Paměti královského města Velvar 1884

... děkujeme paní Ing. Jitce Kůrkové z Městského muzea ve Velvarech za milé přijetí a účinnou pomoc při převodu této skvělé kroniky do elektronické podoby a Úřadu města Velvary - jmenovitě starostce paní Ing. Jitce Linhartové - za povolení zveřejnit tyto Paměti na našem webu. Paměti královského města Velvar napsal František Vacek (1858 – 1939), kaplan ve Velvarech a v Praze. Byly vydány v roce 1884 a představují ucelenou historickou kroniku od počátku Velvar, přes jejich vývoj v královské město za panování Vladislava II., Ferdinanda I., Maxmiliána II., Rudolfa II., dále popis třicetileté války, panování Ferdinanda III., Leopolda I. a Josefa I., Karla VI. a Marie Terezie. Pokračují pak od udělení konstituce v r. 1848 až do války s Pruskem a končí rokem 1866 (část v dodatku do roku 1878). Jsou doplněny kapitolami o historickém vývoji českých měst, vzdělání a průmyslu, hodně místa je věnováno duchovní správě ve Velvarech. Na konci je připojen Dodatek, obsahující nejdůležitější velvarské listiny. V několika případech je v Pamětech zmiňován také Vepřek.
Tak jako ve všech předchozích případech byl při přepisu zachován původní pravopis (pozn. v těch opravdu nejkřiklavějších případech jsme si dovolili přičinit hvězdičku*).

aměti královského města elvar.

Sestavil a vysvětluje František Vacek, kaplan na Smíchově.
Vydáno v Praze.
Nákladem spisovatelovým a písmem i v komissi knihtiskárny Rohlíčka a Sieversa.

1884.

ejdůstojnějšímu Pánu,
Panu
Antonínu Horovi,
velezasloužilému

kanovníku strážcovi vždy věrné kapitoly metropolitního chrámu Páně sv. Víta na hradě Pražském, kandidátu doktorátu posvátné theologie, kancléři a radě kníž. arcibiskupské konsistoře, skutečnému radovi soudu církevního, členku c. k. zemské školní rady České, kníž. arcibiskupskému dozorci nad náboženským vyučováním mládeže na mnohých středních ústavech Pražských, kníž. arcib. notáři, údu mnohých učených a vlasteneckých společností atd.
Paměti rodného města Jeho v nejhlubší úctě
věnuje
spisovatel.

ředmluva.

    Nikoho, trvám, nebude tajno, kterak platná služba prokazuje se jak všeobecným dějinám vlasteneckým tak i zvláště dějinám jednotlivých míst, když věrně a zevrubně vyličují se paměti měst a dědin venkovských. Všeobecný dějepis se doplňuje a nabývá více světla a živosti, před zapomenutím ochraňuje se sláva měst, jakožto jevišti věhlasných skutků dávné minulosti, obyvatelům jejich nynějším na oči se staví ctnosti občanské i náboženské, jakož i netají se před nimi chyby a poklesky zvěčnělých praotcův, aby snáze poznali blahodárné účinky šlechetnosti a střehli se následků vrtkavosti. Jestliže každá píď té rodné země blízka jest citlivému srdci, čím větší lásky a obdivu hodna budou díla statečných předkův, kteří vřele milovali vlasť a zvláštní náklonností nesli se k sídlům svým, hodlajíce je co možná nejvíce zvelebiti a zvelebené a ušlechtěné synům a dědicům svým zanechati.
    Mezi neposlední města na ten čas klidně spočívající ve stínu slavné koruny sv. Václavské počítati dlužno i královské město Velvary. Nemůže se sice rovnati a také nikdy nerovnalo se velikostí svou královské Plzni a císařskému Chebu, nemůže se chlubiti čestnou starobylostí dávnověké Chrudimi a Hradce nad Labem, nehonosí se bývalou bohatostí stříbrných Hor Kutných, a přece věrností a oddaností svou ku králům Českým vyniklo nad mnohé z nich. V dobách dobrých i zlých pevně stálo k panovníku svému, jenom na okamžik roku 1620, kolísajíc, když strženo bylo do víru současných událostí. Ochotně vysý*lalo syny své do boje proti nepřátelům daleko za hranicemi i proti škůdcům zemským, ochotně platilo daně a neslo jiná břemena na bedra měst Českých nezřídka skládaná, ochotně plnilo rozkazy královy, jakožto jediného dědičného pána svého. Kdežto některá čelnější města vlasti naší proto slují královská, že králové sami hájili svobod a výsad jim udělených a rozmnožovali je nebo zkracovali vedle dobré vůle a zdání, přikládalo se Velvarům potud jméno města královského, pokud nemohlo se zapomenouti, že vystavěno bylo s vůlí panovníkovou na pozemcích královských a tak samému králi poddáno a oddáno zůstávalo. Co se týče náboženského vyznání, bývali druhdy měšťanů zdejší dobrými dítkami církve katolické. Po válkách Husitských naklonili se novotám a oblíbivše sobě požívání Krve Páně z kalicha, hleděli po drahná leta ke straně pod obojí přijímajících. Za soumraku doby kališnické přešli Velvarští do tábora protestantův a teprve přísné výnosy protireformační císaře Ferdinanda II. přiměly je k tomu, aby vrátili se do lůna církve katolické. Přečkávajíc změny a pohnuté dni osudu a bouří, rostlo město jejich a zvelebovalo se rok od roku utěšeněji, a kdyby uchováno bývalo častých požárův a vpádů nepřátelských, nyní zajisté výše by stálo a řadilo se po bok měst svrchu jmenovaných. –
    Od prvního dne pohostinného pobytu ve městě zdejším horlivě na tom jsme pracovali, abychom z úkrytu a prachu vynesli na světlo staré paměti královských Velvar. Laskavostí slavného magistrátu otevřeny nám byly dosti bohaté archivy městské, ana knihovna děkanská povždy nám přístupna zůstávala. Přesvědčivše se o tom, kterak starobylé zprávy v nich uložené hodny jsou, aby odevzdány byly veřejnosti, do rukou otčiny milovných čtenářův, neváháme vydati je tiskem a jsme té naděje, že práce naše laskavě a vděčně bude přijata, jako z lásky ke drahé vlasti a z vděčnosti k bodrým potomkům starých statečných otců našich byla dokonána. Při nich bude, aby nedali utuchnouti snaze naší o vydání celého díla, nýbrž obmyslili a provázeli nás podporou svou a tak získali si největší zásluhu o oslavu jedné perly, která mimo jiné mnohé drahokamy po věky zdobila královskou korunu Českou. Ve Velvarech, ve středu den sv. Jakuba Většího 1883.
F. Vacek.

Ferdinand Werner: Velvary od severu, kolem 1750. Zleva Roudnická brána, farní kostel sv. Kateřiny s gotickou věžovitou stavbou,
jejíž přízemí je základem zvonice, Pražská brána ještě bez barokní střechy,
potom vzadu hřbitovní kostel sv. Jiří a úplně vpravo Slánská brána.

zdroj: www.velvary.cz

Počátkové Velvar.

    Jestliže nechybil se s pravdou starý kronikář Český Kosmas, tvrdě, že vůdce Slovanských praotců našich s vrchu Řipského obzíral končiny nové vlasti, vyhlédnuty byly okolní nivy na březích Vltavy a Ohře za první sídla příchozích poutníkův. Jak známo z novějšího bádání, zaujali předkové naši, přišedše do krajin Polabských, sídla svá tak, že každý jednotlivý kmen v tom neb onom kraji pospolu se usadil. Podle toho jak byl lidnatý, založili vladykové jeho v krajině své buď hrad jediný buď hradů několik aby byly středem života náboženského i národního a spolu sloužily k obraně proti útokům nepřátelským. Kolem hradu rozsadili se jednotliví rodové téhož kmene po osadách, které nazývány byly dědinami. Dědiny ty spolu s hradem sluly župou.
Kmen vlastních Čechů zaujal sídly svými krajiny nejblíže Prahy nad dolejším tokem Vltavy, Mže a Sázavy, na východní hranici své dotýkal se řeky Labe nad ústím i pod ústím Vltavy, na půlnoci také dolejšího toku řeky Ohře. Kraj jejich rozdělen byl na devět žup, mezi kterými jmenuje se také župa Řipská. Hranice její popsal slovutný dějepisec náš Tomek v Časopise Č. M. 1858 na stránce 245. jak následuje: „Župa Řipská rozkládala se okolo staropověstné hory Řipu, od které měla své jméno, a prodlužovala se na polední stranu až k potoku Stativnici, nad kterým stará ves Ounětice byla krajní osadou její proti župě Pražské. Na východě dělila ji Vltava od Meziřičí, dále pak činilo hranici Labe až pod Roudnici a Černovsí; potom šla hranice suchá až ke vtoku potoka nad Doksany u Mur do Ohře, malý kousek po Ohři až k potoku vpadajícímu pod Budiní, odtud pak hranice západní dlouhou čarou tak, že krajní osady byly Nižebohy, Charvatce, Hospozín, Skury, Hobšovice, Koleč až ke hranici župy Pražské mezi Středokluky a Lidici. Sídlem této župy byl za nejstarší doby buď Levý Hradec nebo snad Budeč.“
Úrodná krajina Podřipská byla vítaným domovem rolníkův a pastevcův, kteří založili sice na vyšších březích pevné hrady pro vladyky své, sami však nejraději v nižinách a rovinách se osazovali. Ponenáhlu vyrůstaly u prostřed polí a luk skrovné vesnice, že však nebyly jevištěm hlučných radovánek anebo svědky krvavých bojův, nepoutaly na sebe očí národů vzdělaných, kteří již tenkráte dějiny sousedních kmenů pilně sepisovali. Což tedy divu, že o původu a vzniku některých dědin a měst Českých nedochovalo se nám zpráv nižádných, o početí pak ostatních vypravují nám staří dějepiscové pověsti nezaručení, buď že více než slušno popustili uzdu své obrazotvornosti, buď že bez rozpaku věřili bájkám jim doneseným. Než i bájek a pověstí dlužno si povšímnouti, poněvadž v nich ukryto bývá zrnko pravdy a nalezeno byvší, vede nás na stopu důležitých udajův.
    Jak pravdiva jsou slova ta, přesvědčíme se za krátko, hodlajíce pátrati po vzniku osady Velvarské, která založena byla kdysi uprostřed župy Řipské a vzrostla časem u výstavné město. Historie i pověsti podávají nám tu ochotně pomocné ruce své. Po smrti sv. Václava, tak poučuje nás dějepis, ujal se bratr jeho Boleslav vlády zemské. Smířiv se s Německými sousedy svými, bojovati musil proti Maďarům, kteří tenkráte výbojně postupovali přes Dunaj. Poraženi pak byvše na Lechu v Bavořích vojskem císaře Ottona za pomoci Čechů r. 955., umínili si pomstu nésti na spojence svých pokořitelův, vtrhli do Čech a poplenili kvetoucí osady zemské. Boleslav I. (935 – 967) utkal je sice bojem a přemohl, avšak toho nemohl zabrániti, aby nerozptýlili se po kraji a nesužovali pokojných obyvatel. Oddíl jakýsi vojska Maďarského, tak vypravuje pověsť, hnul se ke Slanému. Na úpatí vrchu Chržínského rozbili vojíni v pod večer stany své, oddali se sladkému spánku a kochali ve snech o veliké a vzácné kořisti. Nazejří, když vzešlo slunko nad horu, obeslal k sobě vůdce jejich jménem Gihan podřízené velitele a vypravoval jim svůj sen. „Zdálo se mi,“ vece, „že přišel ke mně muž štíhlé postavy a podával mi střídu bílého chleba. Zároveň pak nařizoval mi důtklivě, abychom zde na blízku město založili.“ Stařešina Maďarská vrtěla ovšem hlavami, avšak nikdo z nich neodvažoval se ani slova namítati. Dobyvše Slaného, vrátili se Uhři do tábora pod Chržínem a založili nedaleko dědiny Huha řečené město hrazené, kterému dal Gihan, nedbaje odporu ostatních, jméno Belvar to jest češtině Město Střídové, na paměť střídy chleba ve snu mu podávané. Zanášeli se zajisté Maďaři na to, získati pevné sídlo na záštitu svého vojska, aby mohli znenáhla tím snadněji zmocniti se celé země. Avšak vévoda Boleslav neprodlévaje, sesílil voje své novými bojovníky a polem přemohl a porazil nevítané hosti. Vůdce Gihan zaplatil udatnosť svou životem a Maďaři vypuzeni byli až za hranice zemské. Opuštěný Belvar osazen byl domorodými obyvately, kteří uhersky nerozumějíce, pozměnili název sídla a jmenovali je Velvary.
    Potud jde pověsť zaznamenaná u některých starších sběratelů dějin Českých, jako: Václava Hájka z Libočan, Daniele Adama z Veleslavína, Pavla Stránského, Jana Beckovského, Adaukta Voigta, Jaroslava Schallera a j. Přihlédneme-li pozorněji k obsahu její, naskytne se nám mnoho, co bychom namítali. Že Maďaři na loupežných výpravách svých s Čechy r. 955. válečně se setkali, od nich poraženi byli a vůdce jejich jménem Lehel zajat, o tom svědčí vrstevník doby té mnich Hepidannus v latinské kronice své řka: „Ještě jinou válku (nežli na Lechu) vedli Čechové s Uhry, ve které upadl do zajetí král těchto příjmím Lele, když i vojsko jeho bylo zahlazeno.“ Přikvapivše na hbitých koních takořka letmo přepadali vesnice a dědiny a se získanou kořistí spěšně se vzdalovali. Při tom ovšem nezbývalo jim času, aby stavěli si v cizí zemi pevná sídla, anebo dokonce i města. Kočující národ, který neliboval si ve stálých bytech a vyhýbal se hradům, neměl ani, proč by v cizích krajích města zakládal. Ostatně, jak nedůvodno jest mluviti o stavbě města v X. století, z toho nejlépe jde na jevo, že teprve za XIII. vznikla v Čechách jednotlivá města ve smyslu nám běžném, kdežto dříve nebylo po vlasti naší leč hradův a dědin. Dějepisci latině spisy své skládajíce, užili sice o starých osadách našich názvův, které v jazyku našem města slovou, avšak učinili tak bezděky, hodlajíce toliko mohutné hrady a jich obydlené okolí nebo větší ohrazené trhy označiti. Teprve za panování krále Přemysla Otakara I. (1197 – 1230) povoláno bylo do Čech množství osadníků Německých, kteří získavše si rozsáhlá práva a výsady, usazovali se kolem hradův a míst tržních a tak stali se bez vlastní zásluhy původci měst až podnes kvetoucích. Maďarští vojíni nemohli tedy založiti město Belvar nýbrž toliko opevněný tábor, který bychom tvrzí či hradem nazývali. Než i tomu nehrubě jest víry přiložiti, poněvadž nesnáší se s opatrností vojanskou, stavěti tvrze v krajině rovinné, nízké, ze všech stran přístupné, na břehu nepatrného potoka.
    Chceme-li objasniti původ pověsti o založení města Velvar, nutno prve, abychom zmínili se několika slovy o starém kronikáři Hájkovi, známém otčímu dějepisu Českého a otci přemnohých bájek. Tanou nám na mysli slova, která napsal o něm Daniel Adam z Veleslavína v předmluvě kroniky Eneášovy, že mnohé nepotřebné časem i zbytečné věci do kroniky své vměšoval a vtrušoval. Kdo pozorně dílo Hájkovo pročítá, nemůže se dosti vynadiviti horlivé snaze jeho, aby všechno vysvětlil a objasnil, co jemu samému nejasno bylo. Tak se zdá, jakoby za hřích sobě byl pokládal, kdyby nemohl podati výkladu starých památek, kterými honosila se tehdáž vlasť naše. Maje pak nedostatek zaručených zpráv, čerpal z pramene vlastní obrazotvornosti a doplňoval ze svého tam, kde opouštěly jej pomůcky historické. Tak vedl si především vykládaje jména a spolu vznik jednotlivých měst Českých. Pominouce ostatních příkladův, dotkneme se toliko výkladu jeho o založení Velvar, jak zvěčnil jej na str. 81. Kroniky své vydané v r. 1541. a potom r. 1819. Královské město to těšilo se tenkráte, když Hájek z Libočan kroniku svou spisoval, přízni panovníkově a požívalo mnohých výhod. Proto považoval za svou povinnosť, oslaviti původ jeho podle sil svých. Než již jméno samo přivedlo jej do rozpaků, z kterých si takto pomohl. Mnohá jména měst Uherských, jak známa byla tentokráte po Čechách z válek Tureckých, skládají se mimo jiné ze slova var, tedy i název Velvar může býti původu Uherského. Nebyla mu na závadu předpona vel, neboť jak snadno mohla povstati z temnějšího bel, které zhusta v maďarštině se vyskytá. A na domněnce, že Belvar je slovo Uherské, zbudoval Hájek z Libočan celé dějiny o válce Čechův s Maďary, jejiž jevištěm vyvodil krajinu Velvarskou. Opíraje se o tvrzení některých Německých kronikářův, jako Vidukinda, Dětmara Meziborského, Sigberta a j., že Uhři na výpravách svých již i města zakládali, obmyslil ctí tou i město zdejší, vyšperkovav vznik jeho báchorkou nemálo lahodnou o vidění ve snách a sporu o jméno nově založeného města. A když se mu to podařilo, vypravoval dále, kterak sebral na druhý rok vévoda Boleslav pluky vojska Pražského a Lučanského a vytrhl proti Maďarům k Belvaru. Na rovině před městem strhla se prudká bitva, Čechové již podléhali; tu vpadl vévoda se zbytkem vojska svého nepříteli v bok, rozrazil šik jejich a vnikl za utíkajícími až do města. Není divu, že nikdo nebyl při zdraví zachován, nikdo živen.
    Smyšlenou zprávu Hájkovu brali mnozí pozdější spisovatelé vlasteneckých pamětí našich za ryzí zlato, jak již svrchu zmínka se stala. Teprve Adaukt Voigt († 1787) osmělil se o ceně její pochybovati, nazývaje výklad slova Velvar nesrovnalým ba nejapným odvozováním. „Jestliže však přece město to založeno bylo Maďary,“ tak tvrdí Voigt dále v prvním dílu svého Popisu mincí Českých na stránce 98., „neznamená jméno jeho nic jiného nežli Veliké Město, protože v maďarštině var sluje městem či tvrzí jako Temešvar, Uyvar = Nové Zámky, Ovar = Staré Hrady,“ Bélovar = Bílý či veliký Hrad. Co se nás týče, neuznáváme ani toho potřebu, pokládati sveřepé Maďary zakladately města Velvar, nýbrž těšíme se z toho upřímně, že založeny byly pilnými rukama dávných osadníků Slovanských. Tomu nasvědčuje samo jméno jejich a sousední vesnice, která tu před věky stávala a slula Malovary. Kdo nenahlédl, že tu jakási souvislosť mezi velikými a malými Vary? Osady, jejichž názvy končí se slovem vary, přičísti dlužno k nejstarším známým dědinám Českým. Uvádíme na doklad toliko Hostivary, které připomíná dějepis již r. 1068., kdy položili se tam táborem přátelé knížete Jaromíra, hodlajíce donutiti vévodu Vratislava k tomu, aby řečeného bratra svého vyvolil za biskupa Pražského. Bývalo totiž zvykem, jmenovati dědiny či spíše obyvatele podle povahy sídla jejich a tak povstala jména Borované, Dubané, Slatiňané, Chlumčané, dle toho, zdali bydleli na blízku borových hájův, dubových lesův, uprostřed slatin či na vrchách a kopcích. Varem slul ve staré češtině obydlený dům, držitelové pak výstavných domů nazývali se Velvary, méně výstavných Malovary. Šířeji o tom čísti lze ve druhém dílu Památek archeologickýich a místopisných na str. 364. a násl. ve článku dra. Hermenegilda Jirečka: Běh kolonisace České až do r. 1200.
    Čechové usazujíce se v pevných sídlech, hleděli především k tomu, aby měli kolem sebe lány úrodné půdy, dostatek luk, hojnosť vody a na blízku vydatné lesy. Vše to nalezli na březích Červeného potoka, kterýž sbíraje se z celé osnovy menších vodotočin, jest posledním přítokem Vltavským z levého břehu. Sousední vrchy byly pokryty zdravými stromy lesními, naplacená ornice slibovala dostatečnou odměnu za práci polní a prameny chutné vody mohly poskytovati nápoje nejen obyvatelům skrovné vesnice, nýbrž i četným stádům jejich. Pravý břeh potoka jsa přirozeně povýšen nad levý, chránil je před jarními přívaly a byl úplně spůsobilý, aby obrán byl za středisko společenského života. Nelze o tom pochybovati, že krajina zdejší osazena byla v dobách prastarých. Tomu nasvědčují mnohá žároviště a pohanské mohyly na březích Čeveného potoka odkryté. Podnes nalezají se zachovalé popelnice u Bratkovic a Kamenice a nedávno objevený hrob tří těl nad skalou Miletickou obohatil sbírku starožitných pomátek našich zlatými kroužky elipsovitého tvaru, jako podobné ozdoby kroje staroslovanského zobrazeny jsou v Kronice Zapově z r. 1880 v I. knize na stránce 56., č. 5.
    Na stáří osady Velvarské můžeme souditi ještě z jiných okolností. Staří Čechové vedli jak známo čilý obchod se sousedními národy. Od nepamětných dob vyváželi ze země rozličné plodiny polní, dobytek, kůže, vlnu, vosk, med i železo a kupovali za to v cizině zboží Indické, koření, skořici, kadidlo a jiné potřeby. V XI. století kvetlo kupectví České lépe nežli kdy před tím. Tenkráte zásobovala vlasť naše okolní krajiny nejen obilím, sýrem, rybami, máslem, medovinou, sladem, ale i proslulými výrobky železnými, obzvláště pak nástroji řezacími, jako jsou nože, kosy a srpy. Do Čech přivážela se ze Saska sůl, slanečky, výborné víno a koření, z trhů pak Bavorských plátno, látky hedvábné a jižní ovoce. Obchodu svědčila úprava cest a silnic, které nevšední péči věnoval vévoda Vladislav I. (1109 – 1125). Za doby jeho kupčilo se se Saskem po Labi a po silnici vedoucí z Prahy přes Velvary, Budyni, Chlum do Magdeburku. Tehdáž asi založeno bylo několik pohostinských domů v nynější Pražské ulici a na východní straně náměstí. Později pak byly mezery mezi nimi vyplněny novými stavbami, až konečně srostly příbytky ty u silnice se starou osadou Velvarskou, která kolem chrámu Páně původně byla vystavena. Prve nežli přikročíme k historickému popisu rozkvětu její, vidí se nám několika slovy zmíniti se:

O vývoji měst Českých za staré ústavy zemské.

    Starodávné župy, jak již svrchu slovy jsme se jich dotekli, byly původně kraje v každém ohledu samostatné. Teprve za panování vévody Boleslava I. přešly v politické okresy zemské tím, že kníže Pražský dosazoval a odstraňoval správce jejich podle dobrého zdání a moci své. Přirozený následek toho byl, že jmění druhdy obecné, jako lesy, řeky, role, pastviny i hrady stalo se majetkem knížecím, a propůjčováno bylo na díle jednotlivcům na odměnu za věrné služby jejich. Majitelové rozsáhlých pozemků dědičných dělili se již tehdá podle zámožnosti své ve šlechtice stavu panského a vladyky stavu rytířského. Zboží jejich soukromé byly aneb jednotlivé polnosti, aneb celé krajiny újezdy nazvané, na kterých stálo několik vesnic. Vedle bohatých a urozených pánů měli i jiní svobodné dědiny a počítáni byli k zemanům, kdežto lidé vlastních pozemků prostí bezzemci či chlapi sluli. Zemané byli úplně svobodni, toliko králi podřízeni a měli za povinnosť služby válečné prokazovati. Chlapi požívali osobní svobody, avšak nezbývalo jim jiného nežli sloužiti zemanům a sice zastávali buď podřízené úřady, službu vojanskou a hradní, buď provozovali řemesla. Jiní obrali si za úlohu, obstarávati pole od zemanův jim svěřená a platiti z nich určitou daň.
    Změněná ústava župní potrvala tu i tam až do konce XIII. století. Několik žup pospolu tvořilo krajinu čili kraj, v církevním ohledu archidiakonát řečený, hranice pak župní spadaly v jedno s hranicemi dekanátův. Župa a tedy i dekanát Řipský patřily té doby ke kraji a arcidiakonátu Pražskému. Politickým a vojanským správcem byl její župan, kterého obíral si kníže zemský ze zemanstva. Soudní záležitosti obstarával županovi podřízený cúdař, kdežto dozor na důchody královskými měl komoří. Všichni obyvatelé župní, jak zemané tak bezzemci, ať již bydleli v tržištích anebo v dědinách venkovských, byli podrobeni právomoci cúdařově, který sídlil v hlavním městysi župním. Tak bylo Slané sídlem jeho, ačkoliv hrad župní a byt županův stával v Dřevici mezi Ročovem a Mšecí. Župa Řipská měla cúdu svou nejspíše v Budyni. Většina obyvatel městských byli řemeslníci poddaní pánům svým, kterýmž službou jakousi byli zavázáni. Na venkově bydleli rolníci a vzdělávajíce polnosti zemanův, živili se hospodářstvím, začež odváděli pánům svým určité poplatky. Časem toliko obstarávali robotu na statcích královských.
Důchody královské plynuly buď ze statků korunních buď z rozličných daní. Z těchto jmenujeme toliko některé, jako: Daň zemského míru platila se v sídlech župních jako později komorní daň v královských městech. Na venkově odváděly se jakési desátky z plodin polních, rybaření a myslivosti. Mimořádnou daní byly obecní berně, které ukládaly se s dovolením sněmu majitelům pozemkův při křtech, sňatcích a v době pozdější i při korunovacích v rodině královské. Přečiny a zločiny mstily se pokutou peněžitou anebo ztrátou jmění, jež připadlo státu. Z věcí na trh přinesených platilo se tržné, kdežto při dovozu zboží do země aneb měst požadováno bylo clo a mýtné.
    Starší ústava Slovanská nesnášela se s tím, aby udělovaly se jednotlivcům anebo celému stavu zvláštní výsady či přednosti před ostatními. Teprve za Přemysla Otakara I. se stalo, co již svrchu jsme podotkli, že zavoláni byli Němečtí osadníci do Čech a poskytnuto jim výsad, jakých požívali obyvatelé měst v zemích Německých. Král zajisté hodlaje nalézti vydatný pramen nových důchodů, dopustil toho, aby vyňata byla některá místa či města z právomoci úřadů cudních a podrobena přímo králi, platíce mu zvláštní daň. Syn jeho Václav I. (1230 – 1258)

přál ještě více svobodám měst Českých, ustanovil v nich magistráty a předpisoval jim zákony. Než největším přítelem výsad městských byl král Přemysl Otakar II. (1253 – 1278), kterýž oslabil, ba zlomil bývalou moc županův, podřídil nově utvořené úřady hradní nejvyššímu purkrabí Pražskému a stal se původcem svobodných měst královských v Čechách. Přičiněním jeho zakládáno bylo v zemi mnoho ohrazených měst. Královští komisaři vyhlédli přihodné místo, vyměřili plochu nové osady i rozměry zdí kolem ní, přiřkli rozsáhlé polnosti stavby chtivým osadníkům, jež za nepatrný peníz mezi ně se rozprodávaly. Osady a trhy již dříve stávající byly rozšířeny a buď darem buď prodejem královských pozemkův obohaceny. Města na počet rostoucí podrobena byla právomoci králově, který vysýlal na zřízení a ochranu jejich své podkomoří. Královský úředník ten vyvolil členy obecního magistrátu, aby pečovali o blaho měst a bděli nad zákony pro města sestavenými. Té doby jmenují se královskými městy: Beroun, Budějovice, Čáslava, Domažlice, Chrudim, Kadaň, Klatovy, Kolín, Kouřim, Králové Hradec, Kutné Hory, Litoměřice, Mělník, Most, Nymburk, Plzeň, Polička, Praha, Ústí, Vysoké Mýto, Žatec. Na počátku XIV. století uvádějí se mimo předchozí i tato města: Jaroměř, Litomyšl, Louny, Rakovník, Slané, Stříbro, Vodňany. Magistrát královských měst skládal se obyčejně z rychtáře t. j. soudce, dvanácti starších (konšelův, přísežných) a notáře, kterého můžeme jinak písařem nazvati.
    Co se práv a povinností jejich dotýče, nebude od místa, jestliže v krátce tuto o nich se zmíníme. Král Přemysl Otakar II. daroval zakladatelům královských měst obyčejně dva lány rolí, krčmu, lázeň, dva masné krámy a tolikéž i krámů chlebných, někdy také i mlýn, myslivosť, rybaření a jiné užitky dědičně a bez úrokův. Úděl tento slul rychtou proto, že držitelové jeho a dědicové jejich byli stálými soudci městskými. Rychtářové brali při soudech třetinu pokut a vin od osob, které usvědčeny byly buď z vraždy, buď násilí, buď žhářství a j., ostatní pak částku pokud odváděli do komory královské. Rychty mohly býti jako i jiné zboží nemovité najímány, zastaveny, směněny i prodávány. S vůlí vrchních pánův kupovaly mnohdy obce městské rychty své a sami vyvolili si rychtáře. Po smrti dědičných držitelů rychty, vybral si král z měšťanů muže zkušeného a ustanovil jej rychtářem. Obyčejně dělo se to smlouvou tak, že král pronajal rychtáři na rok soud čili rychtu a i důchody z ní plynoucí za určitou částku peněz. Rychtář pak vykonával soudní moc nad měšťany. Běželo-li o nález práva, zasedali na soudě vedle rychtáře konšelé, kteří přísahu skládali prve, nežli na úřad svůj byli dosazeni. Ti spravovali také všechny ostatní záležitosti obecné. Voleni byli tím spůsobem, že z jistého počtu osob od krále navržených obrali si vždy po roce odstupující konšelé své nástupce. Hlavou jejich kromě soudův, na kterých rychtář předseda, byl purkmistr, jeden ze středu jejich tak totiž, že se konšelé střídali měsíčně v úřadu purkmistrovském.
    Královská města byla hrazena zdmi, jednak na obranu proti útokům nepřátelským u válce, jednak na ochranu výsad městům propůjčených. Za tou příčinou také měla města tak zvané právo míle čili hájemství, kteréž záleželo v tom, že vně zdí městských, a sice na míli cesty okolo nich nesmělo se ve vsích a sídlech okolních řemeslo provozovati, ani jakákoliv živnosť vésti mimo ty, jichž nevyhnutelně bylo potřebí ke zdárnému hospodaření, jako na př. kovářství. Dále nebylo obyvatelům vesnickým dovoleno, prodávati plodiny polní a výrobky hospodářské jinému, leč dědičnému pánu neb obyvatelům a řemeslníkům městským téhož okresu. V městech odbývaly se trhy týdní a výroční, které po několik dnů ba i týdnů trvaly a obecní pokladně značnou částku peněz z mýtného, cla i tržného vynášely. Než o tom a mnohu jiném promluvíme obšírněji níže při městě Velvarech.
    Vedle měst královských tvořily se za doby krále Václava II. (1283 – 1305) a nástupcův jeho Václava III., Jana Lucemburského (1310 – 1346), obzvláště pak za panování slavné paměti Karla IV. (1346 – 1378), Otce vlasti města poddaná a tržní městyse. Výsady jejich nebyly ovšem tak rozsáhly jako u předešlých, než předce bylo některým z nich dovoleno, aby se opevnily hradbami a příkopy, volily si rychtáře a konšely, kteří spíše dozor měli nad obecným pořádkem, čili moc policejní nežli plné právo soudcovské. Mimo to odbývaly se v městysech každého téhodne svobodné trhy a o nich prodávaly se potřeby životní na místní míry a váhy. Obyvatelé živili se buď obchodem, řemeslem neb rolnictvím a odváděli pánům svým z usedlostí a výtěžků průmyslných jakési poplatky. Soudní moc nad nimi příslušela zprvu úřadům župním, jež čím dále tím více výsadami městskými platnosti své pozbývali, později však i rychtářům jejich byla přikázána. Města poddaná podobala se tedy ve mnohých věcech městům královským, jenom že pánem jejich byla vrchnosť světská nebo duchovní, která brala platy od nich a chránila živnosti a osobní svobodu jednotlivců tak, jako králové v městech královských to činili. Některá pak města menších rozměrův, ačkoliv nepočítala se k svobodným městům královským, uznávala přece tolik krále Českého za dědičného pána svého a odváděla poplatky úředníkům jeho. K nim řaditi dlužno z podstatných důvodův i bývalé naše

Královské městečko Velvary.
(1346 – 1482.)

Krajina kolem Velvar rozložená bývala od nepamětných dob majetkem královským. Tomu nasvědčuje ta okolnosť, že nikde v dějinách neděje se zmínka o jiných pánech jeho, ani duchovních ani světských, ba naopak jmenuje se ve starých listinách tvrz Malovarská lénem hradu Pražského, vesnice Nábin a Bratkovice byly až do času krále Zikmunda zbožím královským, ves Bučina bývala manstvím královského hradu Mělnického a již král Václav II. daroval polovinu vesnice své Chržínu r. 1292, věrnému rádci svému biskupovi Pražskému Tobiášovi z Bechyně (1278 – 1296). O Velvarech nenalezli jsme z doby té zpráv nižádných; teprve v polovině XIV. století vynikají na povrch současných udalostí. Císař Karel IV., panovník zajisté o blaho poddaných svých nemálo starostlivý, obmyslil mimo jiné i osadu Velvarskou zvláštní milostí. List, ve kterém obsaženy byly výsady jí udělené nedochoval se doby naší, neboť zničen byl při zhoubném požáru ve Velvarech r. 1482., avšak na obsah jeho můžeme uzavírati z listu krále Vladislava II. a z jiných listin, jimiž povyšoval Karel IV. dědiny venkovské za městyse tržní. Praví zajisté král Vladislav v majestátu svém ze dne 11. listopadu 1482 (viz Dodatku č. 3.), že hledati dal v archivu královské kanceláře opisy výsad městysi Velvarům daných a že bylo nalezeno, kterak císař Karel propůjčil obyvatelům Velvarským toho, „aby oni všech i každých zvláště práv, milosti, svobod požívali, kterýchžto měšťané a obyvatelé měst našich v království našem Českém požívali jsou a požívají a k tomu aby zvláštní pečeť se zvláštními jejími znameními měli a míti mohli a té k svým potřebám aby užívali, též jakož jiná města naše svých pečetí k svým potřebám užívají.“ Mimo to známy jsou zakládací listy městysů z dob Otce vlasti, jež takto složeny byly: Dopouštíme, aby tam zřízeno bylo město tržní a trh všech věcí prodajných a dovolena váha, počet a míry v sobotu každého tého dne. I stanovíme, že ono město tržní požívati a těšiti se bude všem soudům, pranýři, šibenici, právům, milostem, svobodám, výsadám a prospěchům, kterýchžto posud požívala ostatní města či měšťané království našeho Českého a je jakýmkoli spůsobem drží a požívají. Z toho a důvodův později uvedených soudíme, že císař Karel IV. povýšil venkovskou osadu Velvary za městečko a sice králi samému poddané. Městýse toho druhu odváděly královským fogtům určitou daň za výsady jim propůjčené.

    Za nástupce Karlova krále Václava IV. (1378 – 1419) rozšířeny byly výsady městečka Velvar. Kterak se to stalo, blíže určiti nám nelze. Za to však povšimneme si tehdejších udalostí zemských, abychom tím lépe rozuměli některým zjevům doby pozdější, pokud i v městě našem se vyskytaly. Myslíme tu na roztržky náboženské a následky jejich v životě obecném.
Těžká doba nastala zemi České počátkem XV. století, kdy opřel se výmluvný kazatel Betlemský mistr Jan Hus učení a kázni církve katolické a neznaje se k poslušenství, položil raději život, než by byl odvolal učení a zamilované náhledy své. Brzy po smrti jeho vzňala se záhubná pochodeň války náboženské v hrůzonosný plamen a ztrávila téměř všechny květy vzdělanosti, jež před tím vypučely na půdě rodné země naší. Synové jedné matky povstali proti sobě a mečem rozhodovali o pravosti víry po otcích zděděné. Stoupenci Husovi vinili církev katolickou z toho, že potupila veřejně na sněmu Kostnickém (1414 – 1418) celý národ Český a proto vypověděli poslušnosť hlavě Její a spolu i králi Zikmundovi (1419 – 1437), který po smrti bratra svého krále Václava IV. ujal se vlády zemské a příliš kvapně a s nevčasnou přísností obrátil se proti Husitům. Pohromy války tehdáž vyvolané (r. 1420) nehodláme líčiti. Srdce krvácí při vzpomínce, že neprozřetelností královou vyhlášeni byli Čechové za kacíře a vedeno proti nim vojsko křižácké, které s krvavými hlavami vracelo se do ciziny. Zatím rozdrobovali Čechové síly své tím, že rozštěpili se v různé společnosti náboženské, které sami mezi sebou se potírali. Té doby vybledla hvězda slávy České, kvetoucí pomníky zbožné mysli předků našich obráceny v rum a popel, pokaženy hrady, vypleněny dědiny a města a pohubeni obyvatelé jejich. Bitvou u Lipan svedenou dne 30. května 1434 rozhodnut byl osud země České, kališníci zvítězili nad svými pokrevnými bratry, Čechové zvítězili nad Čechy a války Husitské byly dokončeny.
    Prve nežli dohrály se na jevišti země České krvavé scény válek Husitských, sešel se nový sněm církevní v Basileji nad Rýnem a k němu pozváni byli i Čechové, aby opět mohli se s církví smířiti. I vypraveno bylo poselství z Čech na sněm a vůdcem jeho byl mistr Jan Rokycana, později zvolený arcibiskup Pražský. Mimochodem budiž podotknuto, že mezi voliči jeho byl mimo jiné Jan Velvar, měštěnín Starého města Pražského po otcích snad z Velvar pocházevší. Po delším rokování a sněmování potvrzeny byly na sněmu církevním tak zvané kompaktáty Basilejské, t. j. smírné články, kterými činily se Čechům některé ústupky a kališníci byli opět vyhlášeni za věrné syny církve katolické. Mimo jiné dovolovalo se věřícím v Čechách a na Moravě, aby velebnou Svátosť oltářní pod obojí způsobou chleba i vína přijímali a kněží jejich svobodně hlásali slovo Boží pod dozorem biskupovým (r. 1436). Naproti tomu setrvali katolíci při starém řádu a přijímali Tělo Páně pod jednou způsobou.
Na neštěstí osiřel byl tenkráte stolec arcibiskupský v Praze a pro mnohé překážky neobsazoval se po sto a čtyřicet let (1421 – 1560). Duchovní záležitosti kališníkův čili utkravistův řídila konsistoř pod obojí, jejíž hlavou byl tak zvaný administrátor. Pod správou konsistoře stáli děkanové, jakožto dohlížitelé nad kněžstvem jednoho okresu, jim pak podřízeni byli farářové a kaplani osad utrakvistickiých. Pro katolíky pod jednou způsobou přijímající byla vrchním úřadem ve věcech náboženských konsistoř katolická, kteráž se skládala především z administrátorův arcibiskupství a potom ze členů kapitoly sv. Vítské. I jí podřízeni byli děkanové, faráři a kaplani katolických osad. Každá z obou konsistoří řídila samostatně církevní zájmy své, starajíc se všemožně o to, aby obojí kněžstvo pokojně žilo vedle sebe a nikdo nedával příčiny k hádkám a různicím. Obyvatelstvo katolické činilo menšinu, kdežto větší čásť lidu Českého přiznávala se k utrakvistům. Obyvatelé městečka Velvar naklonili se záhy, jak se nám zdá, straně pod obojí a zůstávali jí věrni po celá dvě století. Počet jich vzrůstal utěšeně, neboť již od roku 1406. působili při farním chrámu Páně sv. Kateřiny dva duchovní.
    Císař Zikmund šetřil práv jejich městských a udělil jim nejspíše již na sklonku v lády své té milosti, „aby oni mimo obyčejný plat, totižto osmnácte kop grošův platu ročního, kteréhožto polovici na sv. Jiří a polovici na sv. Havla platiti mají, obtěžováni nebyli, a k tomu také aby v trhu téhodním sůl na měřicích obyčejných prodávali a také při vaření piva a sladův dělání, i také při trhu téhodním aby zachováni byli, i u vozbě, nešení i také v prodávání věcí trhových, kterýchžkolivěk při svobodě a obyčeji jiných měst země naší České.“ (Srvn. Dodatku č. 3.) Z té doby zachoval se nám zlomek opsaného majestátu císaře Zikmunda, kterým potvrzeny výsady dědiny Kmetňovse od pradávna ke klášteru Doksanskému hledící. Zní pak novější češtině takto: „My pak Zikmund, jenž jednoho každého z věrných našich slušným žádostem rádi povolujeme, s uvážením zdravým a radou vyššího stavu pánův našich království Českého věrných a s jistým naším vědomím rychtářovi, přísežným a obyvatelům vsi Kmetinaves a jich potomkům výše dotčený majestát a všecko i jedno každé, což v sobě obsahuje, schváliti, upevniti, obnoviti a ztvrditi milostivě jsme ráčili a tímto listem stvrzujeme, ukládajíce zřetelně a tak chtíce míti, aby všecko držáno bylo ustavičně ve vší celosti. K tomuto listu císařské milosti pečeť jakožto k svědomí přivěsiti jsme rozkázali. Dán v Praze leta Božího 1436, dne měsíce října.“
    Po smrti Zikmundově vyvolen byl Albrecht Rakouský králem Českým (1438 – 1439). I za krátkého panování jeho dostalo se Velvarským jakýchsi výhod. Když pak v brzku s životem se rozžehnal, řídil zemský sněm všechny nezbytné záležitosti a ustanovil roku 1440. krajské hejtmany, kterým bylo se starati o potlačení škůdcův zemských a mírné porovnání vznikajících rozepří. Tehdejší usnešení sněmovní bylo základem veškerého rozdělení země České na kraje i v dobách pozdějších. I zřízeno bylo tenkráte 13 krajův a síce: Kouřimský, Boleslavský, Králové Hradecký, Chrudimský, Čáslavský, Vltavský, Bechyňský, Prácheňský, Plzeňský, Podbrdský, Řipský, Litoměřický, Žatecký. Velvary patřili* touž dobou ke kraji Řipskému jako i fara jejich bývala podřízena dekanátu Řipskému. Staré úřady a soudy župní zanikaly ve válkách předešlých a nebyly více obnoveny.
    Roku 1453. korunován byl Ladislav Pohrobek, syn krále Albrechta, v 13. roce věku svého na království České. Vladislav II. jmenuje jej taktéž mezi dobrodinci městečka Velvarského. Avšak již r. 1457. odňala jej předčasná smrť poddanému národu. O rok později vyvolen byl za krále Českého Jiří z Poděbrad, statečný pán Český, který již po dlouhou řadu let byl zastával mladistvého dědice trůnu Ladislava v úřadu vladařském. Jiří zasazoval se marně o to, aby potvrzena byla papežem Piem II. kompaktáta Basilejská, avšak dočkal se toho, že prohlášena byla roku 1462. za neplatna. Král Český byl pro urážku, kterou učinil kdysi vyslancovi papežskému, dán do klatby a vyhlášen za zbavena trůnu. Znovu hrnuly se zástupy křižácké do Čech, aby sesadili krále s trůnu jeho a v horlivosti své kazili zemi mečem a ohněm, vraždíce i bezbranné obyvatelstvo. Než poraženi byvše na hlavu a zahnáni za hranice, nevrátili se více. Král Jiří z Poděbrad vládl dále a pečoval otcovsky o blaho osudem stíhané země své. Od něho obdrželi Velvarští povolení, „aby mohli sobě role, dědiny nebo dna svobodná kupovati a k městu svému připojiti, a to až do sumy půl druhého sta kop grošův Pražských.“ (Viz Dodatku č. 3.) Dne 13. listopadu čili v pátek po svátku pěti bratří mučeníkův, průvodčích sv. Vojtěcha a patronů Českých, r. 1467. daroval král listem svým rychtu Velvarskou, která nedlouho před tím byla v rukou Václava z Dobřeně, Vítkovi Krejčímu z Velvar za věrné služby jeho i potomkům dědičně. Z listu toho, jak opsán jest v Dodatku č. 1., se dovídáme, že držitelové rychty té platili do důchodu královského z úřadu svého jakýsi poplatek o sv. Martině. Za to příslušelo jim vybírati tržné, t. j. daň z věcí na trh přinesených anebo přivežených a pokuty a viny při soudech ukládané.
    Ponechávajíce vypsání záležitostí kostelních pro jednu z příštích kapitol, tolik ještě tuto pro úplnosť připojujeme, že za císaře Karla IV. a pokrevných nástupcův jeho na trůnu Českém odváděly se berně zemské a daně, kterými povinnováni byli jak měšťané tak i obyvatelé venkovští, z celého okolí ve Velvarech, jak o tom svědčí Balbín ve spisu svém Miscellanea hist. dek. I. ve třetí knize na str. 69. R. 1410. prohlášeno bylo léno hradu Pražského ve Velvarech. odobně i odúmrtí, to jest dědiny osiřelé na krále spadávající, provolány byly ve Velvarech, jakožto středním městě okresu Řipského. R. 1480. vykoupili měšťané Velvarští rychtu svou s povolením královským a tím přeneseny byly úkony druhdy rychtářovy na purkmistra. Kterak se to stalo, o tom v brzku více se dovíme.

Královské město Velvary za panování Vladislava II.
(1482 – 1516.)

    Roku 1471. dne 22. srpna korunován byl v Praze u sv. Víta Vladislav, syn Polského krále Kazimíra, za krále Českého. Vladislav II. (1471 – 1516) byl panovník celkem dobrý, mnohdy až slabý a šlechtě příliš shovívavý. Pečoval svědomitě o to, aby ústava zemská otřesená předchozími válkami byla zvelebena, aby chráněna byla práva jednotlivcův, aby zkvétal blahobyt po vlastech Českých za nepokojných dob z palácův i chýží takořka se vystěhovavší. Obzvláštní přízni jeho těšila se města. Již prvního roku svého panování potvrdil všechny milosti a práva, které předešlí králové byli udělili Většímu městu Pražskému. Jak ve starých pamětích čteme, předstoupili před něj zástupcové městečka Velvar snažně prosíce, aby postaven jim byl v čelo purkmistr, jakož i jiná města téhož názvu hlavě své přikládati směla. Posud totiž řídil obec jejich rychtář spolu s jedenácti konšely a písařem. Zápisy obecní vyhotovovaly se jazykem latinským až do r. 1430., kdy ustoupila latina ve spisech úřadních řeči mateřské. Počínali se pak zápisové těmito slovy: My rychtář N. a konšelé N. N. vyznáváme těmito knihami. Aby žádosti jejich nevzpírali se držitelové rychty, koupili dříve s vůlí krále Vladislava rychtu k obci a uvolili se za tržné, které k ní příslušelo, platiti týdně osm grošův a dva peníze do důchodu královského. (viz Dodatku č. 4.) Bylotě tenkráte zvykem, když zašlo v městech z jakékoliv příčiny rychtářství, že přikázány bly povinnosti úřadu toho purkmistrovi, kdežto o příjmy druhdy rychtářovy dělila se pokladna obecná spolu s pokladnou panovníkovou. V úřadě purkmistrovském střídali se i na dále konšelé po čtyrech nedělích. Purkmistr předsedal pak na soudech, řídil všechny věci k správě obecní hledící, ovšem že s radou konšelův, bděl nad hospodářstvím, t. j. nad městskými příjmy a vydáním, měl sobě svěřenu pečeť městskou a pokud úřadoval, byl povinen meškati buď na radnici buď v příbytku svém soukromém. Takové zřízení úřadu purkmistrovského přáli si i Velvarští a dosáhli na laskavou přímluvu urozeného pána Jana z Janovic, nejvyššího purkrabí Pražského, a Oldřicha Zajíce z Hasenburku na Budyni, nejvyššího sudí, po čem toužili, litem královským ze dne 8. listopadu čili v úterý před sv. Martinem r. 1480. Prvním purkmistrem jejich zvolen byl jakýsi Václav Daniel či Daněk. Mimo to byla jim nejspíše již tenkráte ta zvláštní milosť udělena, „aby mohli k témuž městu sobě dědin a luk svobodných přikoupiti a jich požívati,“ jak dočísti se lez v Dodatku č. 3.
    Šťastný výsledek první žádosti dodal srdce měšťanům Velvarským, že po roce opět přiblížili se ke stupňům trůnu dobrotivého krále a prosili, aby povýšeno bylo městečko jejich za město královské a tím dostalo se mu větších práv a vhod, nežli jich až dosaváde bylo požívalo. Král Vladislav II. neoslyšel ani tentokráte hlasu jejich a listem svým (Dod. č. 2.) ze dne 4. dubna ve čtvrtek na den sv. Ambrože r. 1482. takto jim odpověděl: „Hledíce k věrným a ustavičným službám purkmistra, konšelův i obce, kteréž nám činili, činí a činiti nepřestávají a potom, tím lépe aby mohli a měli nám sloužiti, čím nás milostivějšího k sobě poznají, protož s dobrým rozmyslem a radou věrných našich, mocí královskou již psané městečko Velvary za město vyzdvihujeme, z něho tímto listem město činíce tak, aby purkmistr, konšelé i všecka obec téhož města mohli to město hraditi okolo zdmi i také brány a věže a k tomu příkopy dělat, jakž se jim nejlépe a nejužitečněji zdáti a líbiti bude, a to k podobenství jiných našich měst ohrazených v zemi naší České, aby se ohraditi mohli. Také témuž městu Velvarům a obyvatelům jeho dáváme jarmark na den svatých Šimona a Judy, apoštolův Božích tak, aby počnouce na den již psaný podání listu tohoto nejprv příští, každý rok potom na ten den se dvěma nedělema pořád zběhlýma ten jarmark měli, drželi a jeho požívali tím vším obyčejem, jakož jiná města naše svých jarmarkův požívají z práva nebo z obyčeje.“
    Mimo to uštědřil král Vladislav II. novému městu královskému některých výsad, kterým těšila se ostatní města Česká. Bylo to především právo, aby na míli cesty v obvodu jeho nebylo nikomu dovoleno živnosť jakousi provozovati, zvláště pak sůl prodávati, slady připravovati a pivo čepovati aneb chceme-li užíti slov královských, byla jim ta zvláštní milosť učiněna, „aby mohli v míli okolo sebe ládování brániti, též také aby mohli brániti soli prodávati po vsích, a to také v míli okolo sebe nebo blíže, též aby nedopouštěli okolo sebe sedlákům sladův po vsích na prodej dělati ani piva vařiti na prodej, aby je prodávali kramářům a to těm (sedlákům), kteříž k tomu dělání, vaření nebo prodávání práva nemají.“ A proto přikazoval král, že „kdožby kolivěk sůl prodával anebo trhové věci ládoval anebo kdož by vážil solné nebo jiné věci, kteréž k váze přislušejí, i také slady dělal, piva šenkoval nebo jiná řemesla kterákoliv dělal, k těm věcem práva nemaje ve vsích v míli vzdáli nebo blíže Velvar, těm anebo takovým již psaní Velvarští mají toho hájiti a ty věci bráti a k svému užitku obrátiti.“
    Abychom tomu a následujícímu lépe porozuměli, nutno tu připojiti několik slov o průmyslu a obchodu doby tehdejší a i zvláštnostech jejich. Rozliční řemeslníci, kteří tvořili většinu obyvatel městských, provozovali svobodně živnosti své, platíce za to jakousi daň do pokladny obecné. O trzích, ať týdních ať výročních, vykládali výrobky své na místech veřejných a prodávali je příchozím venkovanům. Aby pak příjmy jejich zkracovány nebyly, nesměl nikdo mimo město řemeslo provozovati a i v městech kupili se jednotliví průmyslníci ve spolky čili cechy a příjímali do středu svého za mistry členy užitečné a potřební, kteří mohli se prokázati bezúhonným životem, měšťanským právem a zručností v díle. K výnosným živnostem městským náleželo již záhy sladovnictví a vaření piva. Královská města považovala zakládaní pivovarů, výrobu a prodej piva za své výsadní právo a chránila je dlouho proti nárokům šlechticův, kteří také osobovali si na statcích svých právo várečné. I prodej soli, jakožto nejpotřebnější přísady jídel, obmezen byl toliko na města. Co pak se obchodu týče, vadil rozkvětu jeho výsadní ráz všech hlavních silnic. Nikdo nesměl voziti zboží lež po výsadní silnici a prodávati je leč v místech tržních a městech. Ostatní cesty pobočné byly pod dozorem městským a měly býti hlídány a hájeny a zboží jinde než na trzích vystavené bylo pobráno. Avšak i v městech konal se přísný dohled nad zbožím odjinud přiváženým nebo z města vezeným. U brány bylo prohlédnuto a do registre zapsáno, výrobky špatného zrna a zapovězené lehké a cizozemské peníze byly zabaveny. Český groš, který byl původně (od r. 1296.) 60tým dílem hřivny (půl libry) stříbra a děle se ve 12 penízův, rovnal se našim 35 kr. r. č., zhoršil časem ráz svůj tak, že r. 1470. neplatil více než 10 kr. r. č.
    Majestát krále Vladislava II. dne 4. dubna 1482 Velvarským udělený nařizoval tedy dále, jak následuje: Mýtné na opravu silnice budiž požadováno na tom, kdož požene městem koně na trh, voly, krávy, vepře krmné i „hladovité“ za dobytče po penízi. Řezníci cizí plaťtež mýtného haléř za tele a peníz za čtyři jehňata. Honci skoupených obcí nebo skopcův odvedou z nich peníz po hlavě. Kdo poveze víno nebo pivo městem, zaplatí haléř cla z jednoho koně. Neméně zaplatí ten, kdo naloží obilí v městě a je vyváží, anebo kdo přiváží dříví a uhlí do města. V den trhový požadovati jest na obchodnících po penízi, na prodávačích srpův a kos po groši, na rybářích po groši za tůnu ryb, za voznici menších ryb groš anebo „jeden kapr“. Kdo přiveze mlýnské kameny na prodej, zapraví po groši za provrtané, za neděravé po dvou penízech. Z tůny přivezeného oleje platiž se jeden groš. Z prodaného vozu soli žádati se bude věrtel soli. V trhový den zaplatí hostinští a řezníci po groši za místo, soukenníci toliko po dvou penízech. Za várku piva odvede každý dva peníze, za šrůtku tři groše a tři peníze, za kámen váženého zboží dva peníze. Piva odjinud přivážeti na prodej nebylo nikomu dovoleno leč se svolením obce. Noví přistěhovalci do města povinováni jsou grošem příjemného. Pánové a rytíři okolní byli ovšem vyňati z povinnosti celní a zachováni při svých svobodách oproti městu.
    Než sotva že znamenalo královské město Velvary prospěch plynoucí z nových práv a výsad, strženo bylo téhož roku zhoubným požárem téměř až na kraj záhuby. Neštěstí tomu chtělo, že spolu s majetkem mnohých měšťanů stráveny byly plamenem i listové výsadní, kteří propůjčeni byli městu od předešlých králův Karla IV., Zikmunda, Jiřího z Poděbrad a i Vladislava II. Nezbývalo nic jiného nežli znovu vypraviti se ke králi a žádati za obnovu bývalých pohořelých listův a potvrzení práv v nich obsažených. I prosili vyslancové Velvarští krále Vladislava II. jménem purkmistra, konšelův i vší obce, „aby nedal jim toho škodnu býti, ale aby je ráčil v tom opatřiti, by zase obnovení a vysazení i také potvrzení těch listův a práv svých i také milosti při tom daných“ nabýti a požívati mohli. Král, jak sám praví v listu svém, hledě na jich věrné a ustavičné služby, které mu činili, činí a činiti nepřestávají a potom nechtěje jim takového potracení těch listův dáti škodnu býti, kázal vyhledati opisy pohořelých listin a obnovil je majestátem svým ze dne 11. listopadu r. 1482. (Srvn. Dod. č. 3.)
    Nebude tuším od místa, zmíníme-li se tuto o zemských hodnostářích Českých za středověku, pokud zasahovali jakýmkoli způsobem do osudu královského města našeho. Jiřza času Otakara II. povýšena byla župní cúda Pražská na nejvyšší soud zemský, před nimž vyřizovali* se sporné záležitosti celé země u nižších soudů nevyřízené. Nejpřednějším úředníkem zemským, prvním po králi samém, byl nejvyšší purkrabí Pražský. Bývalť zástupcem královým za jeho nepřítomnosti a výkonná moc soudu zemského položena do rukou jeho. Mimo to řídil soud purkrabský, který sám osazoval šesti hodnými muži ze stavu rytířského. Za krále Vladislava II. zastával úřad nejvyššího purkrabí Jan Burkard Jenec z Janovic, pán na Petersburku (asi 1470 – 1503). Vedle něho zasedal na soudu zemském nejvyšší hofmistr království Českého. Následujícím hodnostářem zemským byl nejvyšší maršálek, obyčejně dědičně k úřadu tomu vyhlédnutý, který nosíval meč před králem. Za ním stál nejvyšší komoří, jakožto vrchní správce důchodů královských a přednosta desk zemských. Velepamátné knihy ty založeny byly v Čechách zároveň s nejvyšším soudem zemským a plnily se zprvu soudními spisy jeho. Vedle zřízení krále Vladislava II. z r. 1500. sloužily jako již dříve k tomu, aby jimi pojištěno bylo veřejné i soukromé právo stavů zemských i jednotlivých majetníkův. Do nich vpisovaly se listiny a jednání celé země, jakož jsou: trhové, věna, nadání, poslední vůle. nálezové sněmovní a j. Dělily se na desky velké, do kterých kladeny byly statky znamenité, buď v kvaterny trhové buď zápisné, a na desky menší určené pro menší dědiny a zboží. Sporné záležitosti o nemovitostech rozsuzoval zvláštní soud desk zemských. Statky lenní, jež výsluhou propůjčovali králové svým oblíbencům, zapisovaly se do desk dvorských, lenních či manských, a ty podrobeny byly dohledu a řízení sudí dvorského. Na soudu zemském zasedal vedle nejvyššího sudí též i nejvyšší písař, jemuž bdíti bylo nad deskami zemskými a děliti se o plat za kladení do nich s nejvyšším komorníkem a sudím. Jemu podřízen byl místopísař, jakožto dozorce nad deskami zápisnými a trhovými. Mimo to byla celá řada menších úřadníkův, jakož příležitostně slovy se jich dotkneme.
     Město Velvary honosilo se tou nevšední ctí, že královská práva nad ním vykonával povždy nejvyšší purkrabí Pražský, kdežto jiná města poručena byla do správy královského podkomořího. Urozený pan Jan Jenec z Janovic přimluvil se sice za Velvarské, aby dostalo se jim purkmistra s právy rychtářovými, avšak snažil se využitkovati změny té k vlastnímu prospěchu. Peníze, které platili za tržné z rychty, odváděl do pokladny královské, pro sebe a svou kuchyň požadoval však na měšťanech něco slepic, vajec a sýra. Uvážíme-li, jaké byly soukromé poměry téhož nejvyššího pana purkrabí, nebude nám požadavek jeho s podivením. Pan Jan Jenec z Janovic zadlužil se na sklonku XV. století tak neblaze, že přinucen byl prodati hrady své, městečko Krýry a více vesnic r. 1483. panu Buriánovu z Gutštýna a Tachova. Chtěl tedy jaksi se odškodniti za ztrátu zboží svého, vymáhaje si na městech více nežli mu právem příslušelo. To ovšem stalo se v brzku těžkým břemenem obecného důchodu ve Velvarech a nebylo divu, že měšťané toužili na přechvaty jeho u krále Vladislava. Při té příležitosti osmělili se žádati za zřízení odkazův a rozšíření moci soudní co se týče pokut a jiných potřebných věcí, jakož i jiná města právomoci té požívala. Mimo to prosili za dovolení, aby směli přijímati do města osoby hodné, užitečné a zachovalé a taktéž je propustiti podle zdání svého. Konečně stěžujíce si, že mají clo okolo města toliko na půl míle a to že jest jim k veliké škodě, protože mají v míli zdáli ladování od starodávna brániti a hájiti a nevědí, co mají okolo města cla bráti, prosili tedy, aby tolikéž brali, jakož i v městě podle starodávné výsady berou.

