemohl volně vládnouti. Když jej chtěl prodati nebo směniti, postoupiti synovi neb dceři, musel si k tomu vyžádati vrchnostenské povolení. Postupy se mnohdy prováděly formou prodeje. Tak prodal r. 1629 Michal Kára statek /čp. 20/ synu Vítu Károvi. Otec pravidelně předával grunt nejmladšímu synovi, což dálo se z té příčiny, aby mohl hospodář ostatní děti zaopatřiti, dcery vyvdati a starší syny přiženiti do gruntů bez synů nebo k pozůstalým hospodyním-vdovám, jak toho najdeme také doklady. Když byl nejmladší syn při úmrtí otcově příliš mlád, pouštěla vrchnost grunt obyčejně tomu, který se jí zdál nejzpůsobilejší. Při nebytí synů přecházíval grunt na nejstarší dceru. Přiženil-li se selský synek ke vdově s dětmi, stával se jen zatímním hospodářem do vzrůstu ustanoveného dědice neb dědičky, jak také z několika případů na místních gruntech vysvitne. Takový zatímní hospodář měl za dobré hospodaření zhusta nárok na případný výměnek a vykladené gruntovní peníze, v příznivých poměrech mohl si i něco nahospodařiti a po předání gruntu na menší usedlosti se zakoupiti. Zmíněný dědický řád zaváděl předávání gruntu nejstaršímu synovi, ale tu se stávalo, že se mohl ujmouti hospodaření až ve zralém věku, neboť bývalo zvykem, že si hospodář ponechával vládu na gruntě až do své smrti. Když jej dával později připsati synovi dříve /při sňatku/, vyhražoval si často ještě hospodaření na nějaký rok a pak si zajišťoval pro své stáří byt a obživu, či jak se říkalo - určoval si výměnek. V nejstarší gruntovní knize není o nich zmínky, protože starý hospodář zůstával ve společném stravování a dle náboženských názorů bylo synovskou povinností dochovati rodiče k smrti. /Jediný případ u čp. 12 v r. 1603/. Poněvadž vznikaly někdy mezi výměnkáři a držiteli gruntu spory o výměnky, nalézáme ujednanou výměru jejich kol r. 1800 zapsanou podrobně v gruntovních knihách, či jak se říkalo, byly knihovně pojištěné. Přehlédneme-li řadu takových výměnkových zápisů, vidíme, že se v prvé řadě pojišťoval byt, pak obživa, ošacení a někdy i slušný pohřeb. Pro stísněnost bytových poměrů bývaly na mnohých gruntech přistavovány pro výměnkáře světnice a komora, ba v častých případech bylo pro ně vybudováno zvláštní stavení výměnkářské buď při gruntu nebo opodál. Nároky byly různé. Někde to výměnkářka vyjádřila krátce: Do smrti byt, stravování při stole hospodářově a šacení. Opatrnější si k tomu vložila výhradu - kdyby měla snášeti protivenství, že bude žádati za své dobré hospodaření za vdovství vyměření výměnku podle uznání vrchnostenského úřadu. Jindy bylo vše vyjádřeno určitými číslicemi a mírami. Z odváděných naturálií bylo na prvém místě žito na chléb, pak pšenice a ječmen, zřídka něco ovsa, hrách, čočka, proso, ojediněle mák a téměř všude sůl. Ovoce se odvádělo syrové, švestky suché a švestková povidla. As dvakráte našel jsem i víno. Některý výměnkář spokojil se s jablky jakéhokoliv druhu, jiný určoval si panenská a míšeňská na rovný díl. Jedna výměnkářka určila si dva štěpy - bílou míšeň a malvazinku a dva stromy hruškové - sládnici a soudnou, jednou pojata do výměnku i hruška plánička. Někdy byla místo odměřeného ovoce vymíněna některá zahrádka neb řada stromů v sadě, jindy bylo připuštěno zmenšení množství slovy - "když se urodí". I na palivo výměnkáři pamatovali. Dostávali dříví polenové i otýpky klestí či války, po r. 1800 objevuje se i několik strychů uhlí. Současně objevují se i brambory /1812 dílec "na erteple"/. Ve výměnku bylo mléko - pokud se dojí - někdy denně, jindy několikráte za týden, v jediném případě na neděle a svátky po žejdlíku smetany. Do výměnku bývalo pojato dodání vykrmeného vepře na 15 až 40 žejdlíků sádla, jednou našel jsem krmené husy a holoubata. Některá výměnkářka si vymínila místo dávání mléka, másla a tvarohu, chování jedné krávy na píci hospodářovu, ba i několika ovcí, slepic a jedné husy. Na ošacení bylo pamatováno menší peněžitou částkou. V několika případech bylo místo obilí v zrnu vymíněno pole ve stanovené výměře. Hospodář je měl obdělávati, ale výměnkář měl dodávati vlastní osivo. Při úmrtí jednoho z výměnkářů polovina výměnku odpadala, ojediněle vyhradil si výměnkář, že úmrtí výměnkářky ničeho na výměnku nemění. Někdy musel nový výměnkář čekati s braním výměnku až do úmrtí starého výměnkáře neb výměnkářky. Dva výměnky byly by na grunt mnoho. Do té doby musel se spokojiti se společným stravováním. Několik výměnků jest v pamětech gruntů i uvedeno, aby bylo zřejmo, že řídil se jak velikostí gruntu tak i náročností odstupujících hospodářů.
    Jak bylo již uvedeno, bylo jednání poddaných omezeno v mnohých směrech a muselo se dříve vyžadovati vrchnostenské povolení, jež se nedávalo většinou bez úplaty. Na některých panstvích bývalo neosedlým poddaným či podruhům bráněno v uzavírání sňatků z toho důvodu, poněvadž "množíce se příliš, jsou sváděni ke krádežím a jiným nepřístojnostem." Domkářům bez polí bylo zabraňováno chovati dobytek, dokud by neměli určitou výměru vlastního  nebo najatého pole /na krávu 4 str/. Děti sedláků a chalupníků i podruhů měly zůstávati při zaměstnání otcově, aby bylo dostatek pracovních sil na panství. Když chtěl dáti poddaný člověk synka na řemeslo nebo na studie, musel žádati dříve o povolení, jež bývalo nadepsáno "Consens", a bez takového povolení nesměly řemeslné cechy učně zapsati, ani mu dáti zavyučenou. Podle sněmovního usnesení v 16. stol. nesměla svobodná města a jednotlivé vrchnosti dovoliti, aby se na jejich gruntech zdržoval a pracoval kterýkoliv cizí poddaný bez písemného povolení své vrchnosti, které se zvalo "fedrovní list." V případě usvědčení z přechovávání cizího poddaného bez takového listu mohla jeho vrchnost vymáhati vyměřenou vysokou pokutu 25 kop gr čes. nebo 50 kop gr míšeňských. Purkmistr a rada města Slaného poručili č. 1572 "sousedě Hamrové, aby Johanky v témdni odbyla, poněvadž neví se kdo je její pán, snad by musela pokutu vedle zřízení zemského dáti, že bez vůle pána jejího ji přechovává". Jako ukázku fedrovního listu uvádím:
    Já, Jiří Bořita z Martinic a na Smečně, římského císaře J. M. rada a nejvyšší sudí království Českého, známo činím tímto listem vůbec přede všemi, že jsem podle snešení sněmovního, které se stalo na hradě Pražském v pondělí den sv. Šťastného 1.MDLXXXV. Mikulášovi Mrázkovi a Voršile manželce, lidem poddaným svým na snažnou prosbu jich tímto listem své povolení dal a dávám, aby buď v podruží aneb v službě na číkoliv gruntech býti a živnost svou bezpečně provozovati mohli a to od data listu toho až do roka pořád zběhlého, a po vyjití téhož roku aby nadepsaní manželé byli povinni na den sv. Martina, když se psáti bude léta 86 přede mnou na zámku Smečně se postavili a na grunty mé se vstěhovali. Tomu na svědomí a pro lepší toho jistotu sekryt svůj vlastní k tomuto listu jsem přitisknouti poručil, čehož datum v pondělí den sv. Martina 1585.
L.S. /Archiv m. Slaného/
    Když se chtěl poddaný člověk přestěhovati trvale na cizí grunty či panství, mohl tak učiniti jen s vrchnostenským povolením, které se nazývalo propustný list neb výhost. Výhosty se vydávaly na vzácné přímluvy a žádosti jiných vrchností zdarma, jindy za náhradu, která se zvala "koláč". Dálo se tak již za života Tomáše ze Štítného, neboť píše: ... "jestliť páně dědina, člověkť jest boží," a horlí proti tomu, že některé vrchnosti nechtějí propouštěti poddané na jiná panství a pro svůj zisk jim brání se vystěhovati. ... "a berou dary neslušné", t. j. zmíněný koláč. Ten býval někdy dosti značný. Když se chtěl v r. 1587 usaditi ve Slaném sedlák Jan Urye z Lunikova, kterážto ves patřila městu Slanému, musel dáti za propuštění z poddanství a za přijetí mezi měšťany purkmistru a radě města Slaného  100 kop míš. Kylián Důras, tovaryš pekařský, musel dáti pánům za výhost 15 kop míš. R. 1607 měl dáti Vít Spousta ze Slaného za propuštění k manželství Marty, vdovy po Kyliesovi z Beřovic s dětmi, její vrchnosti panu Doupovcovi z Doupova koláče 30 kop m. Jiné vrchnosti žádaly za propuštění z poddanství nebo za propuštění spravedlnosti dvě štučky kmentu a pod. Na žádosti jiných vrchností dálo se propuštění těch, kteří se jinde zakoupili neb se jinam chtěli přiženiti bez úplaty, ale vyhražovala se pravidelně náhrada podobným způsobem. Někdy byl výhost samostatnou listinou, jindy bylo propuštění oznámeno pouhým dopisem oné vrchnosti, jež o propuštění žádala. Ve městech vyžadovali při novém měšťanu vedle výhostu či průkazu, že nepodléhá žádné vrchnosti, také list zachovací, že narodil se jako syn rodičů, kteří se řádem církevním sňali a dobře se chovali. I ten býval samostatný nebo připojen k výhostu. Propuštění z poddanství bylo buď úplné, že mohl se propuštěný usaditi jako svobodný člověk kde by se mu zlíbilo; častěji bylo to však propuštění z jednoho poddanství do jiného. Ukázkou uvádím:
    Já, Bohuchval Valkoun z Adlaru a na Štafě známo činím tímto listem, že na žádost a připsání J. M. urozeného pana pana Jana z Valdšteina na Hostinné a Rachově propustil jsem a tímto listem propouštím Annu, dceru Jiříka Melichara, poddanou svou ze vsi Račiněvsi i s spravedlností její na gruntech mých jí náležitou, práva sobě nad ní dáleji nepozůstavujíce. Na potvrzení toho sekrýt svůj vlastní k tomuto listu výhostnímu jsem přitiskl. Jehož datum na Štafě v úterý po sv. Lukáši l. 1604.
L. S. /Slánský obzor XVII./
    Moudří a opatrní páni a přátelé moji dobří,
též bych Vám přála zdraví a v něm jiného mnoho dobrého věrně ráda. Na žádost Vaši činím a Mikuláše, syna neb. Vávry z Radotic k ruce J. M. císařské se spravedlností jemu náležitou, jakoužkoli pode mnou na gruntech mých měl i z člověčenství svého a poddanosti, kterouž mně zavázán byl, bez překážek i budoucích potomkův mých, v ničemž nezávadného, což by dobré jeho pověsti škodilo, Vám ho tímto listem mocně propuštěného činím v takovouž od Vás odměnu.
Datum na Budkově v sobotu před sv. Martinem leta 1564.
Adresa: Elška starší z Citova a na Budkově.
    Moudrým a opatrným přátelům purkmistru a radě
    města Slaného, přátelům mým dobrým.
/Na rubrum poznámka: Výhost Mikuláše, řezníka z Radotic./
/Archiv m. Slaného/.
List zachovací s výhostem:
My purkmistr a rada města Mostu službu svou  vzkazujeme a známo činíme tímto listem všem vůbec i jednomu každému, že do plné rady naší předstoupili jsou před nás opatrní muži Vít Švach, rychtář, Jan Duma /as Tůma/, Václav, starého rychtáře syn, konšelé ze vsi naší Škyřic, lidé ctní, víry hodní, poddaní naši, a ti jsou právně vyznali jednostejně a dobrovolně, že Vít Bílek, listu tohoto ukazatel, jest pošel od otce Šimka Bílka a mateře Ludmily, poctivé ženy, manželův řádně sňatých, ve všem zachovalých, knězem právě oddaných tak podle řádu a obyčeje stavu manželství pravého, kterížto rodičové již jmenovaná po všecka ta leta co jsou pod námi mezi nimi až do skonání života svého, byli, řádně, poctivě a chvalitebně se zachovali jako dobří, poctiví lidé, nic po sobě takového nepozůstavili, což by jich dobré pověsti na překážku býti mohlo než vše dobré, a také dotčený Vít, syn jejich, co jest tak s nimi byl z mladosti své, že jest se zachoval jakož na dobrého sluší.
    A potom žádal jest nás již svrchu psaný syn i s přáteli svými, abychom jej z člověčenství i ze vší poddanosti propustili a jemu list výhostný dali, aby on živnost svou vésti mohl, kdež by se mu zdálo a vidělo. Kdež my k přímluvě mužův a přátel téhož již často jmenovaného Víta z člověčenství a ze vší povinnosti a poddanosti nám zavázané i se vší jeho spravedlností na ten čas jemu na gruntech našich tu ve Škyřicích náležité, propustili jsme a mocí listu tohoto propouštíme, právo sobě ani budoucím našim na témž Vítovi žádného výše a dále nepozůstavujíce, ale jeho svobodná činíce nyní i na časy věčné. Protož prosíme všech vespolek i jednoho každého zvláště, jimž tento list náš ukázán bude, a kdež by se koli neb za kýmkoli často psaný Vít osaditi a živnost svou vésti chtěl, že jemu toho příti a laskavi budete pro touž libost odplacení nebo mnohem větší to činíce. Toho na svědomí a pro lepší jistotu pečeť města našeho svrchu psaného s jistým naším vědomím k listu tomuto dali jsme přivěsiti, jenž jest napsán v pátek před sv. Martinem 10. dne měsíce Novembra leta po Narození Pána Krista MDLXIIII.
    /Listina na pergamenu psaná, s visutou pečetí, která dnes již schází.
Archiv m. Slaného/.
    Častým závěrem výhostů bývalo . . . . "kdyby se co tomu podobného natrefilo, má se podobně odměna státi" . . . R. 1616 sliboval pan Jan Millner z Millhauzu a na Zvoleněvsi purkmistr a radě m. Slaného, že za propuštění Kateřiny, dcery Mackovy z Lunikova k manželství Havránkovi do Ješína, jim propustí svého poddaného Holubáře z Podlešína. Někdy bylo propuštění povoleno pod takovou podmínkou, že stalo se bezúčinným. R. 1605 propustil pan Jaroslav Bořita z Martinic a na Smečně Annu, dceru sedláka Matouše Vocelky z Humen k manželství řezníkovi Václavovi Charvátovi ve Slaném s výhradou, že oba manželé zůstanou do smrti při víře katolické, jinak že propuštění pomíjí. Ve Slaném však požadovali, aby se každý měšťan s nimi srovnal ve víře. Charvát byl tudíž víry podobojí a nemínil se pro bohatou nevěstu víry své vzdáti. Proto se svatby sešlo. Bez jakékoliv výhrady propustilo mu za nedlouho kapitolní panství k manželství Kateřinu, dceru Václava, mlynáře v lukách pod vsí Klobuky se spravedlností 100 kop. Ale po svatbě žádal Václav Charvát s manž. Kateřinou za opravu výhosti. Nevěsta prý dostala 100 kop gr hotově, ale bylo smluveno, že má míti stejný podíl s ostatními dětmi a obdržených 100 kop že se pak odečte. Pro to mělo býti ve výhostu "se vší spravedlností", a ne jenom se spravedlností 100 kop. Z žádosti této jest patrno, jak důležitým bylo ve výhostech uvedení spravedlnosti. Někdy propouštěl se poddaný "se spravedlností, až má-li jakou", jindy propuštěna nevěsta "se spravedlností, kterou jí otec, jsa živ, dáti chce". Také jsem našel výhost s vymezením "což by jemu, po témž Petrovi, otci spravedlnosti na podíl jeho náleželo, toho aby sestrám svým Dorotě a Žofii k vyzdvižení zanechal", i výhosty, v nichž není o spravedlnosti ani zmínky, a výhosty se spravedlností vyjádřenou číselně "78 kop 21 gr na díle již složenou a budoucně pod roky vycházející". Někdy žádaly některé ženy po smrti otcově o nadlepšení spravedlnosti, protože dostaly při vdavkách méně, než mají nyní sourozenci. Ustáleným zvykem bylo, že při provdání na cizí grunty bez povolení potrácela nevěsta jakýkoliv nárok na spravedlnost. Ta připadala v Nové Vsi vrchnosti, jinde ve prospěch ostatních sourozenců.
    Propouštění těch, kteří se chtěli na jiném panství usaditi a tam zakoupiti, dálo se většinou na žádost nové vrchnosti beze všech obtíží. Zřídka bylo propuštění žádaného poddaného odmítnuto s odůvodněním, že jej vrchnost sama jako řemeslníka potřebuje, nebo že má poddaných málo. Po převzetí gruntu na novém panství musel takový přestěhovalec složiti nové vrchnosti slib poddanosti a člověčenství či jak se tu říkalo vykonati povinnost. Žádosti vrchnostenských úřadů za propuštění cizího poddaného na panství buď k ujetí koupeného gruntu nebo k manželství zvaly se "intervence", a od třicetileté války byly většinou německé jako veškeré úřadování se sousedními vrchnostmi i krajským úřadem. Uvedené ukázky z té doby jsou ponejvíce překlady.
    Slavný hospodářský úřade!
Poněvadž byl Josef, pozůstalý syn po neb. Františkovi Kytkovi ze vsi Žižic ustanoven učitelem ve vsi Kvílicích při tamní farní škole na panství slanském, tam se usadil a hodlá se oženiti s vdovou Marií po kvílickém učiteli Antonínu Šťastném, žádá se slavný hospodářský úřad, aby výše jmenovaného Josefa Kytku i s jeho dědičnými nároky sousedsky propustil z kladenské do slánské pravomoci.
V Slaném dne 17. července 1806.
Antonín Kapoun, správce.
Adresa:  Slavnému hospodářskému úřadu v Kladně.
    Žádosti bylo ochotně vyhověno, neboť bylo to již po reformách císařovny Marie Terezie a císaře Josefa II., které přinesly všem poddaným mnohá polehčení. Žádaná povolení o výhosty, povolení sňatků, povolení na studie a k učení se řemeslu nesměla již býti odpírána, ač se muselo dále o ně žádati až do zrušení poddanství v r. 1848, a byla vydávána za mírný poplatek. Od r. 1771 nesmělo býti požadováno za výhost více než 6 zl, později platil se kolek a odměna /akcidence/ úředníku. Na některých panstvích měli již na výhosty tištěné formuláře. Dříve byly výhosty české, nyní ovládla němčina. Mnohomluvné výhosty dřívější měly nyní formu stručnou.
    Propustný list,
jímž se zdejší poddaná Anna, manželská dcera Václava Kratochvíla z Muncifajs na zakročení kladenského hospodářského úřadu ze dne 30. prosince tohoto roku zákonně propouští k sňatku s tamním poddaným Václavem Klabochem z Kladna.
Ve Smečně dne 31. prosince 1807.
Jan Böhm, ředitel.
Adresa: Hospodářskému úřadu v Kladně.
    /Archiv m. Kladna/.
    Na mnohých panstvích byly již před třicetiletou válkou vypracovány poddanské řády, v nichž byly uvedeny všechny poddanské povinnosti. Mezi nimi byla vždy uváděna povinnost kupovati od vrchnosti sůl, pivo a kořalku, někde i železo. Nosení a vožení těchto potřeb na grunty pánovy odjinud bylo trestáno pobíráním a pokutami.
    Vrchnosti uplatňovaly nárok, aby jim poddaní sirotci po tři léta v jejich domácnostech a dvorech sloužili, a později vyžadovaly mnohde takové služby i od dětí ostatních poddaných, a odepření dovedli někteří páni odpláceti. Sedlák Brodeský z Řisut měl dáti svou dceru Lidmilu do služby mezi komorné manželky pana Jaroslava Bořity z Martinic a na Smečně, ale nedbal té veliké milosti a snaživými prosbami, že ji nutně ve svém hospodářství potřebuje, si vymohl, že mu byla ponechána doma. Když nechtěla jíti do služby k paní za komornou, měla jíti příštím rokem za děvečku do panského dvora. Sedlák uprosil to znovu. A tu se jí hodily vdavky. Ucházel se o ní zámožný sedlák Tomáš Důras ze Želenic. Ale jeho vrchnost, purkmistr a páni města Slaného žádali r. 1612 marně o její propuštění. Na opětovnou žádost odpověděl uroz. p. Jaroslav Bořita z Martinic, že ji ze slušných příčin propustiti nemůže, že ji otec při svém hospodářství potřebuje a jinam ji vyvdati nehodlá, ač otec se vdavkami souhlasil. Nebyla propuštěna k manželství ani jinému slánskému poddanému, když po pěti letech r. 1617 purkmistr a páni znovu o ni žádali. Když bylo na počátku bouřné doby válečné v nepřítomnosti pana Jaroslava Bořity z Martinic dosaženo r. 1619 jejího propuštění za "koláč", nechtěl po svém návratu propuštění to uznati, ač byla vdána a matkou dětí. Poměry poddanské se po třicetileté válce při značném úbytku lidí na panstvích značně zhoršily. Aby se nahradil nedostatek pracovních sil, žádaly vrchnosti mnohem více robot či bezplatných prací nežli dříve a od sirotků delší služby. Rychtáři vesničtí museli každoročně, obyčejně o první neděli adventní nebo před vánočními svátky, předvésti všechny sirotky nad 12 let, aby si vrchnost mohla vybrati vhodné k odsloužení povinných let. V tu dobu stavěla se i veškerá čeleď a byla přidělována jednotlivým hospodářům na domácím panství. Ostatní pak mohli teprve žádati za povolení k službě na panstvích cizích. Povolení se jim dávalo jen na rok. Tyto poměry potrvaly až do doby panování císařovny Marie Terezie, kdy byl vydán r. 1765 Čelední řád  a později r. 1782 nový patent císaře Josefa II. I zde se sice nařizovalo, že rodiče musí dáti děti, jichž sami k práci domácí nepotřebují, do cizích služeb, ale byla tu již volnost, že mohly jíti sloužiti dle své vůle kam chtěly, i na jiná panství, ovšem s vrchnostenským povolením, jež jim nesmělo již býti odpíráno. Staří vrchnostenští úředníci nechtěli dlouho rozuměti ustanovením čeledního řádu a mnohde museli býti krajským úřadem poučeni, že nemají již práva odpírati povolení služební na cizí panství. Dosud odůvodňovali odepření tím, že nejdříve musí býti opatřeni čeledí domácí hospodáři a panské dvory, a teprve přebytečné síly že mohou jíti jinam. Ale byli poučeni, že podle čeledního řádu je každému volno do té neb oné služby se dáti, a námitky, že jinde je lákají vyššími platy, byly odmítnuty poukazem na § 21., že stanovení mzdy je věcí dohody mezi službodárcem a čeledí.
    Ukázkou služebního povolení buď:
Rakovnický kraj.
Statek Kladno.
Popis. odvodní okres č. 28.
Obvod čís. 1.
SLUŽEBNÍ POVOLENÍ
pro poddanou zdejšího panství Marii Bradáčovou, rodilou z městečka Kladna, velké postavy, stáří 26 let, světlých vlasů, modrých očí, podlouhlého nosu, svobodnou, které se dává úřední povolení, aby mohla sloužiti jako děvečka jeden rok u Václava Kotka ve vsi Velikých Čičovicích čís. pop. 27, na panství tuchoměřickém.
Úřad v Kladně dne 4. února 1828.
Matějka, ředitel.
Čís. jedn. 84 pol.
Zapsáno v protokole služeb. povolení
č. II. ai 1828.
Linai, úřední písař.
/Archiv m. Kladna/.
    Na domácí panství nebylo takových povolení potřebí. Na mzdové poměry čeledi měly kolem r. 1800 značný vliv stálé odvody pro války napoleonské a neustálé znehodnocování peněz. R. 1807 platil sedlák Homolka v Blovicích oráči ročně 33 zl., r. 1808 o pět zlatých více, r. 1809 již 55 zl., volákovi 21 zl., děvečkám po 23 zl. R. 1811 oráči 80 zl., a děvečkám po 50 zl. Ustálením měnových poměrů po státním bankrotu r. 1811 mzdy zase poklesly a r. 1812 měl oráč ročně 45 zl. a děvečky 25 zl. roční mzdy. Nepohodlná čeleď byla z cizích panství vypovídána. Tak je r. 1578 zapsáno v Slaném: "Káča od Mizerů pro své neřádné chování má dnes do západu slunce města prázdna býti pod skutečným potrestáním, bude-li zde více postižena." - Jiné děvečce bylo poručeno, aby se do týdne "na jiný vzduch provandrovala". Bylo-li na gruntě více synů, museli někteří jinam do služby, neboť grunt mohl dostati jen jediný, a tím býval z uvedených již důvodů nejmladší. Synové na službách hledali místa, kam by se mohli přiženiti. Řídčeji dal je otec učiti řemeslu nebo na studie. Jak sedlák zaopatřoval syny, vidíme dobře v rodině sedláka Františka Kytky ze Žižic, o jehož synu Josefovi, učiteli v Kvílicích, byla zmínka. Syn Kytkův Martin přiženil se r. 1799 na statek do Želenic, r. 1807 přiženil se do téže vsi druhý syn František, zmíněný Josef našel zaopatření jako učitel, jeho bratr dostal se na vojnu jako technik a nejmladší ujal doma grunt. Kytka využil příležitosti, že mohl posílati dva syny do blízkého města Slaného na studie, ostatní umístil v zemědělství. Jinak stávali se ze selských synů podruzi neb domkáři, kteří se živili zemědělskou prací a výnosem políček, od obce pachtovaných, nebo venkovští řemeslníci.
    Tíživou povinností poddaných bylo konání vojenské služby, která bývala zprvu téměř doživotní. Na vojnu se verbovali - brali se dobrovolníci - ale verbíři užívali různých triků a násilí, aby mladé muže do vojska dostali. Kromě nepočetného naverbovaného vojska stálého byla včas potřeby shromažďována zemská hotovost od svobodných měst a vrchností podle majetkového odhadu či šacunku a počtu osedlých. Když pominulo nebezpečí, vraceli se vojáci této zemské hotovosti zase domů. Bylo to vojsko nevycvičené, neukázněné a proto nespolehlivé. U řádného vojska trvala služba obyčejně do neschopnosti ke službě vojenské. Takoví zmrzačelí vysloužilci vraceli se po letech do domovských obcí s malým denním platem - graciálem - aby - tu zbylou část svého života dožili. Nahlížejíce nedostatečnost takového na rychlo sebraného vojska, vymohli si velitelé vojenští zvýšení početního stavu vojska stálého a stavové zemští místo stavění dosavadní zemské hotovosti povolily zvýšení kontribuce - daně pozemkové. Ale při tom zůstaly vrchnosti povinny dodávati ročně určitý počet branců. Poněvadž byly některé stavy od vojenské služby osvobozeny, měšťané, držitelé a dědicové gruntů, úředníci a j. - spočívala celá tíha služby vojenské na drobném lidu poddaném. V prvé řadě byly brány na vojnu osoby vrchnostem nepohodlné, čeledínové, synové podruhů a selští synkové mimo dědice gruntů. Z postaveného množství branců bylo někdy uznáno více mužů neschopných, a proto byly zavedeny soupisy obyvatelstva, aby měli vojenští páni přehled o počtu mužů v zemi a státní správa - pro účely daňové - o počtu obyvatelstva.
    K ulehčení práce při sčítání bylo zavedeno číslování domů, které se prvně provedlo v zimě 1770/71. Vojenská sčítací či konskripční komise procházela dům od domu a každý označila číslem. Kromě obyvatelstva sepisovala i potahy koňské i volské. U řadových vsí počínala jednou stranou a druhou se vracela, ve vsích postavených kol okrouhlé neb podlouhlé návsi počínala od fary, dvora nebo od domu rychtářova, a postupovala jedním směrem kolem návsi, a pak očíslovala domy odlehlé a samoty. Ve městech číslovalo se nejprve vnitřní město a pak začala se znovu od jednotky číslovati předměstí. Tím vznikla v městech dvojí čísla a muselo se přidávati zda ve městě či na předměstí. Proto byla zde po letech provedena přečíslování domů, při nichž čísla předměstská byla pokračováním čísel městských. Proto se v nich musí dáti pozor, z kterého roku číslování platí. V Nové Vsi zůstalo číslování nezměněno. Připojme se v duchu k číslovací komisi a sledujme její práci! Začala s číslováním u domu rychtáře Jiří Jindřicha a jeho dům označila číslem popisným /Nro C./ 1. Gruntu vpravo dala čp. 2, dalšímu 3. Pak sešla trochu do stráně, kde stál osamocený domek Jana Zoubka. Ten dostal čp. 4. Komise vrátila se nahoru a tu stál domek rozdělený ve dvě půle, jež označeny čp. 5 a 6, sousední grunt dostal čp. 7, rohový čp. 8. Tak pokračovala dále a umístila za sebou čp. 9 až 13, za spojovací uličkou čp. 14 až 17. Zde stála při spojovací uličce druhé stará obecní pastouška, jež dostala čp. 18. Grunt za uličkou čp. 19 a rohový čp. 20, sousední čp. 21. Pak stála s obou stran volná obecní kovárna, která dostala čp. 22. Nyní přešla komise uličkou mezi čp. 13 a 14 k silnici za humny a Satranova hospoda dostala čp. 23, domek při stodole čp. 17 dostal čp. 24. Odtud musela komise sejíti pod ves, kde pod stodolou čp. 20 stála skupina čtyř domků a umístila zde čp. 25 až 28. Zůstal k očíslování jen odlehlý mlýn pode vsí, který dostal čp. 29. Tím byla komise se svou prací hotova, neboť více obytných domů ve vsi nebylo. Čísla popisná 30 až 36 vznikla až po číslování mezi lety 1771 až 1785.
    Než vraťme se k službě vojenské, která nás k číslování přivedla. Roku 1802 byla dlouholetá služba vojenská zkrácena zavedenými kapitulacemi u pěchoty na 10 let, u jízdy na 12 a u dělostřelectva na 14 let. Po skončení toho období mohl se pak každý rozhodnouti, chce-li za zvláštních výhod sloužiti druhou kapitulaci nebo jíti domů. V tom případě dostal vojenský propustný list či tak zvaný "abšíd". Roku 1845 nastalo další zkrácení vojenské služby o další dva roky na 8, 10 a 12 let dle druhu zbraní, pak zavedena byla tříletá služební doba vojenská a povinné odvody. V době válek napoleonských byla r. 1808 zřízena t. zv. zeměbrána, z níž se doplňovalo časem řadové vojsko a později uvedena v život náhradní záloha z mužů, kteří prodělali kratší výcvik ve zbrani. V knihách gruntovních našel jsem několikráte zapsané podíly i několika bratrům "na vojně".
    O prvém obyvatelstvu v Nové Vsi dlužno předpokládati, že bylo národnosti české jako ve všech okolních vesnicích, a že sem bylo povoláno z některých jiných vesnic arcibiskupského panství, ač by jména Kalk a Lacman poukazovala i na Němce, kteří se tu ovšem počeštili. Podle náboženské příslušnosti bylo víry katolické jako tehdy všechno obyvatelstvo země. Ves byla přifařena na Vepřek, kde byl již roku 1352 kostel a fara. Při zakládání kostelů a far muselo býti pamatováno také na jejich udržování a na obživu kněze. Zakladatel - fundator  - někde jich bylo i více, vykazoval k nově založenému kostelu některé pozemky, z jichž výnosu se měly udržovati budovy a opatřovati různé potřeby pro kostel, jiné pozemky pak pro obživení kněze. Kromě toho byly farářům vykazovány platy na některých statcích nebo také dávky naturální či tak zvaný desátek, který se odváděl někde v snopech, jinde v zrnu. Byly tudíž pozemky kostelní a pozemky farní. Obojí nalézáme ve zdejším katastru. Kostelní pozemky zvaly se většinou zádušní. K vysvětlení tohoto názvu uvádím: Někteří farníci pamatovali před svou smrtí na hříšnou duši a odkazovali ke kostelu peníze, jen ojediněle kousky pozemků /jak uvedeno, tomu bránily pak vrchnosti/, jindy kus dobytka - nejčastěji krávu - se žádostí, aby se při bohoslužbách pamatovalo modlitbami na jejich hříšnou duši. Správu kostelního jmění vedli zvolení správcové či starší kostelníci a jmění se říkalo "záduší". Kostelníci opatřovali potřeby kostelní /víno, svíčky a pod./ a nutné opravy. Nebylo-li peněz zádušních hned třeba, půjčovali je farníkům na úrok. Odkázaný nebo koupený dobytek dávali v užívání za roční plat potřebným hospodářům, kteří neměli dostatek svého a nemohli si jiný koupiti. Také krávy nájemné či zádušní, někde říkali grunetní, byly zapsány v gruntovních knihách a tak záduší pojištěny. Poněvadž plat z nich vycházel nejen dokud byla kráva živa, ale musel se odváděti i když kráva zašla, ujal se pro ně později název "krav železných". Platu zaknihovaného mohl se hospodář zbaviti jen vrácením krávy živé k záduší. Po zrušení poddanství byly teprve vykupovány s jinými povinnostmi i krávy železné. Pozemky zádušní se pronajímaly za roční plat /v Želenicích platili kol r. 1600 ročně 4 groše ze strychu/, jinde za část úrody - "na třetí mandel", to jest záduší připadala třetina úrody - odvezli obilí v snopech, dali vymlátiti a prodali zrno a slámu. I gruntovníci z Nové Vsi měli zaknihovány zádušní krávy vepřecké a platili většinou po 24 kr /ve Pcherách platili 17 1/2 kr./ Také farní desátek byl zaknihován. Sedláci odváděli více, chalupníci méně. Desátek odváděl se v snopech a to pšenice a žito /jednou našel jsem poznámku "malé vazby"/ po 3,  2 1 1/2 a 1 mandeli, obyčejně více žita. Desátková povinnost potrvala rovněž po zrušení poddanství a pak byl vyvazován peněžitými platy. Po válkách husitských byla fara osazena faráři podobojí a obyvatelstvo zdejší bylo téže víry. Za protireformace přešlo v době třicetileté války zase k víře katolické. Podle záznamu ve výpisech, stalo se tak dne 19. března 1622, a jednotliví hospodáři jsou uvedeni jménem. Pak byly ke kontrole plnění náboženských povinností vyžadovány od všech poddaných každoročně zpovědní cedulky jako průkaz, že vykonali velikonoční zpověď, a odevzdávání jich udrželo se až do poloviny 19. stol. Ještě v r. 1856 je sousedé z Nové Vsi odevzdávali na obecním úřadě, jak o tom svědčí zachovaný seznam.
    Fara vepřecká byla za třicetileté války a dlouho po ní bez faráře a celá farnost byla v různých letech přidělována k okolním osazeným farám: Do Velvar, Lužce, Černoušku, Chržína a opět do Černoušku. Teprve v prvé polovině 18. stol. došlo k jejímu obnovení. Ve zpovědních seznamech od let 1671 do 1725 jsou uvedeni v letech 1674 a 1675 také některé osoby z Nové Vsi, jež zanedbaly velikonoční zpověď. Ještě v r. 1678 je mezi nedbalci uveden mlynář Jiří s manželkou. Později obyvatele zdejší v seznamu již nenalézáme. V okolí Řipu udržovalo se pak tajně ještě mnoho lidí zdánlivě katolických až do vydání tolerančního patentu v r. 1781, jak dosvědčují brzy potom zřízené tu evangelické kostely a fary Krábčice, Lečice, Libiš a Libčice. Ale zdá se, že po vydání tolerančního patentu nebylo v Nové Vsi žádných hlášených přestupů k víře evangelické, neboť pozdější zdejší rodiny evangelické se sem přistěhovaly později.