Král Vladislav II. dal nejprve vyšetřiti žalobu jejich na nejvyššího purkrabí pana Jana z Janovic a přesvědčiv se, že spolehá na pravdě, neoslyšel žádosti jejich a pro služby, věrnosť a poddanosť, ve které zachovali se k němu měšťané Velvarští, a maje lítosť nad nimi pro škody, kteréž jsou vzali ohněm v předešlých letech, dopřál jim málem všeho, zač prosili. „Což se pak rychty dotýče,“ praví v listu svém ze dne 16. června 1497, „kterouž sobě s povolením naším koupili, z té mají za tržné těch osm grošův Českých a dva peníze k vratenství každý týden platiti, ale kury, sýr a vejce má sobě nynější purkrabí Pražský až do své živnosti vybírati, než po jeho smrti má to při týchž měšťanech na věčné časy zůstati a žádný purkrabí se na to odvolávati nemá a moci nebude.“ Král tedy, ačkoliv uznával nároky nejvyššího purkrabí za neoprávněné, nechtěl si jej pohoršiti a proto přiřkl mu řečený požadavek jeho doživotně. Pan Jan z Janovic zemřel r. 1503. a pochován byl v klášteře Dominikánském sv. Klimenta u mostu. Úřad purkrabský vložen byl již za posledních let života jeho do rukou pana Jindřicha z Hradce (†1506). V náhradu za škodu učinil Vladislav II. tu milosť Velvarským, „aby mohli všecky potřeby své městské a obecní voskem červeným pečetiti nyní i v budoucích časích tak, jakožto i jiná města takové milosti majíce, své věci a potřeby pečetí a to bez jeho, budoucích králův Českých i jiných všech lidí všelijaké překážky.“ (Viz Dodatku č. 4.) Za znak v pečeti obrali si Velvarští nejspíše již r. 1482. díl hradební zdi se dvěma věžema, mezi nimiž zobrazen byl stojící lev, korunou královskou ozdobený a ohon svůj oknem pravé věže proplétající. Nápis kolem pečetě byl: Sigillum (regiae) civitatis Velvariensis = pečeť (královského) města Velvarského. O významu znakovém srvn. Dod. č. 18.
     Z počátku XVI. století jest nám čestnou zmínku učiniti o štědrosti zemana Miletického a měštěnína Nového města Pražského jménem Tůmy z Podbořan. Listem svým ze dne 7. února 1512 odkázal k záduší Velvarskému sv. Panny Kateřiny dvanácte kop záhonů svobodných rolí, jež patřily ke dvoru jeho v Mileticích, a k tomu ještě „pustou krčmu i se smestištěm její,“ aby obec Velvarská po jeho smrti na vždy toho požívala a ke kostelu sv. Kateřiny obracela. Odkaz ten jak zachoval se nám v mnohých přepisech, zněl asi takto:
     „Já Tůma z Podhořan, měštěnín Nového města Pražského, vyznávám tímto listem obecně přede všemi, kdež čten aneb čtoucí slyšán bude, že se zdravým rozmyslem a plnou, svobodnou vůli předložil jsem sobě před oči své nenadálosť hodiny smrti, avšak paměti dobré užívaje a rozumu, napřed pamatuji na Pána Boha všemohoucího ze statkův a gruntův svých manských jmenovitých, kteréž mi Pán Bůh ráčil naděliti ze své svaté milosti, chci dobrovolně učiniti a odkázati a tímto listem odkazuji vědomě k tomu záduší do Velvar k sv. Panně Kateřině, totiž purkmistru, konšelům i vší obci téhož města Velvar nynějším i budoucím dvanácte kop záhonův svobodných rolí od toho dvoru, kterýž tu mám v Mileticích, kteréžto záhony mám jim a slibuji ukázati buď společně nebo rozdílně, kdež se mi koliv zdáti a líbiti bude a k tomu krčmu pustou i smestiště což k ní přísluší tak všecko, jakž jsem sám měl a držel, jakž o tom desky zemské šířeji mně svědčí a ukazují, nic sobě tu na těch záhonech a na té krčmě ani svým dědicům a budoucím žádného práva ani které vzláštnosti nepozůstavuje, než aby svrchu psaný purkmistr, konšelé a všecka obec města Velvar nynější i budoucí na věčné časy budou ihned po mně toho mocně požívali, drželi svobodně a měli dědičně i svému vládnutí, totižto k tomu záduší a kostelu sv. Panny Kateřiny obraceli na milosrdné skutky ke cti a chvále Pánu Bohu všemohoucímu a jinam aby to nikoliv a nikterak žádným obyčejem, vymyšlením a právem nebylo obraceno a dáváno nežli k tomu záduší napřed jmenovanému; což já jim věřím toho nade všecky lidi a přátely* své, že se oni týž purkmistr a konšelé i všecka obec svrchu dotčená tak zachovají, jako na dobré lidi náleží a tomu všemu dosti činiti budou věrně a právě podle tohoto mého zřízení a odkazání. S tím z těch záhonův rolí nadepsaných a z krčmy chci tomu a rozkazuji mocně a věčně, aby knezi do Velvar a jiným budoucím kněžím dáváno a placeno bylo platu a desátku z toho toliko deset grošův Českých dobrých širokých každý rok při sv. Havle a tak i jiná potomná leta vždy na každý sv. Havel po desíti groších Českých, a to na budoucí časy věčně má od nich placeno býti ten plat, jak se svrchu píše, beze všelikého zmatku a odpornosti, v kterýžto plat svrchupsaný já Tůma z Podhořan podvolil jsem se dobrovolně sám platiti a více ničeho, protož aby od kněze z Velvar nynějšího neb budoucího ani od žádného na výše saháno nebylo nižádným obyčejem a právem světským i duchovním, než tak vždy na každý sv. Havel po desíti groších Českých aby placeno bylo na věčné časy, jakož se napřed píše. A za to já Tůma prosím pánův úřadníkův všech desk zemských JJ. M., kdybykolivěk páni Velvarští svrchu psaní od Jeho Král M. sobě povoleni zjednali na toto mé zřízení a odkázání k tomu záduší již výše jmenovanému, aby jim to ráčili zapsati a vložiti v desky tak mocně, jakobych já při tom byl a sám stál.
     Na potvrzení toho i zdržení nemaje své pečeti, prosil jsem pro lepší jistotu a pevnosť a budoucí paměť i věčnosť urozených vladyk, pana Václava Rousa z Vražkova, p. Jana Velinského z Mnichova a p. Jana z Pustovět a bytem na Novém městě Pražském, že jsou své vlastní pečeti dali místo mé přivěsiti k tomuto listu na svědomí dobrovolně sobě beze škody, jenž jest dán leta od narození Syna Božího tisícího pětistého dvanáctého tu sobotu po sv. Panně Dorotě.“ Promluviti o dědinách takto k záduší odkázaných a zmíniti se o obnově vkladu jejich do desk zemských naskytne se nám příležitosť později.

Vzrůst zboží Velvarského za vlády krále Ludvíka a Ferdinanda I.
(1416 – 1564.)

     Nedaleko Velvar na pravém břehu potoka Slanského rozkládala se od nepamětných dob, jakož jsme již svrchu podotkli, venkovská dědina a uprostřed ní stávala tvrz, které jméno bylo Malovary. Jak známo z dějin vlasteneckých, založena bylo za doby krále Otakara II. mnoho nových hradův a tvrzí po Čechách a do té doby asi klásti nám jest i vznik tvrze Malovarské. R. 1362. připomíná se jakýsi Hynko z Malovar mezi kanovníky kapitoly Pražské, čehož dočísti se lze na 41. stránce I. knihy Libri Erectionum, které vydává zasloužilý spisovatel historie církevní, kanovník dr. Kl. Borový. Na počátku XV. století jmenuj se v týchž knihách slovutný pan Matěj z Malovar a vdova po něm počestná paní Kateřina dobrodinci farního kostela Malovarského. Desky zemské, a sice tak zvaný první kvatern Moricův (z r. 1404), jak zachovaly se některé zbytky jeho v knihovně křižovníků s červenou hvězdou v Praze, nadepsány jsouce Rejstříkové kolejní učení Pražského (lit. E 1), dosvědčují, že „Matěj z Malovar prodal Divišovi a Martinovi z Mystré a (19) mistrovi na Liševicích půl šesté kopy grošů se třemi dvory selskými“. O sto let později byla tvrz Malovarská lénem čili mansvím krále Českého. Držitel její slovutný Jan Zichovec z Duban dosahl toho na králi Vladislavovi II., že listem svým ze dne 1. listopadu r. 1513. propustil tvrz Malovarskou a dvůr Pasnický se vším jejich příslušenstvím z veškerých povinnosti manských a dal je řečenému Janu Zichovcovi i potomkům jeho v pravé a věčné dědictví. Opis listu propustného, který vydán byl na hradě Budínském v Uhrách a dne 13. června v úterý před sv. Vítem r. 1514. vložen byl poprve do desk zemských poslem královským panem Ladislavem ze Šternberka an Bechyni, nejvyšším tehdáž kancléřem království Českého, položili jsme v dodatku č. 5.
     Pan Jan Zichovec z Duban nebyl dlouho majitelem Malovar, ba zdá se, že proto žádal si zbavenu býti povinností lenních, aby tím výhodněji prodati mohl zboží své. Nástupcem jeho jmenuje se rytíř Bohuš Chrt ze Rtina. Starobylá rodina vladycká Chrtů ze Rtina držela již ve XIV. století zboží Rtinské v Litoměřicku. Člen její Jan Lipolt byl pánem na Zvoleňovsi a Slatině a spolu hejtmanem kraje Slanského (†1625). Joachim Chrt na Netěchovicích povýšen byl pro věrné služby své králi činěné r. 1629, do stavu panského. V erbu měli ode dávna červený pruh v bílém poli od pravé strany k levé šikmo položený a nad helmem chrta bílého na zlaté podušce sedícího. Bohuš tedy Chrt ze Rtína byl r. 1517. místopurkrabím Pražským a r. 1526. prodal dědičný statek svůj Malovary za tři sta kop grošův obci města Velvar a pro větší jistotu vložil jim jej do desk zemských. „Kterémužto v desky kladení někdy Ludvík, král Český ráčil dáti k tomu povolení. Posel toho času na to byl o J. m. královské pan Zdeňek Lev z Rožmitálu, nejvyšší purkrabí Pražský (1507 – 1535), vyslaný.“
     Pozemky u Malovar mělo město zakoupeny od vladyky Pytlíka ze Zvoleňovse. R. 1526. dne 25. ledna ve čtvrtek sv. Pavla na víru obrácení odprodalo je opět u přítomnosti řečeného Bohuše Chrta ze Rtina, vladyky Jana Byšického z Byšic u Mělníka a Václava Zimy z Novosedel, purkmistra, konšelův a obecních starších přísežných obce Velvarské sousedům jakýmsi, to si vymiňujíc, aby z každé kopy záhonův platili po malém groši a budoucně zastavovali nebo prodávali pozemky ty toliko sousedům města Velvar. Jestliže by cizím je odprodali, nebude míti trh ten nižádné platnosti do sebe. A kdyby nenalezl se kupec městský, sama obec ať pro sebe je odkoupí. Tolik vyrozuměli jsme z nedosti jasných a určitých zápisek městských, jež nesou datum 27. ledna 1527 a odkazují čtenáře ke starším knihám pamětním.
     Zatím rozzuřila se v Uhrách válka Turecká, ve které zahynul mladistvý král Ludvík (1516 – 1526), syn Vladislava II. a poslední panovník z rodu Polského na trůně Českém. Vláda jeho celkem krátká a dosti bouřlivá stala se památnou pro města tím, že na sněmu Pražském po sv. Václavu r. 1517. držaném dokonána byla tak zvaná smlouva sv. Václavská, kterou dohodla se šlechta s městy o rozsahu právomoci soudní. Byliť se oba stavové na tom snesli, aby všechny pře týkající se věcí šosovných rozhodovaly se před soudem městským, i kdyby některá strana sporná byla rodu šlechtického; oproti tomu aby držitelé zboží svobodného rovnali se před soudem zemským, byť i byli stavu městského. Šosovným pak zbožím nazývány byly pozemky a statky, které hned při zakládání měst jim byly přiděleny a z kterých platil se roční poplatek šos řečený, nejen obci ale i komoře královské, kdežto statky ostatní, ani manské nevyjímaje, sluly svobodnými. Mimo jiné bylo též ustanoveno, aby všichni trhové ve městech všem lidem byli svobodni tak, že každý bez útisku mohl prodávati a kupovati. Smlouva sv. Václavská jednosvorně byvši učiněna, podržela platnosť svou po mnohé věky a o některých článcích její zmínili jsme se proto, abychom snáze porozuměli leckterým okolnostem při udalostech, kterých později slovy se dotkneme.
     Po smrti krále Ludvika vyvolen byl na království České arcikníže Rakouský Ferdinand I. (1526 – 1564). Byl to panovník opatrný a rázný, který dovedl opříti se přechvatům šlechty a těže z různic měšťanů Pražských, obmezil svobody městské nejen v Praze ale i ve všech městech královských potud, pokud nedovolil, aby svolávaly se schůze obecní bez zvláštního povolení královského. Listem svým v Linci daným dne 5. června 1529 potvrdil Velvarským všechny výsady, privileje a obdarování, které jim uděleny byly od předešlých králův Českých, chtěje tomu, aby při těch výsadách od každého člověka držáni a zachováni byli beze všech zmatkův, všelijaké překážky a umenšení. (Viz dod. č. 6.)
     Citelné neštěstí stihlo Velvary na podzim r. 1531., když v předvečer sv. Václava ve středu dne 27. září téměř do základů staly se obětí zhoubného požáru. Utěšenému vzkvetání města učinila pohroma ta, jako již před 50 lety, přítrž velikou, avšak v následcích svých i na dobré vyšla. V pohnutých dnech vzpoury České, kterou ztropili r. 1547. stavové zemští proti králi Ferdinandovi I., neměli, tuším, Velvarští s dostatek prostředkův, aby postavili se po bok ostatním městům královským a proto uvarovali se krutých pokut, kterými stížena byla nevěrná města i šlechta. Než nesmíme se domnívati, že ohněm r. 1531. schudlo město Velvary úplně a veškeré žíly rozvoje jeho byly přeťaty. Naopak, jakmile vzpamatovalo se ze škody požárem učiněné a měšťané zvelebili domy své trvalými stavbami, pomýšlelo se opět na to, aby nalezeny byly nové prameny příjmů pro ztenčenou pokladnu obecní. Příležitosť k tomu v brzku se naskytla.
     Ve vsi Bučině stávaly na počátku XVI. století tři dvory kmetcí či selské, které odedávna příslušely jakožto manství k zámku Mělnickému. Dva z nich byly osedly, a sice Petrem Beránkem a Matějem Hrubým, poddanými rolníky urozeného pána Jana Pytlíka ze Zvoleňovsi a na Jitkách, kdežto třetí byl neosedlý a proto i „poustka“ nazvaný. Obec města Velvar koupila je dne 2. října v sobotu před sv. Františkem r. 1535. s vůlí pana Albrechta z Gutenštýna, držitele věnného města Mělníka, od řečeného Jana Pytlíka ze Zvoleňovsi za 147 kop a 30 grošů Českých a stala se tak manem hradu Mělnického. V právní poměr jména toho vstupovali ve středověku jednotlivci aneb i osoby morálné (obce) tím, že odevzdán jim byl statek jakýsi po vůli vlastního vrchního majitele jeho, aby dědičně jej drželi, všech požitků z něho plynoucích bráti mohli, avšak spolu lennímu pánu svému a dědicům jeho věrni zůstali a některé služby jim prokazovali. Svazky lenní řídili se zvláštním právem, v Čechách tak zvanými deskami dvorskými, které založeny byly počátkem XIV. století. Z dvorů Bučinských platila od té doby obec Velvarská jakýsi poplatek manský, berně řečený, 4 kopy a 30 grošův a povinna byla v čas polního tažení pána Mělnického některými podřízenými službami.
     Co se týče poddaných sedlákův, jak o nich právě zmínka se stala, a poddanství vůbec, které bylo po tři věky jhem stavu rolnického, nutno tu několik slov přičiniti. Až do času krále Vladislava II. (†1516) nebylo nikdy v Čechách o nevolnictví slýcháno, nýbrž králové a po nich zemané prodávali sedlákům pole a dědiny tak, aby platili z nich poplatek či úrok, jinak pak podle vůle své jich užívati směli aneb i jiným prodávati, což nazýváno bylo právem zákupným (emphyteutickým). Ti kdož práva toho požívali, měli své rychtáře, kteří v malých věcech sami soudili a ve větších sporné strany do nejbližších měst k právu posý*lali. Sedláci byli robot zemských prázdni, platíce toliko berni obecnou. Avšak pánové a zemané využitkovali slabosti Vladislavovy a sáhali na svobodu svých poddaných tím, že nedovolovali jim se vyprodati, z místa na místo se stěhovati, ba žádali po nich, aby roboty konali na statcích panských a po smrti bězdětných rolníků majetek jejich si přivlastňovali. Přechvaty podobné, když jim i králové hověli, nabyly povahy právní a potrvaly až do r. 1775.
     Zhoubný požár, který dne 2. června r. 1541. popelem položil celou Malou stranu Pražskou, ztrávil i desky zemské tehdáž na hradě královském uložené. Král Ferdinand I. založil desky nové a poručil, aby každý držitel statku v deskách zemských druhdy zapsaného mohl žádati na předchozím držiteli, aby se vyjádřil a ztvrdil, že přešel statek na nynějšího majitele buď trhem, buď darováním, postupem anebo jiným právním spůsobem. Výrok takový činěn byl ústně při úřadě desk, načež vepsán byv od úředníkův menších do knih, jmenoval se vkladem. Kdyby předešlý majitel statku vzpěčoval se tak učiniti, mohlbýti pohnán před soud desk. Jestliže bývalý držitel nebyl již na živu, měl právo nástupce jeho předstoupiti před úřadníky desk a učiniti seznání o majeti své, jež vepsáno bylo u vzláštní protokol a prohlašováno po tři leta a 8 neděl. Když nikdo tomu odpor nekladl ve lhůtě určené, zaneseno bylo seznání do desk, které vyznačeny byly nápisem: Knihy, kde sobě sami kladou.
     Velvarští držíce pokojně již za drahný čas některé statky po majitelích, kteří rozžehnaly se zatím se světem, vyslali ze středu svého měšťany Jana Suchého a Jana Chramostu, aby obnovili vklad zboží toho do desk zemských. Oni pak vykázavše se plnomocenstvím purkmistra, rady i vší obce městské oznámili na místě a jménem jejich před úřadníky Pražskými, „že jsou v pokojném držení a užívání dědictví svého v Nábinci Malém, kteréž prve v deskách měli od Jana z Nábince, totiž dvořiště se dvěma člověky (poddanými), s platem, s dědinami, lukami, vrbinami, potokem, rybníkem i se vší zvolí, což k tomu přísluší, s plným panstvím toho všeho, což tu mají; též dědictví svého v Bechlíně, kteréž prve v deskách měli od Smila z Medonos, totiž půl druhé kopy grošův Českých platu ročního na dvou dvorech kmetcích s platem, na kterýchž sedí Matěj Hladký a Mikuláš, s dědinami, lukami i se vší zvolí, což k tomu přísluší, s plným panstvím toho všeho, což tu mají; a dědictví svého v Předoníně, kteréž od Bicena z Četova též prve v deskách měli, totiž dvoru kmetcího s platem, na kterémž sedí Matouš, který platí 45 grošův Českých, s dědinami, lukami, robotami, kurmi a vejci i se vší zvolí, což k tomu přísluší, s plným panstvím tak a v témž plném právu, v týchž mezech a hranicích, v nichž ta svrchu psaná dědictva záležejí.“ Dokládajíce, „že toho všeho od nadepsaných osob v pokojném držení a užívání za řádův a práv jití již mnohá leta byli a leta zemská na sobě vydrželi,“ prosili, aby jim řečená dědictví podle nového a deskách nařízení opět v registra uložena a vepsána byla. Prosbě jejich vyhovělo se vkladem do Knih, kde sobě sami kladou dne 26. února v pondělí po svatém Matěji apoštolu r. 1543. K tomu ještě podotýkáme, že Nábincem Malým slula dědina naproti Nábinu na pravém břehu potoka Kvílického ležící, jejíž zbytky až podnes tam se spatřují. Bechlín, bývalé sídlo vladyk Bechlinských a Předonín jsou osady na úpatí vrchu Řipského rozložené.
     Jak již prve řečeno, koupila obec Velvarská statek Malovarský od pana Bohuše Chrta ze Rtina a měla jej před rokem 1541. vložený do desk zemských. Počátkem l. 1546. vyslala pak posly do Prahy k úřadu desk nově zřízených, kteří toho měli dosíci, aby obnoven byl vklad někdy Bohuše Chrta skrze potomky a spolu dědice jeho. Urozený pan Bohuš měl, jak se zdá, syny dva, a sice Martina a Zikmunda, pány na Litovicích ve Slansku. Syn Martinův Baltazar nejsa dospělý při smrti otcově, přikázán byl do vlády poručnické paní Elišky z Jelenova. Synové Zikmundovi byli Jan, Adam a Josef. Ti tedy jakožto dědicové statků děda svého Bohuše Chrta ze Rtina měli obnoviti vklad jeho do desk zemských, kterým zapsány byly Malovary obci Velvarské. Avšak tomu odporovali plnomocníci jejich, řkouce, že Velvarští nedokázali, zdali na právo spoléhá žádosť jejich a zdali skutečně měli cosi podobného v deskách. Ostatně jsou prý sirotkové nezletilí a proto nemohou právně obnoviti vklad děda svého. Naproti tomu ukázali vyslancové Velvarští opis z pohořelých desk a propustný list krále Vladislava II. z r. 1513., o kterém svrchu jsme se zmínili a stáli na své žádosti za obnovu vkladu.
     Sporná záležitosť přikázána byla soudu. Na plném soudu zemském, vyslechše vladykové a páni obě strany, takto za právo nalezli: „Poněvadž se to od purkmistra, konšelův i vší obce města Velvar dostatečně provedlo a ukázalo, že před časem nežli desky shořely, měli statek Malovarský vložený v desky zemské od Bohuše Chrta ze Rtina, z té příčiny Jejich milosti Velvarským původům proti poručnici paní Elišce z Jelenova a proti Janu Chrtovi obeslaným za právo dávati ráčí tak, aby jim Velvarským oni obeslaní trh a vklad Malovarský zase v desky položiti a do dvou neděl obnoviti dali. Na to Jejich milosti všem sirotkům let nemajícím leta dávati ráčí, aby mohli vklad takový učiniti“. Rozsudek zanesen do desk dne 27. března v sobotu po Vtělení Páně r. 1546.
     Zatím dohodli se Velvarští s dědici Chrtovskými a počátkem měsíce května předstoupili před úřadníky Pražské Jan a Adam, vlastní bratři Chrtové ze Rtina jménem svým a na místě Josefa, bratra jejich mladšího let nemajícího, dědici někdy Zikmunda Chrta a Baltazar, syn a dědic někdy Martina Chrta, majíce leta spravedlivá a přiznali se zase k trhu a vkladu, kterýž někdy Bohuš Chrt ze Rtina, děd jejich kladl purkmistru, radě i vší obci města Velvar a pravili, „že dědictví někdy děda svého Malovary tvrz a dvůr Pasnický, ves tudíž, dvory kmetcí s platem, což tu dědičného jest měl, s dědinami, lukami, rybníky, potoky, luhem, vrbinami, hájkem, viničkou při tom hájku, s podacím kostelním tudíž, s mlýny i se vší zvolí s plným panstvím a vše, což tu sám dědičně měl a držel tak a v témž právu, žádného práva ani které zvláštnosti tu sobě, dědicům a budoucím svým na témž svrchu psaném dědictví nepozůstavujíce, zase jakožto dědicové a nápadníci po témž někdy Bohušovi, dědu jejich v desky zemské vložili a prodali svrchu psanému purkmistrovi, radě a vší obci města Velvar za půl druhého tisíce kop grošův Pražských prve úplně zaplacených a jim toho nadepsaného dědictví ihned dědicky postoupili a postupují, to toliko si vymíňujíce, aby z toho dědictví Velvarští i budoucí králi totéž činili v potřebách zemských jako dřívější držitelové nadepsaného dědictví a aby je sobě pod šos neosobovali.“ Což vše v desky zemské zanešeno bylo dne 4. května v úterý před sv. Floriánem r. 1546. Den na to vepsán byl opět do desk vedle svolení sněmovního list krále Vladislava II. z r. 1513., kterým propuštěno bylo léno Malovarské, tvrz a dvůr z povinností manských.
     Pozornosť naši městu Velvarům věnovanou poutají opět ne bezděky záležitosti zemské. Král Ferdinand I. porušil, háje práva katolíkův a starých pod obojí přijímajících, aby nekonali se v městech služby Boží jinak nežli řádem obou těchto přívržencův jedné církve. Tenkráte totiž rozšířila se po Čechách jednota bratří Českých, kteří i Pikharté sluli a následovníci nové víry Lutherovy (†1546.) nabývali tu širší půdy. Nemohouce pak dosíci svobody u vyznávání víry své, popudili utrakvisty proti králi tak, že tito odepřšeli mu poslušenství, když vypukla válka Šmalkaldská a Ferdinand I. chystal se r. 1547. táhnouti na pomoc bratru svému císaři Karlovi V. Král nedada se tím zastrašiti, spěchal s hloučkem věrných do Sas a přispěl k vítězství zbraní císařských. Zatím však vznikla v Čechách vzpoura šlechty a měst proti němu. Ferdinand I. na rychlo se vrátiv do království svého, zalekl odbojné stavy, že vzdali se mu beze všeho odporu. Trestaje pak nevěrnosť jejich, odňal četným městům všechny statky a většinu jiných důchodův a rozmnožil jimi jmění komorní, obmezil samosprávu obcí, ustanoviv přísnou dohlídku nad nimi, kterou vykonávati bylo tak zvaným královským rychtářům a hejtmanům.
     Královský rychtář byl úřadník od krále ustanovený. Bez vůle jeho nesměla se odbývati žádná schůze obecní ani rady městské. Sám jí byl přítomen a měl právo zrušiti každé snešení, které po soudu jeho čelilo na újmu koruny. Od té doby jmenoval se dosavadní rychtář městský podrychtářem a povinen byl, královskému soudruhovi svému přísahu skládati. Městskou radu sestavoval i na dále královský podkomoří. Primator čili první purkmistr slul od té doby primasem a odevzdáno mu bylo vedení správy hospodářské, pročež se i češtině správcem čili hospodářem nazývá. Jemu podřízeny byly osoby vybírající jakékoliv příjmy obecní. Úřad purkmistrovský trval opět pokaždé čtyři neděle.
     Nepříznivé změny tyto u řízení přemnohých obcí městských, jejichž sláva tehdáž valně poklesla, nedotkly se nikterak města našeho Velvar. Příčinu hledati dlužno v tom, že Velvarští zůstali věrni pánu svému a nepřidružili se skutkem k ostatním nespokojencům stavovským. Zvláštní odměny za věrnosť nedostalo se jim, pokud nám známo, nižádné, přece však ukázal se král vděčným potud, pokud ochotně vyhovoval žádostem jejich. Velvarští totiž, majíce skoupené a v deskách dědičně zapsané některé pozemky, které mezi sebou po kusech byly rozděleny, prosili krále Ferdinanda I., aby milostivě dovolil, „kdožkoliv by z nich jeden druhému prodal neb od druhého koupil ty role a pozemky, by jeden druhému mohli do desk klásti.“ Král vyslyšev prosbu jejich vydal list dne 9. října v neděli sv. Diviše r. 1547. urozenému pánu Volfovi staršímu z Krajku na Nové Bystřici, nejvyššímu purkrabí Pražskému (1543 – 1552) svědectví v něm dávaje, že „týmž Velvarským k tomu vkladu do desk na výš psaný spůsob, pokudž co prve v deskách mají, aby sobě to, když jeden druhému prodá, mohli do desk klásti, povolovati ráči, avšak jináče nic.“ A protož poručil král nejvyššímu purkrabí, aby byl věci té relatorem čili poslem k deskám zemským, to jest aby obsah listu královského podle pořádku do týchž desek vložiti dal, což se i v krátce na to stalo.
     Znamenitou výsadu listem tím získanou zajisté na mysli maje zasloužilý dějepisec Český M. Pavel Stránský, nerozpakoval se tvrditi v knize své Respublica Bojema (1634), že Velvary „tím i vynikají nad města královská, že pozemky jejich, jakož jsou po veliké části zcela svobodny (juris liberi) a proto těší se věčnému právu zákupnímu (emphyteusis perpetua), mohou zapsány býti do desk zemských bez zvláštního dovolení králova, kdykoliv stane se o nich zákonitá smlouva, kterážto výsada propůjčuje se toliko stavu panskému.“
     O tři leta později stala se obec Velvarská manem hradu Pražského. R. 1550. prodali totiž vlastní bratři Tomáš Kopáč a Klimeš poplužní dvůr svůj i s poplužím, čili statek hospodářský s rolí, s dědinami, lukami a se vším jeho příslušenství, jakož sami jej drželi, ničeho sobě nevymiňujíce, obci Velvarské za půl třetího sta kop grošův Českých, které jim téhož roku úplně byly vyplaceny. Ježto však řečený dvůr poplužní byl manstvím či lénem hradu Pražského a proto držitelové jeho byli zavázáni službou k hejtmanství téhož hradu, přiznali se Tomáš Kopáč a Klimeš bratr jeho před úřadníky desk dvorských, že manský statek svůj v Malovarech postoupili dědičně Velvarským bez pohoršení práva J. M. krále Českého, jakožto pána lenního. Ferdinand I. svolil k trhu tomu, ustanoviv listem svým za relatora Jana mladšího z Lobkovic, nejvyššího komorníka království Českého (1550 – 1560) a hejtmana Německých lén. Městu pak Velvarům zapsán byl trh ten v královské desky dvorské roku svrchu psaného dne 5. března ve středu po Přenešení sv. Václava.
     Poslední milosť prokázal král Ferdinand I. městu Velvarům tím, že na prosbu opatrných purkmistra, konšelův i vší obce, chtěje tomu, aby se obyvatelé téhož města tím lépe opatrovali a živností svých dostatečněji hleděti mohli, dal jim list na vysazení dvou výročních trhův, jehož datum na hradě Pražském v pondělí po neděli provodní dne 3. května 1557. Výsadní list ten nedochoval se doby naší. Obsah jeho vyňali jsme z majestátu Rudolfa II. ze dne 26. února r. 1593., jak dočísti se lze v Dodatku č. 9. Ježto pak na počátku XVII. století odbývaly se Velvarské trhy výroční při sv. Bartoloměji a o sv. Martině, soudíme z toho, že tyto trhy povoleny byly městu řečeným listem krále Ferdinanda.
     Ze sklonku vlády jeho zachovala se ve starých zápiskách městských méně důležitá paměť následujícího obsahu: Pod cestou do Miletic vedoucí poblíž mostku rozkládala se obecná louka města Velvar. Z jedné strany její ležela louka pana purkmistra a pánů Starého města Pražského, ke druhé pak přiléhaly palouky sousedů Velvarských. Nad cestou bylo pastviště hořejší, kteréž taktéž slulo obecnou majetí měšťanův. Obyvatelé Miletičtí používali, jak se zdá, louky i pastviště ke svým potřebám a tím i na škodu pravých majitelův jejích. Měšťané stěžovali si u ochrance svého nejvyššího pana purkrabí Pražského (1552 – 1570) Jana mladšího Popela z Lobkovic na Horšovu Týně a Tachově a dosáhli toho, že r. 1564. v úterý po sv. Vítě dne 20. června učiněna byla smlouva a porovnání mezi urozeným panem Zdeňkem z Vartenberka na Buštěhradě, na místě poddaných jeho ze vsi Miletic, a obcí Velvarskou v ten rozum, aby „oni Velvarští takové loučky jeden rok, buď tu pasouce buď sousedu jednomu ji najmouce aneb jak by se jim vidělo a zdálo, užívali a užili a druhý rok oni Miletičtí buď společně buď rozdílně, jak by se o to sami snesli, aby jí též užívali a užili a k tomu z téhož užitku 30 grošův Česk. k obci Velvarské dali a tak vždycky, kolikrátkoli na ně Miletické ob jeden rok loučka k užívání by přišla, aby k obci Velvarské jakož dotčeno 30 grošův dáti povinni byli. Kdyby pak uznala se toho potřeba pro škodu nějakou na plotě, tehdy aby sobě společně z obou stran hraditi pomohli. Pastviště však hořejší nad tou cestou aby každého roku Velvarští aneb kdyby se jim vidělo a zdálo společně Miletičtí a Velvarští a kdyby chtěli k tomu koho jiného z jiných vesnic připustiti, to při jejich dobré vůli bude.“ Tím spravedlivě bylo uznáno, že ty obce čili pastviště ne jinam ale k pozemkům a k obci Velvarské náležejí a v jejich moci trvati mají bez porušení a všeliké překážky. Konečně bylo řečeno, kdyby se Velvarským buď nynějším buď budoucím vidělo pastviště hořejší i dolejší nač jiného obrátiti, což by obecnému dobru svědčilo, aby nikdo jim v tom brániti se neodvažoval. Pan Zdeněk z Vartenberka a zástupcové města, purkmistr Jan Makal a někteří konšelé smlouvě přítomní slíbili na to v rychtě Černucké zachovati k sobě dobré sousedství.

Další osudové města Velvar za císaře Maximiliána II., zvláště pak Rudolfa II.
(1546 –1611.)