    O povinnostech prvých osadníků z Nové Vsi k vrchnosti nevíme ničeho, neboť ani nejstarší gruntovní kniha nám o tom zprávy nepodává. Z té víme jen, že ves podléhala odúmrti. Teprve z Urbáře z r. 1592 se dovídáme hromadně, že gruntovníci odváděli vrchnosti ročně úroku svatojirského 24 kopy 35 gr, svatohavelského 23 kopy 31 groš, k sv. Jiří z dědin 1 kopu 20 gr 5 denárů, k sv. Havlu 59 gr 6 denárů, z luk 20 kop nájemného a platu dymného /z komínů či ohnišť/ 21 gr 3 den. Z manství se odváděl k novému roku plat 1 kopy 22 gr. Celkem tudíž vycházelo ze vsi ročně 72 kopy 10 gr platu. Kromě toho odváděli zdejší občané 144 slepice a 270 vajec. Příjmy z mlýna nejsou započteny, protože mlýn byl v tu dobu již řadu let pustý. Příjmy zapsané v Urbáři z r. 1641 nejsou rozhodné, ježto za třicetileté války nebyly všechny grunty osazeny. V Urbáři z r. 1658 jest podrobně uvedeno, kolik byl povinen ten který grunt odváděti úroku svatojirského a svatohavelského, kolik slepic a kolik vajec. A jsou tu dva nové grunty poddanské z bývalého manského dvora, proto je úrok větší než byl v r. 1592 a zvětšil se i počet slepic a vajec. Mělo býti odváděno úroku 58 kop 58 gr 6 den, 172 slepic a 341 kusů vajec. V tom roce ovšem vrchnost tolik nedostala, protože byly osazeny jen 4 selské a 2 chalupnické grunty. Nájem z luk není uváděn, protože pro malý počet usedlých snad jich nebylo užíváno. Podrobně viz o tom v tabulce!
    O nejtěžším břemenu poddanském, o robotách, dovídáme se teprve z druhé zachované gruntovní knihy, v první není o nich zmínky. Jistě je však novovesští sousedé konali, ale nevíme, v jaké výměře. Jedinou zmínku o robotách našel jsem v žádosti pohořelých z Nové Vsi as r. 1616, v níž žádají za sečkání půjčeného obilí do roka a "aby nebyli nuceni k robotám na zámek roudnický." Teprve z druhé gruntovní knihy poznáváme jejich výměru. Robota byla potažitá a ruční či pěší. Potažitá se konala párem koní neb volů /řídce 1, 3 nebo 4 kusy dobytka/, pěší měla býti konána statným dělníkem. Poddaní byli zavázáni zprvu jen ke konání t. zv. roboty zemské, t.j. k pracím při zemských hradech a při úpravě zemských cest a mostů. Nebyla stálá a nebývala dlouhá. Když vrchnosti přestaly pronajímati své dvory a počaly na nich hospodařiti samy, vyžadovaly občas od svých poddaných výpomoc své čeledi. Bývalo to ponejvíce několik dní práce ve žních, v senoseči, při setí neb orbě. Bezplatné ty výpomoci byly krátké. Když později chtěly vrchnosti dosáhnouti ze svých statků co největšího užitku a po válce třicetileté bylo málo pracovních sil, byla dřívější dobrovolná výpomoc považována za povinnost, zvláště tam, kde konfiskované statky po české šlechtě ujali cizinci. Na selskou práci či robotu byly kladeny stále vyšší a vyšší požadavky, tak že nezbývalo hospodářům na práci na vlastních polích téměř času. To vedlo k selským bouřím, jež sem a tam v krajích propukaly, takže panovník byl nucen ujmouti se utiskovaných poddaných sedláků. Nedělal to snad z dobroty srdce, ale proto, aby sedláci mohli platiti kontribuci či daň. Byly vydávány robotní patenty, jimiž se mělo sedlákům uleviti. V robotním patentu r. 1680 byla vyslovena zásada, že robotní práce sedlákova nemá přesahovati týdně tři dny. Robotní patent přinesl však úlevu jen v některých krajích. Neměly totiž všechny vrchnosti stejně rozsáhlé dvory, proto mnohde vystačily s daleko menším počtem pracovních sil a poddaní nemuseli konati tolik robot jako jinde! Nyní vyžadovali i zde 3 dny týdně na sedlákovi. Záhy však zapomínali vrchnostenští úředníci na ustanovení robotního patentu a znovu byla hranice patentem určená překračována. Proto byly vydávány patenty nové. Z nich nejdůležitější byl robotní patent císařovny Marie Terezie ze dne 13. srpna 1775, který upravil robotní povinnost dle placené kontribuce v 11 tříd. Prvých 7 tříd mělo jen povinnost roboty pěší, druhé robotu potažitou a případně ještě k tomu robotu pěší. Poddaným bylo ponecháno na vůli, zvoliti si robotu novou nebo patentální či zůstati při robotě staré, byla-li pro ně výhodnější. Robota nesměla nikde přesáhnouti vyměřené dny. Robota domkářská a podružská byla vyměřena na 13 dní hlavně ve žních a v senoseči. Sedláci v Nové Vsi konali robotu potažitou po tři dny v týdnu po celý rok a k tomu ještě v době letní od sv. Jana Křt. do sv. Václava tři dny roboty pěší, chalupníci konali jen robotu pěší po tři dny týdně po celý rok. Na výměru gruntů byla zdejší robota mírnější než mnohde jinde.
    Již roku 1541 připomíná se při zdejším manském dvoře štěpnice, jejíž polovinu postoupil držitel nápravy Klíma svému bratrovi Janovi k užívání do smrti. Výměra není bohužel udána. Zahrady byly jistě i u jiných gruntů. R. 1658 jest v urbárním přehledu uvedeno v Nové Vsi zahrad jen čtyři a půl strycha, ale tu musíme bráti v úvahu pohromy třicetileté války, kdy jistě procházející vojsko nechodilo daleko pro palivo a spálilo kromě plotů a nářadí i stromy z blízkých zahrad, jak dálo se i jinde. V pozdější době se stav zahrad podstatně zvětšil. Dosvědčuje to ustanovený výměnek na ovoci i početné sušárny na ovoce, jichž pamatuji sám ještě aspoň deset. A to byly za mého mládí zahrady již v úpadku, neboť mnoho jich bylo zrušeno po mrazových pohromách někdy v letech sedmdesátých. Jen na některých polích označovaly ojedinělé stromy hruškové nebo jablečné, které přečkaly nepřízeň povětrnostní, a jež bylo škoda vykáceti, že tu bývaly zahrady. Byly to stromy snad stoleté a při úrodě česalo se z nich na centy ovoce. Na některé vysoké hrušně ani nejdelší žebříky nestačily. V době zrání švestek bývala některá sušárna i tři neděle v provozu. Také se vařívala povidla v měděných kotlích a muselo se pilně hýbati "vaškem" - míchadlem, aby se nepřipálila. Nade vsí při silnici, v rokli a na průhoně byly vysázeny třešně a višně, pode vsí při silnici, pod panským hájem, na dílcích a v sadech byly jabloně a hrušně promíchány stromy švestkovými. Pokud se pamatuji, pěstovaly se chrupky, černé chrupky, srdcovky, medovky, májovky, jeňovačky a ptáčnice, z višní vajkale, amrhele, královky či španělky, márinky, vlašky, bělice a nejpozdnější ostře kyselé černice. Hrušek bývalo mnoho druhů: Muškatelky, markytky či jakubky, zloužky, salcburky, krůtky, kalhotky, kačenky, zelenky, dvojavky, cibulky, krvavky, křivky, citronky, koperečky, kobrčky, děkanky - kropenky, medovky, hájenky, poděbradky a máslovky, které pak jako nejprodejnější druh převládly. Z jablečných odrůd pěstováno nejvíce panenské, šípkové, bílá míšeň, malvazinka, koženáče, malináče, vejlumky, různé druhy renet, parmény a míšenské, které pro malou úrodnost upadalo v nemilost.
    I švestky byly různé dle velikosti a  chuti: Obyčejné, dolanky, velkoplodé bosenky. Sliv a rynglí bylo pěstováno rovněž několik odrůd. Ty byly jen v domovních zahrádkách. Mnoho bývalo žlutých papšíků, jež nešly od pecek, červených papšat, žlutých mirabelek a zelených rynglí, červených nektarin /dalmatinek/, žlutých sliv meruňkových. Merunky a broskve byly jen ojedinělé. Pamatuji sladké turanče, špendlíky, karlata, trnoslivky a psí oka. Ve starší době bývalo při Nové Vsi hodně vinic, po nichž zůstaly názvy "na vinici, pod vinami". R. 1592 jest zapsáno v Urbáři: Při té vsi mají lidé vinic nemálo. - - V Berní rolli z r. 1654 je poznámka: "Vinice švarný." R. 1658 jest jich v přehledu vykázáno 23 str. a r. 1773 se jich uvádí 27 1/4 str, ale pochybuji, že osázených, neboť o 12 let později bylo jich naměřeno jen málo přes 4 str. a u mnohé jest poznámka, že je nově vysázena. - Ještě r. 1807 vymínila si výměnkářka z čís. pop. 19: "Když se urodí, vína vědro." Jen někde v zahrádce měli nějaký trs, na němž hrozny zřídka dozrávaly.
    O hájích nalézáme jedinou zmínku v Urbáři z r. 1592 a to jen všeobecnou: Porostliny dubové veliké, v kterýchž nemalý počet zajíců jest. - - Ve staré gruntovní knize ani později není o nich uváděno nic, až teprve při vyměřování pro Josefinský katastr r. 1785 poznáváme jejich výměru. Bylo jich naměřeno 18 jiter 44 čtverečných sáhů /36 strychů/. Výnos byl odhadnut na 9 44/64 prostor. sáhů dříví tvrdého a 1 15/64 prost. sáhu dříví měkkého ročně. Ze svého mládí pamatuji v nich ještě silné duby, které se hodily na mlýnský hřídel neb na polní válce. Jinak byla většina mlází. Na některých dubech rostla i cizopasná rostlina ochmet, podobná jmelí, kterou najdeme ve veltruském parku dosud. Z jehličnatých dřevin byly v několika borcích nepříliš silné borovice. Pokud květeny se týče, rostly v hájích i některé vzácnější byliny, po nichž bychom tu dnes marně pátrali. Nejbohatší květena byla v panském háji, který byl při vyměřování uveden pod 6 jiter 3 čtvrt sáhy a označen jako parcela 422 - pustý háj neb pastviště. Také v hájích zadních u Lečic se našla leckterá vzácnost. Uvedu některé z rostlin, jež jsem tu před lety sbíral a určoval: Třemdava bílá, kamejka modronachová a lékařská, modeřenec, snědek, bělozářka liliovitá a hojněji větvitá, mochna bílá, konvalinka, kokořík, borůvka, čilimník červenající, plamoének přímý, hrachory, pryskyřníky, černýše, černohlávky, jaterník, kopytník, plicník, huseník chudokvětý, čistce, lilie zlatohlavá, kalina, tušalaj, krušina, řešetlák, chrpy, dva druhy hořce, lněnka, rozchodník větší, pupava bílá a obecná, divizna brunátná s fialovými květy, zárazy, vstavače, hruštička okrouhlolistá, hlaváček jarní se žlutými květy, koniklec, černucha, pelyněk ladní a pontický, bělotrn, skalník, různé kozince - sladký, cizrnový, rakouský a dánský, vochlice, žluťucha, potměchuť, šišák, zevar větvitý, kosatec žlutý, kyprej, sadec konopáč, kostival, smldníky, sasanka lesní a j. Jen jedinkráte našel jsem vzácnou bařičku pomořskou.
    V hájích bývalo hojně hub hřibovitých - kozák, křemeňák, hřiby, klouzky, rostly tu václavky, holubinky, ryzec, zelenky, havelky, čechratky, bedly. Jiné druhy rostly na mezích a stráních i na lukách. Od jara byly to smrže, májovky, špičky, žampiony a mlženky.
    Pro zvýšení vrchnostenských příjmů byly zakládány po vesnicích hospody či krčmy. Někde byly poddanské, jinde panské, z nichž brala vrchnost zvláštní platy, ač měla již užitek z dodávaného piva. Z takových krčem plynuly větší užitky než ze selských gruntů. V 15. stol. měla universita pražská ve vsi Dolanech u Unhoště 10 osedlých, od nichž brala ročně 25 kopy gr úroku, ale z krčmy 10 kop. Podle zemského zřízení neměli býti poddaní přidržováni k pití, a jednomu každému zůstávalo na vůli buď málo nebo mnoho sobě koupiti, ale neměli od jiného takové nápoje bráti než od své vrchnosti. Když byl panský pivovar daleko, mívali šenkýři volnost bráti piva cizí. Na některých panstvích byli šenkýři povinni odebrati na každé vědro piva také určitý počet žejdlíků kořalky, aby vedle pivovaru prospívala i panská vinopalna. Za odebírání cizího piva bývali mnohdy šenkýři trestáni. Tak zaplatil r. 1815 cvrčovický šenkýř Melichar Hanl 10 kop gr pokuty, protože u něj kladenský nájemce pivovaru Bernard našel půl sudu piva kolečského. Marná byla výmluva šenkýřova, že to pivo je jen pro vlastní potřebu jeho manželky. Šenkýři měli nařízeno nepřechovávati podezřelé osoby, čepovati nefalšované nápoje a dávati spravedlivou míru, netrpěti her o peníze a opilství. Význačné postavení mezi hospodami měly ony při hlavních zemských silnicích a cestách, t. zvané hospody formanské s kůlnami pro vozy a prostrannými stájemi pro koně, aby formani měli pohodlný nocleh. I hospoda v Nové Vsi byla formanská. Formani potřebovali do vrchu často přípřež a za tu slušně platili. Kromě šenkýře poskytovali ji i místní sedláci.
    Podle nejstarších zápisů patřila k manskému statku v Nové Vsi podací krčma, která se nalézala v dnešním čp. 21. Při prodeji manského statku r. 1584 jest uvedeno: "s poustkou, na které se šenkuje." Ale dle Urbáře z r. 1592 byly v Nové Vsi krčmy dvě, ve kterých se čepovalo týdně 4 vědra piva. - Kde tato druhá krčma byla, to dovídáme se z Urbáře u r. 1658, kde jest poznamenána u čp. 17. Ale tehdy byla ves ještě z většiny pustá a v přehledu jest u pivovaru uvedeno, že do vesnic se pivo vystavovati nemůže, že je tam lidí málo a peněz nemají. Byly as obě krčmy tehdy pusté, ač čp. 17 bylo osazeno. Když byl r. 1605 manský statek přeměněn na manský grunt odprodal nový majitel r. 1610 krčmu s chalupnickým gruntem za 200 kop gr Václavu Šaškovi, který složil 560 kop závdavku. Ale nehospodařil tu dlouho, neboť r. 1616 byl postižen se sousedními grunty zhoubným požárem, některý čas tu ještě zůstával, grunt spustil a pak s manželkou ušel. Grunt zůstal po sedm let pustý a prázdný, až byl r. 1629 puštěn za 100 kop Václavovi Kovářovi. Jeho otčim Vít Kára zaplatil 40 kop závdavku a v letech 1631-32 kladl gruntovní peníze již Václav Kovář sám. Jistě za pomoci otčima z dnešního čp. 14 grunt zase obnovil, ale válku třicetiletou tu nepřečkal, neboť r. 1641 byla chalupa pohořelá a pustá, a r. 1654 i 1658 jest o ní poznamenáno, že zůstalo po ní jen místo. Šenkovati se tu přes tu dobu jistě nemohlo. Zda byla později v chalupě té obnovena krčma zatím nevíme. Snad ovládla krčma druhá, ale dokladů o tom nemáme. Mohla snad býti v domku postaveném na půdě gruntu čp. 17 při silnici, který r. 1771 dostal čp. 24 a při vyměřování r. 1785 samostatnou parcelu 44. Krčma byla tu jistě více na ráně než bývalá v návsi, ale jistotu o tom nemáme. Teprve r. 1725 uvádí se jako krčmář v Nové Vsi Jan Satran, který vybíral pro město Velvary silniční clo. Musel míti tudíž hospodu při silnici. Asi r. 1746 postavil vlastním nákladem novou hospodu - dnešní číslo pop. 25. Při přestavbě v r. 1905 byl prý tento letopočet na zdivu odkryt. Byla to jen asi polovina dnešní budovy, která byla na dnešní rozměry rozšířena as r. 1825 při vybudování císařské čili erární silnice za vnuka Jana Satrana, jehož vdova měla pak na hospodě a na statku čp. 16 pojištěno 1200 zl stavebních nákladů. Krčmář v Nové Vsi býval zároveň řezníkem. Vysvítá to ze zápisu, že platil vrchnosti ročně 9 zl kr činže z hospody a 7 zl z masného krámu. Tato zájezdní hospoda byla as jedinou ve vsi. Nespadala pod odúmrť, ale přikoupená pole ano. Ještě počátkem 19. stol. byl na ni přijat závazek, že šenkýř bude bráti a čepovati jen víno z vrchnostenských sklepů vinných v Roudnici, které se mu mělo dle potřeby dovážeti. Za to měl povolenou 10% srážku z vyčepovaného množství. Pivo bralo se do hospody z knížecího pivovaru v Nelahozevsi. Pokud hospodařili Satranové na přikoupeném statku čp. 16 v NovéVsi a pak na zděděném mlýně ve Vepřku, býval na hospodě nájemce. Ukazuje to náhrobní deska zazděná vpravo při vchodu do sakristie - Johann ROLL, prager Bürger und Gastgeber in Neudorf. Zemřel r. 1843. A nemýlím-li se, jest nějaká nájemní smlouva i zaknihována. Hospoda zůstala v nájmu i když rodina po prodeji statku čp. 16 hospodařila jen na mlýně ve Vepřku, a ani noví držitelé nepřevzali ji do vlastního provozu a spokojili se hospodařením na polích, postupně k hospodě získaných.
    Měšťané velvařští vybírali od nepaměti v Nové Vsi clo /as od 15 st./. V letech 1725-26 měli o ně spor s hrabětem Václavem Antonínem Chotkem z Chotkova a Vojnína na Veltrusích a Jenšovicích. R. 1725 napomínali svého výběrčího v Nové Vsi Jana Satrana, aby se nedal zaleknouti a vybíral clo dále. Na den 13. prosince 1726 byla nařízena krajská komise, aby shlédla polohu místa a vyšetřila stížnost hraběte. Kníže Filip z Lobkovic k žádosti purkmistra a rady města Velvar propustil k svobodnému vydání svědomí o této věci - "v naší novoveské hospodě vybíraného velvarského celního oprávnění" - - staré pamětníky Václava Jindřicha tehdy 82 let věku majícího, jeho syna Václava, Václava Mikoláška, Jandu a Očenáška. - Kde Jan Satran před postavením vlastní hospody šenkoval, zatím nevíme, ale bylo to jistě při silnici. O tom, jaké bývaly budovy vesnických gruntů, poučuje nás zápis z r. 1737 o předávání gruntu - dnešního čp. 13 - v Nové Vsi: "Světnice dřevěná, nově postavená, s kuchyní klenutou a síní, nad tím krovů 7 párů - - za 28 zl, komora pod 3 páry krovů - - za 6 zl, špýchar, pod ním sklep s komorou pod 4 páry krovů - - 20 zl, stará světnice s komorou a chlévem, marštalí, ovčínem a kůlnou pod 17 párů krovů, při tom spodek sešlý za 28 zl, stodola pod 7 párů krovů za 21 zl." Úhrnem byly všechny budovy tohoto chalupnického gruntu odhadnuty za 103 zl.
    Na vesnicích a mnohde i ve městech, zvláště v blízkosti lesů, bývaly budovy dřevěné /roubené/. Spodek byl z kamene nebo z vepřovic, cihel, a na této podezdívce bylo teprve stavení ze dřeva. Kde bylo pro dříví dále, bývaly stáje a zvláště stodoly lepenicové. Na zděný spodek nasadila se dřevěná kostra a v ní zasazené tyče byly propleteny proutím, roštím nebo slaměnými houžvemi, a tato pletenice byla s obou stran omazána hlinou buď cihlářskou nebo jílem. Budov cele kamenných bývalo na vsích málo. V Nové Vsi užívalo se místní opuky a vepřovic, protože pálené cihly musely se dovážeti z panských cihelen, rovněž tašky, háky a prejzy na střechy a obojí byly drahé. Všeobecnou krytinou byla žitná sláma, jež vázala se v malé otýpky, otočením poloviny dělaly se jakési dvojotýpky - došky či snopky. Těmi se střecha pošívala, t.j. přivazovaly se k latím slaměnými houžvemi. Šindele bylo u nás používáno málo. Dával se ke štítům a jako dolejší obruba střechy a to jen ojediněle.
    Do 16. stol. nebývalo po vsích mnohde komínů, a kouř vycházel z ohnišť prostě střechou. R. 1570 byl rychtář v Drnově vyzván k postavení komína pod pokutou 5 kop gr. Komíny nad ohništi bývaly dělány z prken a vymazávány hlinou, která ráda opadávala. Vymazáváním se zabývali t. zv. lepiči. Pak se teprve vžilo užívání kamen a komíny byly od základů zděné. Od 15. stol. jest již zachováno dosti kachlů kamnových, ale z hradů a měst. Z uvedeného jest patrno, že krytiny budov byly lehce zápalné, a nesmíme se proto diviti, že za větru vyhořela někdy celá vesnice. Všude byli proto nařizováni sousedé, kteří museli občas po vsi prohlédnouti komíny, zda jsou dobře prometány a vymazány, aby hořící saze nepadaly na střechu. Zvláště po zimě dálo se tak pravidelně zjara, a jedna středa zvala se "sazometná". Řemeslo "mest-komínů či kominíků" vžilo se teprve v 17. a 18. stol. V nejstarší době odváděl se biskupům pražským plat z ohnišť nazvaný "podymné". Vybírali jej faráři a odváděli děkanům a ti biskupovi. Ještě r. 1592 jest uveden v urbáři z N. Vsi plat 21 gr 3 denárů pod jménem úroku dymného.
    Za mého mládí bylo ještě dosti domků a stodol kryto slaměnými došky či snopky. Ale těch, kteří dovedli došky dělati a střechy jimi pošívati bylo již málo. Pod snopkovými střechami bylo sucho a píce se lépe uchovala než pod krytinou taškovou, ale když zavedeno bylo požární pojištění bylo pojistné u takových budov vysoké. Již počátkem 19. st. nařizovaly krajské úřady, aby nově postavené budovy obytné byly opatřeny tvrdou krytinou - taškami neb prejzy. Prvé požární pojišťovny byly zřízeny ve Vídni a v Terstu. Po jejich vzoru byla zřízena r. 1827 v Praze "První česká vzájemná pojišťovna" a teprve od té doby ujímalo se u nás požární pojištění. Dnes je pojištěn snad každý dům, ač je nebezpečí mnohem menší než bývalo. K tomu jsou zřízeny téměř v každé obci dobrovolné hasičské sbory s dobrými stříkačkami, takže se může zhoubným požárům účinně čeliti. Od konce 18. stol. dohlížely již krajské úřady na to, aby byly v každé obci pohotově hasící potřeby - háky, žebříky a džbery na vodu. Pamatuji ještě starou obecní stříkačku. Byla to káď, ve které byla zasazena jednopáková stříkačka o slabém proudu a nevelkém dostřiku. Některé požáry také pamatuji, ale přesné roky již udati nemohu. Větší požár byl v Nové Vsi as r. 1616, kdy vyhořela dnešní čp. 17, 19, 20, 21 a snad i 16. Víme o něm z gruntovní knihy, neboť toho roku nekladli tehdejší držitelé gruntovních peněz - a ze dvou dopisů, v nichž se pohořelí poddaní z Nové Vsi dožadují sečkání.
    Již ve starší době byli na vesnicích rychtáři, kteří měli ku pomoci jednoho neb více konšelů. Byly to osoby přísežné, které při svém ustanovení skládaly vrchnosti slib neb přísahu, že budou svůj úřad vykonávati svědomitě a spravedlivě. Rychtář byl prostředníkem mezi poddanými a vrchností, měl právo rozsuzovati drobné rozepře a povinnost dbáti nad pořádkem ve vsi a dodržováním zákonů a úředních nařízení. Chodil týdně na panskou kancelář, podával zprávy o událostech ve vsi a provedení daných příkazů, přijímal nová nařízení o robotách, kontribucích a podobně. Když byla ves dílčí t. j. patřila dvěma neb více majitelům, bývali ve vsi rychtáři dva, pro každou část zvláště, a dohled na správu obce, hospodaření a jiné společné záležitosti měl rychtář části větší. Jako odznak své hodnosti měl rychtář při výkonu svého úřadu tak zvané "rychtářské právo". Býval to obušek spletený z několika býkovců, někde pošitý koží a pobitý k ozdobě hřebíčky s mosaznými hlavicemi, řídčeji bylo právo dřevěné, končící nahoře vyřezanou podobou sevřené pěsti. Občas konávaly se ve vsích obecní hromady či shromáždění sousedů, na nichž bývaly projednávány důležitější záležitosti obecní, jednou neb dvakráte do roka konávaly se obecní soudy za přítomnosti vrchnosti neb vrchnostenského úředníka, kdy se kladly gruntovní peníze, hlásily převody gruntů, úmrtí hospodářů a sázeli se rychtář a konšelé. Někteří rychtáři zůstávali v úřadě řadu let, jiní jen krátce. Byly i vesnice, kde byla hodnost rychtářská dědičná v některé rodině a vázána na určitý grunt. To byly tak řečené rychty dědičné, vyskytující se zhusta ve vesnicích zákupných podle práva německého či purkrechtního. V Nové Vsi nebyl úřad rychtářský vázán ani na držení gruntu selského, zastávali jej i chalupníci. Jako ukázku rychtářské přísahy uvádím:
    Já František Procházka přísahám Bohu Všemohoucímu, že jako ustanovený rychtář obce motyčínské všechny povinnosti téhož úřadu věrně a upřímně chci zastávati, všechna královská a úřední nařízení bedlivě plniti, vzniklé rozepře bez ohledu na osoby a důležitosti rovnou cestou rovnati, obecní užitky všemocně vyhledávati a vesměs tak se zachovati přislibuji, jak toho zemská pravidla žádají a míti chtějí, k čemuž mi dopomáhej Bůh Všemohoucí.
    Přísahu tuto napsanou stvrdil rychtář svým podpisem a byl sousedům od vrchnostenského úředníka představen jako rychtář s příslušným napomenutím, že jej mají poslouchati.
    V jiné přísaze našel jsem poněkud jinou stylisaci:
    "...chci ten úřad věrně a bedlivě zastávati, o obecní a sousedů dobré co nejvíce se starati, císařskokrálovská a vrchnostenská nařízení vždy uposlechnouti a vykonávati, všechny rozepře bez ohledu přátelstva nebo nepřátelstva povážlivě a spravedlivě souditi a vesměs dle výkazů a pravidel zemských se zachovati..."
/Archiv města Kladna/.
    Někdy vznikly mezi rychtářem a sousedy neshody, a tyto rozepře porovnával pak vrchnostenský úředník. Často býval rychtářem i šenkýř. Některé rychtáře a konšely známe již z doby před třicetiletou válkou. Tehdy bývali v Nové Vsi 4 konšelé, na počátku války byli jenom tři, ale od r. 1626 uvádějí se vedle nich ještě dva přísežní hajní. Z pozdější doby podařilo se mi zjistiti jen jména některých rychtářů a konšelů. Po zrušení poddanství pominulo toto starobylé zřízení a vydáním nového obecního zřízení r. 1850 byli postaveni v čelo obecní správy volené svobodně od občanů obecní představený či starosta, radní a výboři. Nová Ves byla spojena pod společnou správou se sousedním Vepřkem, kteréžto spojení potrvalo až do r. 1906, kdy se Vepřek osamostatnil jako politická obec. Poněvadž měl vlastní pozemkový katastr, nečinilo odloučení žádných obtíží.
    V obecním archivu nejsou zachovány žádné listiny z doby poddanské ani z počátků samosprávy. Jedině účetní knihy obecní počínají od r. 1853. Zápisy o jednání ve schůzích z té doby scházejí. Psávaly se po několik desetiletí na volné archy.
    Pokud se dalo zjistiti, zastávali v Nové Vsi úřad rychtářský a konšelský tyto osoby:
1585 Ondřej Kovář Václav Lacman, Blažek Řezník, Jiřík Jirchář a Brož
1586 Blažek Řezník Ondřej Kovář, Jiří Jirchář, Václav Lacman a Václav Vlk
1587 Václav Vlk  Blažek Řezník, Václav Lacman, Jiřík Jirchář a Brož 
1588 Václav Vlk  Blažej Řezník, Václav Lacman, Brož a Jakub Probošt 
1589 Jakub Probošt  Blažej Řezník, Václav Vlk, Jiřík Jirchář a Václav Lacman 
1590 Václav Vlk  Václav Lacman, Blažej Řezník, Jakub Probošt a Jiřík Jirchář
1591 Václav Vlk  Václav Lacman, Blažej Řezník, Jakub Probošt a Jiřík Jirchář
1592 Václav Vlk  Václav Lacman, Brož, Jakub Probošt a Jiřík Jirchář
1596 Václav Lacman Václav Vlk, Jakub Probošt, Strádal a Brož
1597 Václav Lacman  Brož, Tomáš Kovář, Jakub Probošt a Mikuláš 
1598 Václav Vlk  Václav Lacman, Svatoň Brouk, Jakub Probošt a Václav Vacek
1599 Václav Lacman Brož, Svatoň Brouk, Mikuláš, Jakub Probošt a na místo něj pak Pavel Pavlík
1626 Jan Králíček  Jiří Kára, Jan Brož a Jan Nejedlý 
Hajní: 1. Vavřinec Turek, 2. Šimon Brož 
1630 Jan Králíček  Jiřík Kára, Pavel Řezáč, Jan Nejedlý 
Hajní: Jan Brož, Šimon Brož 
1631
"
Kromě hajných zanechávají se rychtář i konšelé na rok ten. 
    Zde uvedený seznam přísežných osob v Nové Vsi jest zapsán v nejstarší gruntovní knize z r. 1575. Pozdější rychtáře neb konšele podařilo se mi zjistiti jen náhodně v některých letech.
1673 Jan Jáhla Václav Jindřich a Jiřík Voves
1709 Václav Jindřich  Matěj Nejedlý, Václav Bára a Mat. Jindřich
1750 Jan Satran, šenkýř
1764 Jiří Jindřich 
1772 Jiří Jindřich 
1783 Jakub Zicha 
1785 Josef Satran
1791 Josef Satran 
1794 Václav Pokorný 
1811 Došek 
1832 Jan Jindřich
1850 Posledním rychtářem doby poddanské byl Josef Janda, který se stal i prvým představeným podle nového obecního zřízení v r. 1850, jímž byla zavedena obecní samospráva s volenými členy obecního zastupitelstva. Josef Janda byl starostou či představeným as do r. 1863.
1864 Josef Satran
1865 Václav Veselý
1877 V r. 1877 zapsán jest úřadující radní Josef Veselý. Byly revidovány obecní účty najednou za leta 1874 až 1876 a nový obecní výbor zjišťoval obecní jmění /Nové pozemkové knihy/.
1877-1880 Václav Urban 
1880-1883 Václav Svoboda 
1884-1893 František Pokorný /z Vepřku/
1893-1898 Josef Purnoch
1898-1902 Antonín Faix
1912-1914 Jindř. Lad. Vršník 
1914-1919 Jan Satran 
1920-1923 Antonín Švec
1923-1935 Václav Nápravník 
1935-1945 Boh. Fiedler /za okupace jako vládní komisař/
1945- Místní národní výbor s předsedou
    Důležitou osobou v každé vsi býval obecní pastýř, nazývaný obyčejně "slouha". Měl na starosti dobytek místních sousedů, který nejen pásl, ale i při onemocnění léčil. Ba některý se pletl jako mnozí panští ovčáci i do řemesla lékařům a lékárníkům a radil lidem, jak by se měli v různých onemocněních léčiti, některý sušil i známé léčivé rostliny a dělal různé masti. V některých vsích konal i ponůcky /v dobách nebezpečných měli konati ponůcky podle krajských nařízení sami hospodáři/. Byl skutečným obecním sluhou, pohotovým k různým službám rychtáři i jiným sousedům. V některých obcích zatroubením, jinde práskáním žilou, t.j. bičem o krátkém bičišti, oznamoval na návsi, že jest připraven hnáti dobytek na pastvu. Hned se otvírala vrata selských a chalupnických gruntů a čeleď vyháněla na náves dobytek, který přejímal pastýř ve svou péči. Ku pomoci měl ovčáckého psa a většinou mu pomáhaly jeho děti. Vyháněl na obecní i selské pastviny, lada a úhory, po žních na strniska a po otavách a na louky. Dbal, aby dobytek nezaběhl do škody a nepřišel k úrazu. K večeru přiháněl své stádo zpět na náves a dobytek se většinou sám odděloval a směřoval do vrat svého hospodáře. Někdy musel vytřiďovati některá jehňata neb ovce, ale i vepřový a hovězí dobytek. Když počalo se více dbáti o stájová hnojiva a pomíjelo úhoření zaváděním střídavého hospodářství, zůstaly pro pastvu jen ovce. Pastýř míval byt v obecním domku řečeném pastouška, kde měl chlév pro vlastní dobytek, neboť někde choval obecního býka a míval vlastního kozla a kance. Za své služby dostával nevelký plat na penězích a pro obživu od jednotlivých hospodářů tak zvanou "sýpku", t.j. od kusu dobytka smluvené množství obilí, ponejvíce žita, někde při pečení chleba bochník a nějaké to přilepšení na svátky, posvícení a podobně. Sýpku dostával obyčejně po skončení pastevního období kolem sv. Martina. Objel ten den všechny hospodáře a sebral smluvený obilní deputát dle počtu dobytka, který z jednotlivých gruntů pásl. Večer bývala obyčejně v hospodě schůzka hospodářů, pastýř dával skopce, kterého hostinská k jídlu upravila a hospodáři dali něco piva. V dřívějších dobách dávalo se v některých obcích na pivo z obecních důchodů. V kladenských obecních účtech jsem taková vydání našel: "Když se pastýři sypalo, dáno na pivo 14 zl 54 kr" - V sousedské rozprávce posedělo se pak často přes půlnoc. Někdy se pilo i když se pastýř přistěhoval. Tak r. 1807 je v Kladně zapsáno: "Když se slouha přistěhoval, dáno na pivo 18 zl 16 kr." - Pastýři se často měnívali. Buď se znelíbil pastýř sousedům nebo hledal sám lepší místo někde jinde. I v Nové Vsi nebylo tomu jinak.
    Prvou zprávu o novoveském pastýři našel jsem v seznamech zpovědních r. 1674 a 1675. Tehdy zanedbal velikonoční zpověď mezi jinými osadníky "Jiří, slouha s manželkou" a v dalším roce "Jiří, pastýř". Jménem rodovým označeného pastýře našel jsem v Tereziánském katastru. Byl jím r. 1713 Tomáš Fiala, poddaný k panství zlonickému. V letech 1751-53 byl tu pastýřem Matěj Beneš, jehož dcera Anna, 18tiletá, sloužila ve vsi u Malíka /buď v čp. 16 neb 19 - Malík byla přezdívka po dřívějším hospodáři/. Sám pamatuji z let osmdesátých posledního obecního pastýře Ujku, který pak byl dlouhá léta obecním strážníkem ve Volovicích. V starých gruntovních knihách není o pastoušce zmínky, ač jistě od nejstarší doby pastýř ve vsi býval. Teprve z Josefinského katastru se dovídáme, že r. 1785 stála v návsi u čís. pop. 17 /u spojovací uličky/ na čís. parc. 11 a měla číslo popisné 18. - Dnešní obecní domek čp. 44 byl postaven podle čísla až někdy po r. 1800, kdy bylo po zrušení staré pastoušky přeneseno čp. 18 na nově postavený domek Hanžlův dole u potoka.