     Po smrti císaře Ferdinanda ujal se vlády zemské v Čechách korunovaný již syn jeho král Maximilian II. (1564 – 1576). Panovník ten velebí se obzvláště pro svou moudrosť a laskavosť, že nesl se stejnou dobrotivostí ke všem svým poddaným, ať již se přiznávali k náboženství jakémukoliv. Zrušiv kompaktaty Basilejské dovolil protestantům svobodně vyznávati víru svou. Následkem toho přešli mnozí utrakvisté čili pod obojí, kteří beztoho klonili se ten čas k luteránům a kalvinistům, do tábora protestantů Českých. Třetího roku vlády své čili léta 1567. dne 14. dubna v pondělí po neděli Misericordia Domini vydal na hradě Pražském list Velvarským, kterým potvrzeny byly všechny milosti, privileje, majestáty, obdarování a svobody jejich, pokud jim propůjčeny byly od předešlých králův Českých, jak čísti lze v Dodatku č. 9.
     Po vůli císaře Maximilána vyvolen byl urozený pan Vilém z Rožumberka, vladař na Krumlově, nejvyšším purkrabím hradu Pražského (1570 – 1592). Ačkoliv znamenitý hodnostář ten mnohé a platné služby prokazoval královskému pánu svému i vlasti, přítelem svobod města Velvar, které do ochrany jeho poručeno bylo, neukázal se nikdy. Již za předchůdce jeho v úřadě purkrabském Jana mladšího z Lobkovic, jehož smrť uvítali současníci slovy: „Všickni jsme ho rádi prázdni“, zvýšen byl tuším roční plat Velvarský 18 kop grošův do komory odvozovaných neméně nežli dvojnásob. Vilém z Rožumberka podržev hodnosť purkrabskou i za císaře Rudolfa II. (1576 – 1611), přimluvil se sice za Velvarské, že psané privileje potvrzeny byly listem císařským ze dne 8. července 1579, avšak použil příležitosti té a vepsati dal do řečeného majestátu, že město Velvary k úřadu nejvyššího purkrabství Pražského pod správu jeho náleží. Neobvyklá klausule ta popudila nemálo měšťany Velvarské. Vykládali si ji zajisté v ten rozum, jakoby město jejich nebylo více královským, nýbrž poddáno býti mělo purkrabím Pražským. Pan Vilém z Rožumberka, ač snad zprvu tak daleko nemyslil, oblíbil si mínění měšťanů Velvarských a ukládal jim některá břemena před tím nikdy nebývalá, jako jsou, aby propůjčovali sousedé koně k službám jeho, aby čepovali v krčmě své piva Roudnická z pivovaru pana Viléma a jemu v listech „věrní poddaní“ se podpisovali. Vliv jeho u dvora a slabosť císaře Rudolfa odňali ducha Velvarským tak, že ani neodvážili se pozdvihnouti hlasu svého k veřejným steskům. Potají ovšem toužili na ponížení své a čekali příhodné chvíle, aby setřásli se sebe jho bezděky na ně vložené. Skleslosť na mysli jest tedy přiznakem doby této a jeví se obzvláště ve správě obecní a osob jí v čelo postavených.
     V knize nyní nadepsané Liber donationum inter virum et mulierem, která byla pro Velvary tím, čím byly pro celou zemi desky zemské, zápisné a trhové, dočísti se lze celé řady purkmistrův a konšelův, počínajíc r. 1509. O rychtáři městském děje se v nich zmínka již k r. 1520. O šest let později čili na sklonku vlády Ludvíka I. vyznává purkmistr a rada, starší obecní přísežní i všecka obec města Velvar, že dlužni jsou měštěnínu svému opatrnému Prokopovi Železnému ševci 45 (?) kop Míšenských vypůjčených k sumě sv. Jirské, kteroužto dali urozenému vladykovi Janu Pytlíkovi o minulém sv. Jiří. Všechny hlavy města uvádějí se zejmena r. 1538. při závěti kněze Jana děkana Velvarského, a sice purkmistr Bartoš Hlava, konšelé Jindřich z rohu, Jan Šimkův, Tomáš Motýl, Marek Sladovník, Jan Chudě, Douša krejčí, Václav Romančin, Jan Řezník, Matouš Záruba, Vaněk Řezník, Říha House, rychtář Jan Ješínský a obecní starší Jan Tkadlec, Jan Hubáč, Jan Jechan, Martin Kousek. O pravidelném obnovení úřadu purkmistrovského, konšelův a obecních starších dovídáme se teprv r. 1559., které stalo se ve čtvrtek po sv. Prisce dne 19. ledna menším panem purkrabím Pražským Albrechtem Kapounem ze Svojkova na Hlušicích. Konšely jmenováni byli pan Jan Čtyrkolský z Volovice, Mikuláš Hromádka, Pavel Krejčí, Jan Mýtský, Šimon Janda, Martin Kousek, Matouš Krejčí, Jan Pekař, Prokop Pekař, Tomáš Lysý, Jan Makal, Jiří Pechar; obecními staršími Jan Tkadlec, Matěj Matějka, Matouš Trnka, Jan Hošek, Řehoř Hlávka, Šťastný Jindřichův, Šimon Goliáš, Jan Hašek, Jiří Sursa, Jiří Vaňkovic, Šimon Jalový, Blažek Bečvář. Obnovování úřadu městského dělo se každoročně úřadníkem purkrabským, a sice tak, že odstupující rada jmenovala radu novou a z obou pak rad vybírány byly osoby úřadu schopné. Že záležitosti obecného hospodářství přešly po roce 1547. z rady na primasa, o tom pojednáno bylo z předu. Primasem byl r. 1553. Jan Suchý, od roku následujícího Bartoloměj Hlava, od r. 1562. Jan Čtyřkolský a po něm r. 1566. počínaje po dlouhá léta bývalý rychtář a konšel Jan Mýtský, o kterém se dí, že byl člověk vznešený, vážný a výmluvný, zemřel však náhle vrátiv se od hostiny, kterou vystrojil vedle obyčejného spůsobu purkmistr Krištof Šefelín, přijímaje úřad svůj dne 28. května roku 1584.
     Jan Mýtský primas byl zakladatelem nové brány Pražské. Brána ta vystavena byla na základech staré brány k poctivosti císaře Rudolfa II. a pro pohodlí obce Velvarské nákladem obecním. Stavěl ji pak zdejší mistr zednický Bartoň čili Bartoloměj Vlach. S dílem započalo se dne 29. dubna 1580 a celá brána i s makovicí dostavěna byla dne 17. září za purkmistra Jiříka Mydláře, jehož jméno zároveň se jmény konšelův a některými částkami Písma sv. na pergamenu psanými vloženo bylo do plechové makovice na střeše. Mimo Pražskou bránu jmenuje se na počátku XVI. století brána Chržínská, brána před mostem čili Roudnická a brána Malovarská, po kterých sluly i ulice Pražská, Chržínská, k mostu a Malovarská.
     Nedlouho před tím, než obnovila se brána Pražská, na jaře dne 19. dubna 1580 zasažena byla věž při děkanském kostele sv. Kateřiny bleskem a vrchní čásť její poněkud poškozena. Věrný popis nehody té nalezl se při opravě věže kostelní. Sestavil jej tehdejší děkan Jan Ledecký, líče průběh ohně asi takto: „Při kostele na věži zapálil hrom makovici. Pod plechem oheň dýmá, mnoho se jich na to dívá. Na trubače hned volali, z důli nahoru na něj křičeli, by šturmoval, neprodléval, lidem větší návěstí dal. Než trubač jsa omráčený a stoje jako omámený, sám při sobě ještě nebyl, neb na něm strach veliký byl, puch nesnesitelný síry cítil, i ohně lítání z krovu věže viděl. Makovice bez přestání pod plechem hořela, v ohni dolů se podávajíc, v krovu dohořujíc. A v tom se vrchu dobrali, oheň vodou ulévali. Nebylo to mnoho platno. Jinak je v to kročeno. Šaty mokrými hájili a tak ten oheň udusili, odkládajíce pantování, bránili ohně hoření, nebo vysokosť veliká a příkrosť přílišná. Strašlivo na to hleděti, nebezpečno v to se dáti. Však snažnosti jich srdnaté Bůh je posilnil k potřebě té, jemuž jsou se důvěřili a toho ohně se zmocnili. A tak ta věž spanilá, jakožto okrasa města s kostelem jest zachována.“
     Dříve než nehoda ta stihla město, nalezl se dobrodinec kostela Jiří Hrýza, rodák Velvarský a měštěnín Slanský, který odkázal závětí „maje lásku k Pánu Bohu a náchylen jsa ke skutkům milosrdným“ s vůlí manželky své svobodnou vinici a kus dědiny ležící u města Slaného záduší Velvarskému. Vinice ta kolkolem jsouc ohražena, byla částí statečku Hrýzova a pro lepší jistotu odkazu vložena byla ještě za života jeho do desk zemských pánům Velvarským na opravu chrámu Páně od ohně spustošeného a zvelebení záduší jeho. Po smrti Hrýzově učinila o tom obec zdejší připsání panu purkmistru ve Slaném a vyslala Jana Mýtského primasa, Řehoře Hlávku a Vavřince Vodňanského, radního písaře, aby jménem její uvázali se v držení odkázaných pozemkův. Dne 5. dubna v úterý po neděli Oculi r. 1580. postoupena byla řečená vinice i dědina záduší sv. Panny Kateřiny a u přítomnosti slovutného Václava Antoše, císařského rychtáře města Slaného, a Jiřího bratra jeho odevzdána řádně k rukám vyslanců Velvarských s přáním, aby dědictví toho dlouho užívati mohli. Purkmistrem Velvarským byl tehdáž Pavel Mach.
     Podobný mnohem však štědřejší odkaz učinil městu muž, jehož jména povždy bude ve Velvarech vděčně vzpomínáno. Jiří Pechar, kterémuž též Dryjáčníku říkali, byv sousedem a konšelem městským, měl svobodný statek za Pražskou branou s poplužím, stodolami, lukami, viničkou a vrbinami úplně zaplacený a deskami zemskými zapsaný. V moru, který r. 1582. vyžádal si v Čechách mnohé oběti, navštíven byv těžkou nemocí, pomýšlel na to, aby zůstavil po sobě trvalou památku zbožné mysli a proto ustanovil odkázati statek svůj záduší Velvarskému. Nemoha se pak dosouditi úřadníkův Pražských u menších desk zemských, obeslal k sobě bratra svého Bartoloměje Pechara, měštěnína Novostrašeckého, Jana rychtáře Vepřeckého, Jana Bilinského, thána svého, Václava Beránka, purkmistra Velvarského a primasa Jana Mýtského a oznámil jim v sobotu sv. Jiljí dne 1. září r. 1582. poslední vůli svou, řka, že odkazuje svobodný statek svůj i se svršky, poplužím, nábytkem, obilím na stozích i ve stodolách k záduší městskému za tím úmyslem, aby purkmistr, konšelé i všecka obec města Velvar zřídili na tom místě hřbitov, vystavěli při něm chrám Páně a špitál, co by užitku ze statku vycházelo. Mimo to prosil přítomné pány, aby vyplnili smlouvu jeho, kterou se byl zavázal zaplatiti Janu rychtáři Vepřeckému dlužní částku půldeváta sta kop grošův Českých a o to se postarali, by odkaz jeho na přímluvu pana Vílema z Rožmberka vložen byl do desk zemských. Po té odevzdal jim závěť svou v týž rozum sepsanou, na kterouž ůpřitiskli pečeti své pan Šebestián Rousendorf ze Špemberka, Karel Štrauch z Chlumku a Zikmund Hrzek ze Mšena. Po smrti Jiřího Pechara žádal Bartoloměj bratr jeho na panu purkmistrovi, aby mu darováno bylo z odkázaného dědictví něco obilí, sena a slámy, aby mohl čeládku svou a dobytek na zděděném statečku vyživiti. Na přímluvu pana Jana Bilinského se mu toho dostalo a nad to obdržel darem částku drobného dříví, otavy na louce, polovici věcí zahradních, zelí, vaření i chmele. Bartoloměj vděčně vše přijal a odevzdal klíče od vinice panu purkmistrovi v úterý po sv. Jiljí r. 1582.
     Nesmíme opomenouti toho slovy se dotknouti, že již od delší doby zanášeli se pánové Velvarští myšlénkou, aby zřízen byl při městě jejich špitál pro schudlé sousedy. Chvalitebná snaha jejich zračí se nejlépe v odkazu Pavla syna Jana Makala, který r. 1568. odevzdal na místě otce svého i matky a jiných bratří a sester svých dědinu ležící k Bučině „a to ke špitálu lidem chudým, k obživení, kteříž by v něm, jakž by špitál nejdříve tu zde při městě ustaven byl, bydleli tak, jakž takovou dědinu on Jan Makal od Jana Pekařovic sobě postoupenou maje, jí v držení a užívání byl, v těch mezech a právech, nad ní sobě ani dědicům svým žádné moci nepozůstavuje, ale ovšem ji k témuž špitálu postupuje.“
     Ves Kamenici u Velvar drželi urození pánové Pětipesští z Chyš a z Egerberku. Chyš a Egerberk byly rodné tvrze jejich, ona stávala na břehu Střely u Žlutic, tato na břehu Ohře u Klášterce. Pětipesští sluli po vsi Pětipsech u Kadaně, která jim mimo jiné dána byla v léno r. 1331. od krále Jana. Starožitný rytířský rod jejich odvozoval původ svůj od Odolána, syna Střizova, který podíl bera na výpravě císaře Bedřicha I. Rudovousa proti Milánu r. 1158., první přebrodil řeku Addu. Nejstarší známý majitel Kamenice byl syn Jana na Kněžicích příjmím Odolán Petipeský. Oženiv se s Dorotou Kaplířkou ze Sulevic, měl sedmero synův. Po smrti jeho rozdělili se synové roku 1571. o dědictví otcovské tak, že Mikulášovi Pětipeskému z Chyš a Egerberku připadla ves Kamenice u Velvar, pročež se pánem na Kamenici jmenoval. Roku 1580. dne 22. srpna v pondělí oktáv Nanebevzetí Panny Marie zavázal se po starobylém zvyku smlouvou, že dávati chce každoročně děkanovi a k záduší Velvarskému desátek ze snopů pšeničných a žitných, a sice ze svého dědičného statku na Kamenici 100 snopův a ze statků zkoupených, totiž Ratajova 3 kopy, z Kameničkova půl třetí kopy, z Kubíkova 3 kopy a 20 snopův z Martinova též 3 kopy a 20 snopův, z Vávrova 4 kopy a 10 snopův, a to polovici žita a polovici pšenice. Smlouva ta vložena byla do register soudu komorního ve středu po sv. Františku 1580 s povolením urozeného pána Ladislava staršího z Lobkovic, nejvyššího hofmistra království Českého.
     Právní závazek ze smlouvy té plynoucí byl pro pana Mikuláše dosti obtížný. Povážíme-li, že byl povinen každoročně odděliti z plodin polních 18 kop snopův obilí, a sice 36 mandel pšenice a tolikéž žita a přivésti je do Velvar, nebude nám s podivením, kterak již o čtyři leta později zadržel desátek a roku následujícího 1585. dne 26. června učinil novou smlouvu s obcí Velvarskou, kterouž zbavil se povinného desátku zádušního. Z vděčnosti za sousedské chování se obce k otci a předkům jeho a z úcty k zesnulým členům rodu Pětipeského v kostele sv. Kateřiny odpočívajícím postoupil k děkanství a záduší města Velvar za bývalý desátek dědinu svou vlastní, která ležela při cestě k Budohosticům pod dědinou kněžskou dvanácti záhonův až k lukám a v koncích dědiny kněžské z jedné a v koncích dědiny Dvořákovy z Budohostic ze druhé strany tak, jak sama v sobě obmezena byla. A ježto tenkráte na počátku doby letní oseta byla pohankou a prosem, ustanovil pan Mikuláš, aby již tato sklizeň patřila děkanovi Jiřímu Krpskému, jemuž ještě za zadržený desátek přislíbil dáti dvě kopy snopů pšeničných a neméně i žitných. Mimo to vymíniv si svobodnou cestu podle dědiny od Kamenice k lukám, zavázal se pan Mikuláš Pětipeský, že i budoucím držitelům panství svého oznámí dědičný postup dědiny k záduší Velvarskému. K smlouvě té přivěsili pečeti své vedle pana Mikuláše i urozený pán Karel Špetl z Janovic a v Chržíně a Albrecht Štrauch z Chlumku a v Hospozíně.
     Pan Mikuláš Pětipeský na Kamenici měl za manželku nejprvé Marketu Netvorskou z Březí a potom Alžbětu Sádlovnu z Vražného. Synové jeho jmenují se Odolán, Soliman a Václav. Jak se pravdě podobá, nedostala se nikomu z nich dědictvím ves Kamenice, neboť již r. 1587. byl majitelem její urozený pan Albert Štrauch z Chlumku a sice po panu rytíři Václavu Pětipeskému na Blahoticích u Slaného, vlastním bratru Mikulášovu a statečnému bojovníku proti Turkům. Pan Albert najal si obecnou dědinu Velvarskou ležící vedle humen dvoru Kamenického z jedné a rolí Boukalovských z druhé strany. Nešetře však práva vlastnického obce zorati dal mezi při dědině té tak, že se zdálo jakoby ji chtěl přivtěliti k sousedním pozemkům svým a to tím více, poněvadž i roční nájemné 12 grošů Míš. při sv. Havle splatných jim zadržoval. Mimo to dovoloval čeledi své pásti na městské louce u hradeb a z ní vystavěti dal mostek přes strouhu k dědině Žákovské a přes tuto vyšlapal si stezku ode dvora Kamenického vycházeje. Purkmistr a rada městská žalovali tedy na pana Albrechta Štraucha a vzali na svědectví Bartoně Kamenička, bývalého držitele obecné dědiny té a jiné ještě osadníky Kamenické. Oproti tomu tvrdil pan Albrecht, že sami Velvarší sáhají hluboko do pozemků jeho. I vypravena byla zvláštní komise v červenci r. 1587. do Velvar, která vyslechši obě strany a zprávu pana rytíře Václava Pětipeského na Blahoticích, za právo dala Velvarským a naklonila sporné strany ke smíru a přátelské úmluvě. Pan Albrecht Strauch přiznal se smlouvou ze dne 30. července r. 1587. u přítomnosti urozeného pana Václava Pětipeského a jiných pánův, že má od obce pronajatu dědinu městskou u Kamenice a proto, že netoliko budoucně chce platiti z ní nájemné, nýbrž i zadržené odvede, mez zoranou obnoví a žádného práva nebude si osobovati na cizích pozemcích. Páni Velvarští postoupili mu z ochoty palouček svůj u dědiny Boukalovské a vsaditi dali na hranice půdy své nové mezníky. Rozhodujícími smluvčími při tom byli pan Jiří Mošour z Valdova na Dobřejovicích, purkrabí Pražský, Heřman Diviš Slepotický ze Sulic a na Štěhovicích a Jakub Menšík z Menštýna a na Mokropsech, písař při soudu purkrabském v Praze.
     Jak jsme již svrchu podotkli, koupila obec města Velvar dva dvory osedlé a jeden neosedlý čili poustku ve vsi Bučině od mana zámku Mělnického pana Jana Pytlíka ze Zvoleňovsi a odváděla z nich určitý poplatek držitelům města Mělníka. Pan Albrecht z Gutenštýna zastavil panství své r. 1537. Krištofovi z Vartemberka a od něho dostal se Mělník v držení pana Zdislava Berky z Dubé. R. 1579. zapsal jej císař Rudolf II. Jiřímu staršímu Popelovi z Lobkovic. Nešťastný pán ten byv nejvyšším komořím království Českého, učinil s povolením všech tří stavův zemských směnu na jisté dědiny s panem Vilémem z Rožmberka, nejvyšším purkrabím Pražským. R. 1585. v pondělí po sv. Školastice dne 11. února přiznal se totiž před úřadníky Pražskými, „že dědictví své, kteréžto bylo prve manské, totiž tři dvory kmetcí ve vsi Bučině, dva osedlé a třetí pustý, z nichž jeden slul Beránkovský a druhý Hrubovský, s platem, dědinami i se vším příslušenstvím, jakož nyní jsou v držení a užívaní obce Velvarské a povinny službami k hradu Mělnickému, postupuje dědičně a v desky zemské klade panu Vilémovi z Rožumberka a všem budoucím purkrabím Pražským proti odstoupení úřadu purkrabského se vší zvolí, s plným panstvím a v témž právu, jako je sám byl držel.“ Že Velvarští nehrubě se těšili ze změny té, netřeba ani dokládati.
     Vinice Hrýzovská u města Slaného, která r. 1580. byla odkázána a postoupena záduší Velvarskému, nenesla žádoucího užitku. Nemohouce odkaz ten pro velikou vzdálenosť od města jak náleží opatrovati a uhlídati, ustanovili se páni na tom, že jej zamění za bližší a výnosnější pozemek. K tomu naskytla se příležitosť r. 1585., kdy pobídl konšel Krištof Šefelín pana purkmistra, aby zapůjčeno mu bylo od obce tisíc kop grošů Míšenských. Zárukou dával mlýn řečený Podhorní, který zdědila manželka jeho Marta po panu Mikulášovi Hromádkovi. Rada městská svolána byvši, aby rokovala o návrhu Šefelínově, usnesla se zaprodati vinici Hrýzovskou a stržené peníze půjčiti panu konšelu a manželce jeho. V brzku nalezl se kupec Jan Střeleček, měštěnín Slanský a přejal v majeť svou odkaz zádušní za 200 kop grošův Českých hotově vyplacených, které pak půjčkou doplněny byly na částku svrchu uvedenou. Po smrti manželky své oznámil Krištof Šefelín, že mu není možná vyplatiti dluh na mlýně pojištěný a proto že hodlá mlýn prodati. Jednáno o tom v radě, která konečně přivolila, aby mlýn Podhorní dokoupen byl k obci za 1780 kop grošův Míšenských. Když trh skutkem se stal, přenesen byl odkaz Hrýzovský na Podhorní mlýn zápisem ze dne 10. srpna v sobotu o svátek sv. Vavřince r. 1585. za purkmistra Pavla Macha.
     Primasem města zvolen byl po smrti Jana Mýtského pan Vavřinec Vodňanský. Vážný a rozšafný muž ten nezastával dlouho úřadu toho, neboť jak hlásá až po dnešní den hrobní kámen jeho ve stěně kostela sv. Kateřiny po levé straně hlavního vchodu: „Léta Páně 1588. v pátek památky sv. Šimona a Judy, apoštolův Božích, umřel slovutný pan Vavřinec Vodňanský, měšťan a primátor města Velvar, jehož duše v rukou Božích a tělo v místě tomto odpočívá a budoucího vzkříšení očekává.“ Za hospodářské správy jeho r. 1586. položeny byly na pravé místo mezníky mezi dědinou obecní a polnostmi Nad písky řečenými, jež měšťanům náležely. Podobně upraveny byly r. 1587. hranice ve vinicích na Radoviči a u Bučiny, kde sousedili Velvarští s pozemky pánů z Kolovrat. Opatrnosť ta poskytuje nám příležitosť, abychom doplnili tuto historické paměti vsi Bučiny a zmínili se několika slovy o zádušních i obecných dědinách města Velvar.
     O Bučině děje se zmínka ve smlouvě opata Petra II., kteří řídil klášter Strahovský v letech 1343 – 1359. Zdali jméno vztahuje se na Bučinu u Velvar, není možno nám rozhodovati. V polovici XVI. století drželi ves Bučinu, tři dvory vyjímaje, jež byly lénem hradu Mělnického, pánové Novohradští z Kolovrat. R. 1559. byl Joachim z Kolovrat na Železnicích, syn Hynkův, majitelem Bučiny a prodal ji tuším strýcovi svému Petrovi Novohradskému. Petr pak když byl povinován obci Velvarské 400 kop grošův Míš. a odváděl je r. 1580 vyslaným osobám, připověděl rukou dáním, že neprodá jinému vísky Bučiny, kdyby na prodej byla, leč pánům Velvarským.
     Pan Joachim z Kolovrat oženiv se s Annou Bezdružickou, stal se pánem na Košátcích a polovici Buštěhradu. Manželka jeho byla majitelkou statku někdy Tůmy z Podhořan v Mileticích a proto činila nároky na pozemky, které daroval šlechetný dobrodinec ten r. 1512. záduší Velvarskému a které posud nebyly zanešeny do obnovených desk zemských. Že však projíti dala létům právním, nebylo slechu propůjčeno nárokům její. Císař Rudolf II. potvrdil a schválil odkaz Tůmovský r. 1579. listem, jehož opis uložen v Dodatku č. 7. Svobodné dědiny zádušní pronajaty byly ten čas dílem měšťanům, dílem i sedlákům Miletickým, kteří platili z nich nájemné při sv. Havle. Martin Souček měl hony Za břehem, Na pekáči a Za úvozem řečené, celkem 170 záhonův čili 17 strychův. Havel Suchý měl 18 záhonův podle cesty z Miletic do Černuce vedoucí. Anna Pavlová z Velvar držela 14 1/2 záhonův, Duchek Kamenický z Miletic U solní cesty a jinde 111 záhonův, Jan Bahna z Miletic 26 záhonů na Šrobích, Kříž Řítka z Miletic 56 záh., Václ. Koutský měl celkem 134 záh. Jan Houžvice užíval Na krátkém a Za úporem (paloukem) 192 1/2 záh., Anna Klímová z Velvar Za úporem za břehy 24 záhonův a konečně Jan od Slanské brány z Velvar držel 17 1/2 záhonův. Závěť Tůmy z Podhořan vložena byla do desk zemských v kvaternu trhovém blankytném dne 4. října v úterý sv. Františka 1580.
     Mimo polnosti právě uvedené jmenují se již před r. 1512. jiné dědiny zádušními, zejmena pak mluví se častěji o lukách zádušních. O rok později zapsala sobě Marta vdova po Křtěnkovi Jektavém některé pozemky u Kamenice a v Dalečkách i s palouky a dodala: „Jestliže by mně Bůh neuchoval, touž moc dávám Jakubovi synu Klimentovu z Černuce společně na záduší k sv. Panně Katerřině do Velvar na pravý rozdíl.“ R. 1588. odkázal Václav Koželoužek dům svůj a chmelnici na břehu obecního příkopu manželce své Alžbětě a kdyby zemřela, k záduší sv. Kateřiny. A tak mohli bychom uvésti ještě delší řadu odkazův zádušních, než výčet jejich přesahoval by meze našeho vypravování. Ostatně i při škole i při záduších ostatních kostelů Velvarských bude nám se zmíniti o zbožných a štědrých odkazech tuto mlčením pominutých.
     Uprostřed listopadu r. 1586. odbýval se na hradě Pražském sněm stavovský a jím svolena byla peněžitá pětiletá sbírka na zaplacení dluhů císaře Rudolfa II. I bylo ustanoveno, aby platilo se z vědra prodejného vína domácího po 5 groších, z vědra vína cizozemského po 10 groších Českých; z piva přespolního do Prahy přivezeného za sud půl tolaru čili 15 grošův. Z prodajného strychu pšenice, žita, hrachu a pohanky odvádějž se po 2 groších, ze strychu ječmene a ovsa po groši. Dále uložen byl určitý poplatek z ryb, vlny, sýra, másla, nádherných oděvů a peněz na úroky uložených nejenom osobám stavovským, nýbrž i poddanému lidu. Co se mince týče, nutno tu krátce připojiti, že od r. 1470. doznala mnohé změny. Jak již z předchozích řádků vidno, užívalo se mimo groše České i grošů Míšenských. R. 1544. snešeno bylo na sněmu Pražském, že kopa Míšenských grošův bráti se má za 70 krejcarů tehdejší stříbrné měny, Český groš platil 3 kr., krejcar pak měl hodnotu 6 malých penízův. Tolar cenil se na 70 kr. čili kopu Míš., zlatý Rýnský na 72 kr. čili 24 grošů Českých. V století XVII. měla kopa Českých grošův 140 kr., kopa Míšenských o polovinu méně.
     Na sbírku sněmem schválenou pomýšleli nejprve v kraji Slanském, jak říkalo se již v XV. století bývalému Řipsku, opatrní pánové města Slaného. I zvolili si sběrately* a prosili císaře, aby volbu jejich potvrdil. Rudolf II. nemeškal vyhověti žádosti jejich a dal jim zvláštní návod, kterak by nejlépebylo ohledávati věci a zboží mimořádné dani podrobené. Složíce přisahu, měli výběrčí koncem ledna r. 1587. pátrati ve sklepích po sudech piva i vína a měřiti jejich obsah. Výsledek pak svého zkoumání zaznamenali a odevzdali purkmistru a radě, kteří povinni byli peníze vymáhati a odváděti nejvyšším berníkům na hradě Pražském. List císařský ze dne 24. ledna 1587, ve kterém obsažen byl řečený návod, zaslali pánové Slanští do Velvar za tím účelem, aby i zde mohla se říditi rada městská podle vůle panovníkovy. Ale Velvarští dlouho otáleli se sbírkou, domnívaje se, že by byla na újmu městských výsad jejich. Pan Jakub Menšík z Menštýna, hejtman nejvyššího purkrabství Pražského, vyzýval je opět a opět, aby se přiznali ke sbírce a spolu zaslali úrok sv. Jirský čili polovinu platu ročního, jak ode dávna z města se odvozoval. Mezi jiným dokládal v listu svém ze dne 26. dubna, v neděli po sv. Jiří, že to má zvláště od pana vladaře Viléma z Rožmberku o Velvarech nařízeno a že přiznání se k platu nebude jim nikterak na újmu svobod městských, poněvadž se to děje vedle spůsobu městského. Velvarští zaslali konečně 24 kop grošův k úřadu purkrabskému a měli za to, že obnosem tím zaplacen jest i úrok sv. Jirský. Pan Bartoloměj z Fliessenbachu, úřadník při purkrabství, poděkoval jim sice dne 19. května, v úterý po sv. Duchu r. 1587., za peníze, avšak nelenil vyvésti je z omylu, řka, že neplatí úrok, nýbrž plat minulého roku na sněmu určený.
     Pokojná léta vlády císaře Rudolfa II. před válkou Tureckou, která r. 1594. v Uhrách byla obnovena, nevykazují ani ve Velvarech mnoho důležitých udajův. Dne 12. června 1586 udeřil hrom ke špitálu u sv. Jiří za Pražskou branou; bleskem zapáleny byly stodoly zádušní a poškozen přibytek již tenkráte pro chudé zřízený. Na sklonku r.1588. o svátek sv. Štěpána vznikl oheň na věži kostelní u sv. Kateřiny, avšak v brzku uhasen byl statečnou odvahou měšťanův. Uprostřed září r. 1590. nastalo v Čechách veliké zemětřesení a na mnohých místech domy se kolísaly a zvony samy zvonily. I ve Velvarech znamenati byl hrozný ten úkaz přírodní. Obyvatelé města, jak kronika tvrdí, vzlýkali strachem a nejinak za to měli, než že přibližuje se den soudný. Téhož roku povstala drahota z velikého parna a sucha tak, že v městě našem prodával se strych pšenice za tři kopy grošův.
     Nejvyšší pan purkrabí Pražský Vilém z Rožumberka rozžehnal se světem a po krátké nemoci ukončil 31. srpna r. 1592. činný život svůj. Velvarští dověděvše se o tom, nemeškali starati se o obnovu úřadu konšelského a obecních starších dříve, nežli by nový purkrabí byl vyvolen. Po výslovném rozkazu císaře Rudolfa II. obnoven byl úřad ten již ve čtvrtek po sv. Václavu, 1. října téhož léta, ačkoliv změny v osobách úřadních dály se obyčejně v prvních dvou měsících ročních. Udalosť ta zasluhuje naší pozornosti proto, že za života pana Viléma z Rožumberka obnovována byla rada městská ve Velvarech s vůlí nejvyššího purkrabí úřadníkem od něho vyslaným, kdežto nyní po smrti jeho vložil císař povinnosť tu na svého podkomoří pana Humprechta Černína z Chudenic, který vyslal do Velvar urozeného pana Matesa Prekla z Proksdorfu, J. M. císařské radu a hofrychtáře, aby potvrdil osoby rady městské. Tím postaveny byly Velvary na roveň měst královských a vyňaty z poddanosti nejvyššího purkrabství. Primasem byl jmenován pan Václav Beránek, který pečoval již po 2 leta o hospodářskou správu města. Rychtářem ustanoven byl ze snešení obojí rady, konšelův i starších, pan Tomáš Vodička.
     Velvarští pochopili v brzu důležitosť přechodné doby té a těžili z ní podle sil svých. Co ztratili předchozím majestátem královským z r. 1579., snažili se získati nyní, stůj co stůj. Ihned vypraveni byli poslanci z města ke dvoru císařskému, aby prosili za obnovu a potvrzení všech bývalých výsad a spolu za vklad listů královských do desk zemských. „Jeden každý souditi může, jaké práce nastaly jak všechněm konšelům tak i obecním starším toho času voleným, z kterýchžto nejčastěji Václav Beránek primas, Jan Bárta s Janem Mitisem písařem radním a i jiní, ale ne tak ustavičně, do měst Pražských k vyřizování toho vysýláni bývali. Poněvadž však žádná práce, kteráž jest k dobru obecnému, nemá draze ceněna býti, tak i dobří muži ti pro obhájení vlasti, svobod a privilejí vše milerádi podstoupili, žádajíce, co tak dobrého koliv pomocí Boží a prací jejich k obecnému dobru spůsobeno jest, aby to sám Pán Bůh požehnati a budoucím ten rozum dáti ráčil, by se z takových milostí žádným spůsobem vyvozovati nedali.“
     Císař Rudolf II. potvrdil tedy listem svým ze dne 26. února 1593 sedm majestátův královských Velvarům druhy od Vladislava II., Ferdinanda I., Maximiliána a i od něho samého propůjčených a tím obnovil všechny svobody, které obsaženy byly v listech těch. Klausule, jakoby město náleželo pod správu úřadu purkrabského v Praze, byla vypuštěna z listu císařského (Viz Dodatku č. 9.). Nad to přikazoval Rudolf II. dne 5. listopadu téhož roku, aby řečené majestáty uloženy byly do desk zemských pro větší jejich jistotu a pevnosť. A to stalo se také o týden později v pátek na sv. Martinu r. 1593., kdy listové ti vepsáni byli do desk, a sice v kvatern trhový fialový, označeni byvše známkou a číslem 0, 21. „Jakož pak k tomu ke všemu o J. M. císařské povoleno a nejprvé nová konfirmací všech privilegií, potom z kanceláře Pražské k deskám vydání, k dobrému konci a místu přivedena byla, tak na tu všecku věc znamenitých útrat do tisíc kop grošův se vynaložilo. Neb hned do kanceláře 200 kop nejvyššímu písaři, 200 kop místopísaři a jiným sto kop dáno, ostatek na pojízdy a počty obráceno bylo. Kterýmžto týchž majestátův obnovením a do desk vložením předešlé svobody, kteréž se zdály býti pozmenšeny, zase k své síle se navrátily a v touž podstatu, jako z prvopočátku byly, přišly. K zachování svobod nejbezpečnější cesta jest Pána Boha se báti, svornosť sousedskou, která maličkým začátkům veliký vzrůst dává, zachovávati a od svobod půjčených neodstupovati. Protož pokudby se kdy příčina k vyžádaní sobě některých milostí od J. M. císařské dávala, nejlepší cesta bude, aby páni na místě vší obce příkladem starých předkův, zanechávajíce přímluv pana pukrabí, sami sobě ty věci, kteréž jim potřeby budou jednali a rad svých těm, kteříž by je snadno zrušiti mohli, nevyjevovali.“
     Nástupcem Vilém z Rožmberku v úřadě nejvyššího purkrabí vyvolen byl dne 9. června r. 1593. Adam z Jindřichova Hradce. Nový purkrabí neosoboval si žádných zvláštních práv nad městem zdejším, nýbrž spokojil se tím že byl spravedlivým ochrancem jeho na místě císařově. Za něho obnoven byl úřad osob radních v pondělí sv. Lukáše dne 18. října r. 1593. a potrval málem 4 leta. Vysvětlujeme si to tím, že tehdáž vznikla válka Turecká v Uhrách a k ní obrácena byla mysl a pozornosť úřadníků Pražských, sněmu zemského i veškerého obyvatelstva. Nastala také potřeba vypravovati četné vojsko do pole proti odvěkému nepříteli křesťanův a platiti rok co rok značnou daň válečnou. Vedle snešení sněmovního z r. 1594. vypraveno bylo z Velvar 15 osob do války a náklad na ně, který počítal se na čtyři sta kop grošův a i více, zaplacen byl z pokladny obecné. Působením arcibiskupa Zbyňka Berky z Dubé (1592 – 1606) nařídil sněm zemský r. 1595., aby ve všech městech, městečkách i vesnicích, kdekoliv by kostelové byli, znamení zvonem se dalo každodenně z rána a lidé pospíšili do kostela vzývat dobroty Božské za pokoření pychu Tureckého. Mimo to ustanoveny byly i jiné skutky kajicné a podobné příkazy opakovaly se po několik let na sněmích zemských.
     Na sklonku r. 1596. zemřel nejvyšší purkrabí Pražský Adam z Jindřichova Hradce a smrtí jeho osiřelý úřad nebyl za drahný čas obsahován. Císař Rudolf II. zpraven byv o tom, že rada konšelská ve Velvarech dávno již nebyla obnovena, nařídil menšímu purkrabí panu Jiřímu mladšímu Vratislavovi z Mitrovic, aby postaral se o obnovu její. (Srvn. Dodatku č. 10.) Pan purkrabí učinil po vůli císařově ve čtvrtek po Rozeslání sv. apoštolův, dne 17. července r. 1597. Když pak rada Velvarská obnovena byla, „stalo se snešení mezi pány konšely, aby časně k povinnostem svým se scházeli. A pan purkmistr učinil návrh, aby každý osobou svou vešel do rady, jak se zvoní a hodinky obrátil, a kdokoli by z konšelů přišel po vypršení hodiny, aby pokuty složil tři groše. A kdyby oboje rada svolána byla, starší obecní nechť dva groše položí beze vší výmluvy. Což všichni, jakožto lidé dobří a počestní, přijali a sobě připověděli.“
     Nejslavnějším činem nové městské rady bylo, že zakoupila pro město všecko zboží v Nábině a Bratkovicích. Nábin, ve starších listinách Nabdin zvaný, a Bratkovice jsou dvě starobylé dědiny na břehu Červného potoka západně od Velvar. V listu císaře Zikmunda ze dne 13. září r. 1436. obsažen byl majestát knížete Břetislava (1037 – 1055), kterým daroval řečený vévoda Český ves Bratkovice a Nábin klášteru Břevnoskému. Za válek Husitských staly se obě dědiny zbožím královským. Král Zikmund zastavil je r. 1436., nutkán byv nejspíše nedostatkem peněz, opět klášteru Břevnoskému, v jehož držení po půldruhého sta let zůstávaly. Mimo statky klášterní byl v Nábině svobodný dvůr poplužní, kterýžto po dávném majiteli svém slul Hynkovský. Počátkem XVI. století držel jej zeman Miletický Tůma z Podhořan, měštěnín Nového města Pražského. R. 1512. ve středu před sv. Valentinem prodal Tůma dvůr Hynkovský Martinovi z Bratkovic i synům jeho Janovi a Řehořovi. Po smrti otcově postoupili oba synové dědičný dvůr svůj se vším příslušenstvím Michalovi z Bratkovic, člověku poddanému slovutného Ondřeje Tatka z Kuřího (Skur). Jménem poddaného svého žádal pan Ondřej krále Ludvíka, aby dvůr Hynkovský v Nábině vložen byl do desk zemských svrchu jmenovanému Michalovi z Bratkovic. Král Ludvík přivolil žádosti té listem vydaným v Budíně v neděli po Nalezení sv. kříže r. 1526.
     Nedlouho po tom přešel dvůr Hynkovský v držení urozené rodiny Valkounů z Adlaru, kteří tuším byli dědici Ondřeje Tatka z Kuřího. R. 1544. v pondělí po Přenešení sv. Václava přiznala se Anna z Kuřího, manželka někdy Václava Valkouna z Adlaru, před úřadníky Pražskými menších desk zemských, že povinna bude platiti úroku z platu ročního 160 1/2 kopy gr. Pražských Mandaléně z Poutnova máteři své. Kdyby však platu toho některý rok nedala a nepoložila, bude se moci Mandaléna s jedním komorníkem Pražským uvázati v dědiny Aniny, totiž ve Zlonice, ves celou a dvory kmetcí i s platy, v Břešťany, ves celou a dvory kmetcí s platy kromě jednoho sedláka, ve Skurách ve dvory kmetcí s platy, což tu má s dědinami, lukami, háji, potoky, rybníky s podacím kostelním ve Zlonicích a v Nábině. Opat Břevnovský Jan Chotovský z Chotova učinil s vědomím arcibiskupa Pražského Antonína Brusa z Mohelnice (1561 – 1580) smlouvu s urozeným panem Václavem Valkounem z Adlaru na Štafě, kterou prodal mu dědičné vsi Nábin a Bratkovice, vymíniv si toliko, aby pan Valkoun povinen byl k ceně zástavní 1925 kop grošů Česk. 130 kop gr. doložiti.
     Rodina Valkounův nepodržela na delší dobu ani statek Hynkovský ani ostatní zboží obou vesnic. Již r. 1584. v úterý po Obrácení sv. Pavla na víru přiznala se Ludmila Valkounová z Kvítkova a na Štafě, otcovská poručnice dětí a statku po někdy Janu Valkounovi z Adlaru zůstalého, před úřadníky Pražskými, že prodala dědictví sirotkům a dětem svým náležité, totiž dvůr kmetcí v Nábině i s platem, dědinami, lukami, rybníčkem, struhami, luhem i se vším příslušenstvím, vší zvolí i plným panstvím panu Hertvíkovi Zejdlicovi ze Šenfeldu na Zvoleňovsi, J. M. císařské radě a vrchnímu hejtmanu všech panství cisařských v království Českém, za 350 kop gr. Pražských. Trh ten vložen byl panem Karlem Služským z Chlumku na Tuchoměřicích do desk zemských v kvaternu šerém léta a dne svrchu řečeného. Brzy na to koupil pan Hertvík Zejdlic dědiny Valkounské Nábin a Bratkovice s vůlí Martina, opata kláštera Břevnovského a prosil císaře Rudolfa II., aby k ceně zástavní obou vesnic 1925 koám gr. Česk. připsáno mu bylo 500 kop týchž grošův čili tisíc tolarů na opravy a zvelebení jejich tak, že by klášter Břevnovský toliko za 2425 kop mohl si obě vesnice opět vyplatiti. Císař povolil žádosti té listem ze dne 7. června 1584, jak jest opsán v Dodatku č. 8. a doložil: „Kdož by tento list měl nebo míti bude s dobrou a svobodnou vůlí často psaného Hertvíka Zejdlice, jeho dědicův i budoucích anebo jednoho z nich, chceme, aby tomu každému příslušela táž moc i též právo všech věcí v něm položených a zapsaných, jako jim samým.“

     Podobně jako v Nábině byl svobodný statek Hynkovský, stával i v Bratkovicích dvůr poplužní,jehož majitelem byl císař Rudolf II., jakožto král Český. V deskách zemských a sice v kvaternu trhovém zeleném, se dočítáme, že r. 1586. v úterý po všech Svatých přiznal se císař Rudolf II. před úřadníky Pražskými, kterak dědiny své, totiž dvůr poplužní při vsi Bratkovicích ležící s mlýnem a potůčkem, s dědinami ornými i neornými, lukami, k témuž dvoru náležitými a připojenými i s těmi, které na ten čas na díle rybníkem nade mlýnem Bratkovským ležícím zatopeny jsou, i se vším k tomu příslušenstvím prodal za summu půl osma sta a půltřinácte kop grošů Česk. Hertvíkovi Zejdlicovi a dědicům i budoucím jeho ku pravému právu dědickému.
O deset let později ocitl se pan Hertvík Zejdlic v nesnázi peněžité a vyjednával s pány Velvarskými o prodej zboží svého jak dědičného tak i zástavného v Nábině a Bratkovicích. K žádosti jejich podal jim výtah mírný, zač obě vesnice spravedlivě stojí. Psal do slova takto: „Ty dvě vsi jsou zápisné, kromě jednoho člověka v Nábině; jest na nich zápisu 4850 kop s dostatečným opatřením, aby jich žádný ani král Český nevyplácel než konvent k svému vlastnímu držení a kdyby je komu jakkoli odbyl, aby předešlý držitel zase mohl se v ně uvázati. Pročež ty vsi nikdy vyplaceny nebudou. Však nicméně zač více stojí než na nich zápisu jest, tu ostatní summu chci dostatečně zpravovati. Lidí osedlých jest na nich 19. Platí ročně 58 kop 50 gr. Míš., slepic 61; počítajíc jednu za 6 gr., učiní 6 kop 6grošův. Robot ženních beze stravy 119 dní a dva dni sekati; počítajíc za den po 12 gr., neb tak poddaní za ně platiti chtějí na budoucí časy, učiní 23 kop 52 grošův. Do roka summa platu stálého 88 kop 48 grošů Míš.; počítajíc za každou kopu po 55 kopách (tak totiž odhadovala se cena stálého platu), učiní 4875 kop grošův. Podací kostelní v Nábině za 200 kop, o tom se do konce neví, zdali zápisné čili dědičné. – Ve vsi Bratkovicích jest rybníček pod velkým rybníkem Bratkovským dědičným, ten pokládám za 100 kop. V Bratkovicích jest jedna krčma a v Nábině druhá, vydávalo se v nich do roka do 150 sudův; počítajíc užitku po 20 gr. z každého sudu, učiní ročně 50 kop. Počítajíc za každou kopu 30 kop, učiní 1500 kop; ale já pokládám toliko za 725 kop. Summa za ty dvě vsi, co v nich zápisného jest, 5900 kop, a tak by přišlo nad summu v majestátu zapsanou 1050 kop, a to spravedlivě stojí i mnohem lépe.
     Toto, co se nyní píše, jest dědičné: Předkem ve vsi Nábině grunt řečený Hynkovský, jinak Brožkovský, na kterém nyní Diblík sedí; ten platí ročně 4 kopy 4 gr., slepice 3, roboty ženní dělá 6 dní. K tomu dědictví náleží rybníček nad Nábinem, kdež prve louček byl. Za to jsem dal 700 kop. – Při vsi Bratkovicích jest dvůr poplužní, mlýn a rybník mně od J. M. císařské dědičně daný. K tomu dvoru jest roli výborné nejméně 6 lánův; počítajíc lán i s obilím po 600 kop., učiní za ně 3600 kop. V tom dvoře nechová se žádných koní ani krav, než dělaly se role koňmi z jiného dvoru a na zimu pro hnoje dával se tam dobytek jalový, hovězí i ovčí. Více drží lidé na třetinu dědin, jak se jmenují zádušní. Z těch se dává pánu třetina obilí od starodávna; to k tomu dvoru přidávám, též i stodolu a to stavení, kteréž ve dvoře jest. K tomu dvoru jsou dvě louky, jedna nad rybníkem a podle rybníka a druhá mezi Bratkovicemi a Nábinem ležící. Z té jedné vycházelo někdy platu ke kostelu Nábinskému, když tu kněz byl, 2 kopy; ale když tu kněze není, nedává se žádného. Na těch bývá sena a otavy do 30 vozův; počítajíc v místech těch vůz toliko po 1 kopě 30 gr., učiní za něj 45 kop a položíc za kopu 30 kop, přijde za ten užitek 1850 kop, ale já počítám toliko 700 kop. Ryník jest u Bratkovic, kterýmž ostatek luk dvorských zatopeno bylo a který se má letos loviti v 60 kopách násady; ten se dostane toliko za 1000 kop. Mlýn o dvou kolách, z kteréhož dává mlynář ročně žita 60 str. míry Velvarské a 5 str. ječmene, prachu půdního 20 strychův; počítajíc žito po kopě, ječmen po 40 gr. a prach po 12 gr., učiní za to 67 kop 20 gr. a kladouc jednu kopu po 30 kopách, učiní za něj 1910 kop, ale již přijde toliko za 1600 kop. Potok od gruntů Skurských až do gruntů Velvarských a vrbiny při něm pokládá se za 100 kop. – Summa za statek dědičný 7000 kop. Summa za obojí učiní 12900 kop gr. Míš.“
     Tak cenil pan Hertvík Zejdlic ze Šenfeldu zboží své a my k tomu dokládáme, že v Nábině bylo celkem 7 statkův a krčma, kdežto v Bratkovicích stávalo 10 gruntův, chalupa a krčma. Pánové Velvarští považovali tržní cenu obou vesnic za velmi mírnou a učinili v úterý po sv. Bartoloměji r. 1597. smlouvu s panem Hertvíkem o prodej a koupi statku Nábinského a Bratkovského, dědičného i zápisného, „za kterýžto statek my purkmistr a rada i všecka obec města Velvar panu Hertvíkovi Zejdlicovi 12900 kop gr. Míš. dáti a tu summu pánu takto a tímto způsobem zaplatiti máme; předkem při sv. Havle nejprve příštím neb nejposléze dvě neděle potom máme pánu vyčísti na hotově 4000 kop a druhých 4000 kop máme panu Hertvíkovi v tom statku Bratkovském a Nábinském do sv. Jiří nejprv příštího, když se bude psáti leta 1598., pod úrok obyčejný deskami zemskými pojistiti; na ostatní pak summu totiž 4900 kop máme pánu jistotu dostatečnou též po úrok s rukojmími hodnověrnými a možnými, v níž by bylo plnění při sv. Havle leta budoucího 1598., v moc jeho uvésti, však s tím přitom doložením, jestliže by nám J. M. pan Hertvík Žejdlic té ostatní summy, totiž 4900 kop, dále ráčil moci počkati, jestliže bychom ji k tomu času shledati nemohli, jsme té naděje, pokudž možno bude, že to pán pro dobré obce naší ráči učiniti.“ Téhož dne poručil císař Rudolf úřadníkům desk, aby dědičné dvory v Nábině a Bratkovicích, jež obec městská zakoupila od pana Hertvíka Zejdlice, vloženy a vepsány byly do knih zemských, kdež se jiná dědictví kladou. Pan Hertvík přiznal se pak v pondělí po všech Svatých r. 1597. před úřadníky Pražskými: „Jakož léta tohoto dne 26. srpna vedle smlouvy spečetěné prodal dědiny své zápisné, totiž ves Bratkovice a ves Nábin, se vším příslušenstvím purkmistru a konšelům i vší obci města Velvar nynějším i budoucím: tak kdyby jmenované dědiny k výplatě přišly, aneb kdyby pánové Velvarští právem jakýmkoli z dědin těch pořádně vyvedeni byli, že pan Hertvík aneb dědicové a budoucí jeho budou povinni summu od nich za ten statek danou, což jí přes zápisy na ten statek se vztahující přebíhá, totiž 1050 kop gr. Míš., vedle svrchu psané smlouvy ihned zase zúplna dáti a navrátiti. A kdyby jí nezaplatili, budou se moci purkmistr, konšelé i všecka obec Velvarská s jedním komorníkem Pražským uvázati v dědiny a dědictví Hertvíka Zejdlice ze Šenfeldu neb jeho budoucích, doku by úplně částkou 1050 kop spokojeni nebyli.“
     Od té chvíle bylo město Velvary milostivou vrchností dvou celých dědin a zůstalo jí neméně nežli 250 let. „Na ty vesnice,“ praví stará kniha purkrechtní, „se obec dlužiti musila a když je měla koupiti, starých dluhův do tisíc kop platiti povinna byla.“ Město stalo se netoliko pánem poddaných, nýbrž i dlužníkem okolních zemanův, některých měšťanů Pražských a konečně i vlastních sousedův. Zejména je uvésti a zapůjčené částky peněz vypočítávati nehodláme. Jednaloť se o nich po celých deset let v radě městské a ze zpráv tam uložených jde na jevo, že zakoupení statků v Nábině a Bratkovicích nebylo velikým štěstím pro obec, neboť Velvarští prodávati musili obecné pozemky na blízku města, aby vyplatili dluhy za pozemky vzdálené. Dluhy ty byly ještě dlouhá léta břemenem města a úřadové jeho neměli nic snažnějšího jako přemýšleti, kterak by uspokojili své věřitele. Na doklad toho klademe tu list císařský ze dne 10 prosince 1607: „My Rudolf II., z Boží milosti volený Římský císař, po všechny časy rozmnožitel říše a Uherský, Český král atd., oznamujeme tímto listem všem, že jsou s milostivým povolením naším císařským, jakožto krále Českého, opatrní purkmistr a konšelé města Velvar, věrní naši milí, pro zvelebení chudé obce, též lepší opatření záduší a školy jejich dvě vesnice blíž téhož města Velvar ležící od někdy urozeného Hertvíka Zejdlice ze Šenfeldu za jistou summu peněz koupili a na zaplacení jich, jakž od nich zpraveni býti ráčíme, se nemálo vydlužiti musili. Nemajíce pak tak mnoho důchodův, aby z nich jakž úroky zpravovali tak hlavně summu platiti mohli, mezi sebou jisté snešení, aby vína k obci jejich až do splacení týchž dluhů v jistém místě šenkovati dali a té živnosti neb šenku vín žádný ze sousedův jejich se neujímal, učinili, prosíce nás poníženě, abychom jim takového jejich obecného snešení potvrditi ráčili. K jejichžto ponížené a pokorné prosbě jsouce milostivě nakloněni, s dobrým rozmyslem, naším jistým vědomím a s radou věrných našich milých, jakožto král Český, též jejich snešení na takový spůsob, aby lidé pocestní tudy jdouce, hodným a dobrým trunkem v mírných penězích fedrováni byli a sobě co stěžovati neměli, schváliti a jim takového šenku vín do desíti let pořád zběhlých od datum listu tohoto propůjčiti ráčili a tímto listem schvalovati a mocně potvrzovati ráčíme. Chtíce tomu konečně, aby nadepsaní měšťané Velvarští při tomto našem téhož obecného dobrého jejich snešení schválení jmíni, držáni a neporušitelně zachováni byli, protož přikazujeme všem obyvatelům a poddaným našim ze všech stavův království našeho Českého věrným milým, abyste nadepsané Velvarské při tomto schválení jměli, obzvláště pak purkmistru a konšelům téhož města, aby nad tím ruku drželi a žádnému z něho až do vyjití času a to pod uvarováním hněvu a nemilosti naší císařské vystupovati nedopouštěli. Tomu na svědomí pečeť naši císařskou a královskou k tomuto listu přivěsiti jsme rozkázati ráčili. Dán na hradě našem Pražském v pondělí po památce Početí blahoslavené Panny Marie leta Páně 1607.“
     Ačkoliv splácení dluhů nemalou starosť působilo pánům Velvarským, nemeškali předce zakoupiti několik dvorů ve vsi Ješíně k obci, když naskytla se toho příležitosť. Zboží Ješínské patřilo ke statkům, které za válek Husitských odňaty byly proboštovi kapitoly sv. Vítské v Praze. Tak aspoň tvrdí učený Berghauer ve spise Protomartyr poenitentiae P. L., kde vedle dědiny Hobšovické, Lobečské atd. uvádí se i jméno Ješína, jež po příkladu jiných spisovatelů odnášíme na nynější osadu Ješínskou u Velvar. O držitelích zboží Ješínského v XV. století a na počátku století následujícího nemáme zpráv nižádných, soudíme však, že je drželi zemané Ješínští, kteří byli majetníky i některých usedlostí ve Velvarech. R. 1513. v pondělí před Početím Panny Marie zapsal sobě urozený vladyka pan Zikmund Ješínský dům ve Velvarech a po smrti své odkazoval jej jakési Kateřině. Jakou právní změnou přešla konečně většina zboží Ješínského v ruce rytířů Zejdliců ze Šenfelda, určitě udati nelze. Vladykové rodu toho měli dědiny kolem potoku Zvoleňoveského, sídlíce na tvrzi téhož jména. Jim patřívala i ves Miletice u Velvar, která prý byla před válkami Husitskými majetkem stoličného kostela sv. Víta v Praze. Mimo to známo jest nám z obnovených desk zemských, že i měšťané Slanští byli majitely* některých svobodných dědin u Ješína. Jeden z nich Václav Karel prodal pozemek svůj Václavu Krabcovi, jak svědčí o tom zápis ze dne 5. března 1543 v pondělí po Přenešení sv. Václava. Syn Krabcův Petr, člověk robotný ze vsi Ješína, prodal od pozemku toho 35 záhonův dědin svobodných, kteréž ležely u silnice z Velvar do Slaného vedoucí vedle dědiny Pavla Stařečka a Matěje Bělce, urozenému panu Erazimovi Kvintovi z Dromsdorfu, sekretáři komory České, za 40 kop Míš. Smlouva v ten rozum sepsaná r. 1594. v pondělí po sv. Lukáši vložena byla do desk zemských. Týž Petr Krabec zastavil před rokem dědinu celkem 126 záhonův a kus loučky vedle nich ležící na břehu potoka Slanského pod Ješínem panu Janovi Housovi v Jedibabech za 150 kop Míš. na tři leta. V den smlouvy nedávno řečené dovolil Petr panu Erazimovi Kvintovi, aby mohl vykoupiti si zástavu od Jana Housa, jestliže toho sám by neučinil, avšak povinen bude Krabcovi anebo dědicům jeho 94 kopami grošův Míš.
     Pan Erazim Kvintus, sekretář komory České, získal přízní císaře Rudolfa II. ještě více statků v okolí Velvarském, a sice ve vsi Ješíně dvůr Machovský, Zemančinský, Rychtářovský a u Nábina dvůr Krabcovský. První z nich náležel někdy Matoušovi Machovi, který postoupil jej Václavu Zevlíkovi. Když pak Zevlík zemřel, dědicův nezanechav, připadl majetek jeho právem odúmrtí koruně zemské. Dvůr Jiřího Zemančina patříval druhdy taktéž Matoušovi Machovy, neboť zakoupil jej s vůlí krále Ferdinanda I. od komory České. Podobně i dvůr Rychtářovský přivtělen byl po smrti Pavla Bartoše pro nepřijetí léna v čase právním k důchodu královskému a stal se jako oba předchozí dvory lénem hradu Pražského. Tři dvory ty obdržel pan Erazim Kvintus, ne-li darem, tedy alespoň za nepatrný peníz od královského pána svého a dosáhl toho, že byly vyňaty z desk dvorských a zapsány r. 1598. v kvaternu trhovém plavém v úterý po Stětí sv. Jana do desk zemských, jakožto statky svobodné a zpupné. Co se týče dvora Krabcovského, byl opuštěný a službou manskou k hradu Pražskému zavázaný. Petr Krabec, držitel jeho a man téhož hradu, prodal jej spolu se 17 kopami dědin orných i neorných bez osení a 5 lukami i se vším příslušenstvím panu Erazimovi Kvintovi za 450 kop grošův a postoupil v témž plném právu manském bez pohoršení práva J. M. krále Českého, jakožto lenního pána, v úterý po sv. Vítu r. 1598. Císař pak Rudolf II. propustil na snažnou prosbu pana Erazima dvůr Krabcovský z povinnosti manské a listem svým ze soboty po sv. Vavřinci r. 1599. rozkázal, aby přepsán mu byl z desk dvorských do zemských, což se i téhož dne stalo v kvaternu trhovém popelavém. D. VI.
     Mimo to koupil pan sekretář komory České od Petra Krabce dědiny svobodné, tak zvané Karlovské, ležící blíž dvora Nábinského vedle pozemkův Jiřího Beránka ze vsi Bučiny a dal si je r. 1590. ve čtvrtek po sv. Prokopu zapsati do desk zemských. Možno-li víry přiložiti neúplným zápiskům městským, „prodal r. 1561. v pátek po Přenešení sv. Václava Jan Nábinský dvůr svůj úroční v Malém Nábinci s dědinami, lukami, paloučky, obcemi, pastvinami atd. pánům, starším obecním i vší obci města Velvar za 400 kop.“ Před tím pak „okolo r. 1540. statek Krabcovský koupen k obci s dědinami, lukami, vrbinami, osetím i se vším příslušenstvím za 540 kop a dědiny sousedům prozastaveny na výplatu.“ Pozemky ty byly úplně svobodny a rozkládaly se uprostřed dědin obecných u dvoru Nábinského. Máme za to, že pozemky sousedům zastavené byly totožné s dědinami Karlovskými, o nichž právě zmínka se stala. Měšťané však pociťujíce bezpochyby nedostatek peněz, odprodali je časem cizím majitelům, až konečně přešla role ta v majeť urozeného pana Erazima Kvinta z Dromsdorfu.
     „Pan purkmistr, páni s pány staršími obecními všelijak přemýšlejíce, kterak by, co dobrého předkové této obce naší zjednali a obstarali, netoliko podle své největší možnosti obhajovali a opatrovali, ale také což někteří údové této obce nemnoho dbajíce na svou milou vlasť od města odcizili, to zase k obci přivésti ano mnohem více připojiti mohli,“ usnesli se na tom, že dědiny některé svobodné, jež Krabcovské sluly,opět zakoupí. I psali po smrti pana Erazima Kvinta vdově po něm pozůstalé paní Alžbětě z Mezilesic, zdali by hotova byla dědictví své u Nábina zaprodati obci Velvarské. Paní Alžběta vzkázala po plnomocníku svém, že ochotně vyhoví přání jejich, jestliže i ostatní dvory její dědičné v Ješíně pojmou v úmluvu kupní. Návrh ten nemálo líbil se Velvarským, ačkoliv se obávali, že náklad na zakoupení statků nebude možno hledati v pokladně obecní. Než když zámožní příznivci ujistili je ochotnou pomocí, jali se vyjednávati o trh dvorů Ješínských. I tázali se nejprve úřadu komory královské, zdali vyňaty jsou řečené dvory z povinností lenních. Pan president komory České učinil připsání paní Alžbětě Kvintové, žádaje o průkazy z desk zemských. Což když paní Alžběta v pondělí po sv. Tomáši r. 1603. ke komoře odeslala, oznámil Velvarským, že jmenované statky Ješínské jsou úplně svobodny a proto že i koupi jejich neklade se v cestu překážka nižádná.
     Roku následujícího dne 13. února, v pátek po sv. Školastice, učiněna byla tedy smlouva mezi paní Alžbětou jakožto mocnou poručnicí dítek Jana Erazima syna a Kateřiny dcery sirotků, let nemajících a mezi opatrným purkmistrem a radou na místě vší obce města Velvar, kterou prodala a postoupila paní Kvintová obci dědictví své ve vsi Ješíně, totiž předně tři dvory Machovský, Jiřího Zemančina a Rychtářovský s dědinami ornými i neornými, lukami, pastvinami, vodotočinami, struhami, břehy, vrbinami, průhony svobodnými s tou zvolí, aby na týchž gruntech oni páni Velvarští mlýny o dvou nebo třech kolech pro obecné dobro a jiných pohodlí vystavěti dali a jejich bez všeliké překážky svobodně užívati i potomci jejich mohli, potom čtvrtý dvůr opuštěný, kterýž Erazim Kvintus od někdy Petra Krabce za jistou částku peněz koupil i s tím, což před tím postoupil mu Petr Krabec dědin svobodných, jež slovou Karlovské blíže dvora Nábinského podle pozemků Jiřího Beránka z Bučiny ležících, se vším příslušenstvím tak, jak toho pan Erazim sám svobodně užíval, žádného práva ani panství sobě a dědicům nepozůstavujíc, za obnos 5300 kop grošův Míš. Velvarští slíbili částku dvou tisíc kop hotově odvésti při sv. Jiří, ostatní pak 3300 kop do roka i s úrokem zaplatiti. Smluvčími při trhu tom celém a dokonalém, který stal se ve Velvarech v domě pana Jana Bárty, byli urozený pan Zikmund Služský z Chlumu na Tuchoměřicích, výběrčí posudného v kraji Slanském a pan Václav Mitrovský z Nemyšle.
     Smlouva ta vložena byla v pondělí po Božím Těle r. 1604. do desk zemských. Sám císař Rudolf II. tomu chtěl listem svým k úřadníkům desk poslaným, který zněl takto: „Urození a slovutní věrní naši milí! Věděti vám dáváme, že jsme k tomu milostivé povolení naše císařské, jakožto král Český, aby smlouva anebo trh mezi opatrnými purkmistrem a konšely města Velvar z jedné a nábožnou Alžbětou Kvintusovou z Mezilesic i na místě dětí její ze strany druhé o dědictví její ve vsi Ješíně učiněná do desk zemských vložena a vepsána byla, k tomu dáti ráčili. A protož vám poroučíme, vědouce o takovém milostivém povolení našem, abyste takovou smlouvu mezi dotčenými stranami učiněnou i s vkladem téhož trhu na tuto relací naši v desky zemské, jakž za pořádek jest, vložili a vepsati dali. Dán na hradě našem Pražském ve středu po provodní neděli leta 1604.“
     V čele hospodářské správy města, jak již svrchu řečeno, stál v letech 1591 – 1604 primas Václav Beránek. Za něho r. 1596. v pondělí po neděli Oculi, 18. března, stala se mezi panem purkmistrem i pány a Annou Kolářkou smlouva, kterou postoupila ona dědinu svou pod cestou Ješínskou k obecnému dvoru Nábinskému a přijala za to pozemek města bližší k věčnému dědictví. O rok později dne 14. dubna v pondělí z provoda shromážděná rada městská uvažujíc, „kterak by každoročně nemalé náklady se činívaly od obce na ploty při zahradě, kteráž Písařská slove, ale na ten čas v držení jest služebníka úřadu purkmistrovského, ležící vedle strouhy nad mlýnem Netušilovským z jedné a z druhé strany Václava Novoměstského zahrady“, učinili směnu na zahradu tu s Václavem Novoměstským, aby si ji připojil dědicky k zahradě své, za to však postoupil obci 10 1/2 záhonů vlastní role za branou Chržínskou. Podobná směna učiněna byla mezi obcí a Annou Škodovou, měšťanskou Velvarskou, která „oznamuje listem ze dne pátku sv. Mikuláše 1602, že dědictví své po Tobiášovi Makalovi, to jest 4 kopy 10 záhonův dědiny orné, slove Vaňkovská, mezi dědinami Jiřího Beránka z obojí strany jedouc hořejší cestou k obecnímu dvoru Nábinskému, jakž zapsáno jí v kvaternu trhovém šerém 1585 ve středu po neděli Cantate P. 20, směnila za dědiny obecné na Hájku a k obci odevzdala ke dvoru Nábinskému.“
     V letě r. 1599. došlo psaní do Velvar od purkmistra a rady města Berouna, ve kterém dojemně líčili pohromu živelní, jaká stihla je dne 23. srpna téhož roku, kdy téměř celé město lehlo popelem a pod sutinami pohřbilo mnoho obyvatel. „A v městě, kdež oheň byl, ani jedné světnice, aby kdo hlavu svou kde skloniti mohl, nezůstalo... A což nejžalostivějšího, nejpřednější obecní stavení a klenotové jak při tom zkaženi totéž V. O. oznamujeme: Chrám Páně vnitř i zevnitř, při něm kaple s klenoty a s rouchy kostelními, věže, na níž zvonové a hodiny byli*, fara, škola ohněm zkaženy, zvonové se slili*, hodiny zkázu vzaly, věže se sesypala a chrám Páně obořila. Rathous též od ohně zkažen a na větším díle se sesypal, k tomu krámy masné, pivovary, cihelna, dvě fortny a několik bašt ve zdech městských od ohně velikou zkázu vzaly, že se vypraviti, vypsati ani tomu věřiti nemůže... A protož k V. O. se utíkáme a za to uctivě a přátelsky žádáme, že nad námi a obcí naší v tomto tak těžkém pádu a připuštění Božím křesťanskou útrpnosť nésti a vedle největší možnosti nás fedrovati a pomoc učiniti ráčíte.“ Listu toho proto slovem jsme se dotekli, že omylem klade se v Poselkyni Beckovského požár Berounský k r. 1600. (II. 1. str. 391. a 139.)
     Téhož roku 1599. ve čtvrtek po sv. Františku, dne 7. října urozený „pan Jan starší Hrobčický z Hrobčic a na Hospozíně život svůj v Pánu dokonal a leží pochován v kostele Hospozínském vedle paní Benigny Hrobčické manželky své (†1588). Ten pán k této obci Velvarské obzvláštní láskou byl nakloněn, neboť k chrámu Páně zdejšímu v městě dobrou pomoc učinil, dada nalámati na svůj náklad ve skále Jarpické drahně velikých štuk na kruchtu, na sloupy i jiné potřeby a ty svým poddaným na větším díle odvésti rozkázal. Pro jehožto památku erb jeho na kruchtě v témž kostele sv. Panny Kateřiny vytesán a barvami okrášlen zůstává.“ Starožitná rodina Vladycká Hrobčických z Hrobčic (v Litoměřicku), jejíž členové přiznávali se na počátku XVII. století k víře evangelické a stojíce r. 1620. po bohu odporných stavův, trestáni byli ztrátou zboží, užívala v erbu svém štítu rozděleného barvou červenou a modrou na čtyři pole, uprostřed nichž dva hadi pod korunkami, jeden stříbrný a druhý zlatý přes kříž se točí a nad helmem ocas páví červenou a modrou barvou na čtvero rozdělený a uprostřed něho dva hadi na kříž ve štítu se spatřují.
     Když r. 1604. ve čtvrtek první v postě, dne 4. března, obnovena byla oboje rada a úřad konšelský ve Velvarech panem purkrabím Jakubem Menšíkem z Menštýna, ustanoven byl primasem města pan Jan Mitis a rychtářem Vavřinec Přemysl. Onen zastával úřad svůj až do smrti, která překvapila jej dne 27. ledna 1618, tento pak nic více než čtyři měsíce. Kterak se to stalo, o tom poučuje nás jednání na radě, která odbývala se dne 2. července 1604. „Jakož jest Vavřinec Přemysl leta tohoto při obnovení úřadu konšelského od urozeného pana purkrabí za rychtáře městského vyhlášen a potvrzen a z ruky J. M. pána žílu s pečetí rychtářskou přijal, aby předně cti a chvály Boží hleděl, potomně zlé a nepoctivé rušil, křivdu tupil, pravdu zastával, jak bohatému tak chudému, vdovám i sirotkům, přespolním i domácím věrně a spravedlivě práva uděloval, načež jesti mu povinnosť, že ne jináče než podle největší možnosti témuž povolání zadosti činiti má, dána. I poznávaje týž Přemysl velikou v tom svou mdlobu a dosti tomu povolání činění nemožnosť a zprávu dávaje, jak by vždycky škoda za škodou za příčinou cizích věcí opatření a domácího hospodářství a řemesla svého zanedbávaní šla, za to pánův žádal, aby k J. M. panu purkrabí hradu Pražského se přimluviti ráčili v příčině jeho z takového povolání pro již dotčené příčiny propuštění a jiné osoby na jeho místo dosažení. A vážíce pan purkmistr a páni takovou žádosť, toho jsou jemu odepříti nemohli, nýbrž žádosť jeho v svém připsáni zapečetěnou k J. M. panu purkrabí odeslati ráčili.“ Na to čtěna byla odpověď pana rytíře Jakuba Menšíka, kterou tuto, jakkož nemálo zajímava jest, do slova klademe:
     „Moudrým a opatrným pánům purkmistru a radě města Velvar, pánům a přátelům mým zvláště milým. Službu svou vzkazuji, moudří a opatrní, pane purkmistře a páni přátelé moji zvláště milí, abyste jsouce zdrávi na všem dobře a šťastně se mívali, toho bych vám věrně a upřímně rád přál. Čeho při mně skrze přímluvu vaši Vavřinec Přemysl vyhledává, z psaní i tolikéž ze spisu jeho jsem porozuměl, totiž aby z úřadu rychtářského na něj ode mně a pánův rad soudu nejvyššího purkrabství Pražského vloženého propuštěn býti mohl, dokládaje příčin, že by téhož úřadu rychtářského pro veliké obmeškání živnůstky své ano i pro svou sprostnosť, poněvadž jest nikdy v takových povinnostech nebýval, déle spravovati nemohl, obávaje se v tom škody na živnůstce své a také nějakého nebezpečenství, jakž též jeho supplikace a přímluva vaše to v sobě šíře obsahujíc zavírá a já podle toho obšírněji ze zprávy pana primatora a vyslaných vašich jsem porozuměl. V kteréžto příčině, ač nerad které proměně povoluji, zvláště krom času, šetře však příčin hodných a obzvláště, že netoliko jeho vlastní potřeby ale úřadu toho opatření a lidského fedrunku časného v tom co se dotýče, tak činím. A poněvadž toho času pro soud zemský větší i také jiné své povinnosti k vám přijíti nemohu, povolejte téhož pana Vavřince před sebe do plné rady větší v přítomnosti pánův starších obecních menší rady a jemu to vše předložte, že se mu v tom na jeho žádosť a přímluvu vaší to pohodlí činí a jej z té povinnosti rychtářské na místě a jménem mým propustíte, tu povinnosť rychtářskou též na místě a jménem mým na pana Jana Nábinského vložte, přísahou k tomu úřadu obyčejnou jej zavažte a k jednomu každému spravedlivě a náležitě chovati má, jemu se vším dostatkem předložiti nepominete. Té jsem naděje, že to tak vyřídíte a on že se v tom poslušně zachová. Nechtěl jsem vás toho tajna učiniti a vinšuji se vám na všem dobře míti. Dán v Praze v pondělí po Božím Těle leta 1604. – Jakub Menšík z Menštýna, J. M. císařské rada a purkrabí hradu Pražského.“
     Po té „žíla s rychtářskou pečetí panu Janu Nábinskému odevzdána a povinnosť jemu skrze Štěpána Stříbrského písaře městského dána a jemu k radě pan Adam Makovec a Tobiáš Chladno přidáni a napomenuti, aby ne v neděli, ale dne pondělního vždycky zde na radnici ve světničce sedali a pokudž by jaké zaneprázdnění bylo aneb jaké rozepře, ty v témž místě aby rozeznány volně býti mohly.“ Na prosbu pak pana Vavřince Přemysla zanešeno bylo do knih památných, že nebyl mu odňat úřad rychtářský pro zlý skutek nějaký, nýbrž po vůli jeho, aby mu to k žádné újmě cti a dobrého jména nebylo. Dokládáme, že mu to v podnes slouží k veliké cti, neboť zrcadlí se v počínaní jeho upřímnosť a vzácná poctivosť, jakou vyznamenávali se předkové naši slavné paměti.
     Císař Rudolf II. nehrubě se starav o záležitosti království Uherského, zavdal podnět ke vzpouře stavův jeho, kteří zvolili si krajana svého Štěpána Bočkaje za nejvyššího správce a tím vypověděli poslušenství dědičnému králi svému. Turci použivše vhodné chvíle té, vpadli do Uherska a pustošili zemi. Zatím poručil císař sbírati vojsko v Čechách proti nepřátelům na Dunaji. Z kraje Slanského mělo býti vypraveno 70 jízdních a 297 vojínů pěších a jim se ukládalo, aby sešli se s ostatními oděnci dne 29. června, ve středu po sv. Janu Křtiteli, r. 1605. u města Brna, kde veškeré vojsko stavělo se do pole. Jakož pak nařízeno bylo, aby patnáctý měšťan osedlý a dvacátý sedlák byl vypraven do války, vyslali tam i Velvarští jednoho jezdce a osm pěšákův. Výprava ta kromě zbroje muže jízdného připravila obecnou pokladnu o 324 kop 10 grošův a 6 denárův. Než císař vida napotom neúspěch válečného tažení, uzavřel neslavný mír jak s Bočkajem tak i se sultánem Tureckým a postoupil jim Sedmihrady a velikou čásť země Uherské.
     Od té chvíle hasla patrně hvězda štěstí Rudolfova a vladaření jeho sklánělo se k večeru. Bratr císařův Matyáš svolal dne 235. dubna 1606 arciknížata Rakouská k rodinné poradě, ve které zvolen byl za „hlavu a sloup domu Rakouského“ a uloženo mu, aby lépe nežli Rudolf pečoval o moc a slávu rodu Habsburského. Brzy na to stavové Rakouští a Uherští na sněmu Prešpurském shromáždění přislíbili Matyášovi koruny zemské, když se jim byl zaručil, že chrániti bude svobodu náboženskou a šetřiti práv a výsad obou zemí. Ve válce, která mezi oběma bratry povstala, chystal se Matyáš vrhnouti z Rakous do Moravy. Na cestě odeslal psaní z města Klosterneuburku do všech krajských měst v Čechách, žádaje v něm, aby se hejtmanové krajští i jiní obyvatelé království sjeli na sněm do Čáslavy* ke dni 4. máje r. 1608. List jeho ze dne 16. dubna téhož roku, jak opsán jest v Poselkyni Beckovského II. 2. na str. 5 a násl. zanesen i s malými úchylkami a zvláštním dodatkem „Post scripta“ v pamětní knize města zdejšího str. 71. a násl. Pánové Slanští poslali jej totiž do Velvar a dohodše se s purkmistrem a pány zdejšími, takto odpověděli:
     „Nejjasnější arcikníže pane pane nám milostivě a laskavě příznivý! Jakož nám V. knížecí M. psaní, jehož datum v městě Klosterneuburku 16. dne měsíce Aprilis jinak dubna leta tohoto 1608. a při tom Post scripta odeslati v něm nás napomínati a žádati ráčí, abychom v neděli, jenž slove Cantate, to jest 4. dne měsíce máje, do města Čáslavy* s plnomocenstvím za příčinou nevyhnutelné potřeby království Českého se vypravili, kteréžto psaní teprve tento pondělí minulý totiž 28. Aprilis v hodinu 23. v samý večer nás jest došlo a co by v sobě i Post scripta jeho obsahovala, tomu jsme porozuměli. I tajiti V. knížecí M. nemůžeme, že jsme ihned na druhý den též psaní i Post scripta J. M. císařské pánu panu našemu nejmilostivějšímu vlastní osobě J. M. přednésti a od J. M., jakožto vrchností své, poněvadž nám jakožto J. M. věrným poddaným bez vědomí a vůle něco před sebe bráti není slušné a bezpečné, naučení a rady žádati v úmyslu byli, však že k vlastní osobě J. M. přístupu jsme míti nemohli, to jsme do kanceláře J. M., poněvadž jiné všecky věci na ten čas J. M. kanceláří se řídí a spravují, nejvyššímu panu kancléři království Českého podali a v známosť uvedli, načež posavad od J. M. císařské milostivé resolucí očekáváme. Protož V. knížecí M. poníženě se vší náležitou uctivostí žádáme, poněvadž nám pro ozonámené příčiny bez povolení vrchnosti naší v místo určité na den jmenovaný stavěti se možné a bezpečné není, že V. knížecí M. to vše v bedlivé a spravedlivé povážení laskavě vzíti, nás v tom milostivě omluvena míti a o nás, jakožto V. knížecí M. i všemu slavnému domu Rakouskému všeho dobrého přejících a žádajících, dobře smýšleti ráči. My co na dobré a poctivé náleží a co Bůh i spravedlnosť od nás míti chce a žádá, to všecko učiniti jsme volni a hotovi. S tím se V. knížecí M. na všem dobře a šťastně míti vinšujeme. Dán v městě Slaném v pátek po památce sv. Filipa a Jakuba apološtův Páně 2. dne měsíce máje leta 1608. – V. knížení M. v službách věrní purkmistr a konšelé i starší obecní města Slaného.“
     Arcikníže Matyáš odbýval zatím sněm ve Znojmě, kdež uznán byl za správce markrabství Moravského a překročiv hranice, položil se s vojskem svým u Čáslavy.* Císař Rudolf II. svolal stavy České na sněm do Prahy a žádal je za pomoc. Těžíce z úzkosti jeho předložili mu někteří pánové 25 článkův, kterými domáhali se protestanté úplné svobody náboženské v Čechách a slibovali císaři pomoc proti Matyášovi, jestliže požadavky jejich potvrdí svým podpisem. Rudolf II. částečně povolil, avšak s bratrem svým po dobrém se smířil, postoupiv mu Uhry, Rakousy a Moravu i učiniv jej čekancem království Českého dne 25. června 1608. Roku následujícího propůjčil nepokojným stavům zemským tak řečený Majestát, jímžto udělena byla protestantům úplná svoboda náboženská. Když pak bouře a nepokoje nepřestávaly, odřekl se císař Rudolf II. trůnu, postoupil Čechy i ostatní země bratru svému Matyášovi r. 1611. a podržel toliko titul císaře Římského až do své smrti, která zastihla jej roku následujícího.
     Za posledních let vlády jeho nemnoho paměti hodného ve Velvarech se přihodilo. „V pátek památný den mistra Jana Husa, dne 6. července r. 1607., kurfirst Saský Kristian II. s bratrem svým Janem Jiřím do Prahy přijel a v témdni domů se navracuje, zde v městě Velvarech u pana Jana Bárty snídal. Po té na noc do Lovosic jel.“ „V pondělí po památce Rozeslání sv. apoštolův, dne 16. července téhož roku Jan Mitis primas ohlášení v radě učinil: Poněvadž se jemu jezděním a proháněním dobytka obecného i selského přes ten mostek u Nábina od leta 1598, v nově udělaného a z jedné strany do gruntu jeho vloženého veliká škoda činila, tak že by takového mostku tu nikoliv trpěti nemohl, poněvadž jestliže někdy v tom místě nějaký mostek býval, ten že jest s dovolením a přízní bratrův Nábinských, aby společně přes něj na jiné dědiny, kterýchž tíž bratři z druhé strany potoku užívali, jezditi mohli, učiněn, žádaje aby pan purkmistr a páni k vypatření toho všeho jisté osoby ke vsi Nábinu vyslati ráčili. I po vyslání a opatření takových škod od osob zrady, z obecních starších a z obce i také po relaci zase v radě učiněné páni s panem Janem Mitisem primatorem, aby on od té cesty tak, aby se ze dvora Nábinského do Bratkovského projížděti mohlo, proti jiného kousku od obce odstoupení i také, že se to slušně opatřiti má, aby žádné škody se nečinily buď dobytkem neb jezděním, pustil, jednati ráčili. K čemuž jest i přišlo tak, že pan purkmistr a páni na obecní náklad plot kolový stojatý při té straně vrbiny loučky se dotýkající způsobiti se uvolili a nad to výš půl desáta záhonův dědiny vydrkaufní ležící u cesty Nouměřické a konce dědiny Bartoloměje Vepřeckého jemu panu Janovi Mitisovi, Ludmile manželce jeho, dědicům i budoucím jejich osvobozují a k dědičnému jich užívání postupují. Na proti tomu zase pan Jan Mitis též takové cesty pro obecné pohodlí, vrbiny však sobě vymiňujíc, postupuje na ten způsob, aby takový plot, pokudž by po některém letě sešel, zase spravován byl. Jestliže by pak se to nestalo a od úředníkův dvorských budoucích takový plot spravován nebyl, a jemu neb budoucím jeho škody se neopatřením a nedbanlivostí týchž úřadníkův činily, tehdy aby ta cesta buďto od něho neb i budoucích jeho zabráněna a toto jeho podvolení v nic obrácen a umrtveno bylo. Stalo se v přítomnosti obojí rady ve čtvrtek po památce Rozeslání sv. apoštolův leta 1607. za purkmistra pana Matěje Makovce.“