    R. 1857 měl slouha 16 zl 84 1/2 kr na penězích, 14 1/2 str žita a po 2 str. 1 věrt. 9 žejdl. pšenice a ječmene. Pásl 224 ovcí a 57 kusů vepřového dobytka. /Janda měl 54 ovce a 6 vepřů, Lébl 50 ovec a 6 vepřů, Satran 32 ovce a 2 vepře atd./ R. 1864 dostával v hotovosti 8 zl, 14 str žita, 3 str pšenice a 3 str ječmena.
    Do 18. století nebyla rodová jména ustálena a zhusta se měnívala. Často si nedovedeme ve starší době srovnati, že tři rodní bratři, synové téhož otce a matky, mají různá příjmení. To pocházelo odtud, že při koupi gruntu nebo při přiženění se na grunt dostával nový hospodář jméno po gruntu. Místní lidé byli zvyklí po dlouhá desetiletí na jméno gruntu a proto je přidávali novému hospodáři, místo aby si zvykali na jeho jméno a přidávali je gruntu. Příkladů dalo by se uvésti velmi mnoho. Uvedu příklady ze Želenic u Slaného. Kol r. 1560 přiženil se na grunt po Charvátovi Havel, syn Marka Košťaty z Hobšovic a již r. 1564 byl volen za rychtáře jako Havel Charvát. As o 3 léta později než on zakoupil grunt Komoníčkův Petr Veselý ze Srbské Lužice a byl nazýván hned Petr Komonička. R. 1567 koupil Jakub jinak Kubeš Myslík z Kmetiněvsi od Doroty Důrasky za 1015 kop gr grunt zvaný Důrasovský v Želenicích, a za několik let nacházíme jej v městských knihách slánských zapsaného jako Jakuba Důrasa. Na jeho rodové jméno Myslík se záhy zapomnělo, všichni jej jmenovali po gruntě, a tak se původní přezdívka stala pro jeho potomky jménem rodovým, pod nímž dosud na témž gruntě hospodaří, ač nejsou v žádné rodové souvislosti s Janem Důrasem, který r. 1455 grunt ten zakoupil. Podobně tomu bývalo i v jiných vsích, že noví hospodáři dostávali příjmení po gruntech, na které dosedli, a potomci jejich je často nesou dosud. Od 18. stol. musela býti ve farních knihách a úředních zápisech uváděna jen pravá rodová jména a žádné  přezdívky, a tak se rodová jména pomalu vžila. Ale přezdívek po gruntech užívalo se v denním životě dále, hlavně k rozeznání hospodářů stejných jmen, jak se leckde vyskytovala a ještě dosud vyskytují. Tak r. 1785 hospodařili Svobodové v Nové Vsi na čtyřech gruntech a Jindřichové na třech. Ze Svobodů byli dva Václavové, nedali se tudíž rozeznati dle křestních jmen. Tu pomohlo jedině jméno bývalého držitele gruntu. Jeden Svoboda měl přezdívku Šebek, druhý Očenášek, třetí Polák a čtvrtý snad Jáhla nebo Došek. Z přezdívek se do naší doby v Nové Vsi udržely Šebek, Polák, Králíček, Očenášek a Tomeš. R. 1647 se mezi těmi, kteří zameškali velikonoční zpověď připomíná Dorota, manželka Šebka /ač na tom gruntě byl r. 1673 Jan Brož/, Dorota, manželka Poláka /ač tu podle soupisu hospodařil Vojtěch Svoboda/. Jméno Šebek jest odvozeno od křestního jména Šebestyán, a skutečně za 30tileté války hospodařil na čp. 14 Šebestyán na Brožově - říkali mu proto také Brož, ač správné jeho jméno rodové bylo Nejedlý. Jeho synem byl as zmíněný Jan Brož, jemuž říkali po otci Šebestyánu také Šebek. A přezdívka ta  udržela se u čp. 13 přes 270 let, stejně u čp. 14 "u Poláků", u čp. 8 "u Králíčků" a u čp. 15 "u Očenášků". V domku u potoka čp. 41 říkalo se za mého mládí "u zámečníků", ač jsme tam my děti žádného zámečníka nepamatovaly. Ale po letech jsem se dohovořil se starým zámečníkem p. Sochorem z Velvar, že v tom domku měl zámečnickou dílnu, v níž počal vyráběti ruční mlátičky. Před ním tam měl zámečnickou dílnu Weber. Původ přezdívek byl tudíž ponejvíce od starých držitelů. Před časem se mne ptal jeden hospodář, proč se na jeho statku říká "u Daňků", když mezi svými předchůdci žádného Daňka nenalézá. Když jsem mu vysvětlil, že jméno Daněk vzniklo as od křestního jména Daniel, vyhledal si záhy předchůdce s tím jménem a měl záhadu vysvětlenu.
    Není také bez zajímavosti všimnout si nejčastěji užívaných křestních jmen dříve a nyní. Ve starší době užívala se většinou jména biblická: Matouš, Marek, Matěj, Tomáš, Petr, Pavel, Daniel, Jan, Jiří, Vít a Václav. Jména Josef a František objevují se teprve od 18. století snad po jménech císařů, různí ti slavové a -mírové teprve v novější době. Ze ženských křestních jmen převládala dříve jména Kateřina, Dorota, Anna, Marta, Alžběta, Voršila, Zuzana, Lidmila. Dřívější jména Mařena, Mariana, Mandalena byly vesměs od jm. Maří Majdalena. Samotné jméno Marie je v užívání teprve od 18. stol. Z poslední doby pak jsou ženská jména Dobromila, Jarmila, Jaroslava, Věra, Soňa, Naděžda, Táňa a pod.
    O velikosti gruntů se dovídáme z Urbáře z r. 1658. Jeden měl 17 kop záhonů, pět po 16 kopách, jeden 12 kop. To byly grunty selské. Šest gruntů chalupnických mělo po 8 kopách a dva po 6 kopách záhonů polí. Ostatní pozemkové příslušenství /louky, lesy a pastviny/ se do výměry nečítalo. Podle Berní rolle z r. 1654, kde jsou pole udána na strychy, mělo šest gruntů přes 80 str., jeden přes 70, jeden 56, šest chalupníků přes 40 a dva necelých 30 str. Podle uznání rektifikační komise z r. 1773 mělo pět gruntů přes 100 str., jeden 91, jeden 85 a jeden 71 str., dvě chalupy přes 50, čtyři přes 40 a dvě přes 30 str. Všechna tato udání jsou přibližná, poněvadž pozemky byly neměřeny a velikost byla zapisována dle odhadu nebo dle udávaného výsevku. Po vyměření pro Josefinský katastr v r. 1785 najdeme míry ještě větší, které se již tak neliší od výměry zjištěné pro stabilní katastr kol r. 1840 zkušenými zeměměřiči. V prvé gruntovní knize není o výměře zmínky a selské grunty nemůžeme zprvu odlišiti ani dle ceny, za niž byly předávány. Grunty jsou zapsány v pořadí od čís. pop. 14, ale čís. pop. 16 je vynecháno a zapsáno až dodatečně r. 1605. Byl to do té doby manský dvůr a měl svůj zápis v manské knize. Za chalupnickým gruntem čp. 21 následuje hned čp. 2, poněvadž tu čp. 1 nebylo, neboť vzniklo teprve r. 1652 rozdělením manského statku. Pak následují chalupnické grunty čp. 3, 7 - 10 a 12 - 13. Čp. 11 nemělo pozemky a není zapsáno stejně jako obecní pastouška, kovárna a panský mlýn. Ve scházející druhé gruntovní knize, která měla zápisy od 30tileté války as do r. 1750 bylo dle odvolacích čísel na jednotlivá folia pořadí rovněž od čp. 14, ale je správně vřaděno čp. 16 jako zbytek manského dvora a nově utvořený selský grunt čp. 1 od něj odtržený. V další gruntovní knize, která je uložena v Zemském archivu jest zase pořadí od čp. 14, jest vynechána pastouška, čís. pop. 11 a panský mlýn i kovárna. Dodatečně jest zapsána jako grunt hospoda čp. 23, poněvadž k ní bylo přikoupeno čtvrt lánu polí, t.j. 3 kopy záhonů od čp. 20 a na zvláštní přání jeden domek - /koupil jej Matěj Valsa, bývalý ovčák/. Ostatní domky, kovárna a mlýn mají prvé zápisy až v nových pozemkových knihách, uložených u okresního soudu ve Velvarech, takže jest těžké, zjistiti přesně dobu vzniku a držitele.
    Grunty bývaly nedělitelné a zůstávaly proto dlouho v celosti. Teprve v 18. stol. bylo povolováno oddělování po čtvrtích, pokud grunt neklesl pod 30 str. Odprodávání neb oddělování dálo se jen s povolením vrchnosti. První odprodej našel jsem u čp. 7 - byla to dědina odprodaná za 50 zl ale koupená zase zpět, pak 3 kopy záhonů od čp. 20 k hospodě, polovina polí od čp. 16 šenkýři a později 17 jiter od čp. 15 k čp. 20. Konečně je zmínka o prodeji kousku zahrádky od čp. 15 k hospodě čís. pop. 23. Teprve po zrušení poddanství, když někdy v letech šedesátých minulého století bylo povoleno rozdělování gruntů, docházelo k častějším odprodejům jednotlivých pozemků a k úplné parcelaci gruntů. Proto se výměra bývalých gruntů značně změnila. Některé se zmenšily, jiné zvětšily, hodně pozemků získali i sousedé z okolních obcí a přibylí domkáři, kteří se stali malozemědělci a obdělávali svá pole potahem kravským /proto jim někde říkají kravičkáři/.
    Louky se označovaly podle množství sklízeného sena na fůry. Louku, dávající fůru sena možno počítati za 1 strych. Sledujeme-li jména držitelů před dvěma sty lety, shledáme, že se ze starých jmen udržela ve vsi jména Svoboda, Satran a Hájek, ostatní rodiny vymizely, ač byla některá velmi početná. Svobodové jsou ve vsi sice od r. 1673, ale původní grunt čís. pop. 14 rodina již nedrží. Za to rodina Svobodů na čís. pop. 13 je tu nepřetržitě od r. 1737, převzala jej po strýci, jenž byl rovněž z čp. 14 a hospodařil tu již před r. 1713, takže rodina je na témž gruntě na 250 let. Satranové připomínají se v Nové Vsi jako šenkýři již r. 1725, ale dnešní hospodu postavili vlastním nákladem asi r. 1746 a nepřetržitě ji vlastní. Hájkové byli na čp. 9 před r. 1713, grunt čp. 8 /dnes pozemky u čp. 100/ ujali r. 1775, se sem jeden syn přiženil k Alžbětě Nejedlé, kterážto rodina byla na gruntě již roku 1654. Jméno Nejedlý našel jsem ve vsi prvně r. 1626. Početní Jindřichové /čp. 1, 17 a 19, pak na domcích/ úplně vymizeli, stejně jako Jandové a Hančlové, a s nimi i jiné rodiny.
    Nejstarší paměti zachovaly nám zprávu, že do konce 13. století byla v Čechách vybírána daň míru. Potom byly zavedeny k užitku královu občasné berně - všeobecná a mimořádná. Berně ta byla v podstatě daní pozemkovou, pro niž se později ujal název "kontribuce". Činila pravidelně z lánu polí půl hřivny stříbra, t.j. 32 groše, poněvadž se hřivna počítala za 64 groše, tudíž o 4 groše více než kopa. Zřídka činila berně polovinu t.j. 16 grošů. Srovnáme-li ji s placeným úrokem vrchnostenským, který možno počítati jaksi za nájemné, činívala berně asi jeho polovinu. Vymáhala se na pánu půdy a ten přenášel ji na své sedláky či uživatele půdy. Již v době Tomáše ze Štítného hleděly některé vrchnosti při berni vydělávati na svých poddaných. Štítný píše: "Když málem odbudou berně, mnoho vezmou na svých lidech jménem královým." Mistr Jan Rokycana horlil ve svých kázáních: "Dejte králi berni po poloúročí a pánu po celém." Z berní občasných staly se pak pravidelné berně roční a vedle toho byly ještě zaváděny berně či platy jiné pod různými jmény a záminkami. Byla zavedena berně z piva a vína tak řečené posudné /tác/, berně z hlavy /r. 1472 po 2 gr z hlavy, r. 1502 a později pro každý stav jinaká výměra/, berně ze jmění dle přiznání a dle šacunku či odhadu, berně domovní /nejčastěji po 20 kr z gruntu a domu městského, ale měli na ni přispívati majiteli  i nájemci po 2 - 4 kr./. Jiné daně či platy měly název sbírky. Tak byla sbírka z vlny, z obilí, z masa, z mléčného atd., daň procentní dle výše příjmů odstupňovaná, aby platili i účedníci, nájemci, mlynáři a sládkové, daň výdělková od řemeslníků, daň z tabáku a lihovin, takže došlo k daním zvaným spotřební, aby platili všichni. Od konce 18. stol. byly zavedeny poplatky kolkové, daň dědičná, později daň důchodová, daň obratová i jiné, ať se kdy která jakýmkoliv jménem nazývala. Stát potřeboval peníze stejně jako dnes, a prameny se hledaly, kde se jen mohlo. Málo výnosné daně se opouštěly a nahrazovaly výnosnějšími, což děje se i dnes. Podle rozvržení či repartice vybírali daně či kontribuci vesničtí rychtářové, odváděli peníze vrchnosti a ta krajským berníkům, ti pak berníkům zemským. Kontribuce se od války třicetileté neustále zvyšovala, protože války s Tureckem a války za císařovny Marie Terezie pohlcovaly mnoho peněz. Roku 1655 činila kontribuce z osedlého sedláka necelých 9 zl, r. 1685 stoupla nad 20 zl a od r. 1748 až na 60 zl. Vrchnosti přispívaly na berni menší částkou než poddaní. Jejich vlastní půda byla od kontribuce osvobozena a "z vlastního měšce", jak jest uváděno, odváděly vrchnosti jen částku propočítanou dle počtu osedlých poddaných na jejich panství. Proto dala Marie Terezie v letech 1756-7 zhotoviti podle způselského katastru z r. 1713 také vrchnostenský /dominikální/ katastr, ale rovnost ve zdanění ještě nezavedla.
    Profesor J. Pekař uvádí ve svém díle "KOST", že zatížení poddaného sedláka berní a povinnostmi k vrchnostim, započítávaje v to i robotu, pohlcovalo 60 až 80 % hrubého výnosu sedlákovy práce, takže při neúrodě neb nějaké pohromě, jenž jej postihla, bylo nemožno to břemeno snésti bez porušení životní míry vlastní rodiny, zvláště v krajích méně úrodných. Pochopujeme proto, proč se po třicetileté válce i v našem úrodném kraji osazovaly opuštěné grunty jen pomalu, a proč leckde i v době pozdější některý sedlák grunt svůj opustil /zběhl/, nemoha snésti těžká břemena, a šel raději pracovati jinam jako námezdný dělník. Teprve císařovna Marie Terezie a císař Josef II. provedli mnohé opravy ve prospěch poddaného lidu selského. Byl to nejen robotní patent, čelední řád, ale i úprava soudnictví, školství, zrušení nevolnictví, toleranční patent o náboženské snášenlivosti, dědický řád, zřizování kontribučních sýpek a jiné reformy.
    Po zrušení nevolnictví či jak se mírněji říkalo člověčenství a po tolerančním patentu z r. 1781, jímž uznána byla v zemi i jiná náboženská vyznání než jen římskokatolické, rozhodl se císař Josef II. i pro důkladnou reformu daňovou. Dosud byla jinak zdaňována půda selská /rustikální/ a jinak půda panská a církevní /dominikální/. Císař chtěl zdaniti veškerou plodnou půdu stejnoměrně. Proto nařídil, aby všechna půda, poskytující nějaký užitek, byla vyměřena a zjištěn její průměrný roční výnos. U polí zjišťoval se výnos tříletý po jitrech a bylo bráno v úvahu trojpolní hospodaření, t.j. dva roky se pole osívalo ozim a jař - třetím rokem leželo pole úhorem. Ze součtu sklizně za dva roky se dělením třemi vypočítal roční výnos obilí či průměr roční a přepočítal se na peníze dle desetiletého průměru cen obilních. U pšenice se počítala průměrná cena za jednu dolnorakouskou měřici 1 zl 50 7/8 kr, u žita 1 zl 19 5/8 kr, u ječmene 55 3/4 kr, u ovsa 34 kr. Jiné plodiny se nebraly v úvahu. Takto zjištěný hrubý výnos bral se za základ pro výpočet nové kontribuce či pozemkové daně.
    U luk a jim na roveň postavených kultur /zahrady, chmelnice, rybníky/ zapisoval se jen jednoroční výnos sena a otavy a přepočítal se dle sklizených centů a liber na peníze - seno počítáno cent za 45 kr, otava po 30 kr. U vinic udával se výnos na vědra vína, u lesů na ročně těžené sáhy dříví tvrdého a měkkého. Základem všech těchto prací bylo měření pozemků, které měli prováděti sami sedláci pod vedením vrchnostenského úředníka. Podle doplňovacích pokynů z dubna 1785 počalo se v létě s vyměřováním. Užívalo se sáhové latě a řetězové míry o délce 10 sáhů. Výpočty zněly na jitra a čtverečné sáhy - 1600 čtv. sáhů bylo jitro. Výsledky měření zapisovaly se v rozměrné archy s četnými rubrikami. Každý pozemek dostával topografické číslo /katastrální či parcelní/, zapsalo se jméno majitele a číslo gruntu, jméno pozemku s polohou /traťové názvy/ s udáním sousedů, dosavadní výměra na strychy neb míry, vyměření na délku a šířku sedláky /vedle byla rubrika pro vyměření zeměměřiči/, dále byly rubriky dle kultur s výměrou na jitra a čtv. sáhy, u polí rubriky dle druhů obilí a na výnos atd.
   U polí počítalo se na daň 5/8 % hrubého výnosu v penězích, u luk a stejně hodnocených kultur pro menší náklad na obdělávání a sklilzeň 17 11/12 %, u lesů 21 1/4 %. Práce vyměřovací byly provedeny v roce 1785, práce propočtové trvaly čtyři roky, neboť byly hotoveny srovnávací tabulky, udané výnosy byly přezkoumávány podle sousedních obcí, dle jakosti půdy na výnosy tam. Půda byla rozdělena na dobrou, prostřední a špatnou a výnos byl udáván podle jiter na zrna, to jest kolik zrn se udávalo, tolik měřic zrna se po jitru sklidilo. Teprve překontrolované výnosy byly brány za základ výpočtu kontribuce. Pak byly vyhotoveny celkové soupisy pro obec a z nich soupisy pro každý jednotlivý grunt, tak zvané Individuelní fassní rejstříky, které jednotliví hospodáři na důkaz souhlasu podpisovali. /Někde bylo před podpisem napsáno: Jsem spokojen. Byly i případy, že se některé pozemky kde byla pochybnost o správnosti, přeměřovaly./
    Vedle úpravy daňové měla býti podle úmyslu císařova provedena i úprava poddanských poměrů k vrchnostem. Dosavadní dávky peněžité i naturální i roboty měly odpadnouti za roční peněžité platy. A základem pro výpočet těchto platů měl býti zjištěný hrubý výnos gruntů pro kontribuci. Proto se u každého gruntu vedle daňové povinnosti vypočítávala také "urbarielní povinnost". Sazby byly však vyšší než pro kontribuci. U polí počítalo se 15 5/12 %, u luk a kultur stejně oceňovaných 26 1/24 % atd. Ale byla vymezena hranice, že celkové zatížení gruntu kontribucí a vrchnostenským platem nesmí přesáhnouti 30 % zjištěného hrubého výnosu. V urbárním kontraktu obce novoveské z 11. října 1789 stvrzeného kraj. úřadem, jsou některé nové urbarielní platy zapsány. U selských gruntů převyšovaly o něco dosavadní povinnosti, u chalupnických gruntů byly menší a jsou zapsány /pro výpočet byl zahrnut i farní desátek, o nějž se stalo porovnání mezi vrchností a farářem/. Daňová část reformy vešla v platnost od 1. listopadu 1789 a vybírání kontribuce bylo svěřeno zvláštním výběrčím. Pro urbarielní část /plat za roboty a dávky/ byla určena jednoroční přechodní doba, aby vrchnosti nezůstaly náhlým zrušením bez pracovních sil, potahů a nářadí. Ale když císař Josef II. v únoru 1790 zemřel, vymohly si vrchnosti na jeho nástupci cís. Leopoldovi, že urbarielní povinnost nevešla vůbec v platnost, a vybírání kontribuce bylo vráceno zase v ruce vrchnostenských úředníků, však dle nového vyměření. Tak bylo již plně připravené zrušení robot odloženo zase na dlouhá desetiletí - do r. 1848.
    Z Josefinského katastru, jak se celá ta reforma nazývá, měl jsem v ruce tak řečenou "Fassní knihu obce NOVÁ VES", kde jsou postupně za sebou zapsány všechny pozemkové parcely jak vyměřující sedláci k nim přicházeli, délka a šířka, plošná výměra na jitra a sáhy a roční výnosy. Jest to doslovný spis z vyměřovacích archů, jichž bylo 13 a které podpisovali 27., 28. a 30. června, 1., 2., 8., 9., 11., 13., 16. a 20. července 1785 Josef Satran, rychtář, Václav Svoboda a Jan Hájek, přísežní, kteří pravděpodobně vyměřovací práce prováděli. Dle toho vyměřovalo se od 27. června do 20. července 1785. Celý katastr byl rozdělen v šest hlavních poloh či tratí, v nichž bylo 624 parcel, některé i trojité. Vyměřování počalo s návsí s louží. Dostala jako místo neužitečné jen parcelní číslo a nebyla měřena. Naposled byly měřeny zahradní parcely pod mlýnem.
    I. položení bylo nazváno "Místní plac" a zahrnovalo parcely 1 až 44.
    Plocha zastavená budovami a dvůr nebyly měřeny a dostaly parcelní číslo, ale domovní zahrádky, byť i malé, byly vyměřeny a dostávaly samostatné číslo katastrální.
    II. položení mělo označení "K Sazenému", začínalo ode vsi /pole u hluboké cesty/ a podél budyňské silnice dosahovalo až k sazenské trávní cestě. Mělo parcely 45 až 117.
    III. hlavní položení neslo název "K Lečicům", počínalo za Polákovou stodolou /čp. 14/, ke kříži, s levé strany byla budyňská silnice, po pravé trávní cesta a táhlo se až po lečické hranice. Byla tu parcelní čísla 118 až 178.
    IV. hlavní položení bylo "U průhona", běželo od kříže pod háje, s levé strany byla trávní cesta lečická, po pravé průhon - parcely 179 až 256.
    V. položení se jmenovalo "K Vepřku". Začínalo u průhona novoveského k vepřeckým gruntům od mlčechvostské cesty až k závratí průhona. Mělo parcely 257 - 334.
    VI. hlavní položení zvalo se "Pode mlýnem" a bylo největší. Začínalo od vsi až na ouholické hranice, s levé strany byla vepřecká cesta, po pravé sazenské hranice. Obsahovalo parcely 335 až 624.
    Kromě uvedených hlavních tratí či poloh uvádějí se při jednotlivých pozemcích podrobnější názvy polohové: Na Budyňské, v Loucké, v širokých, U trávní cesty, u kříže, za sady, za příkopy, na sádkách, na bahnech, u splavu, u branky, na horách, nad skalkou, nad necky, na homolce, na kolečku, na sekeře, na kopu, na halace, za lukami, pod vinami atd. Neužitečná lada nebyla měřena, ostatní změřena jen jako špatná ovčí pastva nebo rozorané pole, která se osívala jen každým třetím nebo pátým rokem. Na individuální fassní rejstříky jsem nepřišel, nemohu tudíž udati jednotlivě vyměřenou kontribuci. Jen v urbárním kontraktu je zaznamenána kontribuce souhrnně z polí, luk, lesů a pastvin.
    Při selském vyměřování v r. 1785 se nevyhotovovaly žádné katastrální mapy. Nová kontribuce zavedená na základě tohoto vyměřování nestačila na úhradu státních potřeb za válek napoleonských a po nich a bylo nutno pomýšleti na její zvýšení. Nejdříve dálo se tak vybíráním přirážek k dani, pak na základě rozsáhlých přípravných prací byl dne 23. prosince 1817 císařským patentem zaveden tak zv. stabilní katastr - instrukce z 28. března 1818 a 28. února 1824 -, jímž mělo býti provedeno zdanění podle čistého výnosu. Bylo zatím použito provisorní soustavy podle Josefinského katastru a odhadu. Kolem r. 1840 došlo k vyměřování katastrů zkušenými zeměměřiči, kteří zároveň hotovili katastrální mapy. Parcelní čísla tohoto vyměřování neshodují se s parcelními čísly katastru Josefinského, poněvadž geometři vyměřovali dle svého uvážení v jiném postupu. Parcel jest mnohem více, protože byly měřeny i plochy zastavěné a plochy neplodné /995 : 664/. Dnes jest parcel ještě více, ale jsou označovány zlomkovými čísly původní parcely. Katastrální mapy jsou dnes strážci pozemkového majetku, a zeměměřiči mohou podle nich přesně vytýčiti hranici kteréhokoliv pozemku. Při stabilním katastru byly stanoveny nové bonitní třídy jakosti půdy a byl vypracován tak zv. klasifikační tarif, dle nějž byly určeny čisté výnosy jednotlivých parcel. Od r. 1881 jest v platnosti nové ocenění výnosu, dle nějž se vybírá pozemková daň. Ke změnám muselo dojíti po opuštění t. zv. trojpolního hospodaření, jež vystřídalo hospodaření střídavé, neboť byly zavedeny mnohé nové plodiny /brambory, řepa, pícniny a zelinářství/, čímž se průměrný roční výnos značně zvýšil. Dostatečným hnojením mrvou chlévskou a umělými hnojivy docilují dnešní hospodáři takové úrody, o jaké se našim předkům ani nesnilo a na niž staré stodůlky nedostačují.
    Podrobný výpis z Josefinského katastru z r. 1785 a výpis z Urbárního kontraktu z r. 1789 je uveden dále. Zde uvádím jenom přehled o tehdejších majitelích, domovních parcelách a výměře.
Čís.pop. 1
Jiří Jindřich, selský grunt.
Domovní parc., 23, zahrada u domu č.parc. 24.
Polí 57 jiter 993 4/6 čtv.s.luk, a zahrad 5 jiter 723 čtv.s. lesa 5 jiter 1303 čtv.s.
68 j. 1419 4/6 čtv.s.
Čís.pop.2
Martin Svoboda, selský grunt.
Dom.parc.č.25
Polí 59 jiter 520 2/6 čtv.s., luk 2 j. 713 čtv.s., zahrad 1257 čtv.s., lesa 518 čtv.s. /neměř.pastviny/
62 j. 1408 2/6 čtv.s.
Čís.pop.3
Matěj Hakl, chalupnický grunt.
Dom.parc.,č.26, zahrada č.parc.27.
Polí 26 j. 261 čtv.s., luk a zahrad 1 j. 808 čtv.s., lesa a pastvin 1575 čtv.s.
28 j. 844 čtv.s.
Čís.pop.4
Jan Zoubek, domek
Dom.par.č.33 
Čís.pop.5
Martin Hančl, domek
Dom.parc.č.34
Čís.pop.6
Jiří Kubeš, domek
Dom.parc.č.35
Čís.pop.7
Jakub Zicha, chalupnický grunt
Dom.parc.č.36, zahrada u domu č.parc.37
Polí 25 j. 677 čtv.s., luk a zahrad 1 j. 1017 čtv.s.
27 j. 94 čtv.s.
Čís.pop.8
Jan Hájek, chalupnický grunt 
Dom.parc.č.38
Polí 28 j. 564 čtv.s., luk a zahrad 1548 čtv.s., lesa 1 j. 675 čtv.s.
30 j. 1187 čtv.s.
Čís.pop.9
Jan Zicha, chalupnický grunt 
Dom.parc.č.39
Polí 29 j. 613 čtv.s., luk a zahrad 1 j. 88 čtv.s., pastvin 1268 čtv.s.
31 j. 370 čtv.s.
Čís.pop.10.
Jiří Hančl, chalupnický grunt
Dom.parc.č.40
Polí 22 j 1338 čtvs., luk a zahrad 2 j. 832 čtvs.s., pastvin 143 čtv.s., lesa 920 čtv.s.
26 j. 33 čtv.s.
Čís.pop.11.
Martin Svoboda, domek k čp.2.
Dom.parc.č.41
Čís.pop.12.
Václav Pokorný, chalupnický grunt
Dom.parc.č.42.
Polí 28 j. 1517 5/6 čtv.s., luk a zahrad 1 j. 627 čtv.s., lesa a pastvin 1 j. 450 čtv.s.
30 j. 974 5/6 čtv.s.
Čís.pop.13.
Václav Svoboda, chalupnický grunt
Dom.parc.č.43.
Polí 21 j. 209 4/6 čtv.s.luk 1291 čtv.s., zahrad 470 čtv.s., vinice 652 čtv.s., pastvin 599 čtv.s.
22 j. 1412 4/6 čtv.s.
Čís.pop.14.
Josef Svoboda, selský grunt
Dom.parc.č.4
Polí 54 j. 1514 čtv.s., luk a zahrad 4 j. 423 čtv.s., vinice 279 čtv.s., pastvin 464 čtv.s.
59 j. 1503 čtv.s.
Čís.pop.15
Václav Svoboda, selský grunt
Dom.parc.č.5, zahrádka u domu č.parc.6
Polí 50 j. 1382 čtv.s., luk a zahrad 14 j. 251 čtv.s., hájek 520 čtv.s.
55 j. 653 čtv.s.
Čís.pop.16.
Josef Satran, selský grunt 
Dom.parc.č.7, zahrádky u domu č.parc. 8 a 9
Polí 43 j. 293 5/6 čtv.s., luk a zahrad 1 j. 1120 čtv.s., vinic 1050 čtv.s., porostlin 880 čtv.s.
45 j. 143 5/6 čtv.s.
Čís.pop.17
František Jindřich, selský grunt
Dom.parc.č.10
Polí 41 j. 1236 4/6 čtv.s., luk a zahrad 11 57 čtv.s., pastvin a porostlin 2 j. 705 čtv.s.
44 j. 653 4/6 čtv.s.
Čís.pop.18.
Obecní pastouška
Dom.parc.č.11
Polí 6 j. 139 čtv.s., luk 2 j. 993 čtv.s., zahrad 1225 čtv.s., pastvin 18 j. 675 čtv.s.
27 j. 1342 čtv.s.
Čís.pop.19.
Martin Jindřich, selský grunt 
Dom.parc.č.12
Polí 56 j. 44 4/6 čtv.s., luk a zahrad 4 j. 252 čtv.s., lesa 3 j 1109 čtv.s.
63 j. 1405 4/5 čtv.s.
Čís.pop.20
Jiří Janda, selský grunt 
Dom.parc.č.13, zahr. u domu č.parc. 14
Polí 40 jiter, 668 čtv.s. luk a zahrad 1 j. 676 čtv.s., pastvin 682 čtv.s.
42 j. 626 čtv.s.
Čís.pop.21.
Pavel Smetana, chalupnický grunt 
Dom.parc.čís.21
Polí 20 j. 1412 čtv.s., luk 1165 2/9 čtv.s., zahrad 90 čtv.s., háj dubový 1231 čtv.s.
22 j. 698 2/6 čtv.s.
Čís.pop.22.
Obecní kovárna
Dom.parc.č.22
Čís.pop.23.
Jan Satran, hospoda
Dom.parc.č.2, zahrádka u domu č.parc.3
Polí 14 j. 1218 4/6 čv.s., luk a zahrad 688 čtv.s., pastvin 95 čtv.s.
15 j. 401 4/6 čtv.s.
Čís.pop.24.
František Jindřich, domek
Dom.parc.č.44
Čís.pop.25.
Jakub Hančl, domek
Dom.parc.č.15
Čís.pop.26.
Josef Šorf, domek 
Dom.parc.č.17,zahrádka u domu 18
Čís.pop.27.
Václav Janda, domek
Dom.parc.č.20
Čís.pop.28.
Matěj Kolovský, domek
Dom.parc.č.19
Čís.pop.29.
Jan Bartoš, mlýn 
Dom.parc.č.619/2, zahrada u domu parc.č.619 – 1 j. 114 čtv.sáhů
Čís.pop.30
Matěj Zicha, domek 
Dom. parc. č. 32
Čís.pop.31.
František Ctibor, domek
Dom.parc.č.31
Čís.pop.32
Václav Král, domek
Čís.dom.parc.30
Čís.pop.33
Václav Jindřich, domek 
Dom.parc.č.29
Čís.pop.34
Anna Rousová, domek 
Dom.parc.č.16
Čís.pop.35
Matěj Kroupa, domek
Dom.parc.č.393/2
Čís.pop.36
Matěj Valsa, domek
Dom.parc.č.28
 Více domovních čísel při vyměřování v roce 1785 v Nové Vsi nebylo. Čís. pop. 35 bylo již postaveno za Červeným potokem blíž hranic ouholických, tudíž mimo ves.
    Přespolní držitelé měli v katastru tato čísla katastrální:
Fara Vepřecká 343, 386
Záduší vepřecké  369, 402, 553, 555
Panství roudnické 422 /háj/, 485, 503, 554 /louky/
Obec Sazená 113
Sousedé ze vsi Sazené:
Václav Brož 90, 95
František Vinš  91
František Řehák 97, 99
Josef Plzák 114
Jan Brož 115
Josef Veselý 116
    Naopak zase měli někteří sousedé z Nové Vsi některé pozemky v katastru obce Sazená /v Loucké - jako čp. 1 a 14/
    Jak bylo již podotknuto, schází gruntovní kniha obce Nová Ves z doby 1633 až asi do doby 1750. Mezeru tuto pomáhaly mi překlenouti výpisy z Urbářů panství roudnického, z Berní rolle z r. 1654, poddanský seznam z r. 1673, tabulky přiznávací k Tereziánskému katastru z r. 1713 a sirotčí kniha z r. 1726.

Výpis z Urbáře roudnického panství z 8. prosince 1592 s výtahem z r. 1609.

Č. arch. N 14/1
NOVÁ VES celá, ležící mezi vsí Lečicí a vsí Černouškem právě v gruntech pana Frydrycha Zapského a pana Václava Griespeka v dědinách dobrých, při té vsi nemálo vinic sousedských a jest dobře osedlá.
S potahy, kteří koně mají 8 osedlých
chalupníků bez koní 7  - 15
podruhů v té vsi 19
krčmy v té vsi jsou 2
Slepic úročních ročně dávají 144
Vajec úročních ročně dávají 270
Úroku svarojirského 24 kopy 35 gr
Úroku z dědin 1 kopa 20 gr 5 denárů - 25 k. 55 gr 5 d.
49.
    Úroku svatohavelského:
Úroků z gruntu 23 kopy 31 gr
Úroků z dědin 59 gr 6 den.
Úroků z dymného 21 gr 3 den.
Úroků z luk 20 kop - 44 k. 52 gr 2 den
Nového léta z manství vychází 1 kop 22 gr
Summa úroku svatojirského, svatohavelského a nového léta 72 kopy 10 gr míšenských
    V té vsi jest Milosti páně odůmrť. Při té vsi jest potok dobrý. Porostliny dubové veliké, v kterýchž nemalý počet zajíců jest. Na jiném místě jest zapsáno, že do dvou krčem v Nové Vsi vydává se téhodně 4 věrtele piva. S mletím byla Nová Ves přikázána do mlýna v Roudnici a je vedena s 16 osedlými.
    V přehledu z r. 1609 jest o Nové Vsi uvedeno:
    Úroku svatojirského 20 kop 11 gr 2 den.
Úroku svatohavelského 78 kop 11 gr 2 den.
Osedlých 16, s potahy 14, chalupníci 2, podruhů 7, krčmy 2, slepic a kuřat 160 1/2, vajec 326.
    Robota není zaznamenána žádná. /Zvýšení úroků, slepic a vajec proti r. 1592 nutno vysvětliti zrušením manského dvora a převedením pod právo purchrechtní se selskými povinnostmi. Pak by ale úrok svatohavelský odpovídal as 52 kopám a číslice uvedená měla se býti součtem obou úroků./
    Č. arch. 14/2
Registra urbární panství roudnického z r. 1641.