Kostely Velvarské a jejich správcové pod obojí.
(1350 – 1620.)

     Zbožná mysl předků našich jevila se patrně tím, že zakládali rádi u prostřed skrovných příbytků svých výstavné chrámce a kaple a věnovali čásť výtěžků polních a potřeb domácích na výživu duchovních správcův, kteří obstarávali v kostelích služby Boží, přisluhoval osadníkům sv. svátostmi a péči měli o vzdělání jejich duševní. Chvalitebnou snahu tu podporovali obzvláště biskupové Čeští, kterým již za panování vévody Boleslava II. přiřknuto bylo právo, aby stavěli chrámy na místech příhodných a pečovali o slušnou výživu duchovenstva (r. 992). O původu a založení přemnohých kostelů nezachovalo se nám pro nedostatek písemných zpráv paměti nižádné, ačkoliv v pověstech lidu klade se vznik jejich do té neb oné doby. K nim přičísti dlužno i děkanský chrám Páně sv. Kateřiny ve Velvarech. Jak nehrubě lze přikládati víru k pověsti, že založen byl na místě, kde stával druhdy hrad Maďarského vojevůdce, vysvítá trvám s dostatek z předchozích řádkův (na str. 13.), kterými jsme objasnili básnické zprávy Václava Hájka z Libočan.
     Kdybychom za to měli, že poručen byl kostel Velvarský ihned po svém založtení do ochrany nynější patronky jeho sv. Kateřiny, bylo by nám klásti počátek jeho nejhlouběji do XIII. století. Světice Páně Kateřina panna Alexandrinská, slynoucí moudrostí a mučenickou smrtí, uctívala se nejprve v církvi východní. Teprve nedlouho před válkami křižáckými přineseny byly tělesné ostatky její do Evropy r. 1030. od Simeona, mnicha Sinajského, který se stal opatem kláštera Rouenského ve Francii. Po válkách křižáckých rozšířila se úcta sv. Kateřiny po celé střední Evropě a pronikla i do vlasti naší. R. 1232. založen byl oltář sv. Kateřiny v Olomouci při chrámu Páně sv. Petra a Pavla. Ve XIII. století vyskytá se jméno světice té v kalendářích Českých. Přičiněním císaře Karla IV. povýšen byl den sv. Kateřiny (25. listopad) na zasvěcený svátek po celých Čechách a slavil se až do r. 1771. Právě v polovici XIV. století zakládaly se u nás hromadně kostely a oltáře k poctivosti sv. panny mučenice. Tak založen byl štědrostí královou r. 1359. v Praze chrámsv. Kateřiny s klášterem ženským. Téhož roku vystavena byla kaple v Nových Benátkách a jiných místech Českých rozšiřována úcta sv. Panny Kateřiny. Za dnů našich posvěceno jest v Čechách málem 60 kostelů na jméno její. Soudíce dle rozměru a slohu na stáří děkanského chrámu Páně ve Velvarech, domníváme se, že vystaven byl ve XIV. století, a sice na základech bývalého menšího kostelíka, který bez pochyby ve slohu románském byl zbudován a při té příležitosti do ochrany sv. Kateřiny světice tehdáž oblíbené poručen. Před tím však měl nejspíše spolu s osadou jiného světce Božího svým patronem.
     První zmínka o farním chrámu ve Velvarech činí se v popisu diecése Pražské, který sestaven byl v letech 1344 – 1350, po vůli prvního arcibiskupa Pražského Arnošta z Pardubic (1343 – 1364). Tam jmenuje se duchovní správce osady Velvarské plebánem čili farářem. Týž název přikládá se mu v Registrech papežských desátků, které vybírány byly r. 1384. za třetího arcibiskupa Pražského Jana z Jenštýna (1379 – 1396) ze všech kostelů farních a prebend v 10 arciděkanství rozdělených. Desátky ty odváděly se po vůli papeže Římského Urbana VI. ve dvou lhůtách. V arciděkanství Pražském, a sice v 7. dekanátu, který slul Řipský, stával farní kostel ve Velvarech a taktéž farní chrám v Malovarech. Plebán Velvarský zaplatil z obročí kostelního o první lhůtu 48 grošův, celkem 96 grošův Českých. Obnášel tedy požitek roční při farním kostele zdejším 960 grošů čili 16 kop. Farář Malovarský zaplatil první lhůtu částkou 21 grošův, měl tedy ročních příjmů farářských 420 grošů čili 7 kop. Další paměť obou kostelů jakož i chrámu Páně v Nábině uložena jest v knihách nadacích (Libri erectionum.) a stvrzovacích (confirmationum), které založeny byly při metropolitním velechrámu sv. Víta r. 1358. arcibiskupem Arnoštem z Pardubic a potvrzeny i císařem Karlem IV. V těchto se uvádí, že nejvyšší purkrabí Pražský podával v druhé polovici XIV. století faráře do Velvar; činil tak zajisté jakožto zástupce nepřítomného císaře a krále. V oněch pak čteme, že již r. 1384. byl farní chrám v Nábině a dovídáme se, kterak zřízena byla r. 1406. dne 25. ledna při kostele ve Velvarech stálá kaplanka (vicaria) nákladem zbožných měšťanů zdejších, kteří pojistili druhému duchovnímu 8 kop gr. ročních příjmův. R. 1414. doznal farář, že jest povinen živiti kaplana z výtěžku fundace, kterouž učinila měšťanka Dorota téhož roku dne 16. října. V Malovarech daroval slovutný Matěj z Malovar r. 1402. dne 20. října něco pozemků ke kostelnímu záduší, aby obětovala se každoročně mše sv. za spásu duše jeho. O deset let později založila počestná paní Kateřina, voda po řečeném Matěji, kaplanku při farním chrámě Malovarském, ukládajíc oltářníkovi za povinnosť, aby sloužil mši sv. u oltáře Panny Marie (dne 13. října 1413). Požitky kaplanky té činily ročně 3 kopy grošův. (Doplnění autora: Zde vypuštěny nedopatřením zprávy o nejstarších farářích ve Velvarech, Malovarech a Nábině. R. 1337. založil Petr, farář Velvarský, oltář sv. Tomáše při kostele sv. Víta v Praze. R. 1359. dne 15. ledna ustanoven byl Mikuláš, plebán ve Stranné, správcem chrámu Velvarského, podán byv k úřadu tomu od Jana z Vartenberka, nejvyššího purkrabí. O sedm let později směnil Mikuláš obročí své s Havlem plebánem v Kamenici. R. 1369. stal se tu farářem Matěj, bývalý plebán v Bělé . . . Laskavý čtenář přibrav ku pomoci Knihy konfirmační, snadno může si nedostatek ten nahraditi.)
     Jak jsme již svrchu podotkli, oblíbili si Velvarší učení kališnické čili pod obojí a přijímali od konsistoře utrakvistické duchovní správce své. .Farní kostel Všech Svatých nebyl tuším osazován pro nedostatek duchovenstva a sklesl za krátkou dobu na chrám filiální. Nejinak stalo se s kostelem farním sv. Barbory v Nábině, jehož patrony byli uprostřed XVI. věku páni Valkouni z Adlaru. Konsistoř pod obojí povýšila faráře Velvarského za děkana. Kdy se to stalo, určitě udati nemůžeme. Vedle tehdejšího zřízení církevního byl děkan dozorcem kněžstva v menším okresu. Ježto Velvary patřily druhdy k dekanátu Řipskému, byly tedy z něho vyňaty a za sídlo dozorce sousedních farářův ustanoveny. Dekanát Řipský patrně se súžoval, až konečně po r. 1580. ztrácí se veškerá paměť jeho z dějin církevních.
     Duchovní správcové Velvarští byli majetníky usedlostí městských. R. 1518. v pondělí Nalezení sv. kříže zapsal sobě „kněz Matěj, farář a děkan Velvarský“, za purkmistra Jíry Krejčího dům, který ležel mezi uličkou a Matouškou. O dvě leta později v úterý po sv. Lambertu za purkmistra Václava Karla zapsal sobě týž děkan Matěj v deskách městských dům ze strany jedné do uličky v sousedství Vaňka ševce a po smrti své poroučel jej a odkazoval Kateřině věrné služebnici své.
     Na jaře r. 1534. obeslán byl děkan Velvarský před soud dolejší konsistoře proto, že nedohlédal dosti přísně na faráře okresu svého. I předložena mu byla otázka, zda ví o tom, že kněz Václav Kaka, farář z Kořího (ze Skur) koupil od muže ženu, která jest kuchařkou u něho? „Oznámil kněz děkan Velvarský, že u něho se ten trh nedál, než že mu kněz Václav Kaka pravil, že muž její přišel a učinil s ním smlouvu u Vrabce ve Slaném takovou, aby mu dal 6 kop Míš. a že jest s ním ta kuchařka od 6 let.“ Mimo to obvinil kněz Michal, farář z Budče, kněze Bartoše ze Zvoleňovsi, že jej naříkal i na kázaní slovy hanlivými. Bartoš tomu před soudem odpíral a pravil, že toliko s děkanem Velvarským sdělil řeč, která se roznášela o faráři Budečském po okolí. „Kněz děkan Velvarský seznal to, že jest to slyšel od kněze Bartoše, že jest to mluvil o knězi Michalovi, co se na vrchu o něm píše. Povědíno jim, aby stáli přes týden“ a prokázali se právními důkazy. Když pak o týden později dne 20. března dostavili se opět k soudu do Prahy, trestán byl děkan Velvarský pokutou proto, že věda o koupení kuchařky jeho, kněze Václava netrestal a že sám má kuchařku mladou v 16 letech. Srovnej dr. Kl. Borového „Akta konsistoře utrakv.“ na str. 88. a 90.
     Jméno pokutovaného děkana neuvádí se sice ve spisech konsistorních, avšak máme za to, že to byl kněz Jan, který vznesl v pondělí po sv. Jakubu r. 1538. následující žádosť na pana purkmistra a radu Velvarskou: „Pane purkmistře, páni spolu radní, páni starší obecní! Vědomo jest vám, že svobodně, krom nesnáze a překážky se statečkem svým, který jsem měl a mám, do města a obce Velvarské přistěhoval jsem se (a vymínil), kdyby se mi kterékoli leta z příčiny dané nelíbilo býti v městě a obci vaší pastýřem a správcem duší křesťanských a dal před půl letem věděti podle smlouvy panu purkmistrovi a pánům, pastýřem a správcem jiným aby se opatřili na mé místo, žádným obmyslem aby mi nebylo bráněno stěhovati se statkem svým, kde by se mi líbilo. – Já kněz Jan, děkan Velvarský toho času, jsa smrti poddaný a nevěda, kde a kdy, ale věda, jaké nevole a nesnáze o statky kněžské bývají po smrti jejich, rozuměje tomu, v nemoc nenadále padna a těžce, mohl-li bych snad sobě objednati svobodu statek svůj poříditi nebo nemohl; žádostiv jsa, po mé smrti aby žádného nepokoje nebylo, ale komu by kšaft svědčil, aby kromě překážky to tak a nejinak sobě vzal, pořízení aneb kšaftování o statek svůj, který mám nebo míti budu, takto činím a jsa ještě zdráv, žádného nezdraví na sobě necítě, žádám, pan purkmistr a páni spolu radní po smrti mé statek můj, který mám anebo míti budu buď na zlatu, stříbru, penězích neb na jakýchkoli svršcích, na 4 díly aby rozdělili, spravedlivě statek můj rozdělíce. 1. Jeden díl aby vzali k záduši města Velvar. 2. Druhý díl dvěma sestrám mým (poroučím), jedné, kteráž jest v Benešově a druhé, která jest ve Slaném. Pakli by která sestra má umřela, mají obě dvě dítky, syny a dcery, aby na ty dítky, které by po smrti sestry mé pozůstaly, spadlo a pakli by obě dvě sestry mé umřely, tehdy dítky po jedné i po druhé sestře, které živy pozůstanou, aby díl druhý, kterýž náležel sestrám, měly moc a právo vzíti a pan purkmistr i páni spravedlivě je o to aby rozdělili. 3. Třetí díl poroučím J. M. pánu, kterýby držel vrchnosť nad městem a obcí Velvarskou. 4. Čtvrtý díl aby dali, kterým bych osobám jmenovaným buď z úřadu města Velvar aneb sousedu, sousedě aneb komukoliv v městě obývajícímu neb majícímu živnosť poručil, aby se o to spravedlivě rozdělili. A kterým osobám čtvrtý díl poručil bych, na lístek zejména napíši osoby svou vlastní rukou a do kšaftu zapečetěného vstrčím a položím a tak mocně poroučím, aby napsané osoby na tom lístku měly právo a moc sáhnouti k podílu čtvrtému. Které osoby mají podle kšaftu zřízeného moc a právo k jinému rozdílu statku mého a pakli by kdo chtěl překážku činiti jakýmkoliv obmyslem tomu lístku vstrčenému do kšaftu a nemohlo-li by jíti jim skrze pana purkmistra a pány, tehdy ty osoby na J. M. pana purkrabí nejvyššího aby vznesli a já J. M. pána prosím jako pána křesťanského, aby v to ráčil spravedlivě nahlédnouti a podle kšaftu a poručení mého v té cedulce těm osobám zejména napsaným spravedlnosti spravedlivě dopomoci a to té důvěrnosti jsem od pana purkmistra a pánův, že té nesnáze potřebí nebude, kdyby se tak stala, podle vůle a poručení mého. - Ale nejprve vyhražuji a vyjímám statku mého: Po mé smrti dříve nežli počal pan purkmistr a páni děliti statek můj, aby kuchařce nejprve dali 30 kop Míš. buď této, kteráž jest při mně, buď jiné, která by se mnou až do smrti pracovala, ložní šaty, na kterých sám léhám i s postelí aby jí dali, dvě mísky cínové, na kterých jídám, když hostí nemám a jednu konvičku ve dva žejdlíky a druhou cínovou ve tři žejdlíky a což by bylo v kuchyni jako pohodlí aby jí to dáno bylo, truhlici jednu dvouloketní. Vyhražuji a vyjímám a v moci pozůstavuji sobě koflík jeden kterýkoliv a kůn (konvice) měděný, z kterého se umývám, buď úřadu aneb které osobě obzvláště do rukou dám a on domů aby vzal buď koflík aneb kůn k umývaní, aby jemu tím nebylo hýbáno, neb mu mocně poroučím a dávám. A písaři 2 kopy Míš. od kšaftu, rektorovi od zvonění kopu Míš. a kněžím po 15 groších Českých, knihy všecky poroučím Sixtovi příteli mému, kterýž jest od vlastní sestry mé z Benešova a jeden kožich liščí podbříškový aby jemu dán byl dříve, nežli by statek můj na rozdíly šel. A když pan purkmistra páni kuchařce podle poručení mého dadí, písaři, rektorovi, komuž jest vymíněno knihy, kožich a ten kůn, koflík, tehdy teprv aby na čtyři díly rozdělili, jakož svrchu dotčeno, napsáno a poručeno jest. Pan purkmistr a páni z toho dílu, kterýž k záduší Velvarskému z mého statku přijde, kde mé tělo položí, povinni budou to místo toho roku kamenem přikrýti a po dvě leta každého roku jednu lázni chudým topiti. Pan purkmistra páni kde by měli kteréhokoli kovu, mince najíti po mé smrti a kterakou summu na té cedulce položím a oznámím, na které cedulce osobám jmenovaným čtvrtý díl statku mého poroučím a což napíši a vstrčím do kšaftu, tak se to najde v summě kteréhokoli kovu, mince a nejinak a v tom místě a ne v jiném.“
     Okres děkanství Velvarského neurčuje se nikde tak zevrubně, abychom udati mohli, které farnosti k němu hleděly. Jak vidno z předchozího vypravování o soudu dolejší konsistoře, podrobeni byli děkanovi Velvarskému faráři ve Skurách a Zvoleňovsi. Podobně i duchovní správce na Chržíně přikázán byl dozoru děkanovu. R. 1548. řídil církev Velvarskou kněz Václav Larva. Jemu učiněno bylo dne 31. října toho roku připsání od konsistoře pod obojí, jak následuje: „Kněže děkane, bratře nám v Pánu Bohu milý! Jakož vás tajno není, jaká se jest příhoda stala ve vsi Chržíně v kostele od člověka robotného Václava ze Sazené, že nestydatě a všelijak nenáležitě v oplzlých slovech otevřel ústa svá nestydatá. Což když jest se nás doneslo. nemohli jsme nad tím než těžkosť míti a nad tím člověkem lítosť, k čemuž jest jej jeho nevážnosť lehkomyslná přivedla, bude-li míti podle práv duchovních i světských souzen a trestán býti. Ale poněvadž skrze žádosti mnohé milosti jest hledal, pro Boha i milosrdenství božské žádaje, aby mu milosť ukázána byla v tom jeho provinění. Protož poněvadž se ta věc výše k světské moci nevznesla a v rukou našich při právu našem ještě jest ... toto pokání jemu se ukládá: Jedno, aby vyznání své nepravosti zjevně na kostelním prahu učinil v tato slova: „Já N. vyznávám se P. Bohu, Panně Marii, všem svatým i vám, všem vůbec dobrým lidem, že jsem učinil na tomto Božím místě to, což jsem učiniti neměl, mluvě řeč nepoctivou a nenáležitou. I jest mi toho žel s pravou věrou, prosím P. Boha, modlete se za mne P. Bohu, ať mi to P. Bůh odpustí.“ Druhé, aby za čtvrt leta každou neděli seděl v kládě ve vsi za obě noze až do západu slunce v neděli. Třetí, aby uručil pod 10 kop, aby do roka do krčmy nechodil, leč by kde pohostinu byl. A když budete míti toto jim dáti čísti, obešlete kněží okolní k sobě k určitému dni i některé z konšelův vašich; ujme-li to dobře, o to pokoj dáte, pak-li neujme, oznamte nám psaním svým, budeme to věděti, jak opatřiti.“
     Tehdejší administrátor konsistoře pod obojí Jan Mystopolus byl, jak se zdá, ne-li příbuzným, tož nistě důvěrným přítelem nástupce Larvova v úřadu děkanství Velvarském jménem Václava Klatovského. Dne 6. března 1551 přiznal se totiž řečený administrátor a kazatel kaple Betlemské před úřadem konsistoře, „že všecek statek svůj mohovitý i nemohovitý, kdež by koli a na čemkoli ten záležel a nalezen byl, (však jestli by žádného jiného kšaftu a pořízení před smrtí svou neučinil a ten po jeho smrti se nenacházel) poroučí mocně poctivému knězi Václavovi Klatovskému, na ten čas děkanu Velvarskému, aby po jeho smrti do toho statku on byl vpuštěn a v tom žádné překážky aby se jemu od žádného nedálo. Neb ta jest konečná vůle páně administrátorova a že jemu knězi Václavovi nad jiné všecky toho věří, že s tím statkem podle vůle jeho bude vládnouti a jej říditi. Též také co se zádušních věcí dotýče, že on kněz Václav podle register té kaple Betlemské to všecko má vypraviti.“
     Kolem roku 1560. založeno bylo ve Velvarech „bratrstvo Panny Marie bolestné“ při chrámu Páně sv. Kateřiny. Jak se pravdě nejvíce blíží, byl to spolek literátský, jehož zakladatelové nevyžádali si schválení církevní vrchnosti ani od konsistoře pod obojí ani od arcibiskupa Antonína Brusa z Mohelnice, který po dlouhém mezivládí usazen byl na stolec arcibiskupství Pražského (1561 – 1580). Náboženská společnosť ta nazývala se bratřina a účelem její bylo uctění Rodičky Boží. V knize téhož bratrstva jemnuje se mezi členy duchovního stavu k r. 1560. nejprve ctihodný kněz Eliáš Vilémovský, děkan Velvarský. Jest to tuším týž Eliáš z Vilémova, který posvěcen byl na kněžství v Benátkách Vlaských r. 1545. a vrátiv se do vlasti ustanoven byl kaplanem do města Jaroměře za tři leta. Mimo to uvádí se v knize bratrské kněz Pavel, farář Skurský u Slaného, Václav Albin, farář Kmeťnoveský, Pavel Turnovský, farář na Chržíně a konečně Jan Ledecký, děkan ve Velvarech. O tomto jest známo, že slul Lupulus (Vlček), vysvěcen byl na kněze v Benátkách r. 1555. a po čtyry leta kaplanoval v Berouně. Do Velvar přistěhoval se v úterý před sv. Havlem r. 1578. od sv. Petra na Poříčí v Novém městě Pražském. Stať básně jeho, kterou sestavil o požáru věže kostelní r. 1580. a uložil do nové makovice věžní, uvedena jest na str. 58. násl. K ní připojil vlastní rukou psané „živobytí ctih. kněze Václava Krchlebského, na ten čas faráře Kmeťnoveského.“ Životopis ten nedochoval se doby naší, abychom mohli rozhodnouti, zdali Václav Krchlebský, bývalý kaplan u sv. Jiljí na Starém městě, byl předchůdcem Ledeckého ve Velvarech, jakož se k pravdě podobá. V knihách městských trhových čteme, že r. 1571. prodal Jan farář „zahradu zádušní, která k faře Velvarské pod jistý plat náležela.“ Byl-li řečený Jan farář děkanem Velvarským a setrval-li tu r. 1572., svědčila jemu domluva konsistoře pod obojí, která téhož roku napomínala děkana Velvarského, aby lépe zachovával pravidla života kněžského a pilně dával si stříhati pleš na hlavě (tonsuru). Děkan Jan Ledecký působiv v městě a celé osadě déle čtyř let, vzal odpuštění od církve a obce zdejší a odstoupil při sv. Jiří r. 1583. na jiné tučnější obročí.

     Zatím povýšen byl po smrti arcibiskupa Antonína Brusa rodák jeho Martin Medek na hodnosť a důstojenství velepastýře katolíků Českých (1581 – 1590). Horlivý biskup ten získal si mimo jiné i tu zásluhu, že přičiněním jeho zaveden byl v Čechách opravený kalendář papeže Řehoře XIII. Z rozkazu jeho ihned po středě 14. listopadu 1582 slavila se neděle 25. listopadu a spolu svátek sv. Kateřiny. Vypustilo se tedy z obyčejného počtu kalendáře 10 dní, poněvadž rovnodennosť jarní o 10 dní dříve nastávala. Ačkoliv vzpírala se některá města opravě té, přijali ji trvám Velvarští bez odporu, jakož vidno ze starých zápiskův, kde dni roku následujícího počítají se podle opraveného kalendáře. Za nástupce děkana Jana Ledeckého vyvolen byl Šimon Pražský z Vraného, který přistěhoval se na místo působení svého ve čtvrtek po neděli Cantate r. 1583., avšak již po pěti měsících opustil Velvary, jak se zdá, pro nedostatek příjmův. Po odchodu jeho přáli si míti měšťané kněze Jiřího Krpského, duchovního správce na Zderazu, pastýřem svým, že však konsistoř pod obojí přání jejich zdráhala se vyhověti, obrátili se k purkrabí hradu Pražského Jiřímu Mošourovi z Valdova, prosíce, aby podporoval žádosť jejich u konsistoře. Pan purkrabí dopsal administrátorovi konsistoře pod obojí tehdáž Václavu Benešovskému (1582 – 1590), že smluvili se Velvarští s Jiříkem Krpským, aby zastával u nich úřad pastýřský. Když však pan administrátor nechce jej potvrditi pro jakousi maličkosť, žádá jménem purkmistra a rady Velvarské, aby bez prodlení a oklik volbu jejich schválil a řečeného Krpského za děkana jim potvrdil. Slovům tak důrazným nekladla konsistoř dalšího odporu a děkan Jiří Krpský přistěhoval se do Velvar. Než již po třech letech volán byl do Prahy a aby obec bez obtíží jej propustila, došel jí následující list z konsistoře: „Moudrým a opatrným pánům purkmistru a radě města Velvar, pánům přátelům nám v Pánu Bohu milým. Modlitbu naši vzkazujeme, páni přátelé nám v Pánu Bohu milí, zdraví i jiného všeho dobrého vám od P. Boha žádajíce, přejeme. Věděti vám dáváme, že z jisté vůle J. M. císařské, abychom města Pražská, nad to pak konsistoř naši kněžími hodnými osazovali, v tomto nynějším nedostatku vyzdvihujeme vám kněze Jiříka, děkana na ten čas vašeho a jej do Prahy, jak psaní naše k němu učiněné po druhé ukazuje, potahujeme. Avšak aby vaše obec a ta všecka osada nebyla bez správce a děkana, vám kněze Jana, místoděkana Litoměřického, podáváme za děkana. I protože vás napomínáme, abyste hned, poněvadž čas krátký jest, k němu do Litoměřic se vypravili a s ním, aby církev u vás na sebe přijal, jednali. A co tu zjednáte, nám abyste věděti dali. Jsme té do vás jisté naděje, že to všecko beze všeho odporu vykonáte. P. Bůh s vámi! Dán ve Starém městě Pražském ve čtvrtek po provodní neděli l. 1587. – Administrátor a správcové konsistoře arcibiskupství pod obojí přijímajících.“
     Děkan Jiří Krpský ustanoven byl za duchovního správce při kostele sv. Michala v Opatovicích na Novém městě Pražském. Vzav odpuštění od církve a vší obce zdejší, odstěhoval se ve středu po neděli Cantate r. 1587. Měšťané Velvarští dojeli si pak po vůli konsistoře do Litoměřic a pohnuli sliby svými místoděkana tamnějšího jménem Jana Plzeňského, že rozhodl se státi pastýřem jejich a dne 30. dubna téhož roku k nim se přistěhoval. Než nový děkan málo dbal předpisů církevních, náboženství konal způsobem pikhartským beze mše sv. a bez elevace a mnohých jiných nepříslušností se dopouštěl. Proto odvolala jej konsistoř za krátký čas z města. I chtěli sobě Velvarští za děkana obrati kněze Jiříka Ředického, faráře u sv. Jindřicha v Praze. Že však nezval odpuštění od svých osadníkův, dala jim konsistoř pod obojí kněze Jana Vartmberského. S ním nebyli zase měšťané spokojeni, ačkoliv jim k libosti nezachovával řádů církevních. Pohrdli jím tak velmi, že po půl létě musil se od nich stěhovati. Administrátor navrhl jim tedy za děkana kněze Václava Starého, „ale oni srozuměvše tomu, že kněz ten nepůjde jim v to, aby po jejich vůli náboženství konal (jako ten mladý kněz Jan Vartemberský, když u nich místo děkana na půl leta byl, z téhodne do téhodne mše sv. v ornátě nesloužil krom v neděli, za kterého oni žádali), ale že ve svém způsobu neměně se, do smrti setrvá, ani v kvasy a hody žádné s nimi že se nevydá, na potupu konsistoře naší a lehkosť toho starce chtějíce své vůle požívati, od nás jeho přijíti nechtějí.“ Tak stěžovala si konsistoř v listu svém ze dne 26. května 1589 nejvyššímu purkrabí p. Vilému z Rožumberka, žádajíc jej, aby Velvarským učinil připsání, že mají přistěhovati do obce své děkana od konsistoře ustanoveného.
     Obec Velvarská nespěchala vyplniti rozkaz duchovní vrchnosti, neboť v ten čas přisluhoval jim svátostmi kněz Joachim, farář na Chržíně. Proto poroučela mu konsistoř, aby nijak nepropůjčoval se Velvarským ve svém povolání kněžském, že tím snáze budou donuceni řádného děkana do města svého přijati. Mimo to napomenuta byla znovu rada Velvarská, „aby kněze Václava Starého dne 29. června na den sv. Petra a Pavla, vypravíce dva fasuňky a třetí pro něho, do obce své přistěhovali a tak obci z pojezdu a útrat sjíti mohlo.“ Tu nezbývalo jiného nežli poslechnouti. Václav Starý přibyl do Velvar a v lednu r. 1590. stvrzen byl za děkana města toho. „Vám,“ praví konsistoř v listině ztvrzovací, „kněze Václava Starého z moci úřadu našeho za děkana podáváme a konfirmujeme, tak a na ten způsob, aby on nejsa kněz ženatý, jakž jsme od něho zpraveni, v náboženství a řádech církve svaté starobylých a v straně naší pod obojí zvyklých neměnitelně stoje, věrně se choval a v životě kněžském příkladu dobrého na sobě ukazoval. A officiales školní, rektor a kantor, jeho poslouchajíce, jím aby se řídili a spravovali a vedle rubriky a agendy arcibiskupství Pražského jeho poslouchajíce, v kostele bez proměňování textu aby zpívali. A my se také za něho k vám přimlouváme, že na něj laskavi jsouce, jakž od starodávna bývalo, věcmi časnými, aby se mohl se svou čeládkou vychovati, opatrovati budete a opatříte a žádnému v ničemž žádné překážky a protimyslnosti činiti nedopustíte, aby u vás na dlouhý čas zůstati mohl.“
     Poměry duchovní správy na sklonku XVI. století byly nehrubě utěšeny, a to nejenom snad ve Velvarech, nýbrž po celé zemi České. Většina obyvatel přiznávala se posud ke straně pod obojí, avšak nebyly to již všude ti staří pravověrní kališníci, kteří lišili se od katolíků pouze přijímáním Krve Páně a tím, že konali slavnosť mistra Jana Husa a Jeronyma, nýbrž byli to novotáři hovějící vlastním choutkám ve věcech náboženských. Duchovní jejich klonili se víc a více k protestantismu, ochotně dávali se vésti přáním svých kollátorův a osadníkův, zkracovali a měnili církevní obřady a nevázaným životem více pohoršovali nežli by vzdělávali stádo sobě svěřené. Obšírné vypsání náboženských poměrů v Čechách za doby té uloženo jest ve spise dr. Kl. Borového „Martin Medek, arcibiskup pražský,“ z něhož i my vyňali jsme některé zprávy o Velvarech. Čteme tam mimo jiné, že zvláště páni Pražané osobovali si právomoci duchovní ve mnohých věcech a velmi neslušně ba odbojně vedli si proti konsistoři. Příkladem jejich řídila se jiná města venkovská a k nim družily se začasté i Velvary. Měšťané zdejší zdráhali se jednou vydati děkanovi monstranci k vystavení velebné svátosti, jindy zase proti vůli konsistoře obrali si nepořádného správce duchovního. Kněži pod obojí, alespoň někteří, nebyli lepší zvrhlých osadníkův. Tak se vypravuje, že soused Velvarský Petr Chamradí vezl dva sudy vína z Litoměřic do Velvar a na cestě potkal se s Adamem, děkanem Litoměřickým, který „pod trunkem“, t. j. nedosti střízlivý, domů jel. Soused Chamradí obávaje se, aby v úzké hluboké cestě s tak velikým nákladem škodu neučinil, nemohl se dosti rychle děkanovi z cesty vyhnouti, čímž podrážděn byv kněz Adam, s vozu svého a obnaženou šavlí seskočil a souseda velmi těžce a hrubě v levou ruku poranil. Petr Chamradí trpěl z poranění toho velikou ujmu na živnůstce své, an pracovati nemohl, maje ruku ochromenou. I žádal r. 1586. radu Velvarskou, aby se ho zastala při panu arcibiskupovi, by kněz Adam potrestán a k náhradě učiněné škody byl přinucen.
     O knězi Václavu Starém, kterého ustanovila konsistoř proti vůli městské rady děkanem Velvarským, nelze nalézti ani slovo v zápiskách zdejších. Naopak připomíná se v nich, že ctih. kněz Jiří Ředický děkan dokonal život svůj v sobotu po sv. Floriánu r. 1589. a nástupcem jeho stal se Jiří Landškrounský. Ježto však zpráva ta jest pozdějšího původu, nepřikládáme jí veliké váhy a ochotně vyznáváme, že není nám známo, kdo v letech následujících řídil církevní osadu Velvarskou. Ze staré knihy pamětní vyňato bylo trvám svévolnou rukou několik listův. I možno se domýšleti, že obsahovaly podrobné a důležité zprávy o duchovních správcích Velvarských z konce XVI. století.
     R. 1597. rokovalo se v plné radě o tom, aby dokonáno bylo klenutí kostela sv. Kateřiny. Shromáždění otcové města připadli na myšlénku, že prodají stříbrnou monstranci kostelní a peníze za ni stržené vynaloží na stavbu. Obávajíce se však, aby ostatní osadníci nedověděli se o úmyslu jejich, zavázali se rukou dáním, že zachovají mlčení o usnešení radním. Monstrance poslána byla potají do Starého města Pražského, tam zvážena a odhadnuta za 136 kop gr. Míš. Než když nebylo dosti radno prodávati ji v městech Pražských pro strach před vyzrazením, vypravili posla do Drážďan, který přinesl peníze za nádobu kostelní. Páni pak poručili úřadníkům zádušním, aby zanesli do register r. 1598. částku 136 kop, jakožto získanou cenu „starého stříbra“. Usnešení a jednání obojí rady bylo by nám na podiv, kdybychom nevěděli, že právě hlavy města přáli nejvíce novotám, kdežto obecný lid jim nebyl valně nakloněn a proto mělo se mu zatajiti, oč uradili se správcové jeho. Registra zádušní z r. 1598. nedochovala se sice doby naší, abychom mohli se dověděti, zdali mimo stříbrnou monstranci byla při kostele děkanském monstrance jiná, avšak soudíme z jiných okolností, že tenkráte vůbec nebylo již potřebí podobných nádob kostelních, poněvadž správa duchovní ve Velvarech nebyla již více katolická, nýbrž protestantská. Bylo-li týž rok s dostatek peněz na zakoupení celých vesnic, mohlo se i klenutí kostelní jiným nákladem opatřiti nežli prodejem starobylé monstrance.
     O opravu budovy kostelní starala se rada městská velmi pečlivě. Když dohotovena byla kamenná kruchta přispěním pana Jana Hrobčického z Hrobčic, majitele lomů Jarpických, poručili pánové opraviti věž kostelní vnitř i zevnitř a vyčistiti hodiny nákladem obecným r. 1604. Dílo jejich zmařeno bylo r. 1610. ve čtvrtek po sv. Agapitu. Téhož dne snesla se prudká bouře nad městem. Hrom udeřil do věže při kostele sv. Kateřiny, svrhl s ní střechu cihlami krytou, roztřásl dubový krov a v kotouče svinul železné pažení jeho. Pověžný, který měl příbytek svůj v podkroví, zasažen byl bleskem, opálen na levé tváři a omráčen. Blesk svezl se dále po drátě, jenž kladivo táhl,, vybočil po střeše kostelní na malou věž chrámovou a rozraziv její křižování, oknem do kostela se dostal. Na oltáři pak svícen přerazil, s oltáře kus kamene strhl; „archu“ zvrtal, na kotouči hodinovém cifru 9 a na rafii měsíc očadil. V okénku, kde někdy ministranti mívali zvonečky, naproti oltáři nalezen byl malý otvor po blesku. Zpráva tato podává nám nepatrnou náhradu za nedostávající se popis děkanského kostela ze starší doby. Proto také o ní jsme se zmínili. Popis v ní obsažený doplňuje jiná paměť z r. 1606., kdy strhl se o Velikonocích prudký vichr tak, že při kostele sv. Kateřiny krov se světničky literátské shodil a kryt s kostnice s velkými „pozednicemi“ přes masné krámy přehodil. O rok později na den sv. Anny spadlo s věže na straně k šatlavě mnoho cihel na krámce. Téhož roku v neděli sv. Daniela udeřil hrom po 22. hodině do věžky kostela Nábinského a dokonce ji zkazil.
     Počátkem XVII. století byl děkanem ve Velvarech Petr Šviha Písecký . Dne 27. března 1605, bylo to právě v neděli smrtelnou, vyšel z rána oheň u Nikodéma Beneše, který ztrávil mu beztoho již chatrný krov domu. Právě tu chvíli činil děkan Petr Šviha ranní kázání v chrámu Páně. Pokřik o ohni vnikl i do kostela a polekal všechny přítomné, nejvíce pak děkana, který jsa již po delší dobu churav, tak se poděsil, že v těžkou nemoc upadl a jí druhého dne podlehl. I pohřben byl ve středu v presbytéři kostela sv. Kateřiny. Aby o blížících se svátcích Velikonočních nezůstával lid bez pastýře, vyslán byl od konsistoře do Velvar kněz Michal Sudovius, který po nějaký čas věřícímu lidu zdejšímu přisluhoval slovem Božím a sv. svátostmi. Ke svatodušním svátkům ustanoven byl do Velvar za místoděkana kněz Jiří Hanuš Landškrounský a setrval tu až do sv. Havla. Po něm přišel Šimon Hájek Novoměstský, bývalý farář Hostovický, byv již v pondělí po sv. Jiljí r. 1605. od administrátora konsistoře pod obojí Jana Benedikta (1604 – 1609) za děkana ustanoven a potvrzen. Nový děkan Šimon Hájek nalezl sice v osadě sobě přikázané dosti práce, avšak malou odměnu za ni. Příjmy jeho byly tak nepatrny, že již po roce odhodlal se složiti hodnosť děkanskou. Při ranním kázání, které konal na neděli 24. po sv. Duchu r. 1606., vzal odpuštění od svých osadníkův, řka, že se tu u nich vyživiti nemůže a odebral se na jiné výnosnější místo. Administrátor Jan Benedikt potvrdil dne 17. ledna 1607 za děkana do Velvar Jana Trenčanského, který teprve na sv. Filipa a Jakuba z města Postoloprt sem se přistěhoval.
     Zprávy o nejstarších pastýřích duchovních ve Velvarech jsou, jakož vidno z předchozího vypravování, dosti neúplny a nesouvisly. Archiv děkanský (i městský), který obsahoval hojnosť starobylých pamětí, padl za oběť ohni r. 1639., když vtrhli sveřepí vojínové Švédští do města a zpustošili je způsobem neslýchaným. Děkan Matěj Jodl (1680) založil archiv nový a příkladnou pilností snášel do něho listiny starší i novější, pokud mohl jich kde postihnouti. Po smrti nástupce jeho Maximilána Lodinského († 1723) uchvátili dědicové netoliko knihovnu zesnulého děkana, nýbrž přibrali celý archiv úřední a když nový správce k němu se nehlásil, zmařili větší počet listů tak, že děkan Václav Vrána (1761) toliko nepatrné zbytky bývalého archivu od nich vykoupil a pečlivě uložil. Duchovní správce posledně řečený jal se na základě získaných listin sestavovati latinsky Knihu pamětní města Velvar vůbec a děkanství zvláště. Ačkoliv byl muž velmi učený a mezi děkany Velvarskými nejznamenitější, postrádal přece historického rozhledu a správného úsudku, přijal do kroniky své zprávy nezaručené a podivně soudil o dobách minulých. Abychom výrok svůj příklady doložili, uvedeme dvě zprávy jeho, které hledí k udalostem nedávno vypravovaným. „V král. městě Velvarech,“ praví do slova, „založeno bylo děkanství r. 1560. Prvním děkanem byl Eliáš Vilémovský, před nímž bylo 22 farářův.“ O náboženství pod obojí způsobou přijímajících napsal v Knize pamětní na str. 171. takto: „Ačkoliv bludařství Husitské nakazilo přemnohá města Česká, obce Velvarské nikterak se nedotklo, aniž ji porušilo; neboť prvopočátkům učení toho v brzku na odpor se postavili rada a hlavy města, do vyhnanství poslavše měšťany, kteří naukou Husitskou byli jati a tak zůstávalo město skvrny prázdno. Mezi spisovateli a dějepisci nelze nalézti ani jediného muže, který by tvrdil, že upadly někdy Velvary do bludného učení (pod obojí). Proto také obec zdejší požívala svobody měst královských a ozdobena byla mnohými výsadami, až jiná města jí toho záviděla.“ Tak neuměle a nesprávně soudil učený muž ten o 200-letých dějinách kalicha ve Velvarech!
     Archiv městský sdílel takořka osudy listovny děkanské. Královské majestáty ochraňovaly se na zvláštním bezpečném místě a přečkaly na větším díle bez úhony nepřízeň času a živlů přírodních. Nejstarší pozůstatek bývalého archivu městského z r. 1509. „Liber donationum“ upomíná častěji na starší knihu zápisnou nejspíše z XV., ne-li docela ze XIV. století. Z objemného rukopisu „Práva městská města Velvar l. 1530.“ nezbylo nám více než tuhé desky oloupené o stříbrné spony. Kniha starých zápisů trhových z r. 1551. rozpadá se, jakmile čtenář sáhne po ní rukou a v některých částech svých stala se úplně nečitelnou. V knize památné (bílé č. 10.) vypravuje se bez ladu a skladu, tu stručně tam zase obšírně o některých udalostech zemských i městských, počínajíc r. 1576. O kostelích a správcích jejich nečiní se nikde zevrubnější zmínky a proto přicházelo nám dosti za těžko, sestaviti posloupné líčení duchovenstva Velvarského za doby kališnické. Nalezše náhodou několik původních listin jednajících o záduší Kamenickém na sklonku XVI. století, uveřejnili jsme je v „Blahověstu“ r. 1883. str. 426. a násl.
     Závěť Jiřího Pechara, kterou daroval vděčný ten syn města zdejšího statek svůj za Pražskou branou i s rolemi kostelnímu záduší, vložen byl r. 1584. ve čtvrtek po neděli Reminiscere do desk zemských. Poslední vůle zvěčnělého dobrodince chudých věrně byla vyplněna, ačkoli vyhledávala veliké oběti při správcích města i při jednotlivých sousedech. Obydlí Pecharovo proměněno bylo v útočiště osob chudých a neduživých a nejbližší pozemek při silnici Pražské zřízen za místo dočasného odpočinku zesnulých, jichž počet v moru tak se rozmnožil, že starobylé hřbitovy u kostela sv. Kateřiny a Všech Svatých nemohly je obsáhnouti. I na stavbu hřbitovního chrámu Páně sv. Jiřího pomýšleli záhy vykonavatelé poslední vůle Pecharovy, avšak nákladné dílo to dokonáno bylo teprve r. 1616. zvláštním slohem gothickým, tak zvaným Vlaským, jakož v přechodné době tehdejšího stavitelství zvykem bývalo.

Velvary za vlády císaře Matyáše a za bouřlivých let války 30leté.
(1612 – 1648.)