NOVÁ VES
Osedlí Úrok svatojir.  Úrok svatohavel. Poznámky
Šebestyán na Brožovém  2 k. 34 gr 2 k. 36 gr
Václav Studený 2 k. 14 gr 2 k. 16 gr
Jan Voves  1 k. 43 gr 1 k. 44 gr Nově osedlý 1 1/2 léta
Tomáš Lorenc  3 k. 22 gr 3 k. 24 gr Nově osedlý, nic nemá 
Šimon Brožů 1 k. 7 gr 1 k. 8 gr Pustý
Jan Králíček - pustý  1 k. 12 gr 1 k. 14 gr.  Nově osedlý 1 1/2 léta
Chalupníci:
Pavel Šašek 1 k. 7 gr 1 k. 8 gr
Suma osedlých lidí 6, jeden chalupník
Úroku svatojirského 13 kop19 gr, svatohavelského 13 kop 30 gr.
    Celkem vycházelo ze vsi jen 26 kop 49 gr, neboť přes polovinu gruntů bylo pustých a z osedlých byly jen tři v lepším stavu, na ostatních se uvádějí osadníci nově osedlí, tudíž jistě hospodářsky slabí, jak naznačuje i poznámka u Lorence: Nic nemá! Ani v r. 1654 neměl dobytka a r. 1658 jest jeho grunt pustý. Neuchytil se tudíž po utrpěných pohromách.
    Aby se správně zjistil stav osedlých i pustých gruntů na jednotlivých panstvích po válce třicetileté, byl nařízen soupis, který jest znám pod jménem "Berní rolle z r. 1654". Z kraje našeho se tento soupis nezachoval a zůstaly jen výpisy z Berní rolle v některých archivech. Jednalo se tehdy nejen o to zachytiti osedlé a pusté grunty na vesnicích s udáním výměry, ale i vyznačení jakosti půdy a o možnosti vedlejšího výdělku povozničením, chovem dobytka, obchodem obilním a domáckou výrobou řemeslnou. Dle počtu osedlých z těchto možností měla se ustanoviti pro jednotlivá panství berní povinnost či kontribuce. R. 1665 bylo na roudnickém panství počítáno na jednoho osedlého 70 strychů orných polí, jinde byl tento divisor větší neb menší. Kde byla možnost vedlejšího výdělku byl nižší, v krajinách méně úrodných bez vedlejšího výdělku větší.
    O Nové Vsi jest poznamenáno:
Tato ves v položení pšeničném leží, mají luk spotřebu, vinice švarný, ale stavení velmi spustlá. Vedle zdání našeho mohla by býti na osedlé effective počítána 4 - 3 - 1     5 - 3 - 1
S potahem osazuje se jeden. S potahem zkažené    7
Chalupy zkažené 2.
    Celkově uvádí se orných polí 174 strychy, z těch bylo oseto na zimu 46 str., na jaře 30 1/4 str. - celkem 77 str. a ostatních 97 str. bylo úhorem. Ladem leželo ve vsi 750 strychů, takže všech polí ve vsi bylo počítáno 924 str. Nebylo čím hnojiti, ježto dobytka bylo málo a proto na obdělávání málo potahů, k tomu scházelo také dostatek osiva. Obilí se pěstovalo proto jen pro vlastní spotřebu v domácnosti a pro větší přebytky nebylo také odbytu, jak víme z doby o sto let pozdější, kdy se obilí dováželo na prodej do Prahy a do Litoměřic, kam jezdili nakupovati lidé z Rudohoří i ze Saska. Po komisi visitační, která měla očitě shlédnouti sepsané grunty po vesnicích, bylo pak vysláno několik komisí revisitačních, které přezkoumávaly údaje v Berní rolli uvedené. Vrchnosti byly také povinny podávati čas od času přiznání, které z pustých gruntů byly omezeny - kým a kterého roku. Jednalo se totiž o to, aby mohla býti zvýšena kontribuce a pustá půda dostala se opět do selských rukou. Mnohé vrchnosti přebíraly často pustou půdu neosazených gruntů ke svým dvorům, a tak vznikaly namnoze rozlehlé celistvé lány panských dvorů. Při opětovném osazování zpustlých gruntů ponechávaly pak taková pole ve svém majetku a nahrazovaly je svými často horšími a odlehlými kusy, nebo poli nově vzniklými na místě vyporážených lesů nebo rozoraných pastvin. Později nesměla se selská půda sváděti do panského majetku nebo jen výměnou se schválením krajských úřadů. Tak na kladenském panství bylo svedeno k panským dvorům přes 500 strychů selské půdy, kterou pak při revisitačních komisích musela vrchnost nahražovati. Část zůstala ve vrchnostenském majetku, ale se závazkem, že z ní bude placena vrchností kontribuce jako z půdy selské. Teprve r. 1779 nahradila vrchnost zbytek svedené půdy. Po třicetilet válce se mnohde velké dvoulánové statky rozdělovaly na dva statky lánové. Získaly se tak nové robotní síly pracovní a hospodářům se ulehčovalo splacení takových gruntů.
    V Nové Vsi byl r. 1605 zrušením manského poměru přeměněn dosavadní manský statek v selský. Bývalý man Kareš zakoupil si dvorec v Červené Lhotě a bývalé manství prodal za 1200 gr m. /kop/ Mikuláši Šmejdířovi z dneš. čp. 8. Grunt měl totiž dvojnásobnou výměru selských statků - celkem na 50 str. Ale Šmejdíř se na tak velkém runtě při značných peněžních závazcích ročních udržel jen několik let a směnil jej za menší s Vítem Broukem. A ani tento neudržel se tam dlouho a měnil s Janem Trilburcem /zvaným zde Novák/. Za války 30tileté se nemohl na gruntě udržeti a prosil kněžnu Polyxenu z Lobkovic, aby jej mohl prodati nebo směniti. Z toho důvodu došlo po ukončení třicetileté války k rozdělení tohoto velkého statku na dva, jak na příslušném místě bude uvedeno. Kdyby byl mohl Mik. Šmejdíř grunt hotově zaplatiti, bylo by se mu snáze hospodařilo a byl by se jistě na gruntě udržel. Ale jak se říká od starodávna, dluh ujídá hodně z mísy.
Pozn.: V Pamětech jsou na následujících dvou stranách uvedeny tyto dvě tabulky:
1654

1658
/Arch. č. N 14/3/
Registra urbární a správa panství roudnického, na čem to celé panství v své podstatě záleží, obnovena léta 1658.
    Nová Ves celá J. M. knížecí náležející a grunty panství Hořejších Beřkovic, pana probošta hradu pražského a paní Malovcové mezující. V Urbáři uvedená podrobná tabulka s početnými sloupci, z níž poznáváme nejen tehdejší stav, ale i platy, které by měly za plného osazení ze vsi vycházeti, jest uvedena na předcházejícím listě. Jiné poznámky, týkající se vsi, jsou v jiných kapitolách.
    Potok, který jde od Velvar k Nové Vsi, na němž tu mlýn býval, odtud vpadá pod Vepřkem do řeky Vltavy, v němž se drahně drobných ryb i něco štik, též raků nachází. Mlýn novoveský na potoce býval o 3 kolech moučných a jednom jahelném, kterýž jest tolikéž od mnoha let všecken zbořený a pustý. Nájmu z něj ročně vycházelo: pšenice 8 str, žita 180 str, ječmene 20 str, peněz za vykrmení vepřův 25 kop. Kdyby k vyzdvižení předešlému přišel, bude mlynář mimo nájem povinen platiti při sv. Janě 51 gr 3 den., o vánocích rovněž 51 gr 3 den.
    Louka pod Novou Vsí za 4 provazce, na níž se naklizuje sena 30 vozů, otavy 15 vozů. Někdy se platívalo z té louky nájmu 20 kop gr. V přehledu na konci jest uvedena krčma jedna. K ní vztahuje se všeobecné poznamenání při pivovaru, že do vesnic se pivo vystavovati nemůže, protože téměř žádného v nich není a lidé peněz nemají. Ve srovnání s Berní rollí jest v tabulce pořadí gruntů od čís. pop. 14 správné. Podle tabulky zjišťujeme, že r. 1658 byly osazeny jen grunty čp. 14, 15, 17, 1, 8 a 10. Pustých bylo dosud dost. Ale během dalších patnácti let podařilo se vrchnosti všechny osaditi, a to většinou mladými hospodáři. Poznáváme ze zachovaného soupisu na kterých gruntech byli. Pořadí jest tentokráte od gruntu čís. pop. 2, který držel tehdejší rychtář, jímž byl padesátiletý hospodář Jan Jáhla.
Popsání lidí poddaných, též dobytka ze vsi Nové Vsi r. 1673.
Jména poddaných                                                                                                             Jm. čeledi
Jan Jáhla                   50  4 - - 41  24  10 -                                                                          Vavřinec
Mariana, manželka     52
Kateřina, dcera         15 manž. Jiří Došek z Lečic 1676
Matěj Hvěda           45 -     - -     -  2   -    -    -    -
Alžběta, manž.          32
Kateřina, dc.           11 manž. Jiří Hakl z Čížkovic
Rozina, dc.              10
Jakub, syn                 6
Lidmila, dc.               3
Mářa, dc.                  1
Petr Novotný            29 1   -   -   1   -   -   -   5
Lidmila, manž.          22
Tomáš Nejedlý        60 3   -   -  3   1   2   2   8   2                                                           Anna, děvka
Lidmila, manž.          25
Jakub, syn              18
Matěj, syn              16
Václav, syn             10
Jiřík, syn                 1 1/2
Krystián Jelínek      40 -   -   1   1   2   -   -   -   -                                                            Anna, děvka
Anna, manž.           30
Jan, syn                  4
Mandalena, dc.       2
Franta Suž              48 1      1   1   -   1   -   -
Markyta, manž.      30
Jakub, syn              15 Dorotu vd. Gresovu
Lidmila, dc.              9
Anna, dc.                 3
Jiřík Brodský         50 2   -   -   2   -   1   1   -   - /Jiří Audrcký/
Lidmila, manž.       28
Dorota, dc.           11 88 manž. Jiří Studnička
Anna, dc.                9
Mikuláš, syn            7
Václav, syn              6
Pavel, syn                1
Jan Brož               25 1   -   -   2   -   -   -   -   -
Dorota, manž.       20
Kateřina, dc.           2
Vojtěch Svoboda  35 3   -   -   1   1   2   3   -   -                                                               Jiřík
Dorota, manž.        28                                                                                                       Markyta
Kateřina, dc.           7
Lidmila, dc.             6 88 manž. Karel Janda z Hostíně
Anna, dc.                5
Veruna, dc.             2
Vojtěch Očenáček 28 3   1   -   3   1   2   2   5    -                                                             Matěj
Anna, manž.           24 90 druhý manž. Václav Bára    -                                                       Martin
Jan, syn                  1                                                                                                          Matěj
Dorota                        705 Jiří Kokoška
Jan Malík               23 2   -   -   2   -   1   2   5   -
Anna, manž.           20
Václav, syn          1 týd.
Jiřík Voves           30 2   -   -   1   1   -   1   4   -
Kateřina, manž.      28 701 druhý manž. Matěj Jindřich
Jan, syn                   3
Dorota, dc.           3/4 91 manž. Vít Malešák
Tomáš Malík          25 3   -   -   2   1   1   2   5    -                                                               Jan
Lidmila, manž.        25                                                                                                          Markyta
Martin, syn              4
Anna, dc.                 3
Dorota, dc.              1 týd.
Martin Souček      24 2   -   -   2   1   -   2   -   1                                                                Jan
Kateřina, manž.      23 95 Václav Studnický                                                                        Lidmila
Havel, syn               1
Vít Vranský           30 2   -   -   0   0   1   1   2   2   -
Rozina, manž.        27 85 druhý manž. Matěj Prchala
Pavel, syn               4
Dorota, dc.             2
Václav Jindřich      30 2   2   -   3   1   2   2   10   1                                                               Jiřík
Dorota, manž.        20                                                                                                           Lidmila
Veruna, dc.             8                                                                                                           Václav
Václav, syn             6                                                                                                           Jakub
Dorota, dc.             4
Jakub, syn               2
Mandalena, dc.       1
Soupis podepsali: Jan Jáhla, rychtář
Václav Jindřich, konšel
Jiřík Voves, konšel
Datum podrobné není uvedeno.
    Prohlédneme-li seznam, zjistíme, že devět hospodářů bylo ve stáří od 23 let do 30, dva do 40 let, a pět hospodářů ve věku od 40 do 60 let. Podle stáří manželek byli někteří podruhé ženati, jak to dotvrzuje i stáří dětí. Schází ale obyvatelstvo panského mlýna, o němž odjinud víme, že byl r. 1663 obnoven a osazen. Podle zpovědních seznamů schází jméno Anderský, který měl tovaryše. To snad byl chybějící mlynář. Rodová jména čeledi nejsou uváděna. Dle zpovědního seznamu z r. 1647 měl Jan Brož přezdívku Šebek a Vojtěch Svoboda přezdívku Polák
    Ve zpovědních seznamech vyd. prof. Dr. J. V. Šimákem za l. 1671 - 1725 je na str. 459 uvedeno: 6. CHRŽÍN ... neglig. 1674 .... ex Nowawes: famulus Thomas Malík, Mart. inquilinus cum filis, Venc. inquilinus, Thomas famulus Součka, Dorothea, filia Vranskýho, Sebestianus socius Anderse, Marie, uxer Andreského, Joun. Veselák, Ludmila, uxor Nejedlého, Elisabetha uxor Řezáče, Anna, ancilla Nejedlého, Christianus Jelínek, Christophorus, socius, Dorothea uxor Šebky, Dorortes, uxor Polák, Philippus, famulus, Margaretha, encilla, Geourg. inquilinus, Geerg. slouha cum uxore, Georg. Jeřábek com uxore, Venc. Kroupa.
    Na str. 441 v r. 1675: Nowa Wes principiis Lobkowicz: Marg. ancilla Malík, Georg. Jeřábek, Mariana inquilina Suž., Anna inquilina Blažky, Georg. pastor.
    Na str. 443 - ČERNOUŠEK - r. 1678: ... ex Novo Page - eiusdem /t.j. principiis Lobkowicz/ Georg molitor cum uxore.
Později se již obyvatelé z Nové Vsi mezi nedbalými zpovědníky nevyskytují.
    Podle přiznávací tabulky lit. D. k Tereziánskému katastru z r. 1713 poznáváme hospodáře z Nové Vsi po čtyřiceti letech. Všeobecně jest uvedeno, že obyvatelstvo je české řeči a přifařeno do Černoušku, půl míle vzdáleného. Pole obdělávají se párem potahu a mohou dáti v dobré půdě po strychu 6 mandelů ozimého obilí, v prostřední půdě 4 1/2 a ve špatné 2 mandele. Ve všech půdních třídách dává mandel tři věrtele zrna. Pro obilí příjíždějí sem formani, něco se odváží do Prahy, tři míle daleko. O některých polích jest podotknuto: Z těch polí špatných, jež jsou od vsi na stráních vzdáleny, nemohouce jim úpravy dáti, špatný užitek z nich mají, obzvláště když veliké přívaly jsou, dobré země jim vypláknou.
    Na panském mlýně byl mlynář Adam Náhlovský již na 23 roky, platil 22 zl roční činže mlýnské, odváděl 5 str pšenice, 40 str žita. Měřičného dostával as 30 str obilí ročně. Mlýn byl na nestálé vodě, měl tři složení a tři stoupy, mlynář užíval zahrádku pod 3 věrtele a louku sena a otavy. Polí neměl. Pastýřem ve vsi byl Tomáš Fiala, poddaný do Zlonic a bydlel v obecní chalupě.
    O krčmě a domkářích není v přiznáních ani zmínky. Zdejší poddaní neužívali zádušních či kostelních polí a neprovozovali žádné živnosti, jimiž by si přivydělávali. Podle Berní rolle jsou zase přehozeny grunty čp. 7 a 3, - 9 a 8. Traťová názvy jsou dosud užívány. Údaje výměry jsou jen přibližně dle udání hospodářů. Nový řád kontribuční byl podle tohoto katastru zaveden až r. 1748. Tabulky přiznávací byly přezkoumávány r. 1718, některé výměry zvýšeny, a část polí uznána za dobrá.
    k tabulce ještě:
            Jiřík, syn 17 1/2 Chromý
            Mariana, dc. 13 1/2 u matky.
            Jan, syn 11 1/2
    Seznam není úplný, třebaže jsou v něm i osoby žijící mimo obec. Pohřešujeme v něm Jana Satrana, šenkýře s rodinou, ač odjinud víme, že tu r. 1725 i později žil. Není uveden ani nový pastucha po Jiřím Hendrychovi.
    Dovídáme se, že Zicha a Janda měli vlastní chaloupky na obecním gruntě. Také Matěj Jindřich žil v chaloupce při státku. To bylo čp. 24 na gruntě čp. 17, kde byl Matěj Jindřich hospodářem do zrostu pastorka Matěje Vovsa. Za Jandovu chaloupku bych pokládal čp. 27. Dle soupisu z r. 1673 žili dosud Václav Jindřich 82 letý, syn jeho Václav 58 letý /udáno 62/, Lidmila Brodská 80 letá /udáno 77/, dcera Dorota Studničková 63 letá a Lidm. Malíková v Podluskách.
    Proti roku 1713 shledáváme změny u několika gruntů. Na čp. 2 byl na místo Jiří Doška syn Václav Došek, na čp. 8 místo Matěje Nejedlého syn Martin Nejedlý, na čp. 9 místo Marka Hájka nejstarší syn Matěj Hájek, na čp. 15 místo Václava Bára, syn Jiří Bára, na čp. 17 místo Matěje Jindřicha pastorek Matěj Voves a na čp. 20. místo Havla Jandy syn Martin Janda
    V archivu roudnickém jest sešitek nadepsaný: Poznámenání v městě Roudnici, též ve vesnicích mužského a ženského pohlaví, kteří jsou k náboženství katolickému přistoupili a to dne 19. měs. března 1622:
..... Z Nové Vsi: /v závorce as dnešní číslo/
Káča, vdova, Jiřík Kára /14/, Václava Novoveského syn /15/, Jan Voves /17 a 8/, Ondřej Molek /19/, Michal Kára /20/, Mareček /2/, Douša /3/, Kryštof Novák /7/, Jan Vidimon /9/, Pavel Šašek /10/, Mikuláš Lacman /12/, Jan Králík /13/, Vít Brouk /16/.
    Všichni uvedení dají se umístiti dle gruntovní knihy /jak je uvedeno v závorce/ na jednotlivé grunty. Schází čp. 21., jež bylo po vyhoření z r. 1616 opuštěné a čp. 1., jež vzniklo teprve r. 1652. Protože musíme počítati, že s hospodáři přestoupila celá rodina a čeleď, můžeme říci, že r. 1622 vrátila se celá ves do církve katolické. Když se po skončení války třicetileté revidovalo znovu náboženské vyznání zbylého obyvatelstva a poddaní se měli dobrovolně dostaviti do Roudnice k svaté zpovědi a k přijímání pod jednou způsobou, jest poznamenáno: "Z Nové Vsi nedostavil se nikdo."
    Přísaha Uršily Komořanské u práva města Slaného.
Já Uršila Komořanská, přísahám Pánu Bohu Všemohoucímu, jakož jsem tohoto Jana Strádala obvinila, že jest mne na silnici Jeho Milosti Císařské, když jsem se z Prahy v sobotu před vánočními svátky leta minulého navracovala, obloupil o jednu kopu osmnácte bílých grošů a dva obojky, které jsem učedníku Jana malíře nesla, ode mne vzal, že jest v pravdě tak, přijímám tu k svému svědomí a duši.
    Po vykonání té přísahy v přítomnosti Jana Strádala, týž Jan Strádal k utrpnému právu jest podán.
    Zápis tento týká se Jana Strádala z Nové Vsi /z čp. 17/, za nějž se jeho otec zaručoval. Jaký trest jej za jeho skutek postihl, jsem se bohužel nedopátral. Stalo se roku .....
    V roce 1487 byla mezi lidmi z Nové Vsi a mezi Velvarskými nějaká rozepře. Při soudu bylo rozhodnuto ve prospěch lidí z Nové Vsi. Jest o tom zapsáno v "Archiv český", díl VIII. str. 453:
R. 1487 dne 4. května: Mezi lidmi z Nové Vsi a Velvarskými. V té při a různici, kteráž jest mezi lidmi páně Ješkovými z Nové Vsi a Velvarskými s strany druhé . . . pan purkrabí hradu Pražského ráčil jest poručiti, aby toho jistého Ctibora k tomu držel a na něm páně Ješkovým lidem té spravedlnosti dopomohl.
    /Pan Ješek Stojanovský z Bozkovic měl zápisně Roudnici od roku 1475. Slovy "pan Ješek" nemůže se tudíž rozuměti nikdo jiný/.
    Správce knížecího roudnického archivu Lobkovického upozornil mne i na několik nedatovaných listin, týkajících se Nové Vsi. Dvě jest možno vřaditi podle obsahu do r. 1616. V prvé žádají nepodepsaní sousedé z Nové Vsi /je podepsána: Pohořelí sousedé z Nové Vsi/ - za sečkání půjčeného obilí do roka pořád zběhlého a aby nebyli nuceni k robotám na zámek roudnický." Co se pak toho Šmejdíře dotýče, skrze kterého se nám sousedům veliká škoda stala pro neopatrnost jeho, Vaši Milost za to pro Boha prosíme, že i nás v tom milostivě ochrániti a na něm nám takových škod dopomoci ráčíte."  Šmejdíř od r. 1605 byl na bývalém manském statku a r. 1613 měnil s Vítem Broukem za menší hospodářství. Snad po tehdejším zvyku říkali pak i Broukovi Šmejdíř. Z jeho gruntu as oheň vyšel a ztrávil i další grunty do čp. 21. Druhá suplikace jest také v souvislosti s požárem tím. Adam Vokáč /čp. 17/ a Michal Kára /čp. 20/ z Nové Vsi žádají knížete z Lobkovic za propuštění z vězení šatlavního, do nějž se dostali "jsouce do důchodu Vaší Milosti něčím povinni." Odůvodňují svou nemožnost zaplatiti dluh, "že skrze oheň jak na stavení tak i obilíčku škodu vzali, že jim i všechny svršky shořely a nemají, kde hlavu schovati a odkud obživení vzíti." Žádají, aby poručil dluh jim sečkati a z vězení je propustiti. Třetí žádost jest rovněž bez data, a byla podána Vysoce Osvícené kněžně z Lobkovic od Jana Nováka s manželkou a dětmi z Nové Vsi. Žádá v ní, aby mu bylo povoleno prodati "ne malou, ale znamenitou živnost v Nové Vsi," že je dlužen za obilí a na gruntovních penězích do 130 kop Míš., a aby mu byla dopřána nějaká menší živnost v Lečicích, krčma v Dolánkách neb živnost v Debrně, odkud hospodář s koni ujel. Žádost se může týkati jen Jana Trilburce na bývalém manském statku, který r. 1632 položil teprve gruntovní peníze za rok 1625 a ostatní dluhoval, a možno ji položiti as do r. 1632/33, neboť r. 1633 postoupila ovdovělá paní Polyxena z Lobkovic panství roudnické synovi. Janu Trilburcovi jako novému osadníku v Nové Vsi říkali asi Jan Novák. Významné byly i listiny, týkající se nedorozumění mezi úředníkem panství v Horních Beřkovicích J. Holanem a sousedy z Nové Vsi. Jednalo se o nějakých 88 zl dlužného platu v r. 1709. Dne 28. listopadu r. 1709 žádal ten úředník hejtmana panství roudnického Frant. Šimona Lužnického, aby mu dopomohl na sousedech novoveských k uvedenému nedoplatku. K témuž hejtmanovi se také obrátili s písemnou žádostí o ochranu rychtář Jiří Došek s přísedícími Matějem Nejedlým, Václavem Bárou a Matějem Jindřichem. Prosili, aby požadovaný plat nemuseli dáti a svědomím nejstarších obyvatelů prokazovati, jak plat vznikl. Václav Jindřich starší a Matěj Nejedlý uváděli, že od předků svých, Šebestyána Nejedlého jinak Brože zvaného, od Tomáše Nejedlého a Pavla Nejedlého, tří bratří rodných a od Jana Vovse slýchali, že plat vznikl, když před mnoha lety za velikého sucha voda v potoce vyschla a prameny se ztratily, u Velvar rybníky vyschly a mlýny v Nové Vsi, Sazené a Chržíně zpustly a potoky zarostly. V Nové Vsi byla k potřebě jediná studna a ta též vyschla, takže obyvatelé pro sebe i pro dobytek v putnách a sudech od Sazené a Vepřku vodu dováželi. Konečně projednali od sousedů ouholických průhon k Vltavě, aby tudy mohli honiti dobytek k řece k napájení. Poněvadž to bylo pole vepřeckého kostela, dali kostelu jiné podle pod 8 záhonů pod dva hony dlouhé. Václav Jindřich, který již před padesáti lety hospodařiti počal, kdy ještě většina gruntů ve vsi byla pustá, prohlásil, že otec jeho nevěděl o původu platu, a purkrabí z Beřkovic rovněž ne, ale že to byl plat dočasný. Ke kostelu vepřeckému za povolení průhonu dobytka dali náhradou pole, kterého dosud užívá. Konečné vyřešení sporu není v listinách uvedeno. Je tam jen zmínka, že úředník beřkovský dával sousedům náhradou nějaké pivo. Zmíněné katastrofální sucho muselo býti ještě před r. 1592, kdy mlýn v Nové Vsi byl již dlouho pustý, a obyvatelé byli přikázáni s mletím ke mlýnu v Roudnici. Pátráme-li po uváděných bratřích Nejedlých, tu je najdeme r. 1616 jako sirotky po Jírovi Řezáči na čp. 9. Otec jejich přejal grunt r. 1606 za 400 kop gr od zadluženého Pavla Pavlíka. R. 1616 byl Jíra mrtev a zůstala vdova Alžběta a synové Šebestyán, Tomáš a Pavel. Měli podíly po 16 kopách 12. gr. R. 1619 byla vdova Alžběta znovu provdána za Jana Vidimona. O jménu Nejedlého není tu zmínky. Bylo to as rodové jméno Jíry Řezáče, kdežto jméno Řezáč měl podle zaměstnání. Mezi konšely nalézáme jméno Nejedlý r. 1626, kdy označen byl jím držitel gruntu Jan Vidimon, ač jméno to u něj dříve neznáme. Ptáme-li se, zda ti bratři skutečně přežili útrapy třicetileté války, nalézáme tuto odpověď: V urbáři z r. 1641 jmenuje se na dnešním čp. 14 jako hospodář - Šebestyán na Brožově - , na témž gruntě podle Berní rolle 1564 nalézáme Šebestyána Brože, a dle urbáře z r. 1658 zase Šebestyána na Brožově. R. 1673 není již v soupise uveden a je tu Vojtěch Svoboda. Tomáš Nejedlý držel r. 1654 a 1658 grunt čp. 8. Byl tu hospodářem ještě r. 1673, tehdy již šedesátiletý. Bratr Pavel Nejedlý uvádí se na gruntě čp. 10, ale r. 1673 také již nežil. Poslední starý pamětník Jan Voves připomíná se na gruntě čp. 17 již r. 1629, byl na gruntě i v letech 1654 a 1658. V r. 1673 hospodařil již jeho syn Jiřík Voves, tehdy třicetiletý. Byly tudíž všechny jmenované osoby pamětníky války třicetileté i doby před ní, čímž dotvrzena je hodnověrnost zprávy.
    Katastrem obce Nová Ves vede státní či erátní silnice, nebo jak se dříve říkávalo silnice císařská. Bývala to již za starých dob hojně používaná zemská cesta, jíž se tehdy také říkávalo silnice, ale neměla dnešní šíři a tak pevnou vozovku jako dnes. Již před třicetiletou válkou vybíralo město Velvary podle svého oprávnění na této silnici v Nové Vsi clo. Od konce 18. století byla to silnice poštovní z Prahy přes Libeň-Veltrusy a Doksany do Litoměřic. Když byla počátkem 19. století vybudována nová státní silnice od Prahy přes Podbabu a Černý Vůl a Velvary do Litoměřic, došlo i k přebudování silnice přes Novou Ves, a r. 1825 bylo k jejímu rozšíření zabráno přes 14 strychů pozemků. Při tom byla i vozovka náležitě upevněna. Po vybudování silnice přes Velvary byla poštovní doprava tamtudy a poštovní stanice z Veltrus byla převedena do Velvar, pak as r. 1784 do Slaného. V poslední době byla silnice asfaltována a stala se důležitou tepnou pro dopravu automobilovou, takže po ní denně projíždějí stovky automobilů osobních i nákladních oběma směry skrze Novou Ves.
    Po zřízení obecní samosprávy a samosprávných okresů, počalo se pilně pracovati na rozšíření dopravní sítě silnicemi okresními, které jsou sice užší než silnice státní, ale plní dobře svůj úkol. R. 1864 byla zbudována okresní silnice od Mělníka ke státní silnici litoměřické, jež vyústila na ni ve zdejším katastru. K její stavbě bylo zabráno z katastru novoveského jen as strych pozemků. Pokračováním jejím měla býti silnice k Velvarům, ale její stavba se hodně pozdržela.
    Okresní silnice od Nové Vsi k Sazené byla stavěna teprve kol r. 1880. Zabrala kus obecní pastviny a málo polí, protože jde po katastru jen krátkou částí, a byla budována po staré vozové cestě.
    Obecním nákladem byl zbudován jen malý kousek silnice ke křížku, aby se ulehčilo dojíždění do polí v poloze "U průhona." V nejstarších dobách dávaly si spřátelené kmeny v dobách nebezpečí nepřátelského vpádu z míst dále viditelných znamení - za dne kouřem, za noci ohněm. Když chtěl někdo poslati do vzdáleného místa nějakou zprávu, musel tam poslati pěšího neb jízdného posla, aby tam zprávu vyřídil. Když stala se znalost psaní a čtení obecnější, posílala se po poslu zpráva psaná. Ale vysílání poslů na místa vzdálená bylo nákladné. Nebylo-li poselství nezbytné, čekalo se, až se nahodí vhodná příležitost a někdo tam pocestuje, aby vzkaz nebo písemnou zprávu vyřídil. Stalo se tak ovšem mnohdy velmi opožděně.
    Staří Římané vybudovali po své rozlehlé říši dobré silnice, a po těch jezdili pravidelně poslové do vzdálených provincií se zprávami a zase zpět přinášeli jiné. Po silnicích se z provincií dopravovalo také různé zboží do hlavního města. Ve středověku udržovala velká města a hlavně obchodníci vzájemně písemné styky. Bývali posíláni poslové městští, jimž i soukromníci svěřovali doručování zpráv. Hojnou měrou udržovali tento styk také formané, kteří přiváželi a odváželi různé zboží. Za třicetileté války došlo mezi některými panovnickými rody a mezi mnohými městy k časnějšímu a pravidelnému styku pomocí poslů. V určitých místech, kudy spojení vedlo, byly zřízeny stanice, kde mohl posel vyměniti koně, aby se dostal co nejrychleji na určené místo. Cesty mezi stanicemi byly udržovány v dobrém stavu a zvaly se silnicemi poštovními. Z Prahy šla jedna taková silnice přes Libeň-Veltrusy a Novou Ves do Litoměřic, jiná přes Velvary a jinými směry. Doručování zpráv panovnických rodů a velkých měst převzaly v říši rodiny hrabat Paarů a Taxisů za určitý roční plat. Když se ukázala výnosnost této dopravy, neboť byly za plat přijímány i zprávy od osob soukromých, byla doprava za císařovny Marie Terezie převzata do státní správy a dosavadním provozovatelům bylo dáno odškodné. Poštovní spoje a stanice byly rozmnoženy a zdokonaleny. Správa poštovních stanic bývala dávána vysloužilým důstojníkům, kteří tak nacházeli dobré zaopatření a snažili se správu stanice udržeti v rodině. To byly zvané dědičné pošty. Při podávání dopisů byl vybírán určitý peněžitý poplatek za doručení - tak řečené porto. K zjednodušení provozu byly v polovině minulého století zavedeny poštovní známky, které se nalepovaly na dopis místo zapravování dřívějšího poplatku. Známky musel si ovšem dříve každý koupiti u poštovní stanice, ale ubylo často dlouhé čekání a zdržování. Mezi státy byly  uzavírány dohody o vzájemném přijímání a doručování dopisů, až došlo k uzavření všeobecného světového poštovního spolku. Tak jdou dnes dopisy do nejvzdálenějších koutů i do zámoří. Na zahraniční dopisy musí se ovšem nalepovati známky vyššího hodnot. Dnes se poštovní zásilky dopravují po dráze, autobusy, loděmi i letadly. Každý stát má své známky a dopisy oznámkované jdou do celého světa, naopak zase do toho státu přicházejí dopisy z nejrůznějších končin světa s tamními poštovními známkami. Tato rozmanitost známek poštovních dala vznik sběratelské vášni poštovních známek zvané filatelie. Sběratelů jest mnoho a v městech jsou obchody výhradně se známkami. Některé staré vzácné známky platí se i desetitisíci. Dnes se nespokojují sběratelé se známkami použitými, ale sbírají známky nové, neorazítkované a zvláště známky oražené příležitostními razítky ze slavnostních událostí. Po zavedení dopravy balíkové se příjmy státu z dopravy poštovní značně zvýšily. Velmi prospělo státu a občanstvu zřízení telegrafu a telefonu. Byly připojeny k rozmnoženým poštovním úřadům, a dnes může každý poslati rychlou zprávu telegramem, nebo tam, kde je spojení telefonické, vyříditi svou náležitost ústně.
    Pokud vím, patřila Nová Ves zprvu k poštovnímu úřadu v Jenšovicích, teprve později byl zřízen poštovní úřad "Podhořany nad Vltavou", kam patří obec dosud. Na poštu chodíval dříve obecní posel a dostával od psaní 2 kr, od lístku a novin 1 kr. Pamatuji dlouholetého posla Svitáka a pak Václava Nápravníka. As od r. 1903 obstarávají doručování dopisů přespolní listonoši, kteří z pošty podhořanské docházejí až do Lečic. Balíky musí si ovšem každý donésti na poštu nebo z pošty, nebo těmi obtěžkán, nemůže listonoš konati svou pochůzku. V poslední době bylo do Nové Vsi zavedeno i telefonní spojení, a tak umožněno rychlé spojení s okolím. Telefon má četnická stanice, obecní úřad a stavitel Boh. Fiedler.
    O bezpečnost staral se dříve každý sám, pomáhali rychtáři s obecním sluhou. Někdy museli rychtáři s konšeli konati po krčmách a místech podezřelých noční náhlé prohlídky z nařízení krajského úřadu, pátralo-li se po lupičích, zběhlých vojácích od pluků a podezřelých cizincích. Teprve po zrušení poddanství bylo zřízeno četnictvo. Zprvu projížděli krajem četníci jízdní. Později byly stanice rozmnoženy a četnictvo jízdní zrušeno. Od r. 1850, kdy se četnictvo zřídilo, byli do jeho služeb zařazování vysloužilí poddůstojníci, později bylo doplňováno i osobami z mužstva, kteří se k této službě hlásili a hodili. Nová Ves byla přidělena k četnické stanici ve Velvarech. Po převratu byla při rozmnožování stanic zřízena r. 1920 také četnická stanice v Nové Vsi. V poslední době byly dosavadní četnické stanice přejmenovány na Stráž národní bezpečnosti SNB. V Nové Vsi stanice zrušena.
    Zbývá ještě se zmíniti o železničním spojení. Železnice katastrem obce novoveské nevede. Dotýká se jej jen nepatrným kouskem "Ve vratech." Občanstvu velmi dobře slouží hojně používaná zastávka v Nových Ouholicích, kam docházejí i občané ze Sazené, Vepřku a Lečic, a kam dojíždějí osoby jedoucí do těch obcí. Spojení na Kralupy i z Kralup jsou častá v hodná. Pro náklady jest ovšem jen stanice Veltrusy. Trať byla budována v letech 1849 až 1851, jako jednokolejná dráha z Prahy do Podmokel, odkud navazovala dále do Saska. Pro silnou dopravu byla nyní také od Kralup k Roudnici přebudována na trať dvoukolejnou.
    V poslední době jezdí přes Novou Ves také autobus od Prahy na Litoměřice, takže jest možno použíti k jízdě i tohoto spojení.
(pokračování)
zpět