     Arcikníže Matyáš korunován byl na království České dne 2. května 1611 v chrámě sv. Víta od arcibiskupa Karla z Lamberka. Když pak v lednu roku následujícího císař Rudolf, bratr jeho, se světem se rozžehnal, učiněn byl Matyáš císařem Římským. Ve středu po památce Narození Panny Marie, dne 12. září 1612. potvrdil, byv o to dožádán od purkmistra, konšelův i vší obce města Velvar, milosti, privileje a obdarování, kteréž jím dány byly od předchůdcův jeho na trůně královském. Že však majestát ten neobsahuje v sobě nic zvláštního, nýbrž jen málem liší se od listu krále Ferdinanda I. z r. 1529., jak položen jest v Dodatku č. 6., neuznáváme ani toho potřebu doslovně jej uváděti.
     Městská rada Velvarská obnovena byvši ve čtvrtek po Hromnicích, dne 3. února 1611. panem purkrabím Menšíkem z Menštýna, měla posud v čele Jana Mitisa primasa. Za něho držel dvůr Kamenický u Velvar nejmladší syn známého pana Floriana Grispeka z Grispachu na Nelahozevsi, jménem Blažej. Koupil jej tuším od pana Albrechta Štraucha z Chlumku, jehož hrobní kámen viděti jest až podnes v jižní stěně kostela sv. Kateřiny. „Leta Páně 1595. v neděli po sv. Panně Marketě usnul jest v Pánu Bohu urozený pan Albrecht Štrauch z Chlumku.Tuto tělo jeho odpočívá, očekávaje budoucího vzkříšení a těla svého se všechněmi věřícími oslavení a pro zásluhy Ježíše Krista věčného spasení. Amen.“ Po smrti pana Floriána Grispeka ustanovili se synové jeho na tom, že zachovají statky jim odkázané dědičně při rodu svém po meči. Z počátku spravovali je v nedílnosti, později však podělili se o ně tak, že Blažejovi připadla Nelahozeves, kdež i zámek dostavěl a spolu i vesnice, které k němu patřily, jako Kamenice a Sazené. R. 1603. byl Blažej berníkem kraje Slanského. Po bratru svém Ferdinandovi zdědil Mirešov a proto psal se r. 1611. pánem na Nelahozevsi, Mirešově a Kamenici. Toho roku ve čtvrtek vigilii sv. Šimona a Judy dne 27. října „učiněn byl z Velvar výchoz na grunty pana rytíře Blažeje Grispeka z Grispachu ke dvoru Kamenickému, kdež pán s pozemky městskými mezovati ráčí, na vypatření týchž gruntův a jich vymezování.“ V přítomnosti pana Blažeje, Buriána Šlechty ze Všehrd, hospodáře města Jana Mitisa, Václava Beránka a jiných osob radních položeno bylo několik mezníků na rozhraní pozemků panských a městských, aby se předešlo možnému nedorozumění o rozsah obojích dědin. Pan Blažej Grispek později neohlížeje se na rodinnou smlouvu, oddělil statky Kamenici a Sazené od Nelahozevsi a postoupil je své manželce, tvrz Milešov pak prodal rytíři Krištofovi Štrauchovi z Chlumku. Zemřel v prosinci r. 1620., zanechav jedinou dceru Veroniku.
     Kterak starali se té doby měšťané a zvláště obecní rada jejich o zvelebení a okrasu města, pokud se týče výstavnosti domův a souměrné polohy jejich, vysvítá s dostatek ze současné správy, kterou tuto na větším díle do slova klademe: „Pan Jan Bárta dožádal se pana purkmistra i pánův, aby povolajíce některé osoby ze starších obecních, k němu do domu jeho Laurinovského na spatření nového stavení přišli. Když pak se stalo po vůli jeho, tu on ukázav od rohu domu pana Mitisa až k domu ze strany druhé k bráně dolů Ludmily manželky páně primasovy, jenž slove Hořavkovský, tu zprávu pánům učinil, kterak by dům svůj k poctivosti města pěkně vystavěti dáti chtěl, žádaje obojí radu pánův, aby jemu dále do náměstí a srovnání s úhlem domu pana primasa a tak až k domu Hořavkovskému stavěti dopříti ráčili. Tomu odpíral pan primas Mitis, řka, že by bylo velice na újmu a škodu domu manželky jeho Ludmily, kdyby mu všechno světlo po poledni odňato bylo . . . Pánové povděčni jsouce tomu, aby město skvělo se jak dobrými ctnostmi tak i ozdobným stavením, což by k nemalé jeho poctivosti sloužilo, k tomu přistoupiti ráčili, aby ta strana podání se dále do náměstí, ano ještě dosti prostranné zůstávati bude, srovnána býti mohla a panu primasovi dovolili, jestliže by kdy on anebo budoucí jeho řečený dům Hořavkovský stavěti dáti chtěli, aby také toho užíti, do náměstí se podati a tak s jinými domy srovnati jej mohli. Stalo se v pondělí po neděli Misericordia Domini, dne 7. května r. 1612.“
     Po smrti pana Jana Mitisa obnoven byl úřad konšelský, obecních starších a městského rychtáře ve Velvarech v pondělí po sv. Medardu, dne 9. června r. 1614. Obnovoval jej za těžce nemocného pana purkrabí Menšíka z Menštýna statečný rytíř pan Krištof Radecký z Radče na Radostově, rada soudu nejvyššího purkrabství Pražského. Stařičký pan Václav Beránek, bývalý primas, stal se opět hospodářem města a zastával úřad ten až do smrti své r. 1616. O rok déle živ byl Jan Bárta, toho času zasloužilý purkmistr. Byv rodákem Brandýským, přistěhoval se do Velvar, stal se písařem městským r. 1584. a později konšelem. Po celých 25 let zasedal v radě otcův města a předčil je, jak současníci tvrdí, výmluvností a moudrou rozvahou. Dítkám svým záhy zesnulým postaviti dal kámen hrobní, jak jej dosud spatřujeme na pravé straně dveří u předsíně kostela sv. Kateřiny, ozdobený postavami tří uschlých ratolestí manželstva jeho. „Těla Alžběty, Jaroslava a Matyáše, dítek pana Jana Bárty Brandýského, měštěnína města Velvar. Tuto odpočívají očekávajíce budoucího z mrtvých vzkříšení.“ V hlavách kamenných postav čteme verše: „Nic na světě stálého není, každý čas se všecko mění. Hle, jak nás tré malých dítek pojal Pán Bůh v svůj příbytek! My dnes v Pánu umíráme, zítra vás k sobě čekáme.“
     Naléhavé potřebě nové městské rady vyhovělo se dne 2. listopadu r. 1617. Do Velvar vyslán byl nejvyšším panem purkrabím Adamem ze Šternberka (1608 – 1623) menší purkrabí rytíř Zachariáš Kába z Rybňan, který primasem města potvrdil Nikodéma Beneše a za rychtáře ustanovil Jiřího Šídlo. „Že pak dotčený Jiřík leta 1618. ve středu po sv. Jiljí, 5. září, mezi jinými vojíny v čas potřebí zemské království tohoto Českého od pánův za rejtara volen byl, i aby úřad rychtářský bez správce nezůstával, o to se páni všelijak starali, aby starší obecní rychtu a ten úřad opatrovali. Avšak že se v tom každý vymlouval, k tomu přišlo, že jsou se k J. M. panu purkrabí Zachariáši Kábovi v psaní ano i skrze vyslané ohlásili, aby jistou osobu na místo Jiříka Šídlo psaním vyhlásiti a potvrditi ráčil. Kterýžto urozeného pana Jana Horského z Grünfeldu, nejvyššího soudu purkrabství Pražského radu, sem na místě svém odeslal a ten Mikuláše Kohouta u přítomnosti obojí rady, dav jemu povinnosť, žílu i pečeť rychtářskou, volil a potvrdil. Však před řečenou volbou od pánův též i starších obecních žádáno bylo, aby to obnovení rychtáře městského, kteréž se tehdáž skrze vyslaného od J. M. pana purkrabí Pražského stalo, ježto se to, jakž obyčej býval, psaním vyříditi mohlo, za žádný příklad a na újmu privilejí budoucně nebylo.“
     Po vůli císaře Matyáše vyvolen byl za nástupce jeho na trůně Českém vévoda Štýrský Ferdinand a r. 1617. dne 29. června ozdoben korunou královskou. Na počátku vlády jeho vypuklo povstání stavů protestantských, kteří rozhořčeni byli na císaře Matyáše, že zavříti kázal protestantský kostel v Broumově a zbořiti chrám ve Hrobech. Oba kostely totiž vystaveny byly v poddaných městech, na něž prý nevztahovaly se výsady a svobody náboženské majestátem císaře Rudolfa protestantům zaručené. Když pak nespokojenci sáhli na život místodržících královských na hradě Pražském dne 23. května 1618, učiněn počátek 30leté války, kteráž uvalila nejenom na Čechy a Moravu, nýbrž i na celou střední Evropu pohromu nevýslovnou.
     Stavové Čeští králi Ferdinandovi II. (1619 – 1637) odporní vyvolili si po smrti císaře Matyáše r. 1619. falckrabí Bedřicha za krále. Původem „zimního“ toho krále Českého vypuzeni byli z úřadů svých hodnostáři, kteří pravému králi věrni zůstali. Purkrabím hradu Pražského ustanoven byl cizinec jakýsi Ehrenfried z Berbištorfu na Sluhách, který ve středu po sv. Ondřeji, dne 4. prosince 1619 obnovoval radu Velvarskou. Primasem zůstal Nikodém Beneš. Mezi konšeli jmenuje se Bartoloměj Vepřecký, Pavel Libertýn, který leta následujícího od vojákův byl zabit, Řehoř Vokoun a jiní.
     R. 1620. přitáhlo najaté vojsko krále Ferdinanda do Čech a na Bílé Hoře připravilo Čechům krvavou seč, která dopomohla sice Ferdinandovi k trůnu, avšak strhla vlasť naši až na kraj záhuby. Není pochybnosti, že i Velvarští přispěli hotovostí vojenskou králi Bedřichovi. Přemnohé listy téhož krále, jež týkaly se stavu městského a nabádaly ke sbírání vojska a hojnému picování, jakož i mandaty nejvyšších správců a rady zemské vůbec a pánův hejtmanů kraje Slanského zvláště, opsány jsou pečlivě v knize: Registra úřadu purkmistrovského města Velvar (1617 – 1626). Nemohouce ovšem všechny zejména uváděti, ačkoliv obsah jejich nemalé jest důležitosti pro dějepis bývalého kraje Slanského, spokojíme se toliko malou ukázkou listu královského ze dne 11. července r. 1620.
     „Fridrich, z Boží milosti král Český, falckrabí při Rýně, kníže Bavorské atd. Věděti dáváme svobodníkům všem, dědiníkům, nápravníkům a svobodným rychtářům v kraji Slanském, kteří jaké statky dědičné a deskami zemskými království našeho Českého se řídící mají, lidem poddaným, našim věrným milým, že jsme presidentu a radám našim komory České milostivě poručiti ráčili, aby s týmiž svobodníky, dědiníky, nápravníky a svobodnými rychtáři o tom ústné promluvení měli, poněvadž povinnosť jejich svobodníkův a jiných svrchu psaných lidí podaných našich od starodávna taková jest, že když který král Český jakou válku buď v zemi nebo ven ze země vede, že oni velkou střelbu a munici do pole a kdež jim poručeno bude, vésti mají, jak by ta věc nejlépe jiným způsobem opatřena a nejlépe nařízena býti mohla, tak aby tíž svobodníci, dědiníci, nápravníci a svobodní rychtářové doma při živnůstkách svých zůstávati a na to místo jiné koně a vozy objednány a způsobeny býti mohly. A poněvadž pak taková věc brzkého opatření potřebuje a prve, nežli jisté a stálé vyměření mezi týmiž svobodníky, dědiníky, nápravníky a svobodnými rychtáři o to se stane, jistý počet koní formanských objednáno a do pole vypraveno býti musí: protož poroučeti ráčíme týmž svobodníkům atd. v dotčeném kraji Slanském a každému obzvláště, aby jeden každý, komuž tento patent náš dodán a ukázán bude, ihned ničemuž sobě kromě moci Boží překážeti nedada, na cestu se vypravě a vezma sebou jeden každý 30 kop grošův peněz hotových, co za jeden měsíc a jeden kůň přijde po 15 kopách dáti se dostane, sem do měst Pražských přijel nebo přišel a při dotčených presidentu a radách našich komory České se poddaně ohlásil, takové peníze tu, kdež o tom poručeno bude, na hotově odvedl a jaké další nařízení se jim v té příčině jménem naším stane, tak a ne jinak se zachovati hleděl, jináče nečině, věda, že na tom jistou a milostivou vůli naši královskou naplní. – Dán na hradě našem Pražském v sobotu po sv. Kilianu, 11. dne Julii r. 1620. a království našeho leta prvního.“ Podotýkáme, že dědinníky sluli sedláci či dědiční držitelové statkův, kteří povinni byli odváděti vrchnosti své roční jakýsi poplatek. Nápravníci prokazovali rozličné služby pánům svým za statky, jež jim od nich byly propůjčeny.
     Po bitvě na Bílé Hoře odevzdal vítězný vůdce vojska císařského vévoda Maximilián správu země České knížeti Karlovi z Lychtenštýna, zatím co císař Ferdinand II. meškal ve Vídni. Počátkem března došel do Velvar patent komisařův pana knížete, jímž se poroučelo, „aby v kraji Slanském páni, rytířstvo a z měst v témž kraji bydlící do města Slaného k J. M. se sjeli aneb na místa svá osoby hodné odeslali, že tam o prodej obilí a dovozu jeho jednáno a řízeno býti má.“ Velvarští smluvivše se ve Slaném s pány komisaři, odvětili písemně takto: „My purkmistr a rada, starší obecní i všecka obec města Velvar známo činíme tímto listem naším obecně přede všemi a zvláště tu, kdež náleží, jakož jsou . . . jménem a na místě J. M. císařské v krajích Hradeckém, Boleslavském, Litoměřickém a Slanském nařízení komisaři s námi o prodej obilí všelijakého též i o fůry k dovezení téhož obilí na místo níže jmenované jednali, v kterémžto jednání jsme se dobrovolně uvolili dodati totiž žita 50 strychův, ječmene 20 str., ovsa 60 str. Kteréžto obilí když v jistém trhu za summu peněz od nás strženo a na tu summu od zpředu jmenovaných pánův komisařův certifikací dána jest, připovídáme, že obilí to pěkné a hodné od datum listu tohoto ve čtyřech nedělích do měst Pražských, do koleje císaře Karla IV., zcela a zúplna dovésti a tu složiti dáti chceme, svou ctí a věrou se zavazujíce. Což že se tomu všemu zadosti státi má, tento revers pečetí městskou jest opatřen a od purkmistra podepsán, kteréhož datum v městě Velvarech v pátek po neděli Invocabit dne 28. února 1621.“
     K čemu obilí toho bylo potřebí, vysvítá z listu knížete Karla ze dne 3. září téhož roku, kterým napomíná se opět o odvod obilí, „aby lid vojanský v městech Pražských zůstávající spíží a jinými věcmi viktualními opatřen a fedrován byl.“ Více ještě nežli obilí nedostávalo se panu místodržiteli hotových peněz a proto neustával poroučeti, jaké daně a berně mají se z měst od lidí svobodných i poddaných odvozovati. Listy jeho hojné počtem avšak téhož obsahu opsány jsou v řečených „Registrech úřadu purkmistrovského“, kdež i jiné důležité rozkazy berníkův Slanských se ochraňují. Velvarští sužování byli na ten čas cizími pluky vojska, které tu často městem procházelo a na obecní radě žold svůj požadovalo tak, že důchody městské více nestačily a k dobrovolným sbírkám útočiště bráti se musilo.
     Císař Ferdinand II. potrestav krutě přední účastníky vzpoury na hrdle i na statcích, udělil veřejnou milosť obyvatelům království Českého listem svým ze dne 3. února 1622, vymínil si však, že se statky naloží podle dobrého zdání svého. V obojí radě Velvarské, která shromáždila se dne 3. října téhož roku, předčítán byl pánům list nejvyššího pana purkrabí, ve kterém stěžoval si do nich velice: 1. že když naposledy odjížděje z Prahy a do cizích zemí z té rebellie České se ubíraje, tudy městem jel, žádný se k němu nepřihlásil, jemu žádné poctivosti neučinil, nýbrž že se před ním ukrývali a tu že na hospodě sám za sebe platiti musil; 2. že z kostela oltáře vyházeti dali; 3. že vyhnané kněží ze Zelenohorského panství přechovávají; 4. že o milosť k J. M. knížeti se utíkali, tam prosbu podávali a J. M. pána svého v tom přešli; 5. že odúmrť před J. M. pánem ukryli. Dále předloženo bylo v radě, kterak hejtman purkrabí Pražského chce míti na obci zdejší všechny berně, kteréž se předešle panu Berkovi odvedly, jich počítal do 500 kop. Tu chtěli starší obecní, aby dluhy ty zastoupil některý důchod obecní, kterýž je prve odvozoval. Než zůstalo se na tom, aby se vybírali od sousedův po kopě a za týden opět tolikéž. Konečně na tom snesli se otcové města aby se koupilo na Mělnice něco dobrého vína a J. M. nejvyššímu panu purkrabí se darovalo.
     Pan Adam ze Šternberka víno sice milostivě přijal, avšak s odpovědí na předchozí články spokojen nebyl, nýbrž světlejšího výkladu si žádal. Ba netajil se tím, že jest velice rozhořčen na Velvarské pro přečin celé obce v předešlé válce a i proto, že koupili statek od pana Zejdlice, který prý kdysi náležel k nejvyššímu purkrabství. I doložil, že vznese stížnosť svou na pana knížete z Lichtenštýna a u něho na radu toužiti bude, jestliže v brzku všeho neopatří, čeho si žádá. Slov těch zalekla se celá rada a usnesla se na tom, vypraviti do Prahy pana Bartoloměje Vepřeckého a Jiřího Beneše, aby menší pan purkrabí se vyjevil, čím by tak nejpříjemněji J. M. pán jeho mohl upokojen býti. Vyslancové vrátivše se do Velvar, oznámili radě dne 17. října 1622, že nejvyšší pan purkrabí nároky činí na statek někdy Kateřiny Mydlářky, který odúmrtí pro neučiněnou závěť na něj připadl a chce míti aspoň peněžitou cenu jeho. Ihned tedy oceněn byl dům Mydlářovský za 100 kop, stodola za tolikéž a záhon dědin po 2 kopách grošův. Peníze, jež sousedové sami zapůjčili, celkem 1110 kop, zaslány byly do Prahy k úřadu nejvyššího purkrabství.
     Těže z vítězství svého a pokoření celé země, obmezil císař Ferdinand svobody bývalých stavů Českých a rozmnožil počet jich stavem důchovním, který postaven byl v čelo všech ostatních. Mimo to usiloval císař získati všechny poddané své náboženství a církvi katolické a vyhostiti ze země ostatní jinověrce, kteří již po drahnou dobu činili vládu zemskou nemálo obtížnou. Prostředkův užíval Ferdinand II. rozmanitých, na mnoze i nemálo přísných. Ovšem musíme povážiti, že jinověrci dopouštěli se velikých přechvatův a nemírnými požadavky svými byli by k hněvu popudili i mírnějšího panovníka, nežli byl rázný nástupce císaře Matyáše. Tak abychom příkladem doložili, jak nesnášelivi katolíků byli utrakvisté, uvádíme tuto doslova obecné snešení města Litoměřic, kterým se přikazovalo, „aby žádný pod jednou způsobou přijímající (čili katolík), byť on i tu v tom městě rodilý byl, za měšťana pro zachování lepší svornosti přijat nebyl. Přimlouval-li by se který soused toho města, aby takový pod jednou způsobou přijímající za měšťana byl přijat, ten a takový soused, aby ve čtyřech nedělích pořád zběhlých se vystěhoval a neprodleně vyprodal. Není tedy divu, že mnozí Litoměřičtí neuposlechli laskavých domluv, že mojí vojanskou nuceni byli k povolnosti. Tak přitáhl r. 1626. celý pluk vojska císařského pod správou Filipa Breunera a obsadiv Litoměřice, sužoval netoliko protestanty, ale i katolíky.
     Co se týká náboženských poměrů ve Velvarech za války 30leté, sestavili jsme podrobné líčení jich v Blahověstu 1883 na str. 457. a násl. R. 1620. a počátkem leta následujícího řídil církev Velvarskou protestantský kazatel Václav Nucellius. Nejvyšší pan purkrabí Adam ze Šternberka vzkázal panu purkmistru a ostatním osobám radním, aby knězi Václavovi odpuštění dali a jiného správce duchovního sobě obrali. V radě městské, která shromáždila se dne 19. dubna 1621, bylo jednohlasně snešeno, že vypraví se poselství ke knězi Pavlovi Roubíčkovi Pražskému do Budyně, aby ve Velvarech přijal úřad kazatelský. I stalo se tak. Roubíček opustil Budyň a přistěhoval se do královského města nad Červeným potokem. Za mladších let býval správcem školy v Knínu a oblíbiv si stav duchovní, stal se kazatelem a pojal za manželku Juditu, s kterou zplodil syna Jana v Drahonicích. Po smrti arcibiskupa Jana Lohela vyvolen byl dne 9. listopadu r. 1622. Arnošt hrabě z Harrachů za arcipastýře diecése Pražské. Listem císařským ze dne 25. září 1623 ukládalo se novému arcibiskupovi Arnoštovi II. (1623 – 1667), aby výhosť dal všem kazatelům a vypověděl je nejen z měst ale i z vesnic a Karlovi z Lichtenštýna bylo nařízeno světskou mocí podporovati arcipastýře v obtížném díle tom. Než když i přes to mnozí predikanti v zemi setrvávali a k poslušenství se neznali, obnovovány byly výnosy proti nim a stávaly se vždy ostřejší. Nejdůraznější prohlášen byl dne 18. května 1624. Aby zlo z kořene se vyhubilo a poslední věci nebyly horší prvních, nechať arcibiskup o to se postará, aby pilně pátráno bylo po všech kazatelích a kdekoli budou postíženi, nechať bez prodlení a shovění se propustí a jestliže nezmoudří a náboženství katolické za své nepřijmou, z celého království se vyhostí. Císařského dekretu toho lekli se, tuším, pánové Velvarští a propustili děkana svého Pavla Roubíčka, poněvadž i on zanešen byl v seznamu vypovězených kazatelův. Ve spise: „Illustrirte Chronik Böhmens“ nadepsaném jsme se dočetli, že Roubíček čili Roubič odešel do vyhnanství, později však vrátiv se do lůna církve katolické, navrátil se do rodné země.
     V červnu r. 1624. vydal správce zemský kníže z Lichtenštýna písemný návod krajským hejtmanům, kterak mají naložiti s jinověrci, jestliže setrvají v bludech svých. Nechať zbaveni jsou majetku nehybného, pokutují se za každý jednotlivý úkon náboženský, který dají si vykonati od kazatelů pokoutně přechovávaných, nechať odepře se jim pohřeb církevní, ať prázdni jsou práva odkazu atd. Mimo to ustanoveni byli duchovní a světští komisaři, kteří přišedše do měst a krajin sobě přikázaných, zprvu laskavostí snažili se získati úřady a obyvatele městské i venkovské pro obnovu bohoslužby katolické a za tou příčinou ustanovovali duchovní správce osiřelých kostelův; později však, když mírnosť a dobrota nevystačovaly, užívali komisaři císařští i moci branné. Jeronym Lapins ze řádu menších bratří sv. Františka, vyslanec arcibiskupský pro kraj Slanský a Litoměřický, dosáhl toho na pánech Velvarských, že přijali za správce kostela svého kněze církevního Vavřince Augustina Hanžburského. Před inštallací jeho dopsali panu purkrabí Pražskému dne 22. srpna 1624, jak následuje: „Netajíme toho před V. M., že pan děkan náš podav nám příležícího psaní, oznámil, kterak by v neděli prv příští vedle nařízení církevního skrze pana děkana krajského do kostela uveden býti chtěl. I poněvadž k té věci klíčů potřeba bude a ty za V. M. zůstávají, V. M. žádáme, že je nám, abychom je panu děkanovi odvésti mohli, odeslati ráčíte.“ Když pak nový děkan do kostela a úřadu svého byl uveden a na radě, jakožto patronu chrámovém, vyžadoval poplatky pro pány komisaře, vzpěčovala se obec městská vyhověti žádosti jeho a sestaviti dala list v ten rozum: „Důstojným a velebným kněžím Jeronymovi Lapiovi atd., od J. M. vysoce osvíceného knížete a pána p. arcibiskupa Pražského nařízeným pánům visitátorům a komisařům, pánům nám laskavě příznivým. Důstojní a velební páni otcové nám laskavě milí! Zdraví i jiného všeho dobrého od Pána Boha vinšujíce, přejeme věrně rádi. Zprávu toho nám učinil ctihodný kněz Vavřinec Augustin Hanžburský z Kopečku, pan děkan náš, že by V. Milostem za práce od záduší po 6 tolařích říšských náležeti mělo, napomenuv nás, abychom to V. M. odvedli. I můžeme v pravdě V. M. oznámiti, že naše záduší jako i obec velice zchuzeny jsou a s takovou summu peněz býti nemohou, v čemž se Pána Boha dokládáme. Pročež V. M. za to žádáme, že nám takový V. M. náležející deputát dobrotivě prominouti ráčíte. Pán Bůh V. M. toho zase hodná odměna býti ráčí a my se každého času toho rádi odsloužiti chceme.“
     Děkan Vavřinec Hanžburský dočkal se malé radosti ve Velvarech a také, jak se zdá, jí nezasluhoval. Obyvatelé farnosti té k němu nepřilnuli, jsouce více jinověrci než katolíci. Někteří ovšem činili výjimku a dověděvše se, že nový správce duchovní hodlá opustiti osadu sotva získanou, stěžovali si u pana purkrabí Pražského do osob radních, kterak nehrubě plní povinnosti své a nevšímají si příkazů císařských. Pan purkmistr Nikodem Beneš, primas a rada městská omlouvali se, řkouce: „Nic toho povděčni nejsme, že mnozí ze sousedův našich i jiní nepokojní lidé zvláště v těchto nynějších velikých a těžkých jak J. M. císařské ta i zemských pracích V. M. zaneprázdňovati a zanášeti smějí, ježto se žádnému od nás žádného ublížení nestalo a neděje. Pročež V. M. za to prosebně žádáme, že takovým lidem, kteříž by V. M. zbytečně obtěžovati chtěli, víry nepřikládati, nad právem naším ochranou ruku držeti, nás při jurisdikci milostivě zanechati ráčíte. My na jiném nejsme, než podle povinností našich jednomu každému spravedlivě učiniti. Nicméně, když ctihodný kněc Vavřinec Augustin z Kopečku, pan děkan náš, odpuštění od nás vzal, že od času sv. Havla déle u nást zůstávati nechce, an všecko obilí vymlátil a pro vychování budoucího pana děkana nic nezanechal a my nevíme, odkud bychom budoucího vychovati měli a mohli, V. M. za to žádáme, že nám k tomu, abychom buď ctihodného kněze Jakuba Peita aneb jiného z okolních pánův farářův, aby slovem Božím a svátostmi velebnými u nás přisluhoval, se dožádati a s ním jistou smlouvu učiniti mohli, laskavě povoliti ráčíte. My pak se toho V. M. rádi odsloužiti chceme. A nemajíce k V. M. na ten čas čím se přikázati, něco ryb pro kuchyni V. M. odesýlajíce, žádáme, že je od nás vděčně přijíti s námi jistou resoluci dáti ráčíte. Datum ve Velvarech 25, dne Octobris 1624.“
     Vavřinec Hanžburský stal se farářem v Praze u sv. Vojtěcha Většího. Zapomenuv se nad věrností Bohu povinnou, prodával jinověrcům lístky zpovědní a když se to na něj proneslo, vržen byl do žaláře a po tuhé pětileté vazbě zbaven byl veřejně hodnosti kněžské a dne 7. dubna 1631 odpraven na náměstí Staroměstském. Tolik ještě chceme doložiti, že byl příbuzným, nejspíše asi vlastním bratrem pana Mikuláše Hanžburského, hejtmana města i panství Slanského, který týž čas účastnil se horlivě reformace katolické ve Slaném. Jménem pana svého hraběte Martinice na Smečně poručil, aby všichni měšťané na den Božího Těla při veřejném průvodu nalézti se dali. Ti, kteří nechtěli uposlechnouti, vsazeni byli do žaláře. Jeden pak z nich Jan Blejsa, přední měštěnín, když ani v žaláři nezmoudřel a nepřestal osvědčovati smýšlení protestantské, vypovězen byl i s manželkou do vyhnanství. Že i z Velvar někteří měšťané odešli do ciziny a setrvali v odporu rozkazu císařskému, o tom svědčí list jakéhosi Jana Záviše vyhnanství do Velvar zaslaný. Datum latinského dopisu toho prosebného nemohli jsme nikde nalézti. Zní pak češtině asi takto: „Milosť Boží a pokoj, který převyšuje všechen smysl, na Bohu skrze Pána našeho Ježíše Krista žádáme . . . Kterak pečlivě odporučil nám Bůh chudé a zvláště pak nebohé vyhnance, písmo sv. na mnohých místech dosvědčuje, jako u Isaiáše proroka (16, 4.) řkoucího: Nechť u tebe pobudou vyhnaní moji! a v kapitole 58, 7. dokládá prorok, že příjemna jest Bohu služba lačnému lámati chleba a chudé vypovězené do domu uváděti. Což až v poslední den osvědčí Soudce živých i mrtvých Ježíš Kristus, že jemu bylo dáno, co poskytlo se dobrého nebohým vyhnancům, řekna: Cizincem jsem byl a přijali jste mne. A proto i my služebníci Boží pro jméno Páně z vlasti vyobcováni byvše, utíkáme se k Vám, dobrotiví a opatrní páni, a jménem a pro lásku mocného Boha a Pána, jehož sluhové jsme všech nejnehodnější, s povinnou pokorou za nějakou křesťanskou podporu na cestu prosíme. Budeme horoucně prositi Boha nejdobrotivějšího, aby za štědrosť tuto odplatil V. O. stonásobně v tomto životě a až vyprší společná doba našeho vyhnanství, aby do vlasti věčné, kdež nestává více ani klateb ani vyhnanství, nýbrž pokoj a svornosť a věčné radosti budoucí, vás přijati ráčil. S tím žijte šťastně a dlouho v Pánu V. laskavé O.! Jak na jevo jde z dokladu přiloženého, jsme počtem čtyři vyhnanci Kristovi, avšak tři jsou již sešli věkem úplně a doma zatím živoříce, na můj návrat i podpory, které tu a tam sbírám a které mezi všechny se rozdělují, donuceni jsou čekati. V. O. nejoddanější Jan Záviš Velvarský spolu s ostatními pro svědectví Ježíše Krista vyhnanými.“
     Jakub Peitus, tuším že farář v Černoušku, byl tedy vyhlédnut za nástupce děkana Vavřince ve Velvarech. Když však příchodu jeho nemohla se dočkati rada městská, učinila dne 25. února 1625 dvoje připsání, a sice Josefu Makariovi, doktoru písem sv. a obojích práv, kanovníku kostela sv. Víta a děkanovi kapitoly Všech Svatých na hradě Pražském, jakož i Kašparu Arseniovi z Radbuzy, děkanovi kapitoly sv. Vítské a officiálovi arcibiskupskému. Prvnímu psala: „Majíce toho jistou zprávu, že byste obzvláštním patronem a zástupcem dvojí poctivosti hodného kněze a mistra Jakuba Peita býti ráčili, V. M. ve vší ponížené uctivosti žádáme, že se k nám a obci naší nakloniti a toho dobrou příčinou býti i o to se přičiniti ráčíte, aby jmenovaný kněz Jakub nám za správce duchovního dán a konfirmován býti mohl.“ List pro pana officiála určený složen byl takto: „Vědouce o tom, že nic podstatnějšího na světě není, než aby jeden každá Pánu Bohu sloužil, jeho nejsvětější slovo ctil, chválil, velebil a spasení své milé duše vyhledával; pročež se vší uctivostí a snažností k V. M. se utíkajíce, prosebně žádáme, že se podle své laskavé milosti k nám nakloniti a vedle své povinnosti sobě svěřené od J. M., nejosvícenějšího knížete a pána p. arcibiskupa Pražského, pána nejmilostivějšího atd., dvojí poctivosti hodného kněze a mistra Jakuba Peita za správce nám uložiti, dosaditi a konfirmovati ráčíte. Nebo toho jistou zprávu máme, že dotčený kněz Jakub Peitus pobožným a hodným knězem k spravování duší lidských jest. . . Odpovědi V. M. uctivě očekávati budeme.“ A také v brzku se jí dočkali.
     Listem arcibiskupa Arnošta z Harrachů vydaným dne 15. března 1625 potvrzen byl Jakub Peitus za děkana chrámu sv. Kateřiny ve Velvarech. O Peitovi sděluje kniha pamětní, že byl muž učený a dobrosrdečný. S pláčem přicházíval k mnohým sousedům a napomínal je i prosil, aby přijali víru katolickou. Často jim předkládal, že je ta věc nemine, ba že svolají velikou pohromu na město, sebe i dítky své, jestliže budou na odpor vůli císařské. Avšak nic naplat. Málo bylo těch, kteří uposlechli otcovského hlasu jeho. R. 1626. dne 9. února povolán byl měštěnín zdejší Sixt Kousek do místa radního, a sice „za příčinou některých řeší od Václava Keška v obci v neděli devítník shromážděné mluvených, totiž, že by pan Jan Galli za purkmistrovství svého leta 1625. minulého, jej (Kouska), když do Mantiny k panu purkrabí hradu Pražského s psaním byl od p. purkmistra a pánů poslán, napomínal, aby J. M. pánu to oznámil, že někteří sousedé zdejší náboženství katolického jsou a někteří ještě býti chtějí. Odpověděl, že toho nic v pravdě není, co jest se od téhož Václava Keška mluvilo, nýbrž to, kdekoli bude mu dále poručeno, témuž Keškovi v uši mluviti a téhož p. Jana Galli z takového zlého domnění osvoboditi, jeho pak Keška pro taková nepravá slova k hanbě přivésti chce.“ Z toho vidno, že Velvarští ještě počátkem r. 1626. nehrubě byli nakloněni náboženství katolickému. Než převrat toho nebyl daleko.
     Hejtman pluku Breunerova, který tak zle hospodařil v Litoměřicích, vydal se odtud se setninou vojínův na cestu do Velvar a ve středu po neděli Oculi, dne 18. března 1626, zavítal do města zdejšího. Obec shromáždivši se u větším počtu, spěchala k veliteli vojska Tomáši Thresserovi do dolejšího hostince a dala promluviti k němu ústy Jiřího Beneše, žádajíc prosebně, „aby vojíny své tu v městě nerozkládal, že beztoho předešle od jiných vojákův nanejvýš zbědováni jsou a mnozí sousedé že by pro svou velikou nemožnosť zloupené statečky své opustiti musili.“ Avšak prosba jejich nebyla vyslyšena. Za malou chvíli objevili se vojíni v bráně Roudnické a obsadili domy. Sousedé nevědouce, čím by je živili, opustili rodné krby a mimo sedmnácte nejstatečnějších uprchli na venek. Zástupcové města obrátili se k panu purkrabí Jiřímu mladšímu z Mitrovic, prosíce snažně, aby zbavil je nemilých hostí, avšak nedosáhli ničeho, leda že bylo poručeno, by stoh žitný pana Bartoloměje Vepřeckého přivezen byl do stodoly jeho, a z něho aby se po částech vojínům rozdělovalo. Mimo to platilo se vojákům po 10 – 12 kr. na stravu denní a důstojníkům mnohem více. Nevděčný tehdáž úřad purkmistrovský zastával Jan Šviha. Městská rada po delší čas jenom soukromí se shromažďovala. Správcem města ustanoven byl Jiří Šídlo.
     Po 17 neděl zůstali vojínové Breunerovští ve Velvarech a připravili obyvatele města toho o poslední sousto chleba. Mnozí sousedé nevidouce jiného zbytí, přijali víru katolickou, někteří pak byli k tomu vojskem donuceni. Když konečně nezvaní hosti z města se vzdálili, obnovena byla prořídlá rada městská panem purkrabím Jiřím mladším Mitrovským z Nemyšle dne 8. srpna 1626. V domě pana Svatoše Záhory sešli se volenci a poněvadž počet jejich „pro nesvornosť v náboženství a jiné příčiny“ byl dosti nepatrný, ustanoveno bylo mimo primasa Jiřího Šídlo toliko 7 konšelův a 6 obecních starších. Děkan Jakub Peitus setrvávaje v úřadě svém, neustál přimlouvati měšťanům, aby všichni do posledního muže vrátili se k poslušenství církve sv. „Vedle napomínání pana děkana našeho,“ psala rada purkrabí Pražskému dne 16. dubna 1627, „ti, jenž ve svatou církev katolickou Římskou povolání a přijati jsou, pominulých svátkův velikonočních jak ke zpovědi tak i k přijímaní velebné svátosti jsou se najíti dali; jiní však začasté dostatečně napomínáni jsou, o čemž dále skrze psaní pan děkan V. M. oznamuje.!
     Při řízení počtu vinného dne 13. ledna 1628 přijel do Velvar a do rady vstoupil „mimo naději pan Jan Kotva, J. M. císařské k reformaci náboženství zřízený komisař“ a později zvolený probošt Litoměřický. Návštěva jeho nesvědčila tak Velvarskýmm, jako spíše podnětu k ní zavdali zběhové jacisi z panství hraběte Martinice Smečenského na Slaném, kteří okusivše přísnosť dědičného pána svého, na pozemcích městských hledali pohostinného přístřeší. Velvarští věru ochotně jim ho poskytly. Když však pan hrabě tím nebyl spokojen a nejen listy výstražné, nýbrž i posly do Velvar neustával posýlati, žádaje toho na nich, aby poddaní jeho nebyli trpěni na statcích cizích, odepsali mu páni městští, jak následuje: „Co se některých zběhlých V. M. zástavných poddaných z města Slaného dotýče, někteří se v okolních vesnicích zdržovali. A my jináče jsme se nedomnívali, nežli že i oni spolu s jinými v náboženství katolickém Římském se srovnávají. Když pak nedávných dnův J. M. pan komisař k nám šťastně přijeti ráčil a oznámil, že mimo naději za příčinou náboženství zběhli, ihned o nich poručeno, kde by se koliv došli, aby jati byli; neb toho celého úmyslu jsme, vůli J. M. císařské jakožto věrní poddaní náležitě konati.“¨
     Děkan Jakub Peitus získav si nemalé zásluhy o obnovu víry katolické ve Velvarech, opustil město počátkem r. 1628. a odebral se za děkana do města Žebráku, kde alespoň nalezl slušnou výživu. Městská rada obrala si za nástupce jeho kněze Abdonia Utinka z Vatova, faráře ve Vraném a prosila pana arcibiskupa Pražského kardinála Harracha za potvrzení jeho latinským listem. Když pak vyplněna byla žádosť jejich, dopsali v úterý po neděli květné novému děkanovi: „Jakož sobě od J. M., nejdůstojnějšího pana kardinála, skrze vyukázanou od nás konfirmací správu duchovní propůjčeno míti ráčíte a teď svátkové slavní, které křesťanům světiti náleží, před rukama jsou, za to my i na místě spolusousedův svých žádáme, že buďto v neděli velikonoční anebo v pondělí, poněvadž založení kostela sv. Jiří u nás jest, k službě Boží najíti se bez odporu dáti ráčíte pro naše odsloužení.“
     Děkan Utinek nespěchal vyhověti přání rady Velvarské, jakožto nového patrona svého, nýbrž žádal, aby páni teprve po svátcích povozy vypravili do Vraného a tak sami urychlili příchod zvoleného a potvrzeného pastýře svého. Tu zase tito otáleli a na domluvu sobě učiněnou takto odvětili: „Toho celého úmyslu jsme byli, vedle zámluvy naší co nejvíce for pro takové dříví a jiné věci vyslati, avšak že někteří na přípověď zapomenuvše, pro zlosť cesty do pondělí sobě odkládali, nyní co jsme tak nejvíce for shledati mohli, vypravujeme a žádáme, že nám to k vině přikládati neráčíte. My na jiném nejsme, než V. M. rádi sloužiti. Datum ve středu po neděli Jubilate 17. maje 1628.“
     Mimo osadu Velvarskou svěřena byla děkanovi Utinkovi správa uprázdněné sousední fary Chržínské. Dříve nežli se jí ujati mohl, bylo mu vyprositi si souhlas patrona její pana hraběte z Kolovrat na Buštěhradě. Jménem děkanovým učinila to sama rada Velvarská prosebným listem v tato slova sestaveným: „Od J. M. osvíceného knížete a pána, p. kardinála a arcibiskupa v království Českém, ctihodný kněz Abdonius Utinek za děkana a duchovního správce nám představený vyukázal konfirmací od J. M. sobě k nám svědčící, v nížto pro snadnější vychování aby způsobem dobrým předešlým na kollaturu V. M. kostela sv. Klementa na Chržíně dosazen býti mohl, se nachází. My vědouce, že správce náš duchovní hoden jest povinnosti té a povolání svého bedliv, služebně k V. M. se přimlouváme, že jemu téže fary Chržínské dopřáti, jej dosaditi a tak naší snažné žádosti milostivě, a to pro slávu Boží a naše odsloužení, povoliti ráčíte.“
     Méně příznivé vysvědčení dali pánové Velvarští knězi Abdoniovi Utinkovi, když počátkem roku následujícího je náhle opustil, nevzav od nich ani obvyklého odpuštění. Psali zajisté dne 4. března r. 1629. panu prelatovi a arcidiakonovi kraje Slanského Bartoloměji Rotlenderovi, jak následuje: „Až posaváde čekali jsme na pana P. komisaře náboženství kraje tohoto, chtíce jemu stížiti, kterak kněz Abdonius Utinek pan děkan náš nám přednášel, že by v městě Plzni patrimonium (otcovské dědictví) vyzdvihnouti a tam se odebrati a ve dvou nedělích navrátiti se mínil. I čekajíce my vždy na jeho navrácení, nikterak jsme se ho nedočkali, až jsme schválně na náklad chudého záduší hledati jej dali, což z příležitého vysvědčení porozuměti ráčíte. Kterýžto dav vše obilíčko vymlátiti, prodal, náklad na ovce, koně, dobře se zrystovav, učinil, až posaváde v sedmi nedělích vyšlých se nevrací. Že pak v domě farním velmi málo zanechal, což inventirovati jsme dali a věřitelové jeho, jichž se mnohem více nad to nachází, dluhu svého užití žádají, schválně V. M. věděti dávajíce, naučení v té věci od V. M. žádáme.“
     Zatím doslechl pan purkmistr a konšelé, že vrátil by se k nim bývalý děkan Jakub Peitus, kdyby lépe nežli před lety vážili si sv. náboženství a hlasatelův jeho. I vypravili rychle posly do Prahy k světícímu biskupovi Šimonu Brosiovi z Horštýna, aby opět mistra Peita děkanem u nich ustanovil. Vyslancové ti nezastihše pana biskupa v Praze, dověděli se u pana officiála arcibiskupova, že určen jest pro Velvary jakýsi P. Alexander, muž prý učený, za jehož přijetí sám pan officiál se přimlouval. Zástupcové rady Velvarské nelibě nesli zprávu tu, trvám proto, že navržený kněz byl řeholníkem a ustanovení jeho bylo by na újmu svobodné volby jejich. Když pak již chystali se na cestu k domovu, přitočil se k nim P. Alexander a mocně to chtěl míti, aby vrátili se vyslancové k panu officiálovi a ihned za konfirmaci jeho žádali. Že mu neučinili po vůli, ba spíše domů pospíšili, snadno si domyslíme. Brzy na to zaslali páni vedle snešení obecního list do města Žebráku, který zněl takto: „Vysoce učenému Mistru, velebně důstojnému knězi Jakubovi Peitovi, děkanu v městě Žebráce, pánu otci nám laskavě příjemnému. Službu, zdraví . . . vzkazujeme. Zpraveni jsme skrze psaní Benešovi od Vás učiněné, že byste se mezi nás zase obrátiti chtíti ráčil, nad čímž nemálo potěšení jsouce věci vyřízení jsme vyslali. Že pak J. M. pan suffragan v městech Pražských až posaváde býti neráčí, k J. M. officiálovi o touž věc vyslaní naši se uchýlili, což z příležité relací vyrozumněti moci ráčíte. My starajíce se všelijak jakožto praví křesťané o spasení duše naší ano i spolusousedův milých duší a nyní jsou správce duchovního zbaveni, V. M. za to synovsky, že se k nám zase obrátiti, nás a lid svěřený k správě duchovní přijíti, na předešlé nedorozumění, (o němž jaké by bylo nevíme) zapomenouti a nás všech v otcovské paměti maje, nač bychom se bezpečiti mohli, že nás zpraviti ráčíte, služebně žádáme a jak my tak i spolusousedé naši V. M. náležitou uctivostí předcházeti slibujeme a neobmeškáme toho tím pilněji, kde náleží, dále vyhledávati. S tím pak . . . Dán ve Velvarech v úterý po neděli Oculi, 20. dne Martii 1629. V. M. v synovské poslušnosti k službě hotovi purkmistr a rada města Velvar.“
     Téhož dne oznámila rada městská, jakožto patron kostelní, osiřelosť děkanského chrámu Páně ve Velvarech urozenému panu Jindřichu Hlaváčovi z Vojenic, správci všech panství nejvyššího pana purkrabí Pražského a přitom znova toužila na nepřítomného kněze Abdonia Utinka. „Když napomínán byl, aby pomalu mlátiti dal, tím vycházel, že na sebe šaty a knihy koupiti chce, až jinému na vychování ničeho nezanechal. My pak starajíce se o to, abychom bez správce církevního nezůstávali, jednali jsme s knězem Jakubem Peitem, který u nás dvě leta byl a od něho jsme skrze psaní zámluvy dosáhli, že na jiném nepozůstává, toliko abychom konfirmaci na osobu jeho dostali.“
     Pan správce přimluvil se u konsistoře za potvrzení nově vyhlednutého děkana Velvarského, takže již o týden později mohla mu dopsati rada jak následuje: „Dle náležitého od nás i na místě obce naší slušného vyhledávaní při J. M. panu officiálovi, abyste k nám za správce církevního a pana děkana při času sv. Jiří prv příštího dosazen býti ráčil, to jsme obdrželi a na osobu V. M. konfirmací dosáhli, což z příležitého listu vyrozuměti ráčíte. My jsouce tím ubezpečeni, na šťastný příjezd V. M. čekati budeme, za to žádajíce, že nám při tomto schválním poselství, kterého času bychom pro V. M. odeslati měli, znáti dáti ráčíte. Přednešené věci při shledání srovnati a V. M. rádi a hotově sloužiti míníme.“
     Ubezpečen by vším dobrým, ba nejlepší, jakož jest láska osadníkův, přízeň úřadův a vážnosť kolátorův, odhodlal se děkan Jakub Peitus opustiti město Žebrák a vrátiti se do Velvar. Kdybychom chtěli si všímati věcí vedlejších a nepatrných, řekli bychom, že děkan Peitus za prvního pobytu zde v městě zapůjčil sousedům něco peněz, které vzdálen jsa, nemohl snadno vyupomínati. Městská rada děkujíc nejvyššímu panu purkrabí, „že skrze milostivou a vzácnou J. M. přímluvu velebného kněze Jakuba Peita za správce církevního dosazena má, aby to Pán Bůh věčnou slávou J. M. odplatiti ráčil, žádala . . . A dle předešlého obyčeje,“ psala do slova, „pár telat a dva páry jehňat zeleného čtvrtku do kuchyně V. M. odesýlaje, že je vděčně přijíti a nás i naši chudou obec ve své milostivé ochraně a paměti zdržeti ráčíte, pokorně prosíme . . . Datum ve středu po neděli květné 1629.“
     Od té doby, co vrátil se děkan Peitus do Velvar, znamenati lze z listin a dopisů rady městské, že upřímně smýšlela o zájmech víry katolické. Primas tehdejší pan Jiří Šídlo, předešel ostatní sousedy dobrým příkladem štědrosti, darovav zlatý kalich mešní ke kostelu sv. Jiří za Pražskou branou. „Kterýžto při témž chrámu k službám církevním potřebován býti nemůže,“ psali radní páni světícímu biskupovi Šimonu Brosiovi z Horštýna, „až prve dle nařízení církve sv. k tomu náležitě zřízen a posvěcen bude. V. M. ve vší pokoře žádáme, že milostivě naříditi ráčíte, aby týž kalich k službě Boží a práci církevní posvěcení dosáhnouti mohl.“ – Ve městě a na pozemcích městských nebyl trpěn žádný jinověrec, jak vidno z vysvědčení, které vydáno bylo Janu Jedličkovi dne 23. května r. 1631. „My purkmistr a rada města Velvar známo činíme tímto listem, že předstoupil před nás do plné rady Josef Cink, měštěnín a radní náš, oznamuje, že by Jan Jedlička, zeť jeho, v městě Horách Kutných u vězení pro nepřijetí náboženství sv. katolického Římského jakož i pro osočení, že by kundšafty straně odporné z tohoto království Českého do cizích zemí donášel, zůstává, nás přitom žádaje, abychom témuž Janovi o tom hodnověrné vysvědčení pod pečetí naší vydali. I majíce v paměti milostivé J. M. císařské nařízení v příčině náboženství katolického, od toho času žádného takového, jenž by J. M. císařské vůli naplniti nechtěl, v městě ano i na gruntech našich až dosaváde trpěti nemíníme a vědouce o tom, že týž Jan Jedlička s námi v náboženství se nesrovnává, pryč jsme jej poslali, kterýž pak na grunty J. M. pana Zbyňka z Kolovrat, slavné paměti, se odstěhoval a tu řemeslem svým poctivě se živil. Než v čem jak osočen byl a co by jinému na překážku bylo, o něm jsme neslyšeli a nevíme.“
     Císař Ferdinand II. potvrdil listem svým ze dne 20. března 1631 všechny privileje a svobody města Velvar, avšak doložil v řečeném majestátu: „Tomu milostivě chtíti ráčíme, aby toto týchž privilegií naše potvrzení . . . na žádného z týchž měšťanův Velvarských, jenž by pravým následovníkem nadepsaného pravého našeho náboženství katolického Římského a poslušným synem církve sv. nebyl, se nevztahovalo.“ O tom, jak přijati byli vyslancové Velvarští u nejvyššího pana purkrabí, když děkovali za potvrzení privilegií, sami takto v radě se pronesli: Potom šli jsme v příčině konfirmací privilegií k panu Silvestrovi, J. M. pána sekretáři, kterýž nám ihned takovou konfirmaci s krabicí odvedl a abychom J. M. pánu poděkovali, napomenul. Ihned jsme se uchýlili do domu J. M. a jsouce u přítomnosti pana Heřmana hraběte Černína připuštěni, pan Mikuláš Kohout na místě obce J. M. pánu děkoval, kdež J. M. ráčil pověděti slova tato: „Díky vděčně přijímám a jistě měl jsem příčinu větší k zahanbení vás nežli k jakému vzdělání od vás sobě danou, že by vám slušně té věci mohl odepříti. Na ten čas mimo sebe to pouštím; jest naděje, že na mé dobrodiní pamatovati budete!“ Proč pak purkrabí Adam z Valdštýna tak rozezlen byl na Velvarské, těžko nám souditi, než to jest zajímavo, že týž Mikuláš Kohout Cerekvický, stav se na sklonku r. 1632. písařem městským, poznámku přičinil ke zprávě uvedené: „Všecko jináče bylo, než ty jsi psal.“
     Nad Čechami stahovala se zatím krutá bouře. R. 1631. učinili protestantští Sasové spolek s králem Švédským proti Císaři Ferdinandovi, vtrhli do Čech a spěchali ku Praze. Cesta vedla je přes Budyň a Velvary. Jakmile dověděli se o tom Pražané od zvědův, které vypravili až do Turska, svolali radu a rokovali vůči blížícímu se nepříteli. Poslali též listy prosebné císaři do Vídně, žádajíce za pomoc vojanskou a nemeškali dovolávati se příchodu generála císařského vojska v Čechách, jménem Baltazara Marada, který tentokráte dlel v Táboře. Generál slibuje v brzku vydatnou pomoc, psal jim dne 13. listopadu, že s oddílem vojska přitrhne k Praze a ostatní lid svůj obrátí k městu Slanému, Velvarům, do Mělníka a jiných míst blíže nepřítele, „neboť již s pomocí Pána Boha,“ tak dokládal „mám dostatečnou pomoc netoliko k odpíraní, ale také k vyhnání jeho ven ze země.“ Než bylo již pozdě. Druhého dne přitáhli Sasové na Bílou Horu a za nedlouho do Prahy byli vpuštěni.
     Spolu s vojskem nepřátelským a pod záštitou jeho vraceli se vypovězení jinověrci do vlasti a osazovali se na dřívějších statcích svých. I vyobcovaní predikanti vyčkali příhodné chvíle a vcházeli do úřadův jim prve odňatých. Z Velvar docela vypuzen byl katolický děkan Jakub Peitus a protestantský kazatel Jiří Manzelius Sezemský uhostil se na děkanství. Pan purkmistr a páni nechtěli jej sice přijati a uznati za duchovního pastýře svého proto, že věděli, kterak těžce bude se jim z toho zodpovídati, avšak nevidouce jiného vyhnutí, ztrpěli jej při kostele sv. Kateřiny. Za to pak prokazovali mu málo úslužnosti, že trpce v listu svém do nich si stěžoval. Zajímavý list ten uložili jsme v Dodatku č. 13.
     Dne 25. května 1632 přitrhl Albrecht z Valdštýna, postaven byl opět v čelo vojska císařského, ke Praze a přinutil Sasíky, aby se vzdali a složíce zbraň, téhož dne i s vůdcem Vilsdorfem z města se vyklidili. Po té dobyl vévoda císařský ostatních měst na nepřátelích a predikanty Pražské vsaditi dal vedle poručení kardinála Harracha do vězení na radnici Staroměstské. Tamtéž uvězněn byl i administrátor obnovené konsistoře pod obojí mistr Samuel Martinius. Než po krátkém čase bylo nařízeno, aby kolem 50 pastorův spolu se ženami jejich a dítkami pod záštitou vojska z Prahy a z Čech se vystěhovalo. První den urazili dvě míle cesty a přišli do Velvar, druhého dne došli do nedalekých Doksan nad Ohří. Že pak byla tu ještě posádka vojska Saského, opustili jízdní vojáci vyhnance a vrátili se do Prahy. Týž čas, ne-li již dříve, vzdálil se v tichosti z Velvar služebník evangelia a tří svátostí Kristových Jiří Manzelius Sezemský a rada městská doslechši, kde se zdržuje pravý děkan jejich Jakub Peitus, poslala mu list, který byl složen v tato slova: „V jakých divných časech a terminech spolu se sousedy svými až posaváde zůstáváme, není V. M. nepovědomo; však nad tím se těšíme, že větší díl týchž neřestí s pomocí Boží jsme snesli a abychom v lepším pokoji pod dědičnou vrchností svou Pánu Bohu sloužiti mohli, toho sobě žádáme. I přijavše vzkázaní, ano i o dobrém zdraví V. M. slyšíce, rádi Vám toho přejeme a žádáme, že dle pořádné povinnosti na sebe vložené k nám se zase k ujetí správy církevní uchýliti a poněvadž netoliko koní ani vozův dostatečných u nás není, abychom je V. M. poslati mohli, že landkočího užíti stížiti sobě neráčíte. A my to budoucně V. M. rádi zaplatiti a synovsky Vám posluhovati připovídáme. Pán Bůh rač dáti naše shledání šťastné! Datum 10. Junii 1632.“
     Děkan Peitus vydal se tedy na cestu, aby po třetí nastoupil duchovní úřad svůj při kostele sv. Kateřiny. Nesmíme se tomu diviti, bylyť doby tehdejší příliš pohnuté, nežli aby pastýřové setrvati mohli po delší čas při stádcích svých. Po násilné smrti Valdštýnově vpadli opět Sasové po boku vojska Švédského do Čech r. 1634. a pustošili vlasť naši způsobem nelidským. Vůdcem jejich byl pověstný generál Banér, který zkaziv cestou několik měst, až ke Praze se přiblížil. Než tenkráte nepřálo mu štěstí válečné, nýbrž po krátkém pobytu v zemi zatlačeno bylo vojsko jeho císařským vůdcem Kolloredem až za hranice. Císař Ferdinand II. uzavřel mít s nepřátely svými dne 30. května 1635 a tím vrátil se na několik let kýžený pokoj zemi České.
     I ve Velvarech bylo na ten čas ticho a klidno. Děkan Jakub Peitus nehodlaje tu složiti kosti své, odstěhoval se r. 1636. dne 22. října na děkanství Mělnické a po třech letech dostal se na Nové město Pražské. Mezi tím, co tu v městě děkana nebylo, chtěl mocí vetříti se na děkanství a do kostela sv. Kateřiny kněz Jan Akvila, někdejší duchovní správce v Náchodě, byl však od obého odmrštěn. Pan purkmistr a konšelé dorozuměli se totiž s knězem Janem Cervem (Jelen), farářem Račiněveským, že u nich převzal úřad duchovního pastýře. V radě městské, která shromáždila se dne 6. července 1637, jednalo se o tom, „co by se vychování kněze Jana Cerva od sv. Havla prv příštího dotýkalo. Na tom se snesli pánové, aby ještě dříve, nežli by co předsevzato bylo, při šťastném shledání se s ním pan Jan Galli, Mikuláš Kohout a Jan Beneš jemu nedostatek domácí přednesouce, na něm úmysl jeho vyzvěděli a budoucně zase relací panu purkmistru a pánům učinili.“ Nový pan děkan neukvapil se ani v počátcích přílišnou povolností a zaslal psaní radě městské, v němž žádal, „aby k budoucímu sv. Havlu a dále až do sv. jiří 1638 pro vychování jemu mohlo přidáno býti (k tomu, co se mu nabízelo) čtyři strychy žita, strych pšenice, strych ječmene, věrtel hrachu a věrtel soli. Proti čemuž má jemu ústně odpověď dána býti, že se na předešlé podání věrtel pšenice a věrtel soli přidává.“
     Na podzim r. 1637. přistěhoval se Jan Cervus do Velvar a přednesl v radě městské, „že žádá pomoci v příčině od J. M. pana kardinála na něho uložené kontribuce z fary městské 6 zl. a z Chržínské 3 zl., aby mohl v domácí věci těmi 6 zl. zastoupen, dále pak na svůj deputát věcmi viktuálními jako i ostatním dílem koledy o obce spokojen býti. Nařízeno, aby jemu tolar (sic) ku pomoci darován byl z důchodu obecního. Co se pak koledy dotýče, aby měl strpení, až by některý peníz za ryby z rybníku Bratkovického utržen byl, že chtějí jej rádi spokojiti.“ Usnešení to nesvědčí o veliké štědrosti tehdejších otců města k duchovnímu správci jejich. Byli zajisté zvykli dlužiti se spíše u předešlého děkana, nežli aby mu v čem přispívali ku pomoci. Že výrok náš na pravdu spoléhá, snadno lze dovoditi. V radě městské přednášeno bylo dne 23. března 1637 shromážděným pánům, „co vyslaní k panu mistrovi Jakubu Peitovi, děkanovi Mělnickému, u něho vyřídili. Předně, že dluh od obce jemu povinný dále čekati i úrok posečkati chce. Po druhé, že za obec tuto se přimluviti zakázal u pana Floria o půjčku na zkoupení semen jarních 100 zl., též také na zprávku a utvrzení střech na faře 10 kop zapůjčení.“ A jinde opět čteme, že jim děkan Mělnický značnou částku zapůjčených peněz zcela prominul.
     Mezi osadníky svými čítal ještě děkan Jan Cervus několik jinověrcův. Vrátili se tuším s vojskem Švédským z vyhnanství do vlasti a usadili u rodných krbů svých. Rada městská nesměla je dlouho při obci ztrpěti. „Strany bílé várky Pavla Němčanského bylo dne 12. dubna 1638 od pana purkmistra a pánův nařízeno, aby jemu várka ta puštěna nebyla, až se manželka jeho v náboženství katolickém s jinými srovná a přípověď, kterou za úřadu purkmistrovského pana Tobiáše Štěpána učinila, skutečně vykoná.“ Dne 7. června téhož leta byla v radě „od pana purkmistra toho času Adama Vernera na místě pana děkana zdejšího pánův relací učiněna, co se týče osob některých, jež k náboženství sv. katolickému až posaváde přistoupiti nechtějí, jako jmenovitě Zuzana Žábová, Bartoloměj Vepřecký a Vavřinec Paulinus; z nichž ona do cizí země fedrunk ze statku svého každoročně přijímala, druzí pak dva při obci této že na škodu a újmu města zůstávají. I ohlásil pánům konšelům, pokudž by to od nich opatřeno a jí Zuzaně Žábové fedrunky zastaveny nebyly, aby z toho něco horšího nepošlo. Z uvážení pánův na tom zavříno, aby na konec jí Zuzaně Žábové od tohoto času fedrunk zastaven byl. . . Co se pak týče Bartoloměje Vepřeckého a Vavřince Paulina, skrze pana rychtáře městského a Jana Beneše strany přistoupení a obrácení se k sv. katolickému náboženství měli dostatečně napomenuti býti, a to do jistého času, v němž Jan Beneš a pan rychtář k nim vysláni byvše, relací učinili, že z nich žádného doma nenašli, než příčinu a lhůtu manželkám oznámili, kteréžto že se zakázaly manželům svým to přednésti na tu naději, že obci této na škodu nebudou.“
     Po smrti Adama z Valdštýna vyvolil si císař Ferdinand III. pana Jaroslava Bořitu z Martinic za nejvyššího purkrabí (1638 – 1649), který nastoupiv úřad svůj, obnovil dne 15. listopadu městskou radu ve Velvarech, když byl dříve dne 26. září povolal k sobě některé osoby radní a přijal od nich ujištění a slib věrnosti, poslušnosti a poddanosti. Při obnově konšelův ustanoveni byli tři měšťané „k dohlédaní, aby den nedělní a sváteční náležitě se světil a o nich do kostela se chodilo.“
     Za vlády císaře Ferdinanda III. (1637 – 1657) navštívili Švédové nejednou město Velvary a vyplenili a zkazili je tak, že pukalo srdce obyvatel jeho lítostí nad pohromou města druhdy tak kvetoucího. Listy prosebném, které posýlala rada Velvarská po roce 1640. vzdáleným příznivcům svým rodu panského i městského, líčí nám vrchovatou míru neštěstí, v kterém ocitli se měšťané. „Známo činíme, kterak pominulého léta 1639. dne 30. měsíce Octobris z dopuštění Božího v obci naší škoda a záhuba znamenitá se stala tak, že nejen více než tři díly města od lidu nepřátelského jest vypáleno, sousedé k žebrotě přivedeni, mnozí skrze tyranské s nimi nakládaní o zdraví přišli, jiní touž neřestí, jiní z hladu najedše se masa koňského i kočičího, z tohoto světa dříve času donuceně vykročili, avšak pro ukrutnosť vojanskou je pohřbiti nebezpečno bylo, nicméně když se některých psi, některých kočky najedly a čas noční k pohřbu drobet pokojnější byl, teprve k pohřbu svému přišli. A k tomu ke všemu čtyři kostely jsou vyplundrovány, oltáře zloupeny, věci zádušní na konec pobrány, okna vytlučena, olova s pruty vytahována, varhany vyloupeny tak, že ani nejmenší trubičky v nich nezůstalo, zvonův s cymbály dvanácte roztlučeno a s hodinami odvezeno, věžky na kostelích, v nichž zvonce bývaly, posekány a dolů sházeny tak, že dotčení kostelové nyní zohaveni a pusti zůstávají a my bez správce církevního a bez služeb Božích býti musíme. I jistě kamenné srdce býti by musilo, kteréž by na řečenou záhubu jak obce naší tak dotčených záduší patříc, od pláče zdržeti by se mohlo. My starajíce se všelijak, abychom nyní aspoň jedno z těch záduší vyzdvihnouti, jiným sousedům v pobožnosti a šlechetném obcování zase rovni býti mohli, v nouzi své k V. M. prosebně se utíkáme, že pro odplatu Pána Boha všemohoucího vzhlédnouce na nedostatek obce naší i také důležitou a pilnou týchž záduší potřebu, jeden každý z milosti a podle své dobré vůle ze skutkův milosrdných k vyzdvižení týchž záduší nám almužny svaté uděliti ráčíte a udělíte.“
     Po půl letě vrátili se Švédové opět do Velvar dne 30. dubna 1640 a sebrali, co tu ještě zbývalo. Čtyři vojínové vystoupili na střechu kostela sv. Jiří za Pražskou branou, posekali věžku bílým plechem pobitou a ulomili mosaznou makovici i se zlaceným křížem. Obé pak sebou odnesli a prodali prý za Bruskou branou u Prahy za půl třetí kopy grošů Míš. Té doby opustil děkan Jan Cervus Velvary. Zdali později do města se vrátil aneb kdo po něm až do r. 1650. byl správcem kostela zdejšího, o tom ani přes pilné dotazy a pátraní jistoty nemohli jsme nabýti. Roku 1649. konal tu občas služby Boží kněz Vavřinec Ludvík Hoffman ze Slaného, jak souditi lze z listu jeho dne 3. června t. r. do Velvar zaslaného, kterým doporučoval radě městské poctivého a moudrého muže Daniela Janského, souseda města Domažlic, ke školní správě a zaopatření kůru ve Velvarech.
     Vůdce vojska Švédského Banér složil kosti své v zemi Brunšvické a odporučil vojsku za nástupce známého vůdce Torstensona, který na jaře r. 1643. Čechy navštíviti si předsevzal. Naproti němu sešikovalo se vojsko císařské u Hradce Králové. Jeden oddíl jeho blíže se ke hranicím Saským přišel do Velvar, obloupil město v pondělí den sv. Apolleny, 9. února, vyhnal z něho celé stádo dobytka a do ležení je odvedl. Hrůzy válečné neměly konce. Ačkoliv nepřátelé opět a opět byli poraženi a zahnáni, vrátili se znovu r. 1647. a 1648. a teprve když ujednán byl mír Vestfalský, vytratili se ze země.
     Aby paměti naše byly úplny, jest nám tuto ještě několik slov přičiniti. Při obnově městské rady dne 8. srpna 1626 oznámili vyslancové Pražští pánům Velvarským, že nejvyšší hofmistr Adam z Valdštýna na Hrádku hodlá tu v městě zakoupiti obecní dům, tak zvaný šenkhaus, vedle Roudnické brány. Smlouvou ze dne 16. listop. byl mu tedy prodán a královské majestáty a knihy městské, které té doby v šenkhausu se ochraňovaly, přenešeny byly do domu Mitisovského. – V radě městské dne 3. října 1631 shromážděné „čteno bylo psaní od pánův hejtmanův krajských v příčině té, že jeden každý v kraji tomto má se k manství přiznati a jaké ceny jest vedle dobrého svědomí udati. Ve Velvarech na žádosť hejtmanův pan Jan Galli a Mikuláš Kohout k vyřízení těch věcí na pomoc dáni jsou. I vyhledalo se, že bylo manství Malovarské koupeno za 515 kop grošů a v téže ceně r. 1565. a 1620. shledáno bylo.“ Nemožno nám ovšem udati, co se tu míní slovem „manství Malovarské,“ zdali poplužní dvůr i s příslušenstvím, jejž bratří Kopáčové prodali r. 1550. obci Velvarské, či tvrz Malovarská, dvůr Pasnický a celá ves, jak r. 1546. zapsáno bylo zboží to Velvarským. Alespoň cena tržní ani tu ani tam se neshoduje s výrokem městských ohledatelův. Ježto však později r. 1651. činili vyslancové Velvarští přísahu věrnosti a poddanosti manské toliko na dvůr poplužní i s poplužím v Malovarech, domníváme se, že i před 20 lety pouze dvůr Kopáčovský pokládán byl za léno hradu Pražského.
     Na podzim r. 1637. jednala rada zdejší s urozeným panem Janem Burianem Podybníkem z Perenské hory, hejtmanem kláštera sv. Jiří na hradě Pražském, o prodeji dvoru Ješínského. I zůstalo se na tom, aby dvůr ten se vším příslušenstvím kromě dědin Karlovských ke dvoru Nábinskému již dříve připojených prodán byl nejméně za 1500 kop grošů Míš. Když pak zmírnili požadavek svůj o 300 kop, stala se mezi oběma stranama celá a dokonalá smlouva trhová a dvůr Ješínský vložen byl o rok později panu hejtmanovi do desk zemským. Co se týče pozemkův ke dvoru Ješínskému hledících, učiněn byl dne 15. května 1637 výchoz na ně z města a shledalo se, že se skládají z 15 kusův dědin, celkem 45 kop a 42 záhonův čili 274 strychův a 7 kusů luk. Dědiny ležely většinou u Voslochova, u Božích muk, k Hobšovicům a vedle silnice Slanské. Louky pak prostíraly se na Mráčnici nad mostkem, u potoka, mei Hobšovskými, na Okopané a jinde.

Velvary po 30leté válce za panování císaře Ferdinanda III. a Leopolda I.
(1648 – 1705.)

     Když pominuly hrůzy válečné a nastaly doby pokojnější, okřívalo ponenáhlu i město Velvary z pohrom, které za předešlých let je byly stíhaly. R. 1594. bylo ve Velvarech 115 lidí osedlých (a tolikéž domů) a z nich podle tehdejšího snešení sněmovního vypraveno bylo 15 osob do války Turecké. Nad to, když čítali se poddaní města zdejšího, bylo jich r. 1610. vyhledáno celkem 20 osob osedlých. Kolik zbylo z těchto otců rodin po válce 30leté, nelze nám určitě udati, tolik je jisto, že alespoň o dobrou polovinu počet jejich se ztenčil. Před válkou pokládány byly Velvary za město královské. Tak napsal o něm Paprocký v Diadochu r. 1602. vydaném: „Jest to město královské a za královské podnes se uznává. Ještě r. 1592. a 1597. obnoven byl úřad Velvarský po výslovném rozkazu královském.“ Po válce se opět na to zapomínalo a nejvyšší pan purkrabí Bernard Ignát hrabě z Martinic (1651 – 1685) obnovoval radu městskou podřízeným svým úřadníkem. Domy v městě i dvory venkovské byly vypáleny, obyvatelé ochuzeni a přece ukládaly se jim nové a značné daně na uhražení útrat válečných. Do Čech přišli mnozí cizincové, obzvláště z Němec a že i ve Velvarech se osazovali, o tom svědčí nově se tu vyskytující jména a příjmení rodinná. Nicméně působil blahodárně obnovený řád a vrátivší se pokoj do země na další vývoj města.
     Děkanem zdejším ustanoven byl dne 21. září 1650 Matěj Stanislav Hejtman, kaplan u sv. Jiří na hradě Pražském. Znamenav za krátko, že se děje úřadu jeho jakési příkoří, pozbýval vší lásky k osadě své a žádal prázden býti hodnosti na něj vložené. Jakého druhu bylo protivenství mu činěné, dovídáme se z listu jeho, který poslal do rady městské dne 26. února 1651. Nejprve stěžuje si v něm na „mládence, kterýž i školu drží a zvonictví zastává,“ že v kostele neslušně a pohoršlivě se chová a ve vzpouře čím dále tím více se rozmáhá. Dále touží na úřady městské, že chtějí, „aby kůr literátský panem purkmistrem a městem se řídil a tak z poslušnosti děkana jej vytahují. I doložil: „Vida, že já dle povolání svého zde ve Velvarech prospívati nemohu, když se mně mocí ukrytou a tajnou odpírá toto děkanství, opakuji, že se do Prahy obrátiti míním, jestliže nebude mi dovoleno, abych mohl míti pacholíka, kterého bych chtěl, jestliže páni zvoníka neopatří a dále i školu i kůr mně mocně říditi nedají. Žádám V. Slovutnosť purkmistrovskou, že mně dá-li Pán Bůh ve středu příští za mé duchovní zde mezi vámi zasloužení skoro pololetní povoz do Prahy dáte a vzkazuji, že se skutečně od vás vystěhovati míním.“
     Slov těch zalekla se rada městská a psala konsistoři do Prahy jak následuje: „V. M. ve vší poslušnosti a se srdečnou lítostí oznamujeme, že dvojí poctivosti hodný kněz Matěj Stanislav Hejtman, pan děkan náš, ze samých příčin, jakž teď z příležících J. D. psaných zpráv milostivě porozuměti ráčíte, od nás pryč se odebrati a nás těchto kajících časech, v nichžto všichni pokání svaté činiti a velebnou svátost oltářní dle nařízení církve sv. katolické přijímati hotovi jsme, opustiti míní. Jsouce my velmi těžce nad tím v naší ochuzelosti pohnuti a nevidouce s dobrým svědomím, aby J. D. jaké nejmenší protivenství a odpornosť od kohokoliv díti se měly, jakož kdyby co takového uznáno a od J. M. na koho žalováno bylo, dle povinností našich trestati a J. D. všecky a všelijaké dle starobylých zvyklostí a způsobů děkanské důchody jak z města ano i vesnic, ztrativše tím nešťastným pálením registra děkanská, v plnosti obce, jakž nejvíc vyptáno býti mohlo, pod povinností se vyptavše, odváděti jsme předstírali. Že pak na nás neobyčejného sčítání dědin a lidé poddaných a k té osádce náležejících míti a na nich to, co leta 1022. nařízeno bylo a v kronice České od Václava Hájka sepsané položeno jest, žádati a chtíti ráčí i poněvadž tíž gruntové všickni spáleni, větším dílem bez lidí osedlých zůstávají a pozůstalí, co od starodávna odvozováno bylo, také dávati se uvolují, nám na ně více uvésti možné není: v kterýchžto příčinách V. nejvyšší D., že to při témž dvojí poctivosti hodném panu děkanu našem, pokudž by déle u nás zůstávati chtíti neráčil, aby až do času sv. Jiří, až bychom jiného správce církevního nalézti mohli, s námi pracovati a v těchto slavných kajících časech služby Boží u nás vykonávati sobě neobtěžoval, milostivě pro odplatu Boží naříditi ráčíte, ve vší pokoře prosíme a s tím V. D. v ochranu Boží, sebe k milostivému opatrování duchovnímu V. M. poroučíme. – Dán v městě Velvarech 2. března leta 1651.“
     Děkan Matěj Hejtman setrval ještě nějaký čas ve Velvarech. Přesvědčiv se o tom že konsistoř neschvaluje počínaní jeho oproti panu purkmistru a radě a není náchylna odpomoci steskům jeho, žaloval na obec zdejší při nejvyšším panu purkarbí Bernardu Ignátovi hraběti z Martinic na Smečně. Dne 2. srpna r. 1651. vysláni byli do Velvar P. Adam Kravařský S. J. a Jan Krocín z Drahobejle, rada soudu purkrabského, aby vyšetřili spor děkanův se zástupci městskými. Když pak pan děkan, jak paměti městské tvrdí, ničeho neprovedl, dáno mu bylo téhož dne po vykonané komisi odpuštění od pánův a on odebral se do Litoměřic k J. M. panu Šleinicovi, tuším k témuž Maximiliánovi ze Šleinicův, který r. 1656. stal se z probošta kollegiátní kapitoly prvním biskupem nově utvořené diecése Litoměřické. Za děkana do Velvar ustanoven byl kněz Baltazar Ošenský , člen řádu kazatelského a bývalý farář na Záhoří. Arcibiskup Arnošt z Harrachův potvrdil volbu jeho dne 11. května 1652.
     Dříve nežli obnovena byla po válce 30leté rada městská, vysláni byli do Prahy Jiří Kerner a Bohuslav Javorovský, spoluradní Velvarští a přiznali se dne 3. února 1651 před úřadníky dvorskými, majíce sebou mocný list od purkmistra, konšelův i vší obce, že učinili přísahu věrnosti a poddanosti manské císaři Ferdinandovi III. a Rudolfovi Tychonovi Hansnebu Tenknaglovi z Kampu na Sádově a Lhoticích, hejtmanu hradu Pražského, na dvůr poplužní v Malovarech s poplužím, dědinami, lukami i se vším příslušenstvím a od téhož hejtmana přijali léno s vůlí pana Krištofa Ferdinanda Popela z Lobkovic, nejvyššího sudí dvorského a hejtmana všech lén v království Českém. Přijetí léna toho zapsáno bylo téhož dne v kvaternu zápisném červeném desk dvorských na stránce 307.
     Jak již prvé řečeno, obnoviti dal Bernard Ignát hrabě z Martinic radu Velvarskou r. 1651. toliko radou soudu purkrabského Janem Hartmanem Krištofem Krocínem z Drahobejle a o rok později dne 5. března Svatošem Hozianem z Mehrensdorfu, hejtmanem statků purkrabských. Primasem ustanoven byl Fabián Libertýn, konšelův přidáno mu pouze sedm a starších obecních nebylo více nežli čtyři. Za to vyvoleni byli tři měšťané za výběrčí posudného, dva kostelníci, dva dozorcové návštěvy chrámu Páně. Mistr Jan Jiří Galli stal se městským písařem a Jiřík Cink rychtářem. „Po obnovení a dosazení osob od pánů vyslaných přednešeno, aby nad tím, že skrze osoby jejich obnova se stala, žádný se nezastavoval, nebo v tom J. Excellencí více k nynější obce zašlosti nežli k dřívějším časům prohlédati ráčí. Avšak když Pán Bůh městu tomuto z labyrintu, v němž až posaváde zůstává, pomoci ráčí a obec ve svém stavu a způsobu předešlém postavena bude, že taková obnova podle předešlých a chvalitebných příkladův konána býti má.“
     Již po delší čas pomýšleli na to pánové Velvarští, aby výsady a svobody jejich městské, které naposled r. 1631. potvrzeny byly císařem Ferdinandem II., opět novým majestátem královským byly uznány a obnoveny. Sotva že se dověděl o tom nejvyšší purkrabí, oznámil jim skrze hejtmana svého, že sice jest ochoten přimluviti se za obnovu výsad jejich, avšak dříve, nežli se to stane, aby ztvrdili mu pečetí městskou, „že vyhledávaná konfirmací privilejí nemá býti na újmu berní a platův do důchodu nejvyššího purkrabství vycházejících.“ I odpověděli pánové Velvarští listem nejvyššímu purkrabí: „Pro žádnou jinou příčinu potvrzení to nevyhledáváme, nežli aby městu spálenému a na nejvýš spustošenému aspoň tudy spomoženo, lidmi zase osazováno a v dřívější způsob přivedeno býti mohlo; ale abychom berní a platův, které od starodávna J. M. nejvyšším pánům purkrabím odvozovány bývaly, a kterými povinni jsme, zniknouti chtěli, na to až posaváde nemyslíme. Co se posudného dotýče, poněvadž to od málo některých let z té příčiny jest vyzdviženo, že platové do důchodu nejvyššího purkrabství Pražského pro nevypravitelnou naši chudobu z úplna se nescházely, a k milostivému V. hraběcí Excell. samému zalíbení dále za panování V. Excell. na nedoplacené schodky poslušně od nás odvozovati se bude: V. hraběcí Excell. v nejhlubší pokoře prosíme, aby jmenované od nás dobrovolně podvolené posudného odvozování k žádné újmě privilejím našim nebylo a na časy budoucí se nevztahovalo, nýbrž milostivě prohlédaje na zašlosť a ruinu města, že nás v milostivé paměti míti a aby od J. M. císařské a královské privileje k naší ponížené prosbě potvrzeny býti mohli, za nás milostivě přimlouvati se ráčíte.“
     K prosebnému listu svému přiložila rada Velvarská zvláštní revers ze dne 29. září r. 1652. pečetí městskou ztvrzený, kterým dokládal se purkmistr a konšelé, že potvrzení výsad a svobod jejich nebude na újmu stálých berní a daní do úřadu nejvyššího purkrabství odvozovaných. I slibovalo se reversem dále, že posudné hodlají páni platiti až do smrti pana Bernarda Ignáta hraběte z Martinic. Na to vysláni byli do Prahy konšel Šimon Němčanský a písař městský, aby celou záležitosť tu šťastně vyřídili. Než nastojte, druhého dne přinešen byl list vyslancův Velvarských z Prahy a jím oznamovalo se panu purkmistrovi, že nejvyšší purkrabí není spokojen s reversem, nýbrž chce, aby z Velvar, jakož i z jiných měst královských, odvozovala se vždy a pravidelně berně pivní a vinná. Nezbývalo nic jiného než ustoupiti vůli nejvyššího purkrabí. Rada rozhodla se v ten rozum dne 2. října a připojila prosbu, aby alespoň na tři leta osvobozeno bylo město kontribuce. Sepsán byl nový revers a když došel schválení p. Bernarda Ignáta z Martinic, potvrzeny byly svobody a výsady města Velvar majestátem císaře Ferdinanda III. dne 15. listopadu r. 1652. V listu tom opsán a obnoven byl majestát krále Vladislava II. z r. 1497., majestáty císaře Rudolfa II. z r. 1593. a 1607., list císaře Matyáše z r. 16912. a konečně majestát Ferdinanda II. z r. 1631. a ke konci doloženo: „Avšak tomu také milostivě chtíti ráčíme, aby toto naše jejich Velvarských privilegií potvrzení jak regalům našim tak i jednomu každému na jeho právu a spravedlnosti, nicméně i bez újmy a ztenčení důchodů purkrabských bylo.“
     Děkan P. Baltazar Ošenský, který od r. 1652. obstarával duchovní potřeby osadníků Velvarských, vyšel dne 30. března 1655. maje služby Boží v Nábině konati, na cestu obecní tak zvanou Umrlčí. Ač zdráv jsa dům opustil, raněn byl na cestě té mrtvicí a ochromen po celé levé straně těla. Ihned byla mu poskytnuta pomoc a aby dříve ozdravěl, dopraven byl do Prahy, kdež v klášteře Dominikánském u Sv. Maří Magdaleny na Malé straně dostalo se mu pečlivého ošetřování. Zatím ustanoven byl administrátorem děkanství P. Vincenc de Vasaule, taktéž kněz řádu sv. Dominika v Praze. Pan děkan Ošenský, nemoha k zdraví přijíti, odvezen byl do bývalé osady své Záhořské u Písku.
     Velvarští napomenuti byvše panem Václavem Vykročilem z Bílenberku, děkanem a vikářem Slanským, listem jeho ze dne 18. února 1656, postarali se o resignaci P. Ošenského a vyhledli si za nástupce jeho P. Jana Františka Šnurovského, křižovníka s červenou hvězdou a na ten čas faráře v Týnci nad Labem. P. Šnurovský byv o tom listem rady zdejší zpraven, přislíbil, že hodnosť tu přijme. Než za několik dní jinak se rozmyslil. Dne 14. dubna 1656 psal Velvarským, že osadníci jeho, dověděvše se o vyjednávaní jeho s radou zdejší, „s mnohou prosbou, pokornou žádostí a takořka úpěním a pláčem též vzácných pánův s přímluvami mnohými k němu přicházeli a aby ještě u nich na další čas zůstal, poníženě žádali a též jistou summu peněz pro lepší vychování mu dáti se zakázali. Nemoha tedy,“ praví dále, „jejich slušné žádosti oslyšeti, tímto psaním V. O. věděti dávám, aby mohli milí pánové o jiného správce aneb děkana se postarali a mně na ten čas laskavě odpustili.“ I odporoučel jim dobrého, pobožného, tichého kněze Jana Zikmunda Zajíčka, rodem z Heřmanova Městce, pro kteréhožto „jen toliko s kočárkem přijeti bylo by zapotřebí.“
     Zároveň s listem P. Šnurovského došel do Velvar přípis starších a konšelův městečka Týnce nad Labem „v příčině důstojně velebného a dvojí poctivosti hodného kněze Jana Františka Šnurovského, pana patera jejich milého.“ Listem tím oznamovali řečení pisatelé, „že to objednali při duchovním otci svém, aby u nich na delší čas zůstával a otcem jejich a věrným pastýřem byl,“ a prosili, aby pánové Velvarští je i faráře jejich omluvena míti ráčili. Zatím však potvrzen byl listem kardinála Harracha ze dne 15. dubna téhož roku kněz P. Šnurovský za děkana Velvarského a poručeno mu, aby dozor měl na chrám a školu zdejší, „by v nich ničeho se nečetlo, neučilo, nezpívalo a nemodlilo, leč co v pravdě je katolického.“ Nový děkan dopsal opět Velvarským dne 20. dubna a stěžoval si, „že až posaváde žádné správy ani podrobného určení od J. O. nedostal, jaké by případnosti buď desátkové anebo letníky ve Velvarech byly a jak mnoho by se všeho tam scházeti mohlo. I tvrdil dále, že v Týnci má desátkův více než 150 korcův obilí a k tomu že se mu přidává plat peněžitý a bečka soli, jen aby setrval ve své farnosti. Mimo to zabraňuje prý mu pan hejtman Pardubský, aby neodcházel z kraje, ve kterémž již málem 20 let působí, zvláště když do konce neví, k čemu by měl ve Velvarech přistoupiti.
     Jak z předchozích řádků vidno, vzpěčoval se farář Týnecký i potom, když již za děkana byl ztvrzen, do Velvar zavítati. Byltě přes příliš příjmův svých pamětliv a obával se, aby hmotné postavení své si nepohoršil. Ještě jednou psal radě Velvarské dne 27. dubna 1656, jak následuje: „Vašich Opatrností žádosť neustálou, jakož též J. M. nejvyššího pana purkrabí Pražského přímluvu, mého pak pana bratra nutkání, u V. O. za děkana abych byl, výborně poznávám. Však to sami pánové uznati mohou, quid juvat titulus, si non adsit vitulus, že by také žádný jha na mne vloženého nésti nemohl, jedině já samotný, neboť jednou ruce přiloživ k pluhu, bylo by veta se ohlížeti. Jakož že též má milá vrchnosť, z lepšího místa do horšího abych se dáti měl, veleti neráčí, tak se domnívám; čehož i J. M. pan officiál, když jsem u něho byl, dotknouti se ráčil . . . Pročež V. O. duchověn žádám, že mne v tom vymluvena míti, jiného pak pana děkana sobě způsobilého oblíbiti ráčí, neboť tomu výborně rozumím, že bych tam k tak mnohu nepřistoupil, co bych tu opustiti musil.“ Nicméně zavítal P. Jan František Šnurovský do Velvar a přesvědčiv se, že příjmy děkanské nebudou tak skrovny, jak se zprvu domníval, uvázal se v úřad svůj při chrámu Páně sv. Kateřiny a zastával jej neméně než osm let.
     Císař Ferdinand III. korunovati dal syna svého Leopolda dne 14. září 1656 na království České. V dubnu roku následujícího zemřel císař a vlády ujal se Leopold I. (1657 – 1705). Rada městská ve Velvarech každoročně v měsíci lednu byvši obnovována, čítala ještě r. 1656. toliko osm konšelův, později však skládala se pravidelně ze 12 konšelův a 6 radních či starších obecních. Primasem byl v letech 1655 – 1659 Šimon Němčanský. Rokem posledně jmenovaným počínajíc voleni bývali rychtářové měští dva, starší a mladší. Leta 1656. „koupil urozený pan Adam Hřaň z Harrasu dvůr Šlechtovský ve vsi Bučině s pustou krčmou od Zikmunda Rábovnického, měštěnína Litoměřického, za 300 zl. Rýnských, kterýžto dvůr r. 1651. od visitační komise za dva osedlé byl položen a knihami zámku Mělnického manskými se řídil. Pan Hřaň dal si však nejprve dvůr a potom i krčmu vyzdvihnouti a tam mnoho dobytka chovati poručil.“ Podotýkáme, že řečený vladyka Jan Adam Hřaň z Harasova na Červeném Hrádku, J. M. císařské rada a komoří, milostí panovníkovou povýšen byl za hraběte a zemřel r. 1681. Hejtman statkův jeho jménem Oldřich Müller jal se stavěti při krčmě Bučinské nové stavení, a to na pozemku obecním města Velvar, bera ke stavbě kámen ze skály městské. Rada dověděvši se o tom, vyslala tam v květnu r. 1665. dvě osoby ze středu svého, Jiřího Kernera a Tomáše Richtra, kteří domluvou svou pohnuli pana hejtmana, že od stavby nového stavení upustil.
     Panování císaře Leopolda v říši Německé bylo stěžováno řadou neustálých válek s Francouzi a Švédy, kteří napadali ze dvou stran seslabené Německo. Když r. 1660. učiněno bylo příměří v městě Gdansku úmluvami Olivskými a zjednán pokoj mezi korunou Švédskou a mocnostmi, které války účastny byly, nařízeno bylo místodržícími královskými v Čechách, aby konaly se po celé zemi slavné služby Boží dne 11. července téhož roku. Ve Velvarech shromáždilo se toho dne záhy z rána množství lidu domácího i přespolního a bralo se ve hlučném processí z chrámu sv. Kateřiny do kostela sv. Jiří za Pražsku branou. Děkan Šnurovský rekonciloval pak spustošený a od Švédských vojínů vyloupený chrám sv. Jiří. Když církevní obřady ukončeny byly, hnul se průvod nazpět do kostela děkanského a tu za zvuků hudby a dunění střelných ran zpívalo se slavné „Tebe Bože chválíme“. Na památku velikolepé slavnosti té dali pánové Velvarští ulíti tři zvony. Největší z nich vážící 9 centnýřův a 35 liber poručen byl do ochrany sv. Josefa pěstouna Páně, který na sněmu zemském r. 1654. vyvolen byl patronem království Českého a strážcem pokoje. Druhý zvon vážil 2 centnýře a 49 liber, třetí pak centnýř a 37 liber. Tento posvěcen byl k poctivosti sv. Jiří, onen požehnán na jméno Všech Svatých. Na slití jich poslala se do Prahy Mikulášovi Levovi, J. M. císařské hotoviteli děl, zvonovina porouchaného zvonu sv. Ondřeje, který slit byl r. 1496. pro chrám Všech Svatých v Malovarech a vážil málem 7 centnýřův. Mimo to opraveny byly varhany na velké kruchtě p. Pavlem Rosolem, měštěnínem Nového města Pražského. O dvě leta později přelit byl malý zvonec při kostele sv. Kateřiny a při svěcení, které konal Benediktinský opat a později biskup Králové-Hradecký Matouš Ferdinand Sobek z Bílenberku, dáno mu jméno Jan.
     Pohromy živelné bývaly častými hostmi města a okolí Velvarského. R. 1607. snesly se tu třikráte kroupy a způsobily nevýslovnou škodu na polích, zahradách, štěpnicích, chmelnicích a vinicích. Jindy zase strhala povodeň hráze rybníka Vazku u Nového mlýna, vypudila z něho množství (120 kop) kaprův a odnesla je do Malovarského a Velkého rybníka, ba i dále až k Vepřku, jako stalo se to o sv. Medardu r. 1627. a opět r. 1655., kdy dne 14. února všechny hráze rybníků v Bratkovicích i u města byly zkaženy, mlýny stály ve vodě a rozvodněná řeka vcházela branou Roudnickou do města. Největší pohromu utrpěly Velvary často se opakujícími požáry, které zvláště r. 1663. ohrožovaly a ničily majetek měšťanův. Toho roku hořelo v městě a okolních vesnicích neméně nežli desetkráte. Ohněm zasaženy byly nejlepší domy, děkanství a celé předměstí Slanské. Nejvyšší pan purkrabí doslýchaje o škodách ohněm způsobených, prominul městu dne 18. července polovici berně pivní a vinné na zbudování nového domu obecního. Mezitím zatýkány byly osoby paličstvím podezřelé, stará žena Anna Marie Volfínová, kterou za čarodějku uznali, byla zároveň s jakýmsi Polákem dne 27. července v Praze k smrti odsouzena a upálena.
     Děkan P. Jan Šnurovský upadl brzy v nemilosť pánů Velvarských. Podnět k tomu zavdán byl tím, že maje sobě odevzdány fary v Chržíně a Vepřku, zanedbával kostel děkanský a toliko třetí neděli konal služby Boží ve Velvarech. A i tu velmi zřídka o dnech svátečních měl kázaní, nýbrž raději odjížděl na hody do okolních farností. Rada městská nemohla tím býti spokojena a vyslala k němu zástupce své, aby děkana prosili, vykonávati služby Boží horlivěji a častěji, aneb alespoň postarati se o kaplana, kterému měl ze stálého platu svého 2 zl. týdně popustiti. Pan děkan horšil se nemálo a od té chvíle znepřátelil se s otci města. Když dne 7. května r. 1663. fara vyhořela a nebyla ihned opravena, stěžoval si příkře na nelásku jejich a dal jednou v neděli kostel zavříti, řka, dokud nevystaví se mu obydlí, že nebude osadníkům v kostele přisluhovati. Dne 27. července učiněna byla tedy smlouva o obnovení pohořelého děkanství a stavba svěřena Lukáši Kalivodovi. Pan děkan však špatně častoval dělníky při stavbě zaměstnané a když k práci se nescházeli, poručil zvoniti na poplach. Do kostela sv. Jiří skládal své obilí z polí a pánům, kteří mu po vůli nebyli, nejednou vzkazoval, kterak nestojí o službu jejich a přitom mnohými nečestnými názvy je vyznamenával.
     Není divu, že celé město rozhořčeno bylo počínáním děkana Šnurovského. Počátkem měsíce listopadu bylo u přítomnosti děkana Slanského, pana primasa M. Jana Jiřího Galli (1660 – 1677) a některých konšelův přísné vyšetřování stezků z obou stran činěných. Pánové smířili se sice s duchovním správcem svým, avšak když i potom pokoj zjednán býti nemohl, přednesli záležitosť svou nejvyššímu panu purkrabí Bernardu Ignátovi z Martinic, který poručil, aby postarali se o jiného děkana. Ihned sepsány byly v radě „příčiny, pro které děkanu Šnurovskému od příštího sv. Jiří 1664 odpuštění, to jest propuštění, se dává.“ Obsah jejich z velké části svrchu jsme vyčerpali a podali. Za nástupce jeho vyvolen byl Jakub Arnošt Karásek, farář Perucký, jemuž dne 7. dubna zaslána byla zpráva o volbě té. Když však prokázal se jí v Praze u arcibiskupského kancléře, dostalo se mu za odpověď, že bude vypravena do Velvar zvláštní komise, aby zkoumala, proč děkan Šnurovský má ustoupiti z Velvar. Za arcibiskupského vyslance obrán byl pan děkan Budyňský. Výsledek komise nebyl na prospěch ani Šnurovskému ani zvolenému nástupci jeho Karáskovi. Onen byl s úřadu svého sňat, tomuto však nedostalo se schválení církevní vrchnosti. Děkanem jmenován byl Šebestian František Prášek, farář ve Pcherách. Kardinál arcibiskup Arnošt potvrdil volbu jeho listem ze dne 18. července r. 1664.
     Když neblahé spory mezi děkanem a kollátory kostelními byly uloženy, „magistrát zdejší pováživ to, kterak v jiných městech pobožnosť katolicko-křesťanská velmi se rozmáhá, aby město toto v horlivosti nejposlednější nebylo, dožádali se P. Alexia, na ten čas rektora koleje piaristův ve Slaném, poněvadž na kapitolu do Říma se strojí jeti, aby přivezl sebou odpustkovou bullu pro zdejší město. Kterýžto P. Alexius vše šťastně vyřídil a od J. Sv. papežské Alexandra VII. odpustky ze dne 11. května 1665 obdržel na ten způsob, kdoby tu neděli po Nanebevzetí Panny Marie kostel sv. Kateřiny navštivil, za svornosť knížat křesťanských, vyplenění kacířstva a povýšení církve sv. nábožně se modlil a po zpovědi velebnou svátosť přijímal, že plnomocných odpustkův má dosáhnouti. Kteréžto milosti po 7 letech byly zase listem dne 7. června 1673 v Římě daným od papeže Klementa X. potvrzeny a sem P. Františkem Nieborem, knězem řádu sv. Františka, přineseny.“
     Po té obraceli pánové Velvarští zřetel svůj na opravu chrámu Páně sv. Jiří. Posud ještě od pobytu Švédského vojska v městě nebyla věžka na kostele obnovena a že po 30 let zatékalo na klenbu stropu, ukázala se v něm trhlina, ba zdálo se, že stěny kostela se rozestupují. Mimo to zůstávala i okna chrámová beze skla a spojovacích železných tyčí tak, že kostel uvnitř i vně byl pustý na pohled. Konečně r. 1667. dne 11. července učiněna byla smlouva s mistrem zednickým Bartolomějem Pristýnem, měštěnínem Slanským, kterou uvolil se svázati stěny chrámu mohutnými kleštěmi a opraviti celou budovu prací zednickou. I odměněn byl za namáhaní své 80 zl. a 30 kr., kdežto železné tyče koupila obec za 96 zl. O tři leta později pořízena byla nová okna panem Jindřichem Hájkem, měštěnínem Nového města Pražského, za 131 zl., ke kterémužto nákladu dílem přispěli jednotliví cechové, jak o tom ještě níže zmínka se stane. Naposledy r. 1671. postavena byla na kostele sv. Jiří nová věžka plechem pobitá „Pánu Bohu předně ke cti a chvále blahoslavené Rodičce Boží a sv. Jiří.“ Kříž na ni zakoupen byl v Brandýse a celé dílo zhotoveno bylo Janem Žádným, obyvatelem Slanským a Janem Fuchsem, obytným Velvarským. Do báně věžní uložily se některé vyňatky z písem sv., modlitby zaříkavací a žehnací spolu se seznamem osob radních, v jichž čele stál toho roku pan purkmistr Václav Pšanský a primas Jan Jiří Galli. Z Prahy objednané zvony pro chrám sv. Jiří došly teprv r. 1672. Větší z nich sluje Jan a váží 98 liber, menšímu dáno při svěcení jméno Tomáš a váží pouze 52 liber. Poprvé zvonilo se jimi o nešporách v sobotu dne 16. dubna téhož roku.
     Chvalitebná snaha tehdejších osob radních a i měšťanův, zvelebovati chrám sv. Jirský a vůbec starati se o to, aby život náboženský byl osvěžen, získala Velvarům dobročinného příznivce, jako byl urozený pan Matyáš Ondřej Hartmann z Klarštýna na Budeničkách, Šlapanicích a Palči. Již r. 1672., když stavěla se pobořená věž nad branou Roudnickou ve Velvarech, daroval pan Hartmann něco stavebního kamene na opravu její. O rok později postaviti dal týž pán, jsa hejmanem kraje Slanského, při silnici vedoucí z Budeniček do Zlonic sloup ozdobený umělým obrazem sv. Isidora a když měl býti církevně požehnán, pozval k slavnosti té mimo jiná města též i zástupce obce zdejší. Obřadné svěcení vykonal dne 7. května r. 1673. kanovník sv. Vítský a pozdější světící biskup Jan Dlouhoveský de Longavilla, kterýž u přítomnosti nesčetného množství poutníkův tu v poli pěkné kázaní učinil a na konec celou zásobu knížek o životě sv. Isidora účastníkům věnoval. Od té doby putovalo se z Velvar každoročně ke sloupu a do kostelíka sv. Isidora u Budeniček, který pan Ondřej Hartmann z Klarštýna r. 1680. dal svým nákladem zbudovati. Poutníci zdejší sešli se tam s věřícími všech okolních i dosti vzdálených osad a spojili modlitby své na vyprošení hojného deště. Obyčejně pak zastihla je prška v širém poli, když vraceli se k domovu. Pan hejtman Slanský odměňuje lásku jejich k dílu zbožné své mysli, dovolil jim, jako učinil to kdysi pan Jan starší Hrobčický, aby lámali kámen ve skále Jarpické na opravu a ozdobu veřejných budov Velvarských. „Pročež aby J. M. pána památka vzácná tolikéž i zde se skvěla, poznamenáno jest, co kamene v téže skále nalámáno. Předně ulomen kámen na vyrytí obrazu nejsvětější Matky Boží Boleslavské, který postaven jest r. 1674. na domě radním. Dále vyhlédnuty byly schody k velkému oltáři a dva kameny i stupně k menším oltářům, též veřeje do kaple sv. Kateřiny. Kámen a stupně k většímu oltáři u sv. Jiří a veřeje jedny pro budoucí potřebu. Kámen hlavního oltáře i stupně jeho při kostele Všech Svatých a konečně (r. 1692.) veřeje ke dveřím chrámovým sv. Barbory v Nábině.“
     Děkan Šebestian Prášek byl dosti horlivým pastýřem duchovním, avšak slabostí prost nebyl. Proslýchalo se, že půjčuje peníze na úroky, že rád kupčí a prodává na újmu chudých sousedův. V chlévě měl více než 40 kusův hovězího dobytka a kolik drobného skotu, nedalo se tak snadno spočítati. Mimo to horšili se mnozí tím, že by leckdys na kázaní uváděl zejména některého z pánů sousedův. Osadníci trvám byli by mnoho mlčky přehlédli, kdyby nedověděl se o tom vikář Slanský, jménem Jiří Vojtěch Bláha. Počátkem r. 1675. ztratila se na děkanství značná částka peněz. Aby pachatel snadněji mohl býti nalezen, poslal pan děkan k hadači ve městě, tázat se o radu. Tak alespoň mluvilo se v městě a soused Jan Hromada neváhal pochlubiti se novinou ve Zlonicích před panem farářem. Brzy doneslo se to až do Slaného a vikář Bláha psal dne 4. února panu purkmistrovi, že si snažně žádá, „aby od vzácného úřadu Velvarského odeslala se mu pravdivá zpráva, kde ten hadač nebo hadačka zůstává, aby také věděl, kde je hledati že i v jeho pokladě veliká krádež se stala.“ Pan vikář z počátku žertoval. Když však rada Velvarská udala hadače Jana Setana, oznámil vikář celou záležitosť panu arcibiskupovi Matouši Sobkovi z Bílenberka (1669 – 1673) a po vůli jeho přísně ji vyšetřoval dne 7. března 1675. Přitom zaslechl některé stesky na děkana Práška a přislíbil pánům Velvarským, že se o to postará, „aby věc ta napravena byla a děkanství ne krámem kupeckým, ratejnou a chlévem dobytčím aneb ovčínem bylo, nýbrž domem pokoje a čistoty.“ I praví dále v listu svém ze dne 13. března: „V pravdě se divím, poněvadž tomu tak a páni kollátorové jsou a patroni chudého záduší, že o újmu jeho patrnou se neopřeli, abych dříve to byl věděl. Hřbitov v městě dávno mohl býti zavřený. Psal jsem o tom panu děkanovi a napomínal kolikráte. Prve odpověděl, že žádných prostředků nemají, že nemohou spravovati; potom že kdyby chtěli, prostředky by měli a že napomínáni byli; posléze pak, že již základy pro obehnání zdi hřbitova jsou vybrány a hřbitov že bude opraven. Snad za slámu a droby po tolik let od záduší brané pan děkan sám náklad povede.“ Abychom lépe rozuměli slovům vikářovým, nutno podotknouti, že hřbitov kolem chrámu sv. Kateřiny, kde pochovávala se tenkráte mrtvá těla, byl nedostatečně ohražen a sesypával se do ulice. Pan děkan zdráhal se na opravu jeho něčím přispěti, ačkoliv „bral slámu a droby od trojího záduší“ a neplatil jich nikdy a „na paření tak mnoha dobytka“ mnohem více paliva žádal, nežli činili to předchůdcové jeho. Zavedené vyšetřování nesvědčilo prospěchu děkana Práška a proto vzdal se po roce úřadu a odstěhoval se do Prahy. Na podzim r.1676. ustanoven byl administrátorem děkanství P. Matěj Alexius Duchek, kněz řádu křižovnického s červenou hvězdou a zůstal tu až do r. 1678. Za děkana obrali si pánové Jana Augustina Drahnovského, kanovníka kollegiátní kapitoly u sv. Petra a Pavla na Vyšehadě a dne 5. března let posléze jmenovaného prosili arcibiskupskou konsistoř v Praze za jeho potvrzení. Když pak vyhověla konsistoř žádosti jejich, přistěhoval se pan kanovník a nový děkan do Velvar a byl správcem osady zdejší za dvě leta. R. 1680. sřekl se hodnosti té a na místo jeho povolán byl kněz Matěj Maximilán Josef Jodl. Narodil se pak Jodl ve Šlapanicích či, jak jinde čteme, v Poštovicích dne 7. prosince 1650. Kněžské prvotiny své slavil r. 1674. o svátek sv. Víta v Budeničkách. Potom ustanoven byl kaplanem v Plzni a úřad ten zastával po 6 let, až potvrzen byv dne 14. listopadu 1680 za děkana do Velvar arcibiskupem Pražským slavné paměti Janem Bedřichem hrabětem z Valdštýna (1676 – 1694), přistěhoval se sem v 30. výroční den věku svého dne 7. prosince 1680.
     Slovutný a učený primas M. Jan Jiří Galli zemřel v letě r. 1677. Závětí svou ustanovil za dědičku dceru Kateřinu, poroučeje jí, aby dohotoviti dala oltář v chrámu Páně sv. Jiří, kterýž svým nákladem postavil a na blízku něhož tělesná schránka jeho uložena k dočasnému odpočinku. Ačkoli vdova po primasovi jménem Dorota spokojila se vůlí manžela svého, kladli jí odpor synové její z prvního manželství Samuel a Václav Podolští z Podolí, měšťané Starého města Pražského. Vyhlásivše matku za nerozumnou a bláznivou, žádali pana presidenta královské apelační komory, aby dán jí byl curator ad litem, který by se postaral o zrušení závěti primasovy. Paní Dorota toužila zase listem ze dne 5. září 1678 na hrabivosť synů svých u téhož pana presidenta a prosila za potvrzení závěti manželovy, „aby milá duše jeho tím dříve kýženého potěšení užíti a pobožný jeho odkaz ke cti a slávě Boží učiněný vyplněn býti mohl.“ Že i magistrát Velvarský podporoval žádosť její, nalezla tuším milostivého slechu v Praze, aby poslední vůle pana Jana Jiřího Galli rušena nebyla. Nástupcem jeho v hospodářském úřadu městském stal se pak pan Jiří Kerner (1678 – 1689).
     Ves Kamenice u Velvar patřila na sklonu XVII. století panu Janu Oldřichovi z Kleblsberku, šlechtici Tyrolskému, který byv přijat r. 1660. za obyvatele království Českého, povýšen byl později do stavu svobodných pánův. Pan Jan Oldřich byl mimo to pánem na Tribivlicích, Dobronicích a Proseči. Za doby jeho nevěděli poddaní Kameničtí, ke kterému kostelu patří a kdežto jedni chodili na služby Boží do Velvar, volili druzí raději chrám sv. Klementa na Chržíně. Pan Jan Oldřich dověděv se o tom a dav si ukázati smlouvy Mikuláše Pětipeského z r. 1580. a 1585., potvrdil listem svým ze dne 25. dubna r. 1683., že chce jako i předchůdcové jeho a dřívější držitelé zboží Kamenického spolu se všemi poddanými zůstati přivtělen kostelním duchovenstvím ke chrámu sv. Kateřiny ve Velvarech.
     O něco dříve jednal ose o podobném předmětu, zdali totiž právem přináleží obyvatele vesnice Černuce k záduší sv. Panny Barbory v Nábině, čili nic. Podnět k tomu zavdán byl již před lety sporem o pole farní u můstku Černuckého, kterého podnes děkanové zdejší užívají. Abychom snáze porozuměli průběhu jednání, nutno tu prve několik slov předeslati. Dědina Černucká honosí se týmž jménem, jako někdy je měla osada Turská u Prahy, která tu a tam Velkou Černucí se zove. První zmínka o Černuci u Velvar děje se v první polovici XIV. století. R. 1336. stala se totiž změna statků mezi králem Českým Janem Lucemburským a klášterem Doksanským, při čemž Černuce byvši dříve majetkem královským, připadla k Doksanům. O podacím kostelním není v listině královské ani slova, jakož by zajisté tak důležitá okolnosť nebyla pominuta mlčením, kdyby tentokráte stávalo nějakého kostelíku v Černuci. Naopak dosvědčují psané paměti zdejší, že ves Černuce náležela nepřetržitě k záduší Nábinskému i tenkráte, když k Buštěhradu zastavena byla. R. 1613. bylo osedlých hospodářů v Černuci celkem 28. Počet jejich se ztenčil, poněvadž během 70 let přivtěleny byly pozemky 17 statkův ke dvoru, jejž sobě tu vrchnosť zříditi dala. Na zrušených statcích měli děkanové Velvarští, jakožto správcové kostela sv. Barbory v Nábině, 29 železných krav a aby příjmy jejich zkráceny nebyly, daroval držitel rychty Černucké pole, které mu v dědictví připadlo, na věčné časy duchovním pastýřům zdejším. Za to však povinni byli děkanové odváděti ročně 2 strychy rozličného obilí do důchodu kláštera Doksanského.
     Nemile překvapen byl pan purkmistr a konšelé, když r. 1665. dne 26. července došel je list probošta Doksanského Cyrilla Hofmanna († 1669), ve kterém dotazoval se, „jakým právem pole při Černuci ležícího se ujali a je osíti dali,“ řka, že užitky jeho zapovídati ráčí, dokudž nebude zpraven vývodní odpovědí. Nemeškajíce odvětili pánové takto: „S nemalým podivem nám přichází, že na nás dopisovati ráčíte, jako bychom kus pole při vsi Černuci na gruntech kláštera V. M. ležící osíti dali, v čemž V. M. nepravdivá zpráva dána jest. Nicméně aby z omylu sešlo, k tomu se známe, že jsme pole, které před mnohými lety a přes paměť lidskou k děkanství našemu od jednoho z rychty Černucké, když jemu v dědictví připadlo a odkázáno bylo, k ruce nynějšímu panu děkanovi našemu osíti dali. Poněvadž pak z něho osepu toliko 2 strychy, každého obilí po 2 věrtelích počítajíc, do kláštera každoročně odvozovati se má a tím všichni V. M. předkové svaté paměti páni proboštové Doksanští spokojeni bývali, jsme té důvěrné naděje, že ten povinný osep, ani za svou práci páni děkanové naši ze vsi Černuce dosti skrovný desátek mají, kterýž každoročně se odvozovati bude, milostivě přijíti poručiti ráčíte. Dán v městě Velvarech dne 29. července leta 1665.“ Pan probošt přečetl list, vzkázati dal pisatelům, že toho roku mohou vzíti užitky z pole, o něž spor se rozpřádal, že však očekává i důkazy, zda tvrzení listem vyjadřené spočívá na pravdě. O 2 dni později jel městem hejtman statků proboštských a pan primas neobmeškal mu představiti Jiřího Kernera a Tomáše Richtra, který dosvědčil ústně i písemně, kterak pole u Černuce připadlo děkanům. Pan hejtman přislíbil, že záležitosť přednese proboštovi a přimluví se, aby v jejich prospěch byla vyřízena. Slibu svému dostál věrně a spor na delší dobu byl uklízen.
     Nástupcem probošta Doksanského Cyrilla stal se Štěpán Kilmann (1669 – 1678). Chtěje rozšířiti farní osadu při chrámu Kmeťnoveském, jehož patronem byl, zasazoval se vší mocí o to, aby odloučil osadu Černuckou od záduší sv. Barbory v Nábině a přivtělil ji ke kostelu sv. Václava v Kmeťnovsi. Počínání jeho opřela se rozhodně rada Velvarská. Odesýlajíc opětný list r. 1674., dokazovala panu proboštovi zcela jasně, že ves Černucká nikdy nepřináležela ke Kmeťnovsi. Důvody v něm obsažené položili jsem již svrchu a nezbývá než něco málo dodati. Pánové tvrdili mimo jiné: V registrech záduší Nábinského 1597 – 1660 lze se dočísti, že poddaní Černučtí stavěli se k počtům záduší toho a po vůli pánů proboštů platili z krav. Některé věci kostela Nábinského uloženy bývaly v Černuci s vědomím pana preláta Doksanského. Probošt Zikmund Kohel skoupiti dal r. 1606. jisté peníze gruntovní ve prospěch kostela sv. Barbory. Nikoli z potřeby aneb že kostel Kmeťnoveský zkažen byl, jak pan prelát ve spise svém dokládá, stavěli se Černučtí k počtům Nábinským, nýbrž i tehdáž se dostavili, když kněz Stanislav a Abdon Utinek na faře Kmeťnoveské skutečně byli.
     Spor o kostelní příslušnosť obce Černucké, jehož průběh nehodláme líčiti, vedl se až do r. 1685. Toho leta za probošta Dominika Gürnta (1679 – 1689) rozhodl jej arcibiskup Jan Bedřich v ten rozum, poněvadž pan prelát Doksanský nedokázal dostatečně, jakož žádá toho právo, že Černuce přináležela někdy duchovenstvím ke kostelu Kmeťnoveskému, zůstane ves ta spojena a přivtělena, pokud se týče duchovní zprávy a práv farářských, ke chrámu sv. Barbory v Nábině. Rozsudek arcibiskupův vydán byl dne 13. února 1685. Probošt Dominik poddal se ač nerad a učinil zvláštní smlouvu s obcí Velvarskou, jakožto patronem kostela Nábinského. Na místo bývalých 53 železných krav odváděti se bude poplatek roční toliko ze 23 krav a sice z každé 21 kr., kdežto vše ostatní se ruší, poněvadž přemnohé statky zanikly a příslušenství jejich jinam se obrátilo. Obec Velvarská odpustí poddaným Černuckým nedoplatky v částce 300 kop Míš. a v náhradu za ně obdrží od pana preláta hotových 50 zl. Rýnských. Pole u Černuce užívati bude děkan Jodl doživotně, odváděje z něho ročně 2 strychy obilí klášteru Doksanskému. Zdali schválena byla smlouva tato obci zdejší a záduší Nábinskému nehrubě příznivá, nelze nám udati, poněvadž na opisu její ani dáta ani podpisu jsme nenalezli.
     Paměti města Velvar za primátorství pana Jiřího Kernera nevykazují mnoho zajímavých podrobností. R. 1681. dne 13. května strhl se veliký příval nad městem, rozbouřená říčka odnesla klenutou studánku u Slanské brány, oba mostky na nynějším Nábřeží byly odplaveny, stromy na břehu i v zahrádkách vyvráceny a zdi po té straně města valně porouchány. O devět dní později udeřil hrom do věže při kostele sv. Kateřeiny, popálil chlapce hlásníkova a vniknuv až do presbytéře, něco málo tu škody způsobil. Téhož leta usnesli se po návrhu primasově páni konšelé na tom, aby založena byla mše sv. a konala se oběť její každoročně na úmysl slavného magistrátu.
     Děkanský chrám ozdoben byl té doby kazatelnou nově vystavenou a pobočním oltářem sv. Tří Králův. Nápis na oné při obnově její r. 1858. zhotovený hlásá: „Tato kazatelna vystavena jest nákladem slovutného muže pana Jana Škody, spoluradního města Velvar r. 1686. dne 14. srpna a dokonána i s pozlacováním dle poslední vůle jeho od pozůstalých dědicův, paní Ludmily manželky a panen Kateřiny a Anny, dcer jeho, leta 1691. dne 10. července. Jehožto tělo pod ní pochováno († r. 1687.) blahoslaveného z mrtvých vstání očekává.“ Oltář sv. Tří králův po pravé ruce, jak se vešlo do lodi chrámové pobočními dveřmi, vystaven byl nákladem primasa Jiřího Kernera. Nedlouho potom, když skonal zde v městě pan Jan Joachim hrabě Slavata na Chlumci a Jindřichově Hradci, nejvyšší hofmistr v království Českém, vraceje se do Prahy z lázní Teplických, rozdělil se se světem dne 17. června r. 1689. hospodář města pan Kerner a uložen byl druhého dne do hrobu v chrámě sv. Kateřiny před oltářem sv. Tří Králův.
     Po smrti jeho obnovena byla rada Velvarská na rozkaz nejvyššího pana purkrabí Pražského Adolfa Vratislava hraběte ze Šternberka (1685 – 1703) a při obnově její dne 6. července 1689 zvolen primasem města pan Jan Augustin Klouzal, muž učený, rozšafný a moudrý. Za hospodářské správy jeho zvýšily se důchody obecní, mnoho nových staveb bylo podniknuto, neméně oprav dokonáno, slovem město očividně se zvelebovalo, tak že počátkem XVIII. století zaskvělo se podobou novou mnohem slíčnější nežli mělo ji kdy od války 30leté. Pan primas postaral se r. 1691. o to, aby zahrada obecní u předního mlýna, která úplně byla spustla, znovu štěpy a stromy švestkovými se osázela. Práci tu podnikl zahradník Ondřej Fiala a užíval za vzorné obstarání zahrady po tři leta bezplatně, později odváděl se z užitku její slušný plat do důchodu městského. Roku následujícího vystavena byla cihelna blíže Podhorního mlýna. Hlíny cihelné nalezlo se s dostatek na břehu Červeného potoka. Pan Klouzal pokoušel se nalézti ložisko vápenného kamene v okolí města a proto dal kopati pod Radovičem, za Bučinou, k Uhám a i jinde. Než ačkoliv nemohla se nalézti vydatná žíla téhož kamene, předc odkryty byly lomy opukové tak, že toho roku postaráno bylo o zásobu staviva na opravu děkanského chrámu Páně, věže, krypty i jiných staveb obecních. Napotom štípena byla vinice městská u Podhorního mlýna a osázena dobrou révou.
     Co se staveb dotýče, obnoven byl r. 1694. dům radní a vedle něho obecní. V tomto zdělány byly nové zdi při kolně, pokryty střechou a určeny za skladiště krytých povozův a prken tržních. V sladovně zřízeny byly dvě světnice a kuchyně, průčelí její do Pražské ulice slušně se vyzdobilo a prkenným štítem přikrylo. V Bratkovicích obnoven byl pustý mlýn nákladem obecním. Práce svěřena mlynáři Jiřímu Šnellerovi a odměněna částkou peněz a bezplatným užívaním opraveného mlýna po čtvrť leta. R. 1696. dne 6. dubna počalo se stavěti na obecním domě či lépe řečeno hostinci při bráně Roudnické. Základní kameny položil pan primas Klouzal, purkmistr Václav Kerner a dozorce stavby Jindřich Fiči. Stavělo pak se dvě leta péčí stavitele Pavla Bajera, měštěnína a soudce Starého města Pražského. Mimo háky, prýzy, cihly a dlaždice, které dovážely se z cihelny u Podhorního mlna a kromě vápna vynaložilo se na stavbu více nežli 3000 hotových peněz zlatých. Dům byl přizpůsoben k přijetí vzácných hostí i knížecích, neboť, jak pamětní kniha dokládá, tak důkladný dům hostinský sotva té doby nalezal se v kraji Slanském.
     V radě městské bylo r. 1692. ustanoveno, aby opraviti se dal chátrající kostel sv. Kateřiny. Nejprvé obrácen byl zřetel k nevkusnému krovu chrámovému. Trámy dřevěné vazby, které přesahovaly severní a jižní zdi, byly odstraněny a kostel u samé střechy obvrouben umělou římsou. Přední strana chrámu nad hlavním vchodem dovršila se kamenným štítem. Nato zkoumati dal stavitel Pavel Bajer základy chrámu a vedle potřeby poručil je opraviti. Krypta pod presbytéřem se šesti sklípky byla obnovena a vydlážděna, zevnější ohrada kruchty malbami a hlavicemi okrášlena, celý kostel vyčištěn a vybílen. Mimo to opravena byla věž při kostele a zvláštní péče věnovala se oné části její, kde orloj stával. Poněvadž však pro nedostatek důchodův práce ponenáhlu pokračovala, dokončena byla teprve po dvou letech vzornou péčí primasa Jana Augustina Klouzala, a dozorců stavby Jiřího staršího Fiči, Stanislava Richtra a Daniele Pšanského, toho času osob radních. Pan děkan Jodl vyprosil si již r. 1690. dne 20. máje povolení od konsistoře, aby mohl do děkanského kostela postaviti oltář k poctivosti sv. Judy Tadeáše, jehož vroucím ctitelem byl a když oprava chrámu se dokonala, umístil jej po straně evangelní hlavního oltáře. Mimo to zhotoviti dal plechový obraz na kruchtu, jenž po jedné straně znázorňoval neposkvrněnou Rodičku Boží Pannu Marii a po druhé straně ozdoben byl obrazem patronky chrámové sv. Kateřiny. Získav tak štědrostí dobrodincův některou částku peněz, mnohé jiné a pěkné věci pro kostel způsobil a opatřil.
    Po té starali se pánové Velvarští o zvelebení ostatních chrámů filiálních. R. 1694. omalován byl větší oltář v kostele Všech Svatých na předměstí Slanském. Práci tu podnikl měšťan a malíř zdejší František Tobiáš za správy a dozoru úřadníkův záduší Václava Cedrycha a Tomáše Záhory, městského rychtáře. Děkan Jodl slitovav se nad opuštěným a spustlým kostelíkem sv. Barbory v Nábině, přimlouval se za opravu jeho. Konsistoř arcibiskupská dovolila listem ze dne 19. dubna 1695, aby starožitný chrám ten o 6 stop do délky byl rozšířen. Zednické dílo svěřeno bylo Dominiku Špinetovi, měštěnínu Novostrašeckému, který dal strhnouti starý štít kostelní, rozšířil délku budovy o celou polovinu, okna zvětšil i rozmnožil a vyčištěný kostelík úpravnou římsou ozdobil. Věžku nad kostelem zhotovil dovedný a zasloužilý tesař zdejší jménem Petr Vlk, děle se o práci tu se Šimonem Žádným, pokrývačem ze Slaného.
     Prve nežli zmíníme se o slavném vysvěcení obnovených chrámův, nebude od místa dotknouti se několika slovy návštěvy nejvyššího pana purkrabí Pražského Adolfa Vratislava hraběte ze Šternberku. Jako někdy pan Vilém z Rožmberka zavítal do města zdejšího dne 5. listopadu 1590, spěchaje z Prahy do Roudnice, a Adam ze Šternberka, druhý nástupce jeho v úřadě purkrabském, prchaje ze země v čas zimního krále Bedřicha, zastavil se ve Velvarech, tak přibyl sem i svrchu řečený Adolf Vratislav ze Šternberka dne 5. června 1699. Ubíraje se totiž na svatbu syna svého Damiána s hraběnkou Josefou z Trautmannsdorfu v Litoměřicích, oznámil časně příchod do města zdejšího a přál si, aby poctivě byl přijat. Za tou příčinou sjelo se do Velvar mnoho pánův, jako František Mikuláš s Kleblsberku na Martiněvsi, hejtman Slanský, Václav Vojtěc Valkoun z Adlaru na Zlonicích, pán De Bedarrides na Sazeném a i mnozí jiní. V den příjezdu vytáhl s posádkou svou, která tu v městě zůstávala, rytmistr pluku rejtarského „Saphia“ řečeného pan Jan Rais ke kostelu sv. Jiří, kdežto u Pražské brány postavili se měšťané v plné zbroji a podle nich hlouček hudebníkův. Pan primas Klouzal a konšelé Jiří Tatírek a Stanislav Richter jeli v krytém povozu až na hranice pozemků městských u Pražské silnice a první pozdravili a přivítali ochrance města, když k nim se přiblížil. Sotva že povozy zakmitly se na silnici proti Bučině, ozvaly se hlučné výstřely na pozdrav v řadách rejtarstva i u Pražské brány. Hudebníci hráli, soudruhové jejich s polními troubami a Vlaskými bubny spustili pronikavé intráty. Nejvyšší pan purkrabí sestoupil v domě poštmistra Stanislava Richtra a tu u přítomnosti celé rady osloven byl písařem radním panem Václavem Kernerem. Při obědě hrála hudba zdejší celkem 25 mužův čítající a střílelo se pilně z moždířův. Druhého dne obcovav pan         Adolf Vratislav ze Šternberka mši sv., odjel i s chotí svou do Litoměřic. Za slavné uvítaní a za povozy i koně, které byly jemu a novomanželům později propůjčeny, odsloužil se nejvyšší purkrabí tím, že slevil nějakou částku peněz, které jménem pivní berně pravidelně z města se odváděly.
     Podobného přivítaní dostalo se o dvě leta později prelátovi Vítu Seiplovi, světícímu biskupovi arcibiskupa Pražského Jana Josefa hraběte Breunera a opatovi kláštera Strahovského, když zavítal dne 1. října r. 1701. do Velvar, aby posvětil kostel sv. Kateřiny. Pan děkan vyjel mu naproti, měšťané shromáždili se u Pražské brány a za zvuku a hlaholu trub, bubnův a zvonů ocitl se zástupce arcibiskupův na náměstí a uchýlil se do domu pana poštmistra, kde přivítán byl od zástupcův městské rady primasa a Jiřího Tatírka. O den později doprovozen byv slavně do chrámu, posvětil jej řádem církve sv. a sám konal v něm první oběť mše sv. Slavné služby Boží odbýval pak u oltáře Panny Marie novosvěcenec Maximilián Lodinský, synovec pana děkana. V poledne přistrojeny byly hody v obecním hostinci k poctivosti pana primicianta a jich súčastnilo se více než 50 hostí stavu světského i duchovního. Na druhý den přisluhoval pan biskup Vít Seipl 527 osobám svátostí biřmování a ukončiv poslání své, vrátil se do Prahy.
     Pan primas Jan Augustin Klouzal, který ještě po několik let zastával hospodářský úřad města, postaviti dal r. 1698. pilu na řezání prken u Podhorního mlýna, opatřil nákladem obecným nové hodiny pro věž městskou, tuším že při radnici, postaral se o opravu domu farního a zdí kolem hřbitova sv. Kateřiny, vystavěti dal věž nad Pražskou branou r. 1701., pečoval o rozšíření pivovaru a srovnání a přikrytí chatrných hradeb městských. Menší stavby ty podnikal mistr zednický a měšťan zdejší Matěj Hovorka, jenž sklenul i most v Bratkovicích r. 1705. Překrásný hlavní oltář v kostele sv. Jiří dokonán byl dílem řezbářským od jakéhosi Švýcara z Prahy. Pan primas získav si takto nemálo zásluh o zvelebení města a předních budov jeho, povolán byl do Prahy a stal se po p. Janovi Bedřichu Neumannovi z Neuburku J. M. císařské soudcem na Starém městě Pražském, jak čísti lze v Hammerschmidově „Prodromus gloriae Pragenae“ na str. 573.

Vzdělání a průmysl sousedů Velvarských za starší doby.

     Nebude tuším od místa, jestliže odvrátíme na okamžik pozornosť svou od dalšího vývoje vnějších udalostí městských a povšimneme sobě ušlechtilé činnosti a zaměstnání obyvatel města Velvar. Jest na bíle dni, že bývalá samospráva měst Českých byla podnětem měšťanům, aby zušlechťovali ducha svého a získali si tolik vědomostí, kolik jich potřebí bylo k zastání úřadů domácích. Jestliže každý soused mohl připuštěn býti do sboru otců města a spolu s nimi pečovati o moudré řízení jeho, zkoumati důchody, bdíti nad veřejným řádem a souditi i trestati přestupky svých spoluobčanův: přičinila se zajisté většina jich, aby záhy osvojila si přiměřeného vzdělání, vědomostí právnických, rozhledu v záležitostech zemských a jemného obcování s osobami výše postavenými. Prvního vychování a vzdělání dostávalo se jim péčí starostlivých rodičů v domě otcovském a ve škole místní. Jak známo z dějepisu církevního, pokročilo školství v Čechách již ve XIII. století tou měrou, že při každém farním kostele byla zřízena škola farní. Uprostřed XIV. století, kdy o farním chrámu Velvarském děje se první zmínka, stávala tu zajisté škola, jejíž správce slul latinským názvem „rector“ čili ředitel. Ježto však z doby té nezachoval ose nám žádných podrobnějších zpráv, nemůžeme nic bližšího o tom udati. Když r. 1482. povýšeny byly Velvary za město, rozšířena byla i škola jejich. Za pomocníky přidáni byli rektorovi officiálové, kteří vyučovali v nižších třídách, kdežto rektor nejvyšší třídu pro sebe podržel.
     R. 1520. byl rektor školy Velvarské jménem Jan Starý městským konšelem a tudíž i purkmistrem. Jméno jeho nalezli jsme nejprvé na zápise, kterým pojištěn byl Jelenovi židovi a Veselé maceše jeho dům ležící ze strany jedné Jana písaře a strany druhé jakési Ryfky, dále na zápise domu Judy žida Velvarského a i na jiných listinách. O sedm let později jmenuje se týž Jan Starý rektor písařem městským a ježto v zápisných deskách Velvarských téhož roku 1527. znamenáme nové velmi dovedné písmo, máme za to, že právě tenkráte vyvolen byl řečený rektor školy písařem a zanášel všechna důležitá jednání do knih městských. Jméno i písmo jeho mizí po r. 1531. z pamětí Velvarských. Vdova po něm pozůstalá Marketa Stará rektorka odevzdala r. 1544. všelikou spravedlnosť, kteráž jí od prvního manžela závětí poručena byla, totiž dům, dědinu s loučkami, zahradu Malovarskou, krám řeznický a ostatní majeť svou Janu Maškovi od Hory věrnému manželi svému. Písařem městským stal se tuším hned po smrti rektorově Václav Přibík († 1558). Jemu odkázal děkan zdejší Jan r. 1538. dvě kopy Míšenských grošův, kdežto nejmenovanému rektorovi odporučil toliko kopu týchž grošův za zvonění. R. 1568. zemřel tu v městě písař radní Martin Zachař, jenž spolu s manželkou svou Magdalenou byl majitelem domu po Jiřím Tichém.
    Šimon Goliáš, měštěnín zdejší, daroval v druhé polovici XVI. století 12 záhonův polí pod cestou do Miletic ležících na školu a „mendiky“, to jest chudé žáky, kteří odkázáni byli na dobročinnosť sousedův a za to nižší služby ve škole obstarávali. Zajímavá paměť toho uložena jest ve snešení rady městské ze dne 5. února, v pátek den sv. Háty r. 1588. „Pan purkmistr, páni a obecní starší pováživše, kterak velmi cesta po deštích a temeništmi v úvoze za Roudnickou branou, kdež se k Litoměřicům a k Roudnici jede, zbahněna, zbředěna a šlakovita teď tohoto leta a nynějších časův byla tak, že mnozí lidé stavů vyššího i nižšího, obzvláště pak formani, kteříž cla dávají, nad tím naříkaní činili a jinou cestu skrze hliniště sobě obírati musili, vyšedše společně v ta místa, s Janem Lipnickým i na místě Anny manželky jeho jednali, aby on Jan Lipnický a manželka jeho dědiny své 37 záhonův nad týmž úvozem z levé strany ležící, jakž v sobě táž dědina obmezena jest a konci k dědině Jandovské vybíhá, k obci pro vzdělání volnosti cesty vozové přes ní, aby se tomu úvozu v čas zlé cesty lidé s vozy vyhýbati mohli, proti jisté směně od obce zase na dědině postoupili. A dobrým jednáním k tomu se to přivedlo, že za touž dědinu jim manželům zase na dědině předně dvanáctizáhonové, kterouž někdy dobré paměti Šimon Goliáš, měštěnín zdejší, dobrým úmyslem na školu a mendičky, aby svého opatření z ní docházeti mohli, odkázal a ta pod cestou k Mileticům, nad úvoz vyjíždějíc, vedle dědiny a meze téhož Jana Lipnického leží, a vedle těch dvanácti záhonův více záhonů podle jistého vykázaní a vyměřování od pánův a obecních starších na místě vší obce dědiny odměřeno a touž směnou postoupeno jest. Aby však poslední vůle dobré paměti Šimona Goliáše tím odkazem na školu měněna nebyla a žáčkové též lásky jako i předešle vždycky napotom požívati mohli, takový odkaz těch 12 záhonův se nyní za šest přes dvoje hony ihned . . . tu na dědinu Knotkovskou a nyní obecní tímto zápisem přenáší a vykazuje tak, že místo oné z této směny takové milosrdné skutky na školu a opatření chudých žáčkův vycházeti budou nyní i v budoucích časích.“
    V XVI. století bývalo zvykem, že farářové brávali z lásky učitele školní sebou do fary a poskytovali jim celé zaopatření. Měliť ještě tehdáž duchovní správcové veliké dary od věřících tak, že jich sami a čeládka jejich spotřebovati nemohli. Za to pak živili se jimi učitelové, pokud ochotně obstarávali zpěv při službách Božích, provázeli duchovního o pohřbech a jiné menší služby mu prokazovali. Když však služby své farářům odřekli a pohoršlivým životem nehodnými se stali podpory duchovních, vzpěčovali se tito na dále je živiti. Ve spise dr. Borového „Martin Medek, arcibiskup Pražský,“ dočítáme se na str. 22., že požadovali učitelové ve Velvarech stravu na děkanovi. Týž stěžoval si, tuším, u konsistoře a konsistoř zase u císaře, dokládajíc, že duchovní správcové nejsou povinni živiti učitele nebo jiné pohodlí na faře jim činiti. Zajímavo jest čísti, co psala týž čas dne 21. března 1589 konsistoř pod obojí císaři Rudolfovi II. o officiálech Slanských. Rektor školní měl tam stálého platu ročního 40 kop a kantor 20 kop, mimo to měli učitelové koledu, sobotales, jarmarkales, masopustales, dušičkales, platy od pohřbu a za jiné zpěvy. A přece Slanští učitele děkanovi „na hrdlo strčili, aby jim každodenně oběd a večeři dával a jim se vší čeládkou sloužil, a oni jako páni přijdouce budou na děkana broukati, že toto slané onono neslané. Nedostane-li se, vem kde vem, pánům žákům jísti dej, tak že nebohý děkan musí časem hlad trpěti a netoliko šat nějaký, ale ani knížku, aby sobě koupil za svou službu, u nich s to býti nemůže. Ale žák, nedostane-li se mu co, maje takový plat, může sobě poručiti. Nočně (učitelové) doma nesedajíce, šenkýřkám fěrtoušky přetřásají místo modlitby za lid a učení se pobožnosti.“
    Budova školní ve Velvarech připomíná se nejprve v městských knihách trhových r. 1561. Není sice výslovně udáno, kde stávala, avšak nechybíme se pravdou, jestliže klademe ji v sousedství kostela sv. Kateřiny, a sice na západní stranu nedaleko hlavního vchodu, kde po několik století trvala. R. 1561. koupil Tomáš Skutecký dům od sirotků Kopáčovských, který ležel pod masnými krámy a pod školou. Jak z předchozího známo, stávaly masné krámy pod kostnicí na severní straně kostela sv. Kateřiny. Ze zápisu z r. 1568. a 1582. jde na jevo, že škola vystavena byla na povýšeném místě, které tu v městě stěží bychom nalezli, kdybychom nehledalo ho na blízku děkanského chrámu Páně.
    Co se týče učiva ve školách tehdejších, hodláme tu několik slov přičiniti, abychom měli jasnější obraz činnosti jak učitelův tak i žactva. Když pokročili školáci dostatečně ve čtení, psaní i počítaní, předčítala se ráno po vykonané modlitbě kapitola z písma sv., učitel vysvětloval její výroky, načež jednotliví žákové opakovali, co si zapamatovali. Prve nežli byli žáci dopoledne propuštění, odříkával jeden ze žákův svátky, jak následovaly za sebou v staročeském kalendáři, a všichni školáci doprovázeli jej svým hlasem. Po obědě a modlitbě čítalo se v některé kronice České. Na to dopřálo se žákům krátkého odpočinku a když si byli oddechli, vyučovalo se zpěvu a hudbě. Ovšem jinde jinak vedle schopnosti učitelův a žáků se pokročovalo.
    Jména rektorův školy zdejší nepodařilo se nám nikde nalézti. Jen tu i tam, když stala se o nich zmínka v radě městské, vynikají na povrch současných udalostí. Roku 1609. a následujícího byl zde spolurektorem Jan Felix z města Poličky. O třidcet let později žádal za vysvědčení svého chování se v městě Velvarech. I dosvědčili mu pánové, že pokud zde byl výpomocným správcem školy, „při práci školní, cvičení mládeže, též i v chrámu Páně choval se věrně, upřímně a poctivě.“ Podobného vysvědčení nemohla dáti rada Janu Rezáčkovi z města Českého Brodu, který byv sem do školy za kollegu podán, po smrti Samuela Klímy oblíbil sobě manželku jeho Alžbětu a vystoupiv ze školy o svátcích sv. Dušních r. 1622., k řečené vdově se odstěhoval. Pánové povolali jej do rady a předložili mu nechvalitebné činy jeho, že maje na sobě povinnosť školskou druhého officiála, ji kromě času opustil a k dotčené vdově se dal. Mimo to pomlouval prý některé pány a tvrdil, že se na nich mstíti bude. Proto byl ze školy propuštěn, Alžběta dána mu za manželku a za své neslušné řeči vězením šatlavním byl potrestán. Něco podobného přihodilo se kantorovi Janu Felnerovi, když stěžoval si v radě dne 11. října r. 1631., že od sousedův nevděk přijímá a od některých lidí překážky se mu činiti nepřestávají. „Našlo se, že týž kantor netoliko od radních osob, ale i od osob z obce spatřín, kterak vchází do míst, do kterých jíti mu nenáleží a tudy sám do domnění zlého se uvedl a poctivosť školskou tratí.“ V radě zasedající dne 11. února 1636 bylo snešeno, že „Janovi Benešovi, kantoru školnímu na vychování a výdaje každého téhodne, počna od tohoto času, po 15 kr. od obce platiti se má. Nepřestal na tom a proto mu přilepšeno o 3 kr.“
    R. 1649. dne 3. června dodáno bylo radě Velvarské psaní kněze Vavřince Ludvíka Hofmanna ze Slaného. „Navštěvuje V. O. tímto kratičkým avšak upřímným pozdravením, za odpuštění žádám. Naslechl jsem po službách sv. Dušních v chrámu Páně města Velvar již v pominulých svátcích od osoby mé vykonávaných od pánův, že by nedostatek školní, kdyby se nějaká osoba správná pro zadosti učinění školní správy k vyučování poctivé mládeže jejich nacházela, napraviti chtěli a jemu pomoci laskavě dopřívali. Poněvadž mimo nadání poctivý muž Daniel Janský, soused města Domažlic, ke mně se nahodivši, za promoci ke školní správě, k zaopatření kůru i k vyučování dítek žádá, nechtěje jeho prosby oslyšeti, věda a moha o osobě jeho všecko dobré a zachovalé praviti, jeho žádosť před V. O. s přímluvou přednáším, pokudž by se V. O. dobře vidělo a líbilo poctivému a moudrému muži již dotknuté promoci na žádosť mou tolikéž s mnohými pozdraveními J. Excell. slovutného pana Augustina Kosiny, úřadníka Slanského, V. O. dopřívati, to vše při líbezné vůli V. M. nás vespolek v ochranu Boží poroučeje, upřímně zanechávám.“ – Nemůžeme ničím doložiti, že by rada městská obrala si snažně doporučeného Daniela Janského za ředitele školy a správce kůru kostelního.
    Děkan Matěj Stanislav Hejtman stěžoval si trpce r. 1651. do mladšího učitele Jana Beneše, který byl nejspíše příbuzným předešlého kantora téhož jména. „Dnešního dne, to jest první neděli postní,“ dopisoval radě Velvarské, „dálo se hojné pohoršení skrze mládence, kterýž i školu drží a zvonictví zastává, i také mým pacholíkem (ministrantem) býti má, a to skrze rouhavá kašlání, činy protimyslné a nepoddajnosť tak, že mne vůbec přede všemi v posměch vydati smí, nemaje v uctivosti ani místa kostelního ani stavu mého kněžského ani že jsem jemu a vám představeným.“ Aby pak větší váhy dodal slovům svým, tvrdil pan děkan, že p. purkmistr a páni „vytahují“ kantora školního z jeho poslušnosti a chtějí tomu, aby týž mládenec spíše jimi nežli děkanem se řídil, řkouce: „zdali pak ještě p. děkan takovou moc má, aby mohl ve škole nařizovati vedle své a církve sv. vůle?“ Z toho vidno, že již před věky nalezaly svárlivé osob dosti podnětu k neblahým rozmíškám v lůně klidného města na újmu žádoucí svornosti a vzájemné spokojenosti. Osob takových nemůže býti nikdy vděčně vzpomínáno!
    Potěšitelnější zprávu podati lze o správcích úřadu písařského, jakožto bývalých žácích školy Velvarské. Povinnosť písaře radního přikázána byla kolem r. 1604. Štěpánovi Stříbrskému Peristeriovi, který dával se jmenovati notářem města Velvar. Vzdělaný muž ten psal pilně kroniku městskou, skládal Latinské i České verše na radu a jednotlivé pány a obstaral r. 1607. obraz znaku městského do knihy památné. Rukopis jeho stopovati lze až po r. 1613. Po něm ujal se písařství Jan Galli, slovutný znalec řeči České. Dopisy a jednání rady Velvarské v letech 1614 – 1526 sestavoval a zaznamenával slohem tak výborným, že listy jeho jsou vzorem úřadního písemnictví. Ukázky slohové obratnosti jeho byly již svrchu podány. Při obnově městské rady r. 1626. ustanoven byl písařem radním Jiří Beneš a zastával úřad ten málem až do své smrti dne 6. prosince 1632. Nástupcem jeho stal se výmluvný konšel Mikuláš Kohout Cerekvický, jenž sám o sobě napsal: „Vedle nařízení p. purkmistra a pánův, starších obecních i některých z obce v místě radním přítomných jsem správu písařství městského, ač dosti nerad, na sebe dnes (15. listop. 1632) přijal. Avšak maje se k tomu za nedostatečna z mnohých příčin, předně P. Boha za posilnění a pánů za domácí ochranu jsem žádal. I poněvadž jináče býti nemůže, to přijímaje, že podle božského milosrdenství, zdraví a pokoje na další čas touž povinnosť na sebe vloženou vedle možnosti rád vykonávati chci, v tom jsem se ohlásil. A tak to na mně zůstalo.“ R. 1638. přidán byl Mikulášovi pomocník prací písařských Jindřich Makovec. R. 1651. jmenuje se písařem radním M. Jan Jiří Galli, který stav se primasem, byl rozhodným obrancem práv městských. Po smrti jeho pozbýval úřad písařské té důležitosti a vážnosti, které těšíval se druhdy, až konečně ztratil i jméno své, když povinnosti jeho přiděleny byly radnímu syndykovi. Co se tkne důchodův, užívali písařové nějaký díl obecních polností u města při předním mlýně, dostávali od obce několik sudů piva, bečku soli, jakýsi stálý plat roční a díl pokut a poplatků za soudní řízení.
    Přistupujíce k popisu hmotného zaměstnání sousedů zdejších, nazýváme právem Velvary městem hospodářským. Povážíme-li že rozloženo jest prostřední výškou toliko 648 stop nad mořem a okolní kypré nivy nehrubě nad ně se povznášejí, nebude nám s podivením, že podobaly se druhdy polnosti městské spíše zahradě nežli venkovským rolím. Staré knihy trhové vypravují o četných vinicích na Radoviči, k Bučině a u Podhorního mlýna, chválí výnosné šafranice a chmelnice, zmiňují se o štěpnicích a zelnicích. Břehy tří potokův a tolikéž i rybníků lemovány byly pestrými lučinami, uprostřed pak nich vzdělávaly neunavně pilné ruce pole po otcích zděděná, těžíce z nich vezdejší chleb a dostatečné bohatství k domácímu pohodlí, na zvelebení města a podporu celé země. O tom svědčí celé odstavce předchozího vypravování.
    Vedle hospodářství zkvétal za starší doby ve Velvarech průmysl řemeslný, jehož obšírnější paměti spojeny jsou nerozlučně se zřízením cechovním. Cechem čili pořádkem slul spolek řemeslníků téhož anebo několika příbuzných řemesel, jehož účelem byla vzájemná podpora, vzdělávání se členův a rozkvět řemesla. Výsady cechům propůjčené v tom vrcholily, že nikdo nesměl v městě a okresu jeho samostatně řemeslo provozovati, jestliže se mu řádně v cechu nevyučil, určitý čas tovaryšem nebyl, v cizině necestoval a obvyklým řádem za mistra přijat nebyl. Zřízení cechovní svědčilo zprvu nemálo zvelebení stavu řemeslnického, bohatství měšťanův a spolu i moci jednotlivých měst. Když však později užívali členové cechovní výsad svých k účelům sobeckým, pokládali se takořka za šlechtu městskou a pouštěli v nekonečné hádky o meze příbuzných řemesel, uvolněna byla zákony zemskými pouta, kterými vázalo se svobodné provozování řemesel a přístup k mistrovství byl usnadněn. Tím že zřízeny byly továrny a uděleny jim byly veliké výsady oproti malým živnostníkům, otřesena byla celá soustava cechovní. U nás zrušeny byly konečně cechy zákonem ze dne 20. prosince 1859 a za ně utvořena byla nová společenstva živnostenská, která právě nyní zasazujíce se o výhodnější ústavu, bývalým cechům stanou se, tuším, v mnohém ohledu podobnými.
    Jak již svrchu jsme podotkli byli měšťané Velvarští po výtce i řemeslníky. Nasvědčují tomu nejen listové královští městu daní ale i nejstarší nám známá příjmení jeho obyvatel. Jmenujeme toliko některé: Vítek krejčí, dědičný rychtář (1467), Tůma kožešník, purkmistr (1509), Matěj Zavilý sladovník, Klíma pekař, Václav švec (1510), Šimon kovář, Václav Karel řezník, Václav postřihač, konšelé a sousedové: Jíra Goliáš bečvář, Jan sanetrník, Matějka fišmistr, Jíra Kněz nádenník, Juda žid Flux sklenář, Václav koželoužek, Jan mlynář Netušil, Havel mydlář, Jan pláteník, Beneš šlotýř, Vít vetešník, Vít vinopal, Jan pivovarník, Salman žid mečíř (1510 – 1542).
    Nejstarší paměť řízení cechovního ve Velvarech nalezli jsme ve smlouvě učiněné r. 1520. mezi ševci čili mistry nového díla a mezi vetešníky. Zní pak takto: „My purkmistr Václav Karel, Tůma kožešník a jiní konšelé vyznáváme těmito knihami velikými, že jest stal rozsudek urozeným vladykou panem Bohuslavem Chrtem ze Rtina, purkrabím hradu Pražského a panem purkmistrem a pány konšely a mezi pány ševci novedníky se strany jedné a mezi vetešníky ze strany druhé, a to takový aby vetešníci ohledávali mezi novedníky, jestliže by novedníci frajmarčali na veteš, aby dali páni novovedníci pánům purkmistru a konšelům 15 gr. Míš. a rychtáři 15 gr. Míš. A zase novedníci mají ohledávati mezi vetešníky každou středu, pakli obuv prodávají. Vetešníci mají vynášeti troje škorně vazové nové na trh a více nic než veteš a zakázky žádné nemají dělati vetešníci nové než sobě a čeledi-li své. A jestliže by se tak nezachovali vetešníci, též aby položili pan purkmistru a pánům konšelům 15 gr. Míš. a rychtáři 15 gr. Míš. Vetešníci nemají žádných koží kupovati než vazové a krajiny úzké a také nemají hned novedníci kupovati žádné veteše ani také frajmarčiti na veteš nemají. A to se stalo v soudu zahájeném, kdež moc a právo 1, 2, 3, 4 přes právo v pondělí přes v. Františkem leta 1520.“
    Rozsudek pana purkrabí opírající se o vzájemnou smlouvu mezi obuvníky nového i staršího díla byl sice snadno zanesen do knih zápisných, ale zato obtížno bylo oběma stranám vedle něho se zachovati. Rozdíl zajisté mezi ševci a vetešníky byl dosti strojený a nevedl nikdy k dobrému srozumění. Než teprve po čtyřiceti letech naléhalo se na to, aby rozsah obou živností sobě tak blízkých jinak byl vyměřen. I nalezlo se za právo na soudě městském: „Poněvadž se to z vedení této pře skutečně nalezlo, že ševci nového díla vetchou obuv šijí, podšívají i staré flekují, mezi nové podešve staré dávají, činíce to proti rozsudku někdy urozeným vladykou panem Bohuslavem Chrtem ze Rtina a purkmistrem a konšely města Velvar mezi nimi novotníky a vetešníky učiněnému, zase též ševci díla vetešnického proti témuž rozsudku činíce, obuv novou a zakázky nové že šijí, skrze což obojí pokutováni jsouce, z takového předešlého rozsudku jsou vystoupili a jej zrušili: z té příčiny oni obojí aby bez překážky jedni druhých obuvi hodné dělajíce, lidem řemeslem svým posluhovali. Však aby rozeznání mezi nimi býti mohlo, vetešníci aby na trh obuvi nové mimo vetché více nežli troje nové boty a jedny střevíce nenosili. Toto také mezi sebou aby zachovali: novotníci aby mezi vetešníky v trhový den chodili, obuv jejich jim ohledávali a byla-li by jaká nehodnosť při též obuvi jejich nalezena, tu aby panu purkmistru a konšelům ukázali. Tolikéž aby vetešníci mezi novotníky chodili a totéž zachovávali. A jestliže by tak toho co mezi kterými nalezeno a ukázáno bylo, več by jim to pan purkmistr a konšelé obrátiti chtěli, to aby při tom zůstaveno bylo. Stalo se toto vepsání v soudu zahájeném, kdež moc a právo atd. u přítomnosti obojí strany v úterý po sv. Pavla na víru křesťanskou obrácení leta 1562.“
     R. 1596. „starší cechmistři a mistři řemesla řeznického podali jsou před pány suplikaci, žádajíce: Poněvadž mnozí mladí mistři, jimž se krámy obecné k prodávaní masa pouštějí, pro svou nedbanlivosť nebijíce a neprodávajíce masa ustavičně ve dny vyměřené, platiti se z nich k obci vzpěčují a tudy i obci škoda se děje i na řezníky pro nedostatek masa pokřiky jdou, aby krámové ti obecní podle starožitnosti do jistého času tak, aby se z nich vždycky nestěhovali, jim dáni a vykázáni byli. A který by se toho dopustil, maje sobě krám odevzdaný a na něm by masa za tři téhodny pořád zběhlé, kromě nemoci kdyby v to vkročila, neprodával, tehdáž čekanci aby se na místě toho nedbalce, tak aby hojnosť masa býti mohla, dáti mohl. Kdežto páni s pany staršími obecními přeslechše suplikaci a žádosť slušnou znamenavše, té jsou povoliti a místa v krámech jednomu každému z mistrův do čtyř let pořád zběhlých vykázati ráčili; však s tou výminkou, aby sobě žádný z řezníkův týchž krámův vykázaných k dědičnosti neosoboval, než páni aby moc měli buď po těch 4 letech aneb potom kdykoli, kdyby se jim vidělo, to změniti aneb při tom tak zůstaviti. Jestliže by pak který mistr pro nedbanlivosť svou za tři neděle aneb téhodny na krám nebil, (kromě nemoci anebo jiné slušné příčiny,) tehdy krám jeho aby čekanci, kterýž by na krám očekával, puštěn byl. K ukázaní míst na větším díle osoby z obojí rady vyslány byly. Stalo se ve středu po neděli postní Oculi leta 1596. za purkmistra Klementa Váni.“
    R. 1618. „za purkmistrovství Pavla Stříhanovského v neděli po památce Očišťování Panny Marie stala se smlouva mezi panem purkmistrem a pány a Abrahamem Locem solařem, že má sůl do města dodávati za takové peníze: pod radnicí bečku za 11 kop, když se k obci měřiti bude, bečku za 10 kop 30 grošův, s tou výminku, aby časně a hodnou solí město fedrováno bylo tak, aby lidé ve svých potřebách někdy obmeškáváni nebyli. Tato pak smlouva až do roka pořád zběhlého trvati má.“
Některé méně důležité podrobnosti o řemeslnících zdejších uloženy jsou v zápiskách či protokolech městské rady, která občas se scházívala. R. 1621. v pondělí po sv. Bartoloměji „cechmistři a mistři řemesla kožešnického učinili písemnou stížnosť na nepřítomného Jana podhorského koželuha z města Slaného, kterak by on o pominulý výroční trh některé kůže zde od řezníkův proti jejich nadání kupoval a pan rychtář tehdáž na něj, Jana koželuha, právo pustiti nechtěl, žádájíce, aby pan purkmistr a páni nad nadáním jejich, tak i také nad Vidimus cechu jejich někdy od práva pod pečetí vydaným, ruku ochrannou držeti ráčili. I vzavše páni o tom od pana rychtáře jistou zprávu, že jsou někteří kožešníci od Matyáše Kopáče kůže po dvakráte kupovali a jej ustáti chtěli a on Matyáš vida, že jej se škodou jeho ustáti (otálením přinutiti k nevhodnému prodeji) chtějí, jinému kůže prodal, a to řemeslníku, kterýž s kožemi obchod vésti může, toho všeho při předešlém Vidimus zůstaviti ráčili.“ Při té příležitosti „pan Jan Pštros, že v práva p. purkmistra nevážně sáhl, když právo na věci Jana koželuha dával, vzat jest do vězení šatlavního a poručeno mu, chce-li živnosť městskou vésti, aby dům chatrný opravil, na ponůcku posýlal a jiné pořádky vykonával.“
    Kdokoli chtěl živnosť městskou provozovati, musil dříve radu za svolení žádati a rukojmí dostatečné postaviti. Pokoutné vedení řemesla se přísně pokutovalo. Roku a dne posledně jmenovaného „Vavřinec Langhaus lazebník stěžoval si do Maca lazebníka, že by za peníze lidem hojením a stříhaním posluhoval, žádaje, aby jemu to zastaveno bylo. I jest od pánův témuž Macovi poručeno, aby takového řemesla posluhování zanechal. Což on připověděl, že se tak zachová, když dobře může bez toho řemesla býti, však žádal, kdyby cestovati měl aby Vavřinec Langhaus jemu dle zakázaní svého list od vyučení vyjednal.“ Nedlouho potom „Pavel Cink Veselský vykázav se listem výhostním a zachovacím města Veselí nad Lužnicí, vyhledával toho při p. purkmistru a pánech, aby mohl řemeslo pekařské provozovati. Jest žádosti jeho povoleno, když složil 2 kopy grošův. Václav Hromada, syn městský, vyhledával toho při pánech, aby mohl sebe s manželkou obživovati, jemu řemeslo krejčovské provozovati povoleno bylo. Že pak týž Václav bez vůle rodičův s manželkou se oddal a pominuv p. děkana zdejšího, jiného kněze následoval a tudy velikých skutkův se dopustil, do trestání p. purkmistra a pánův se béře. Připověděl zachovati poslušnosť.“
    Osoby, které v čele stály jednotlivým cechům, bývaly občas městskou radou obnovovány. R. 1617. byli ve Velvarech následující cechové: Pekaři a mlynáři, řezníci a mydláři, sladovníci, krejčí, kožešníci, kováři, bednáři, zámečníci a koláři, ševci. O sobě tvořili tedy cechy sladovníci, krejčí, kožešníci a obuvníci (4). Společných cechem řídili se pekaři a mlynáři, řezníci a mydláři, kováři a bednáři a zámečníci a koláři (3). Jedno každé družstvo mělo dva cechmistry, ostatní pak sluli mistři. Mimo to ustanoveni byli dozorcové nad cechem pekařským, dohlédači berně z masa při cechu řeznickém, měřiči sladův u sladovníkův. Řezníkům nařízení se stalo r. 1636. „poněvadž vedle majestátu až posaváde s pány Pražany a městy landfriedskými se nesrovnávali, nýbrž masa jeden den laciněji a druhý drážeji prodávali, aby od tohoto času více toho se nedálo, nýbrž podle majestátu s jinými městy aby se srovnávali. Páni cechmistři dostatečně napomenuti, by řezníci z cechu žádného dříve, než by maso od pánův inspektorův šacováno bylo, neprodávali.“ Pekařům na újmu byli tak zvaní plachetníci; i žádali cechmistři oněch, aby zbráněn byl plachetníkům prodej chleba a pečiva. „Nalezeno bylo v radě dne 15. března 1638, aby pekaři dostatkem chleba obojího město zaopatřovali a hodné zboží pekli, obilí od domácích kupovali, plachetníci pak v domech svých prodávali. Ve středu totiž v trhový den ani prodej na náměstí plachetníkům zabrániti se nemůže.“
    Že mistři jednotlivých řemesel časem jinak v cechy se sdržuli, poznati lze ze zprávy, vedle níž r. 1670. složili cechové částku 36 zl. na opravu oken kostela sv. Jiří. Cech řeznický řízený Janem Sedlákem a Václavem Pšanským přispěl obnosem 9 zl., tolikéž daroval ze spolkové pokladny cech pekařský a mlynářský, neméně též cech krejčovský, ševcovský a hrnčířský a konečně čtvrtý cech kovářský, kolářský, bednářský a truhlářský. Po válce 30leté ztenčil se tedy počet spolků řemeslnických za tou příčinou, že i počet obyvatel byl snížen a spotřeba jak potravin, tak i průmyslných výrobků nepatrna se jevila. Neradi postrádáme zmínku o mydlářích a málem měli bychom za to, že snad tenkráte na dobro z města se vystěhovali, kdybychom nevěděli, že hlouček jejich sdružen byl s mistry řezníky.
    O trzích jak výročních tak i týdních stavěli si pekaři a řezníci dřevěné krámy na náměstí. Aby sešlo s toho obyčeje, vystavěli pánové r. 1694. zděné krámy řeznické a pekařské na náměstí z většího dílu nákladem obecným. Cech řeznický přispěl částkou peněz, která mu pak na nájemném řečených krámů byla slevena. Dohled na stavbu svěřen byl Ondřeji Kernerovi, staršímu cechmistru družstva řeznického a uloženo úřadníkům vybírati poplatek z nově vystavených masných krámů, jenž byl novým pramenem příjmův obecných. Není věru litovati, že malá ozdoba ta prostranného náměstí odstraněna byla r. 1716., kdy dne 16. listopadu snesla se shromážděná obec na tom, aby krámy byly strženy a na místo nich postavena kamenná socha Rodičky Boží, která až podnes tam stojí. Řezníci uchýlili se do soukromých příbytkův a stavěli se o trhu dřevěné přístřeší na náměstí jako prvé před 20 lety.
    Abychom i o pivovarnictví Velvarském v krátkosti se zmínili, opakujeme, co jsme již svrchu podotkli, že totiž vaření piva považovalo se ve středověku za přední a nejplatnější živnosť městskou. Z počátku vařil si každý měšťan pivo doma a k tomu účelu míval buď na blízku příbytku svého aneb vně hradeb městských chmelnici. V nejstarších zápiskách Velvarských děje se často zmínka o chmelnicích podél příkopů hradních, u mlýna Podhorníkova, v koncích Trávníka čili u nynějšího cukrovatu. Ježto však v okolí města nebylo nikomu dovoleno, zvláště ve vesnicích, piva vařiti, zřídila obec městská zvláštní pivovar, jehož výrobky prodávaly se v obecních krčmách. Tam docházeli rolníci, řemeslníci a obyvatelé měst, kterým nebylo lze piva vařiti. Ponenáhlu osvojili si jenom někteří zámožnější měšťané právo várečné. Právo to zůstávalo na domech jejich, které proto asi čtyřikráte dráže se prodávali nežli jiné domy měšťanské. Měšťané pivovarníci nevařili již počátkem XVII. století piva doma, nýbrž střídavě v obecném pivovaře. R. 1615. připomínají se ve Velvarech pivovary dva, a sice obecní a druhý. V nich připravoval ose péči sousedův, kteří ve varech se střídali, buď pivo bílé čili pšeničné buď hořké čili ječné. Od času sv. Martina 1615 až do Hromnic roku příštího bylo varů bílých 5, ječných 15 a při nich vyrobeno 225 věrtel piva. Ve čtyřech termínech svařilo se tedy ročně kolem 900 věrtel. Větší oblibě těšilo se pivo ječné, jehož věrtel či sud cenil se r. 1621. na 9 kop 15 grošův. Téhož roku v pondělí po sv. Michalu napomenut byl v radě Petr Češpivo, starší v obecném pivovaře, „aby žádnému ani bohatému ani chudému nic více než ječného 13 1/2 sudův nebo zúplna 14 sudův a bílého 22 věrtelů piva se nebralo pod pokutou skutečným trestáním šatlavním.“
    Slad k vaření piva nezbytný připravovali mistři cechu sladovnického. Roku a dne právě řečeného „pan Daniel Mitis jménem jiných sladovníkův složil do obojí rady prosbu, předkládaje, kterak by v dříví veliká drahota byla tak, že by po těch penězích sladu lidem dělati nemohli, jako od ječného po 3 kopách a od pšeničného po 2 kopách, to že by s jejich škodou bylo. I jest s uvážením obojí rady na tom zůstáno, aby od ječných dáváno bylo po 3 kopách 10 groších a od bílých sladů po 2 kopách 40 groších týmž sladovníkům. A toto snešení má toliko do roku pořád zběhlého trvati a nic déle.“
        R. 1622. dne 25 dubna ustanovena byla cena piva, a sice takto: Konev bílého piva držící 21 žejdlíkův prodávati se bude po 16 groších čili žejdlích za 5 denárův. Konev piva hořkého ceněna 20 grošův čili žejdlík za groš. Konev patokův na prodej za 18 grošův a piva staršího za 40 grošův. Téhož dne ustanovena komise z osob radních a starších obecních na shlédnutí díla zednického při pivovaře, aby mohlo se zaplatiti stavitelovi Sanktinu Vlachovi Malvazovu, co by spravedlivě za to zasloužil.
O pivní berni čili posudném mluvili jsme nejednou svrchu. I víme, že posudné bývalo povolováno králům vedle snešení sněmovního. Odpor stavů Českých proti králi Ferdinandovi I. r. 1547. ztropený pokutován byl při městech královských zvláštním platem z každého sudu piva, kterýžto plat potrval až do r. 1820. Nejvyšší purkrabí Pražský Jaroslav Bořita hrabě z Martinic poručil Velvarským, aby platili z každé várky piva buďsi ječná buďsi pšeničná po zlatém Rýnském za věrtel a z vědra vína v městě vyčepovaného po 4 pintách do důchodu nejvyššího purkrabství. K výběru pivní i vinné daně té zvoleni byli r. 1638. čtyři měšťané, kteří odváděli ji Baltazarovi Vernerovi, hejtmanovi statků purkrabských. Po smrti téhož pana Jaroslava Bořity z Martinic († 1649) zadrželi povinnou berni pivní, a sice od 9. listopadu 1649 až do 1. září 1650. Již dne 3. července roku posléz jmenovaného psal Velvarským pan Adam Ludvík Keil ze Šternberka, vrchní písař purkrabský, aby zaplatili posudné a daň vinnou i díl úroku sv. Jirského, kterým dosud do důchodu nejvyššího purkrabství byli povinni. Ostatně, dokládal, „můžete-li sobě to při J. M. císařské komoře České vyjednati, aby vám jedno i druhé prominuto bylo, toho já vám ze srdce rád přáti chci.“ Purkmistr a rada vznesli tedy žádosť na pana Viléma Albrechta Krakovského hraběte z Kolovrat, předsedu komory České (1650 – 1656) a prosili, aby jim nebohým pohořelým a válkami zuboženým byla nová berně odpuštěna. Z prosby jejich o slevení pivní berně se dovídáme, kolik asi sudů piva za rok svařili. Hejtman statků purkrabských vydal jim list na přijatou berni a vysvědčil jim, že od 6. května až do 9. listop. 1649 měli ve Velvarech hotových 9 várek piva po 5 věrtelích čtyřvěderných čili 180 věder piva, začež odvedli platu 38 kop 34 gr. a 2 denary. Od 9. listop. 1649 až do 1. září 1650 svařili 9 várek ječných a 1 pšeničnou po 5 věrtelích, celkem tedy 200 věder piva bílého i hořkého. Z toho vidno, že po válce 30leté byla spotřeba piva velmi nepatrna, vždyť nevařilo se r. 1650. více nežli 70 sudův. Pan president komory vydal dně 19. října 1650 dekret osvobozující posudného ordinárního a oznámil panu Janovi Jiřímu Mazánkovu ze Zlatého pole, hejtmanovi statků purkrabských: „Jakož Velvarští dovodili, že za Jaroslava Bořity hraběte z Martinic platili z každé várky piva po zlatém za sud a z vědra vyčepovaného vína po 4 pintách do důchodu purkrabského, to však že jim sleveno bylo na stálých platech sv. Jirském a Havelském a na berni sv. Bartolomějské a Mikulášské, žádajíce, aby při starobylém obyčeji zachování byli a slibujíce, že stálé platy neb úroky a berně i z pustých domů a příkladem jiných měst královských i vinný a pivní tác odvozovati budou: proto se jim nově na ně uložený plat odpouští a od přítomného roku toliko starobylé berně platiti budou povinni.“
    Zajímavou zprávu o pivovarnictví Velvarském podává nám projekt z počátku XVIII. století, ve kterém se vypočítává, kolik peněz sešlo by se z 15 várek v obecním pivováře na zaplacení kontribuce a jiných berní královských, aby zproštěni byli měšťané 12% pokuty a obtížné exekuce vojanské. Při městě zdejším, čteme tam doslova, jest pravovárečných domův 88 a majitelové jejich mají vlastních 340 kop 12 1/2 záhonův polí. Kdyby odvedlo se z každého domu a nad to z kopy pole strych ječmene, sehnalo by se 428 strychův a 3 mírky téhož obilí. Ze zásoby té dá se připraviti 15 várek, jednu po 28 korcích počítaje, což obnáší součtem 420 korcův a k budoucí várce zbude ještě 8 strychů 3 mírky ječmene. Jedna várka vydá pak 17 sudů piva. Cena jednoho sudu, když již posudné se řádné zaplatí, činí 6 zl. 20 kr. Hodnota 15 várek čili 255 sudů piva obnáší tedy 1615 zl., po 60 kr. jeden zlatý počítajíc. Za patoky a mladé pivo stržiti lze při 15 várkách 67 zl. 30 kr. Mimo to lze ještě při témž počtu várek vytěžiti 143 zl. 30 kr. tak, že možno cenu jejich označiti částkou peněz 1826 zl. Oproti tomu vydati nutno na jednu várku za 1 1/2 sáhu tvrdého dříví na sušení sladu 3 zl. 22 kr. 3 den., za 5 sáhů měkkého dřeva do pivovaru 10 zl., za 2 strychy chmele 2 zl., za 2 kameny smůly 2 zl., osobám při vaření zaměstnaným 10 zl. 7 kr., což za jednu várku činí 27 zl. 29 kr. 3 d. Při 15 várkách vzroste vydání na 412 zl. 22 kr. 3 d. a čistý výnos jejich ukazuje se 1413 zl. 37 kr. 3 d. Z toho zaplatí se roční kontribuce 1050 zl. a na výplatu ostatních požadavků královských zbude 363 zl. 37 kr. 3 den. Ježto pak spotřebuje se ročně nejméně 35 várek, volno bude měšťanům obstarati si 20 várek po 17 sudech na svůj prospěch a zájem obecný.
    Co se týče míry piva, která k děkanství hleděla, netřeba než několik málo slov tu předeslati, abychom lépe rozuměli sporům, jež později o deputát ten vznikaly. Při kostelní visitaci r. 1631. bylo udáno a k důchodům děkanským přičteno, že „každý, kdož ze sousedův pivo vaří, jednu čtvrci (= vědro) piva bílého jednou do roka dáti má.“ O 20 let později poznamenáno při kanonické visitaci ve Velvarech, že děkan béře „piva z každé v městě svařené várky ječné soudek držící tři konve a z pšeničné jednu čtvrci.“ Když děkan Jodl přibral si kaplana, zavázala se obec přispěti na výživu jeho 6 sudy piva ročně, kdežto děkanovi odváděla vědro piva z každé várky zcela bezplatně. Při zřizování druhého msíta kaplanského r. 1768. uvolila se rada městská věnovati panu děkanovi opět 6 sudův piva a z každé várky vědro piva na přívarek, to jest za sud 2 korce ječmene a 2 zl. posudného. Než smlouva ta neměla dlouhé stálosti. Děkan Vrána bral na sklonku XVIII. století z každé várky, která se počítala na 20 sudův, vědro piva beze všeho doplatku. Mimo to obdržel z každé várky 2 vědra na přívarek, to jest povinen byl na ta 2 vědra odvésti korec ječmene a posudného zlatý Rýnský. Kaplanského piva bral toliko 6 sudův. Od r. 1792. až do l. 1797. svařilo se 233 1/2 várek o 26 sudech. Proto, že každá várka měla o 6 sudů více, dluhoval Vojtěch Vyšín, nájemce pivovaru, za ta leta poplatek ze 70 várek. Sud počítal se za 8 zl. Za 52 sudův a 2 vědra zadrženo bylo tedy děkanovi 720 zl. Oproti tomu korec ječmene počítal se za 1 zl. 45 kr., což činilo za 35 sudů na přívarek 122 zl 30 kr. Posudné 2 zl. za sud vzrostlo na 70 zl. Celkem povinen byl pan děkan 192 zl. 30 kr. na přívarek z přebytku várek bez vědomí jeho rozmnožovaných. Nájemce pivovaru Vojtěch Vyšín dluhoval tedy r. 1797. děkanovi Vránovi 227 zl. 30 kr. Téhož roku od 1. října až do posledního září leta příštího svařil ose v obecném pivovaře ve Velvarech 45 várek po 20 sudech. Pan děkan neplatil ze svého celé posudné, nýbrž s polovic přispívala mu pokladna zádušní.
    Zašli jsme poněkud daleko, hodlajíce určitě vytknouti, jaká míra piva odváděla se duchovním správcům městským. Na konec přítomného odstavce položíme ještě několik zpráv o průmyslu mlynářském za starší doby. Jan Netušil, mlynář z Nového mlýna, stal se r. 1530. majitelem Předního mlýna, a sice po Tůmovi kožešníku, který dovolil zapsati trh ten do desk Velvarských. Dobře-li rozumíme slovům zápisu, vystaven byl Přední mlýn buď na zahradě děkanské buď na pozemku děkana Matěje, který tu byl správcem duchovním kolem r. 1520. Zápis svrchu řečený zní doslova takto: „My purkmistr Jan Starý rektor, Jílek sladovník, Pavel krejčí a jiní konšelé vyznáváme tímto zápisem v knihách našich městských velikých, že Jan mlynář Netušil zapisuje sobě mlýn se vším jeho příslušenstvím, kterýž leží za příkopy městskými ze strany té k Malovarům, s tou struhou, kteráž jde od rybníka splavem až na kola mlýnská, s břehy i vrbinami i tou zahrádkou podle kněžské zahrady tak, jakž mezníky vysazeny ukazují a dolejší strouhu od kol, kteráž jde tokem až k chmelnici Vávrově. A ty strouhy obě on Jan mlynář i budoucí jeho mají sobě vypravovati a říditi, pokudž by jim toho potřeba kázala, avšak tak bez škody těm, kdož by tu měli zahrady neb louky okolo těch struh. A stezka, kteráž jest starodávna, ta aby pod kola puštěna byla s průchodem svobodným, jakž od starodávna bývalo a on Jan i budoucí náměstkové jeho té stezky brániti nemají ani cesty k haltýřům přijížděti těm, číž jsou, ani čistiti jich brániti nemají. A mostky oba týž Jan i budoucí náměstkové jeho zpravovati mají, jeden pod splavem a druhý, kterýž jest přes struhu ke mlýnu. A on Jan mlynář aneb dědicové jeho když by koli ten mlýn prodati měl, má obec naši na ten mlýn pobídnouti mimo jiné a tu, když obec naše koupiti nebude chtíti, bude moci jinému prodati a tu ještě, kdyby obci se vidělo na ten trh přistoupiti, aby měla vůli. Také ten mlýn jest s vůlí kněze Matěje tehdáž faráře našeho dělán na témž místě a což se dotýče příkopu městského, kdyby obec jej čistila aneb na něm co dělala, mají po druhé straně toho příkopu svobody požívati bez překážky mlynářovy i každého člověka. Ten mlýn s tím se vším sobě zapisuje i s platem dvěma kopami grošův Českých na sv. Jiří kopu grošův a na sv. Havla kopu gr., i to což má neb míti bude, hbité i nehbité, moc sobě zůstavuje dáti, prodati, směniti, zastaviti, na své dobré obrátiti, jakž by se nejlépe jemu líbilo a zdálo, a to bez překážky všelikého člověka a jestliže by ho Bůh neuchoval, touž moc dává Anně manželce své s dětmi nerozdílně a pakli by jich Pán Bůh neuchoval, tehdy přátelům nejbližším Janovým. Stalo se v soudu zahájeném leta Páně 1530. v pondělí po sv. Řehoři papežovi.“
    R. 1544. jmenuje se Anna mlynářka manželkou Bartoše Hlavy a zapisuje mu dům svůj a „na mlýně spravedlnosti půl čtvrta sta kop Míšenských, ty aby předkem Bartošovi Hlavovi vyšly a Johaně sestře své na tom mlýně po Hlavovi sto kop Míš., společně s dětmi jejími“ pojišťuje. Touž dobou a i dříve připomíná se mlýn Podhorníkův jakož i dědiny Podhorníkovy. Z toho je vidno, že mlýn ten nese podnes zkrácené jméno dávného majitele ne-li zakladatele.
    R. 1554. „stala se smlouva celá a dokonalá mezi Barborou Jindřiškou a Janem mlynářem manželem její z jedné a Šťastným synem její a Annou i Kateřinou dcerami její ze strany druhé, a to taková, že Barbora jakožto matka vzhlédla jest lásku k synu svému a k dcerám svým a tu hned ukázala jest na mlýně Podhorním a tímto zápisem zapisuje a vzdala Šťastnému synu svému sto kop Míš., Anně Hromádkové sto kop Míš., Kateřině Dyjáčnici sto kop Míš., kteroužto summu Jan mlynář, manžel Barbořin, má vyplatiti, když by ji Barboru z tohoto světa Bůh vzíti ráčil. . . . Tu také ona Barbora dobrovolně a s vůlí syna svého Šťastného a také dcer svých Anny a Kateřiny mlýn svůj Podhorní se všemi příslušnostmi k němu vzdala jest a tímto zápisem vzdává Janovi mlynáři manželu svému k držení a požívání, však s touto výminkou, že ona Barbora na témž mlýně mimo svrchní postoupení ještě sobě v moci své pozůstavuje dvě stě kp Míšenských s těmi aby mohla učiniti, což by se jí koliv líbilo.“
    Jeden z mlýnů Velvarských nazývá se r. 1568. obecným a poloha jeho označena tím, že se praví, kterak mezi ním a cestou do Slaného vedoucí rozkládala se zahrada se šafránicí. Bude to nejspíše Nový mlýn na Slanském potoku za Malovary, který koupil r. 1560. od Jiříka Vartovského z Varty Jiří Pechar a prodal jej k obci v pondělí po sv. Martině r. 1567. za 11 set kop gr. Míš. Určitější zprávu o převodu mlýna Podhorního v majeť obecnou města Velvar podali jsme již svrchu k r. 1585., kdy prosil pan Krištof Šefelín purkmistra a radu o půjčku tisíc kop grošův Míšenských a nemoha peníze ty odvésti, pobízel pány, aby koupili od něho mlýn Podhorní, který byl zdědil po manželce své Martě. I stalo se po přání jeho a řečený mlýn dokoupen byl k obci za 1780 kop grošův Míš. R. 1719. byly všechny mlýny kolem města Nový, Podhorní i Přední majetkem obecným. Mimo to patřil sem od r. 1597. mlýn v Bratkovicích. Obecné mlýny pronajímány bývaly smlouvou jednotlivým soukromníkům, kteří ze správu jejich odpovědni byli úřadníkům mlýnským,odvádějíce jim čtvrtletní plat čili nájemné. Ukázkou budiž „smlouva celá, dobrovolná a dokonalá, která stala se mezi p. purkmistrem a pány na místě a k ruce obce města Velvar z jedné, a Havlem mlynářem ze strany druhé, a to taková smlouva, že jsou nadepsaní páni pronajali mlýn Bratkovský se vším příslušenstvím, což jsou tak předešle mlynářové k tomu užívali, ode dne sv. Šimona a Judy apoštolův prv příštího až do roka pořád zběhlého, za kterýžto pronájem dotčený Havel mlynář dáti má žita sutého čistotného 90 strychů míry Velvarské za čtyři termíny: o hromnicích l. 1605. půltřimecitma strychův, na den sv. Filipa a Jakuba 22 1/2 str., na den sv. Jakuba Velikého 22 1/2 str. a na den Šimona a Judy 22 1/2 str. konečně beze všech zmatkův a odtahův. Více každý měsíc čtvrci krup ječných, s touto při tom výminkou, když by vody na rybník se potřebovalo, tu aby bez odpornosti v rybník pouštěl a aby sobě sám mlynář potřeby k témuž mlýnu, zvláště co starého jest, na svůj náklad tak jako předešlí mlynáři opatřoval a spravoval, kromě co nového, to budou povinni páni dáti udělati. A když se dva kameny koupí, tu mlynář jeden a páni druhý vykroužiti dáti anebo od kroužení polovici mlynář a páni druhou polovici zaplatiti mají. A co se jemu hotového postoupí, bude povinen mlynář zase toho všeho v celosti odstoupiti. Kováři sám od svařování želez, nakládaní, ostření, summou ode všeho jiného, kromě co nového bude, svými penězi zaplatiti má. A jestliže by se buď pánům mlynář nelíbil, aneb mlynáři zůstávati se nevidělo, tehdy má každá strana straně čtvrť leta napřed věděti dáti. Rukojmě za sebe řečený Havel Václava mlynáře bratra svého zastavil, že podle pronájmu platiti a tomu všemu zadosti učiniti chce, rukou dáním za něj připověděl . . . Stalo se v městě Velvarech v úterý den sv. Václava, dědice Českého, l. P. 1604.“

Velvary za panování císaře Josefa I., Karla VI. a dcery jeho Marie Terezie.
(1705 – 1780.)

    Po dlouholeté vládě císaře Leopolda dosedl na trůn císařský syn jeho Josef I., panovník mírný a laskavý, který však jenom po šest let řídil osudy království Českého (1705 – 1711). Po odchodu pana primasa Jana Augustiana Klouzala do měst Pražských r. 1707. za nejvyššího purkrabí Heřmana Jakuba hraběte Černína z Chudenic (1704 – 1710) obnovena byla rada městská ve Velvarech dne 14. března Duchoslavem Budinou, radou soudu purkrabského, v domě urozeného pana Rudolfa Kavky čili Kaviky, jak staré zápisky stále jej jmenují, který byl prve konšelem a nyní ustanoven byl primasem (1707 – 1738). Z rady, kteráž týž den se shromáždila, vyjímáme následující snešení: Bylo přednešeno, aby páni radní i obecní starší jak do chrámu Páně tak i na radnici a měšťané podobně k panu purkmistru v pláštích k vyhledávaní svých spravedlností se scházeli a oděvů vážných užívali, a to pro skroušenější a vroucnější pobožnosť v chrámu Páně a pro počestnosť vzácného magistrátu. Nařízení to opakovalo se několikráte do roka.
    Ostatní leta vlády císaře Josefa I. byla dosti chuda na důležitější udalosti ve Velvarech. Nejvyšší sudí dvorský pan Jeronym Kolloredo hrabě z Wallsee na Opočně dopsal r. 1709. panu purkmistrovi a radě, jak následuje: „Jakož vám dobře vědomo, kterak zřízením zemským v tomto království Českém obnoveným (lit. F. 55.) vyměřeno jest, že jeden každý statku manského držitel, kdyby smrtí časnou v panování a kralování J. M. králově proměna se stala, od smrti J. M. ve dni a roce při J. M. císařské a královské deskách dvorských a lenních se ohlásiti a na statek svůj manský léno přijíti a přísahu lenní obnoviti povinen jest. I vy také majíce statek lenní královskými deskami dvorskými se řídící v kraji Slanském ve vsi Malovarech ležící, ke královskému hradu Pražskému pod léno patřící, totiž tvrz, slove Hrádek, a dvůr Zapasníkovský řečený k obci Velvarské náležející z jiným k tomu příslušenstvím, jichžto nyní v držení a užívaní zůstáváte, na nějž však od slavné paměti J. M. císaře Leopodla I. z tohoto světa vykročení J. M. císařské a královské Josefovi, jakožto nyní panujícímu králi Českému, až posavad na dotčené manství léno jste nepřijali a přísahu manskou neobnovili. Vedle čehož jednomu každému statkův lenních držiteli tak, aby se témuž J. M. císařské milostivému poručení zadosti stalo a oni manové nějakou nevědomostí vymlouvati se nemohli, k podání jim ode mně takového léna a obnovení přísahy lenní jistá lhůta a den, totiž to pondělí po neděli Cantate, jenž bude 29. den měsíce dubna přítomného r. 1709., obrán a uložen jest. Pročež vám tudy věděti dávám i také mocí úřadu svého napomínám, abyste na výš jmenovaný den zajisté a konečně, dadouce se na hrad Pražský k deskám dvorským královským ráno o hodině 9. na půl orloji buďto sami osobně anebo skrze k tomu pořádně splnomocněné osoby najíti, na dotčené manství na místě J. M. císařské ode mně takové léno přijíti, přísahu manskou obnoviti a další k tomu patřící úřadní rekvisita tak, jakž úřad a obyčej desk dvorských sebou přináší, vykonati a se tak, pokudž té ve zřízení zemském vyměřené pokuty uvarovati se chcete, zachovati hleděli. Dán na hradě Pražském u desk dvorských královských 1. dne měsíce března leta přítomného 1709.“
    Podivem nás naplňuje, že nekladla rada Velvarská nižádného odporu požadavku nejvyššího sudí dvorského pana Jeronyma Kolloreda hraběte z Wallsee. Byloť jí přece známo, že propustil král Vladislav II. r. 1513. léno Malovarské, tvrz i dvůr se vším příslušenstvím z povinností manských a dal je nejenom tehdejšímu držitelovi ale i dědicům jeho a budoucím k pravému a věčnému dědictví. Když město koupilo řečenou tvrz r. 1546., vepsán byl list krále Vladislava znovu do desk a tím byl obsah jeho potvrzen a upevněn. Pokud nám známo, nehlásili se správcové desk lenních nikdy více k tvrzi Malovarské a dvoru Pasnickému, až teprv nejvyšší sudí pan Jeronym Kolloredo tak učinil, byv před rokem povolán k úřadu vrchního ředitele manství Českých. Kterak nehrubě znal polohu tvrze Malovarské, vysvítá nejlépe z toho, že kladl ji v listu svém do vsi téhož jména, o níž je známo, kterak během XVI. století splynula s předměstím Velvarským a nikdy více vsí se nenazývala. Nicméně vypravili se do Prahy primas Rudolf Kavka a obecní starší Daniel Pšanský a přiznali se před úřadníky dvorskými, že učinili přísahu věrnosti a poddanosti manské J. M. císaři Josefovi I. a i panu Karlu Strakovi z Nedbalic, hejtmanu hradu Pražského, na tvrz Hrádek a dvůr Zapasníkovský a přijali léto to od Antonína Rudolfa Dvořáka z Boru, místosudího lenního v království Českém.
    Jestliže pochybil v této záležitosti nový pan primas a obtížil novým břemenem důchod městský, vynahradil povolnosť svou k úřadům Pražským vzornou péčí o sousedskou svornosť, pořádek a zvelebení obce. Doslýchaje, že sedláci Hobšovičtí a Skurští sáhli daleko do pozemkův Bratkovických, které patřily obci, svolal primas četnou komisi a učinil výchoz na mezníky u Bratkovic. Hobšovice tenkráte již byly přivtěleny k panství Slanskému hrabat z Martinic a proto hájil zájmy poddaných rolníků pan hejtman Slanský Karel Ludeger. Skury patřily k panství Zlonickému, jež právě tenkráte koupil Norbert Leopold Kolovrat Liebenštýnský od Valkounů z Adlaru. Zastupoval tedy rolníky Skurské pan Bernard Malostranský, hejtman téhož panství. A že pozemky Bratkovické mezovaly se zbožím Hospozínským, jehož paní byla Anna Polixena, ovdovělá hraběnka z Clary Aldringen, dostavil se ke komisi i Antonín Laton, správce statků její. Z Velvar vysláni byli mimo pana primase osoby radní Ondřej Kerner, Bernard Mařík a Karel Vepřecký z Vepřberku. I shledalo se očitým zkoumáním, že mezníky staré jsou zkaženy a odnešeny, že Hobšovičtí zaorali do pozemků městských a na obrat Bratkoviští poddaní do polí sousedních. Za tou příčinou postaveny byly na hranice mezníky nové náslovnými literami mezující tu panství označené: V., S., Z., totiž Velvarského, Slanského a Zlonického. Paměti hodno jest, že při dvoře Bratkovickém bylo pole, „kterého díl k užívaní písaři městskému se přeje.“ Téhož r. 1708. nařízeno bylo poddaným v Nábině a Bratkovicích, aby vyčistili rybník u Bratkovic rákosím zarostlý jednak z roboty, jednak za nepatrnou odměnu peněžitou.
    Když císař Josef I. bezdětek dne 17. dubna 1711 na neštovice zemřel, ujal se vlády osiřelých zemí bratr jeho Karel VI. (1711 – 1740), poslední mužský potomek rodu Habsburského. Ve Velvarech dověděli se záhy o předčasné smrti panovníkově, neboť meškal tu dne 20. dubna biskup Rábský, když přijel za ním rychlý posel z Vídně, oznamuje, že císař Josef I. se životem se rozžehnal. Karel VI. vrátil se teprve r. 1712. z dědičných zemí Španělských přes Čechy do Vídně a nejvyšším purkrabím Pražským vyvolil si po smrti Heřmana Jakuba Černína z Chudenic pana Jana Josefa hraběte z Vrtby (1712 – 1737), předsedu appellační komory České. Když rada Velvarská nového protektora města uctivě pozdraviti dala, došel jí dne 16. března r. 1713. následující list pana hraběte z Vrtby: „Mému k nejvyššímu purkrabství náležejícímu městu Velvarům předně za tu jejich mně učiněnou gratulaci k té od J. M. císařské a královské, mého nejmilostivějšího pána, mně nejmilostivěji potvrzené vyvýšenosti se pěkné poděkování činí s tím ubezpečením, že já tomu městu a celé obci vzrůst všeho dobrého a užitečného prospěch vždy podporovati se vynasnažím, k čemuž tím více budu nakloněn, když rada vše obecné dobro pěstovati, spravedlnosť slušně opatrovati a dobrý pořádek a jednotu v tom městě zachovávati bude. Poněvadž však od posledně dne 14. března 1707 obnovené rady již šest let prošlo, nyní pak přísluší, aby se mně ve známosť uvedlo, kterak radní místa až posaváde obsazena jsou, neb které a kolik jich skutečně schází: z té tedy příčiny mně toho zpráva tím dříve učiniti a moje odpověď, kdy obnovení té rady následovati bude, očekávati se má. Mezi tím však a až do toho času moci a právem svým tu nynější radu potvrzuji a jednoho každého při svém úřadu, který má, zanechávám.“
    Rada Velvarská neleníc odvětila, že magistrátu nedostává se k úplnosti jednoho konšela a tří obecních starších a prosila, aby úřady městské v brzku se obnovily. Nejvyšší pan purkrabí přislíbil, že vyhoví aneb sám anebo skrze plnomocníky žádosti jejich a doložil, že celou obec zachovati míní při starobylých zvyklostech, právech obyčejích. I odeslal do Velvar učeného rádce svého Františka Viléma Sonntaga, J. U. doktora i přísežného zemského advokáta, a dozorce statků purkrabských Jana Josefa Šedlicha, propůjčiv jim listem svým ze dne 20. června 1718 moc, obnoviti radu městskou. Nebude na újmu vypravování našeho, když vylíčíme doslovně, kterak obnova ta se dála.
    Plnomocníci představili se staré radě a poučili pány, za kterým účelem přišli. „Poněvadž tedy netoliko obyčej, nýbrž také slušný a potřebný způsob jest, aby osoby až posaváde v úřadech postavené z povinností svých propuštěny byly, proto je netoliko jménem a na místě J. Excell. hraběcí z nich propouštíme a jich prázdny činíme, nýbrž také druhým měšťanům k dalšímu vyslyšení přirovnáváme. Ačkoliv J. Excell. té naděje býti ráčí, že oni vedle obyčejného způsobu a povinnosti pokračovali, nic však méně ať na malou chvilku odtud vykročí, abychom podle víry skutek vynalezli.“ Když otcové města se vzdálili, promlouvali vyslancové k měšťanům: „Poněvadž osoby úřadní propuštěny jsou z povinností svých a žádný z měšťanův nemá se jich co obávati, jeden každý zvláště a všichni spolu jsou tázáni, zaliž proti jejich osobám neb povinnostem jakou stížnosť mají. Kdo tedy z vás jest, nechť přistoupí a svobodně pravdu poví . . . Jakož nyní dále nic jiného na překážku není, aby se ve jménu Božím k obnově přikročiti mohlo, my jménem a na místě J. Excell. hraběcí z listiny této zpečetěné čteme osoby milostivě ustanovené a je za konšely, starší obecní a rychtáře skutečně a veřejně představujeme.“ Primasem zůstal pan Rudolf Kavka a přidáno mu 10 konšelův, obecních starších jmenováno bylo toliko šest a úřad rychtářský svěřen dvěma měšťanům Tomášovi Záhorovi a Janu Hofmanovi. Když pak zvolení páni učinili obyčejnou přísahu, rozhovořili se zástupcové pana purkrabí takto: „Jakož nyní J. Excell. hraběcí veden jsa obzvláštní důvěrou k měšťanstvu z obyčejného výboru osoby volené všechny milostivě potvrditi ráčil, jest té naděje, že takové lidi k tomu zvolili, kteří předně chválu Boží fedrovati, J. M. císařské, našich zemí panovníka a J. Excell., milostivé vrchnosti, uctivosť a důstojenství zachovávati, spravedlnosť a vše dobré obecné hospodářství bez vlastního prospěchu zastávati budou. Nicméně my vedle plné moci nám dané jim všecko to přísně poroučíme, obzvláště jednotu a svornosť v radě a v obci zachovávati nařizujeme, neboť samo písmo sv. praví, že království samo v sobě rozptýlené zajíti musí. Poněvadž však k zachování takového klenotu poníženosť a poslušnosť nejlepší prostředek jest, všem a jednomu každému zvláště poroučíme a nařizujeme, aby osobám od J. Excell. hraběcí představeným povinné úcty vzdávali, poručení jejich na všechen způsob zachovávali, jestliže ostrou přísnosť a nevyhnutelnou pokutu nechtějí na sebe přivolati, jakož J. Excell. jim ve spravedlivých a pravdivých věcech milostivou ruku podati neopomene. Přejeme tedy všem mnoho štěstí a seznamy nám odeslané zase k věrným rukám navracíme. I poněvadž jsme tuto obnovu jménem Božím začali, Jemu povinné díky činiti budeme, který nás všechny ve své milostivé ochraně zachovati ráčí.“
     V druhé polovici téhož roku šířil se zhoubný mor v Čechách. Když pak počal i ve Velvarech proskakovati, zaslal sem nejvyšší pan purkrabí návod ze dne 10. listopadu, kterak by nejlépe dalo se předejíti nakažlivé hlíze. Nemocní buďtež odděleni a vzdáleni osob zdravých; šaty jejich se pálily a ničily. L. 1713. zemřelo ve Velvarech a přifařených vesnicích 67 osob, kdežto roku předchozího pochováno bylo toliko 30 osadníkův. Na sklonku morové rány umřel zde doktor lékařství Maximilián Wibner, rodem z Vídně a pohřben v kostele sv. Jiří. Duchovní útěchu skytal nemocným děkan Matěj Jodl, který již r. 1680. přečkal v městě zdejším všeobecnou nákazu morovou. Jako r. 1712. posvětil týž děkan a vikář okresu Slanského spolu s kaplanem P. Ferdinandem u přítomnosti vzácného magistrátu kříž na předměstí Slanském ke cti Panny Marie a sv. Jana Křtitele a kříž v Bratkovicích postavený nákladem Václava Boreckého mlynáře tamtéž, tak r. 1713. požehnal o výroční pouti dne 25. května muky Boží nad Nábinem na cestě do Černuce vedoucí a rok později dva kříže v Nábině a Bratkovicích nade vsí. Tento poslední vystaven byl péčí ovdovělé Doroty Urbanové z Bratkovic, ona muka na cestě Černucké obstaral nákladem svým pan Bernard Mařík, měšťan zdejší. Netřeba ani dokládati, že kříže posléze jmenované zřízeny byly vděčnou myslí za odvrácení neblahého moru.
    Rada městská dne 9. září r. 1715. obnovena byvší, ustanovila se na tom, ozdobiti město nádhernou sochou z příčin, které níže budou uvedeny. Ježto však nepostačovaly důchody obecné, aby úmysl její ve skutek byl proměněn, obrátila se k dobrodincům tímto listem prosebným: „Jestliže almužna jest skutek milosrdenství a člověk prokázav jej, velikou zásluhu při Pánu Bohu všemohoucím sobě získá, jak svatí učitelové dí, že milosť Boží štědrému nedá zatracenu býti: čím tedy větší zásluhu ten získati může, kdo na stavení Boží neb Boží muka almužnu, kterou nikoliv tělo lidské se obživuje a zachovává, ale česť a chvála Boží, zvelebení jména Božího a vyvolených Božích svatých se rozmnožuje, dobromyslně uděluje? V tom ukázala se mnohá místa starostlivější, nežli my byli, když pro česť a chválu Boží dosti nákladná na náměstích svých obcí Boží muka vystavěli. Abychom my též pobožných lidí šlépěje následovali a svým potomkům příklad a památku zanechali, na poděkování Pánu Bohu všemohoucímu za užitá dobrodiní, uchování nás od moru, hladu a války a abychom milostí Boží od všeliké škody těla i duše, škody města, dobytka a statečků svých zachování byli: almužnou štědrých rukou a laskavých dobrodincův statui ke cti a chvále Boží, Panny Marie a patronův města našeho u prostřed náměstí vyzdvihnouti obmýšlíme. Pročež pohnuti jsouce srdcem pobožným, česť a chválu Boží vyhledávajíce, zaznamenejte jméno a almužnu svou v této knížce tak, aby se sbírka spatřila a dle toho, jak důkladné stavení vésti by se mohlo. Z rady města Velvar dne 19. října 1716 za purkmistra Kašpara Betmanna a přísežného syndika Václava Hoffmanna.“
    Dlouhá jest řada dobrodincův, kteří nejenom peněžitými dary, nýbrž i obilnými dávkami přispěli k vystavění sochy Panny Marie na náměstí Velvarském. Nejvíce štědrými prokázali se cechové řemeslničtí, věnovavše 120 zl. ze spolkových pokladen. Rada městská znamenajíc úspěch soukromé sbírky, snesla se již 16. listopadu 1716 na tom, aby masné krámy z náměstí se odstranily a na místě tom dály se přípravy ke stavbě základův. Umělecké vypracování sloupu či statue svěřeno bylo kameníkovi Antonínu Falkovi a řezbáři Františku Zallingrovi z města Litoměřic, kteří dílo to započali na jaře r. 1717. a rok později úplně dokonali. Tvar sloupu jest štíhlý do výše se úžící oblak, jehož patu obstupuje čtvero soch sv. Václava, Prokopa, Floriána, Šebestiána, kdežto vrchol jeh zdobí podoba Matky Boží bez úhony hříchu počaté. Celý náklad počítal se na 1060 zl. 22 kr. U paty sloupu zřízen byl oltář a při něm konaly se služby Boží v čas morové hlízy.
    Té doby, když konána byla revisitace za příčinou usedlostí a obyvatel některých míst v Čechách, přišla komise do Velvar dne 7. září 1719 a členové její byli: Maurus opat kláštera Benediktinského v Kladrubech, urozený pan Václav Chanovský, primas Žatecký Jakub Rebicen a jiní. Dne 9. září svoláni byli měšťané na radnici, aby učinili tam přísahu, že spravedlivě odváděti budou poplatky z polností, které jim při předchozí visitaci byly vyměřeny. Na žádosť osob radních vypuštěno bylo některé zboží obecní ze seznamu majetku soukromého a zaneseno do tabelly dominikální, jako Přední mlýn se zahradou, Velký rybník, Podhorní mlýn, Vazek, Luh, Nový mlýn, Malovarský rybník, pole primasovo, syndikovo, rychtářské, servusovo a varhaníkovo, pokud jim od obce se propůjčovalo, taktéž i všechny louky obecní okolo města. V kraji Rakovnickém který obsahoval od r. 1714. bývalé Slansko a Rakovnicko, napočítalo se r. 1718. lidí usedlých 1684. Číslo to by značně vzrostlo, kdyby za usedlé počítáni byli bývali chalupníci, podruhové a podobní obyvatelé vesnic, avšak podle tehdejšího zvyku počítalo se 16 lidí toho druhu za jednoho osedlého. Nebude tedy nikomu s podivením řekneme-li, že ani součet 1634 není dokonalý, poněvadž scházeli do jeho úplnosti 3 chalupníci.
    Děkan Matěj Jodl, který působil ve Velvarech od r. 1680., churavěl poslední dobou a dne 26. října 1719 dokončil běh záslužného života, stár jsa 69 let. Úřad svůj při chrámu zdejším zastával horlivě a svědomitě jako málokterý z jeho předchůdcův. Svědčí o tom neunavná péče jeho o ozdobu chrámu Páně, okrasu města a zvelebení příbytku farního. Působením jeho ozlacen byl oltář bolestné Rodičky Boží nákladem kůru literátského r. 1681. Na přímluvu jeho vystaven byl o rok později oltář sv. Tří Králův a učiněna nadace 200 zl. Tomášem Richtrem, poštmistrem a konšelem, aby z úrokův její obstarával se olej pro věčné světlo. Péčí pana děkana získáni byli chrámu mnozí štědří dobrodincové a z příspěvku jejich zakoupila se drahá roucha mešní a nádoby kostelní. Varhany v kostele sv. Kateřiny opraveny a mutací rozmnoženy byly r. 1691. mistrem Petrem Doteniem. Zbožné sestry Anna Hlavničková, Ludmila Škodová a Dorota Richtrová zhotoviti dali a chrámu r. 1700. věnovali novou větší monstranci. Když dokončena byla obnova děkanského kostela, pomýšlel Jodl na stavbu chatrného obydlí farního. R. 1700. dne 21. května učiněna byla smlouva s Janem Šimonem Panetiem, stavitelem a měšťanem Nového města Pražského, o opravu děkanství. K tomu účelu přispěl pan děkan neméně než tisícem zlatých. Když pak stavba blížila se konci svému r. 1717., pořídil dvě kamenné sochy sv. Judy a nejsv. Vykupitele a postaviti je dal do výklenku na obou rozích čelní strany farního domu. Již od r. 1690. zřizoval oltář sv. Judy Tadeáše a když byl úplně hotov, dal jej vysvětiti dne 6. srpna 1703, kdy zavítal opět světící biskup Vít Seipl do Velvar. Pro četné zásluhy své jmenován byl děkan Jodl vikářem okresu Slanského a zastával obtížný úřad ten po 18 let. Teprve krátce před smrtí žádal si býti prázden povinnosti dozorčí nad okolním kněžstvem. Cítě pak, že se blíží poslední chvíle jeho, sepsal dne 18. října 1917 list posledního pořízení. Jím učinil štědré odkazy koleji Piaristův a klášteru Františkánskému ve Slaném, kapucínům v Roudnici, konviktu sv. Bartoloměje a u sv. Klementa v Praze. Kaplanu svému Janu Zichovi daroval několik knih. Hlavním dědicem ustanovil sestru svou Alžbětu Lodinskou a syna jejího Maximiliána, na ten čas duchovního správce na Kladně. Dále poroučel závětí, aby dědicové jeho vydali nástupcovi v děkanském úřadě 50 zl., a ty aby zůstaly navždy při děkanství. Za úroky budou děkanové povinni sloužiti mše sv. u oltáře sv. Judy, pokud bude možná, den před svátkem sv. Jana Nepomuckého, Judy Tadeáše, Kateřiny, Barbory a Všech Svatých. Záduší odkázal zlatý prsten s drahokamem a 6 diamanty, chtěje tomu, aby se prodal a za cenu jeho dala se pozlatiti větší monstrance. Děkan Jodl hodlal již před lety učiniti fundaci 150 zl. na čtyry výroční mše, že však jí neučinil, o tom svědčí nejlépe závěť jakož i dni ke čtení mši sv. ustanovené. byla tedy nespravedliva výtka děkana Vrány, jakoby netečností ochrancův jmění zádušního zřízená fundace se neuvedla v skutek. O nástupcích Jodlových a spolu o věcech ke kostelu hledících pojednáme ve zvláštní kapitole. Nyní pak táhne se vypravování naše na záležitosti po výtce obecné.
    Starý dům radní, který stával na místě nynějšího hostince „U arcivévody Štěpána“ a r. 1694. posléze byl opravován, nevyhovoval účelu svému, tuším pro skrovné rozměry a přišel tudíž v nemilosť pánů Velvarských. R. 1721. dali zhotoviti obrys nové radnice (nynější budovy c. k. okresního soudu a berního úřadu) staviteli panu Janu Volfovi. Na jaře příštího roku učinili s ním smlouvu a shromáždili něco potřebných peněz, aby v brku mohli přesídliti do prostrannější síně radní. I pokročila stavba za leto tak, že v radě dne 6. listopadu 1722 prosili mistři kožešnického řemesla z měst Pražských o místo na podloubí nové radnice, aby tam o trzích zboží mohli prodávati. Než ačkoliv hrubá stavba brzy byla dokonána, trvalo to přece dvě leta, nežli upravily se vnitřní místnosti budovy. Poprve zasedala v ní rada městská dne 28. srpna 1724. Purkmistr toho času Ferdinand Hannl navrhoval v sezení tom řadu 35 várek pivních pro budoucí období roční, napomínal přísedící, aby nedovolovali sousedům choditi se střelnou zbraní na obecní pozemky, aby nedopustili komukoliv z města vycházeti na cizí pivo, aniž je domů do města přinášeti. Když vyřízeny byly záležitosti ty a jim podobné, postoupen byl úřad purkmistrovský panu primasovi Rudolfovi Kavkovi.
    Velvarští vybírali od nepaměti clo v Nové Vsi u Vepřku, kteréžto dědiny byly majetkem pánů Chotků z Chotkova. Pan hrabě Václav Antonín Chotek z Chotkova a Vojnína dopsal radě zdejší dne 9. února 1725, jakým právem cla v Nové Vsi užívají? O několik dní později odpověděl mu pan purkmistr jménem magistrátu, že propůjčeno bylo právo to obci majestátem krále Ladislava. Chtěl tuším jmenovati krále Vladislava II., avšak ani v listech jeho nečiní se výslovné zmínky o Nové Vsi, leda bychom kladli dědinu tu na východní hranici hájemství či práva míle Velvarské. „Co se cla dotýče“, zvěstoval jim list královský z r. 1497., „kteréž v městě a půl míle okolo města od starodávna mají, svolujeme, aby je tíž měšťané vybírali jakož i v městě, z koní i z jiných nákladův.“ Spor mezi panem hrabětem a pány Velvarskými, kteří napomínali svého výběrčího v Nové Vsi Jana Satrána, aby nedal se nijak zaleknouti a vybíral dále clo městské, přiostřil se r. 1726 tak, že vypravena byla krajská komise z Rakovníka, aby shlédla polohu místa a vyšetřila stížnosť pana hraběte Chotka. Velvarští zatím obrátili se k nejvyššímu purkrabí Pražskému a prosili za ochranu ve sporné záležitosti celní, která brzy potom přátelsky byla porovnána.
    Na trůně císařském vystřídali se čtyři panovníci od té doby, co naposled potvrzeny byly privileje a svobody města Velvar. Za císaře Karla VI. nepřestávala rada městská pomýšleti na to, aby příhodné chvíle předložena byla nejvyššímu purkrabí žádosť za obnovu listů královských, jak vloženy byly do posledního majestátu císaře Ferdinanda III. z r. 1652. Mimo to přáli si páni Velvarští, aby rozmnožen byl počet dosavadních výročních trhův čtvrtým trhem, jejž odbývati hodlali v pondělí po sv. Třech Králích. Než citelným nedostatkem peněz tísněni byvše, nemohli tak rychle vykonati, co si předsevzali. Výlohy na obnovu a potvrzení svobod městských vzrůstaly zajisté nemálo tím, že kancelář císařská byla ve Vídni a úřadníci její dávali si dobře platiti za milosti, které císař prokazoval. Když však rada dvakráte byla napomenuta, aby neotálela ucházeti se o konfirmaci svých výsad, sešla se dne 13. listopadu 1726 a rokovala horlivěji než kdy před tím o konečném vyřízení celé záležitosti. „Dle jednosvorného snešení shromážděné obce, aby práva a nadání města tohoto, která předkové naši s vylitím krve nám zachovali, k své podstatě a utvrzení přišla a my po sobě památku potomkům zanechali, k tomu přistupujeme, aby předně spis nejponíženější žádostí k J. C. a Kr. M. Karlovi VI. podepsán byl a páni komisaři na sebe práci přijali, k J. hraběcí Excell., vysoce urozenému pánu Janu Josefovi z Vrtby, nejvyššímu purkrabí se vypravili a jej v tom pozdravili, že magistrát s celou obcí úmyslu jest J. C. M. privilegia k potvrzení podati.“
    Nejvyšší pan purkrabí Pražský slíbil vyslancům Velvarským, že bude ochotně žádosť jejich podporovati. Brzy na to usnesli se členové rady městské, kterak by lépě svědčilo prospěchu města položiti obmýšlený trh výroční na pondělí po Zjevení sv. Michala, to jest do první poloviny měsíce května, nežli aby měl se odbývati uprostřed zimy. I opravili žádosť svou v ten rozum a poslali ji do Vídně. Po delším jednání a otálení, došel konečně císařský list nejvyššího purkrabí: „Věrný náš milý! Nečiníme vás tajna, že jsme na poníženou prosbu purkmistra, konšelův a celé obce města Velvar v království našem dědičném Českém jim tu císařskou a královskou milosť učinili a netoliko jejich již prve mající privilegia a nadání, salvo jure regio et cujuscunque tertii tak, jakž oni Velvarští v týchž nadání skutečném držení a užívaní jsou a takové proti nynějším a budoucím našim ustanovením zemským nečelí, milostivě schváliti, obnoviti a potvrditi, anobrž také jim Velvarským ten poníženě pohledávaný nový čtvrtý jarmark na pondělí po Zjevení sv. Michala archanděla nejdobrotivěji uděliti a jim na to majestát náš císařský a královský z kanceláře naší královské České dvorské pod dnešním datem vydati ráčili.“ Řečený majestát císaře Karla VI. ze dne 2. června 1733, který vydán byl v letním sídle císařském v Laxenburku u Vídně, uložili jsme v Dodatku č. 15.
    Ve vsi Bučině u Velvar držela urozená slečna Anna Žofie Čachvoská z Vymyslic dvůr manský, jenž řídil se knihami zámku Mělnického, zároveň s pivovarem, krčmou a chalupou. R. 1788. dne 24. května učinila slečna Čachovská smlouvu s purkmistrem a radou města Velvar, kterou prodala a postoupila dvůr svůj v Bučině „se vším k němu patřícím příslušenstvím, právem a spravedlností, ničeho si nevymiňujíc, v tom okrsku a v těch od starodávna se nacházejících mezích, na jaře i na zimu osetými i všemi jinými neosetými, na úhor a ladem ležícími polmi, s krčmou, svobodným v témž dvoře piva vařením a z téhož pivovaru do dotčené krčmy ve vsi Bučině beze vší překážky piva vystavováním, na skladě jsoucím sladem a chmelem, zahradou, stodolou, rybníčkem a chalupou proti krčmě židy obývanou, s činží od sv. Jiří přítomného r. 1738. obci královského města Velvar připadlou, se čtyřmi mužskými a tolikéž ženami poddanými, se vším příslušenstvím, jako dobytkem, skotem, pernatou drůbeží a vozním i hospodářským náčením, sladovními a pivovarními potřebami“ obci města Velvar za trhovou částku peněz sedm tisíc zlatých, každý zlatý po 60 kr. počítaje. Když pak ústní smlouva ta schválena byla lenním pánem a držitelem zámku Mělnického Františkem Antonínem hrabětem Černínem z Chudenic dne 30. června 1738, sestaveny byly v písemné smlouvě trhové ze dne 6. listopadu téhož roku následující výminky: Urozená slečna přijímá hotových čtyři tisíce zlatých; ostatní nedoplacená tržní částka zůstane pojištěna na dvoře Bučinském a zúročí se 6 zl. ze sta. Díl této částky zúročené, a sice 600 zl., nechť vyplatí se najisto po třech letech a j8 nedělích ode dne ústní smlouvy, leda by řečená věřitelka jinak se na tom ustanovila a oněch 600 zl. na další dobu při městě zanechati ráčila na úrok. Co se týče daní, neodvádí se ze dvoru Bučinského více, nežli kolik náleží na dva osedlé a do důchodu zámku Mělnického dva kapouni při sv.Havle. Hotová smlouva zapsána byla do knih manských zámku Mělnického (Lib. XIV. fol. 25. n.), jak svědčí o tom přípis hejtmana téhož panství ze dne 18. listopadu r. 1739.
    Císař Karel VI., nemaje mužských dědicův, přál si toužebně, aby po něm nastoupila vládu dcera jeho Marie Terezie. I ustanovil řád posloupnosti pro ženské potomstvo domu Habsburského a předložil řád ten, pragmatická sankce řečený, sněmu stavův Českých r. 1720. Když pak schválen byl nový zákon nejenom v Čechách nýbrž i v jiných zemích dědičných a císař zavázal si sousední panovníky mnohými dary, aby ničeho nepodnikali proti zákonité dědičce trůnu, domníval se Karel VI., že po smrti jeho nebude rušen pokoj a mír zemí Rakouských. Než sotva že zemřel císař a Marie Terezie (1940 – 1780) jala se panovati, povstali proti ní četní nepřátelé, chtějíce se děliti o země pod žezlem panovníkův Habsburských spojené. Bedřich II., výbojný král Pruský, vztáhl násilně ruku na Slezsko ba i na Moravu a severovýchodní krajiny České. Spojené vojsko Bavorské, Francouzské a Saské vniklo do srdce země naší a dobylo Prahy. Karel, vévoda Bavorský a zvolený císař Německý, dal se vyhlásiti za krále Českého a donutil malý zástup pánův a rytířův, aby mu složili přísahu věrnosti. Arcibiskup Jan Gustav hrabě z Manderscheidu, nevida jiného vyhnutí, oslavil volbu vetřelého krále slavnými službami Božími dne 19. prosince 1741. Bedřich II. dobýval města za městem, zmocnil se Králové Hradce, Pardubic, Litoměřic, Boleslavi a potkav se polem s vojskem císařským, zvítězil nad ním u Chotusic blíže Čáslavi. Po té učinila s ním mír císařovna Marie Terezie ve Vratislavi, kterým postoupeno bylo Prusům Slezsko a hrabství Kladské r. 1742. Vojsko císařské obrátilo se nyní proti Francouzům, obléhalo Prahu a obsadilo ji uprostřed kruté zimy, když Francouzové tajně ji opustili a k Chebu prchali. Ku konci r. 1743. přijela císařovna do Prahy a dne 12. května dala se korunovati na království České v chrámu sv. Víta biskupem Olomouckým. Korunu Českou kázala pak odvézti do Vídně, aby tam bezpečněji se ochraňovala nežli v Praze.
    Listem svým ze dne 29. listopadu téhož roku nařizoval nejvyšší sudí dvorský Filip Josef hrabě z Gallasu na Kampu vévoda Lucerský a pán na Klecanech, aby přiznali se Velvarští, jakožto držitelové statku lenního, k manství svému při deskách dvorských a obnovili přísahu manskou na tvrz Malovarskou, Hrádek řečenou a dvůr Zapasníkovský. I určil jim k tomu den 17. prosince. Naposledy před tím obnovována byla přísaha lenní věrnosti císaři Karlu VI. v září r. 1712., kdy vypravili se do Prahy primas Rudolf Kavka a starší obecní Daniel Pšanský, majíce list mocný od purkmistra a rady, a slovy jejich i celé obce přislíbili poslušnosť manskou císaři a zástupci jeho Karlovi Strakovi z Nedbalic, radě soudu dvorského a komorního a hejtmanovi královského hradu Pražského. Tenkráte mělo manství Malovarské cenu 3000 zl., z kterých platilo se za obnovu přísahy 24 zl. a za dlohé vklady a opisy její 14 kop 30 grošův, čili celkem 40 zl. 56 kr.
    Zatím postupovala vojska císařská vítězně do Bavor, na Rýn, ba i do země Francouzské. Císař Karel VII. byl zahnán a i Francouzům nepřálo štěstí válečné. Bedřich II. obávaje se, že bude přinucen navrátiti Slezsko císařovně, vrazil r. 1744. znovu s četným vojskem do Čech a přitáhl ku Praze. Celé tři dni stříleno do města a tak zbořeno neméně než 150 domův a veliká čásť zdí městských. Prusové dobyvše města, opanovali celou zemi. Byli sice po nějakém čase z Prahy vytlačeni, zvítězili však přece ve Slezsku a král jejich učinil nový mír v městě Drážďanech, kterým znovu pojištěny mu byly kraje Slezské kromě knížectví Těšínského a Opavského. Po smrti císaře Karla VI. vyvolen byl na císařství Německé František I. Lotrinský manžel Marie Terezie, r. 1745.
    V těžkých dnech dlouho trvajících válek, kdy i Velvarští mnoho zlého zakusili od vojska nepřátelského i domácího, vystavena byla tu v městě socha sv. Josefa, ochrance zemského míru, na mostě za Roudnickou branou. Nápis sochy té, která nyní stojí po levé straně vně hlavního vchodu do kostela sv. Kateřiny, seznamuje nás se zakladately* její a i se zbožným úmyslem při zřizování nákladné a dosti umělé sochy sv. Josefa, jakožto pěstouna Páně, kterého v rukou drží. Zní pak takto: SvsCIpe qVae Voto tIbI Dat IosephVs et Anna Vt MorIens Vigeat stIrps eIVs RIChterIana. – WeLVarII prIMas anno, qVo EVropa sVDabat sangVIne, pergrate sanCtas has obtVLIt aras. Latinský nápis ten tlumočili bychom češtině slovy: „Přijmiž, co vedle slibu věnuji Tobě Josef a Anna, aby i po smrti v paměti žil rod jejich Richterovský. – Velvarský primas obětoval milerád tuto posvátnou sochu leta, kterého potila se Evropa krví, 1745.“ Naproti soše sv. Josefa stála na mostě socha sv. Jana Nepomuckého. Pan primas Josef Richter zemřel rok na to dne 22. ledna. Nástupcem jeho stal se při obnově úřadu radního pan Václav Šarf a konšelem učitel Velvarský Florián Mikulovský.
    Z pokojných let, které potom nastaly, mimo obnovu a potvrzení výsad městských ze dne 19. prosince 1747, jak o tom řeč v Dodatku č. 16., nemáme mnoho, co bychom poznamenali. Nade vsí Bučinou postaven byl r. 1752. na místě starých muk Božích nový sloup k poctivosti sv. Vojtěcha a Václava, mučeníkův a patronův Českých. Přispěla k tomu celá obec Bučinská, zvláště pak štědrým ukázal se rychtář její Josef Kotas a Matěj Procházka, kteří jménem obce zavázali se opravovati nově zřízený sloup, kdykoli by se toho potřeba jevila. R. 1755. objednán byl za děkana Václava Straky a Václava Šarfa primasa nový velký zvon pro kostel sv. Kateřiny. Strůjce jeho zvěčnil se na něm slovy: „Johann Georg Kühner hat mich gegossen in der königlichen Kleinen Residenzstadt Prag 1755.“ Ochrancové či patroni zvon jmenováni jsou v latinském nápise: „CaMpana Ista reInfVsa eX DebIta VeneratIone beatIs Petro et PaVlo, reglae VrbIs WeLVarIensIs patronIs.“ Na téže přední straně čísti lze známé verše: „Sabbata sancta colo, funesta incendia nolo. Tunc campana sonat, dum Deus ipse tonat. Convoco mortales, celebrent ut festa sodales, et sic quisque pias fundat ab ore preces.“ Druhá strana popsána jest jmény tehdejšího děkana a členů vzácného magistrátu.
    Při té příležitosti zmíniti se hodláme o zvonech při kostele sv. Barbory v Nábině. Byl tam starý zvon z druhé polovice XVI. století, jak nápis jeho svědčí: „Leta 1552. tento zvon slit jest ke cti a chvále Boží a k záduší v Nabdině u svaté Panny Barbory.“ Utrpěv během věku valného porušení, přelit byl r. 1743. od Valentina Lišáka, měštěnína Menšího města Pražského, nákladem záduší sv. Barbory a některých zbožných dobrodincův. Letopočet obnovy jeho opsán byl dvojverším: „Vere hoC, qVo CzeChIs reX Cara MarIa Theresa VnCta fVIt Pragae, tVnCqVe Creata sono.“ A na konec: „Urbis decanus Václav cognomine Straka et consul Richter Velvariensis erant.“ V Českém překladu: „Toho zajisté roku, kdy Čechům milá královna Marie Terezie byla pomazána v Praze, jsem zhotoven a od té doby zaznívám. Děkanem města byl Václav příjmím Straka a purkmistrem Velvarským (Josef) Richter.“
    Závistí Pruského krále Bedřicha II. vyvolána byla nová válka proti Rakousku, která podle doby svého trvání nazývá se válkou sedmiletou (1756 – 1763). Král Pruský vtrhl do Čech a svedl bitvu s vůdcem císařským Brounem u Lovosic dne 1. října r. 1756. Vítězství sklonilo se k nepřátelům, ačkoliv musili je zaplatiti citelnou ztrátou vojínův. Druhého roku vpadl Bedřich II. opět do vlasti naší a několika proudy ozbrojeného lidu valil se ku Praze. Vojsko císařské ustupovalo přes Velvary a Tursko dne 20. dubna. Prusové dostavše se k hlavnímu městu země České, dobývali ho a po 22 dní stříleli hrubými kusy na výstavné budovy Pražské. Zatím položil se vojevůdce císařský Daun s vojskem svým u města Kolína a porazil Pruského krále, který od Prahy odtrhnuv, proti němu se postavil. V hrozném zmatku spěchali vojínové nepřátelští ze země a procházejíce dne 19. června 1757 městem zdejším, zachovali se vedle příkazu sv. evangelia: „Nepřecházejte z domu do domu a nikoho cestou nepozdravujte!“ Následujícího leta válčilo se za hranicemi vlasti naší, kdež Rakouští vojevůdcové Daun a Laudon odráželi statně útoky nepřátelské.
    R. 1759. dne 3. března pronajal si „pan Florián Mikulovský, konšel městský, v milostivé přítomnosti a domě nejvyššího pana purkrabí Pražského (1748 – 1771) Filipa Krakovského hraběte z Kolovrat, při dražební komisi všechny městské dvory, mlýny, hospody, pivovar a všechny k městu patřící reality, kteréžto najaté držel 12 let. A to se stalo potom, když obecnou majeť tu držel dříve pronajatu po 6 let pan Jan Šustr.“ Roku následujícího dne 25. července při obnově úřadů městských zvolen byl po vůli nejvyššího pana purkrabí a dosazen panem dr. Feiglem za primasa a regenta města zdejšího řečený Florián Mikulovský, rodák Česko-Brodský, „kterýžto ihned jak obecní tak i zádušní vše dobré vyhledávati, říditi a spravovati ve jménu Božím začal“ a spravoval chvalitebně až do smrti své dne 15. června 1776.
    Když r. 1762. vpadlo vojsko Pruské do Čech a počátkem listopadu blížilo se k Libochovicům, Zlonicům a Slanému, stal se pokřik z rána dne 5. listopadu ve Velvarech, že nepřátelé opět se ukazují. Děkan Vrána právě jal se sloužiti mši sv., an rozlehl se ryk městem a slyšeti bylo střelné rány. Příčina toho v brzku se vysvětlila. Asi 20 husarův Pruských přitrhlo nepozorovaně k branám městským. Přítomný poručík vojenské posádky spěchal proti nim, sebrav tu 40 svých vojínův pěších a přivítal je střelbou. Husaři Pruští slyšíce hlomoz a hlučné bubnování, domnívali se, že město obsazeno jest četným vojskem a proto tryskem vzdálili se přes Nábin a Bratkovice. Teprve ve Skuhrách se zastavili a plenili selské statky. Příštího roku dne 15. února učiněn byl mír mezi císařovnou Marií Terezií a Bedřichem II. v Hubertsburku, městě Saském, tak, že každý z obou panovníkův podržel, co byl před válkou měl.
    Za vsí Bučinou podle cesty vedoucí do Lešan měli Velvarští veliký kus obecního pozemku, který pro svou neúrodnosť ladem ležel. R. 1764. osilo se asi 14 strychův lada toho borovým semenem. Že však následující jaro nebylo příznivo setbě, musila se r. 1765. opětovati. Pan primas Florián Mikulovsiký ujal se horlivě myšlénky, založiti lesík nad Bučinou a sám zapůjčil potahy své, aby půda tvrdá mohla se připraviti k pěstování stromů lesních. Asi 50 korcův pole oseto bylo v květnu roku posléze jmenovaného borovím a dubovím. Nákladem obecním vystavena byla u lesíka chalupa pro hlídače nově založeného stromoví a kolem ní vysázelo se několik tisíc mladých bříz. Mimo to dal přivésti pan primas stromky modřínové pro les Bučinský, ty však mimo několik málo se neujaly. Městská rada domnívajíc se, že les nebude nijak prospívati, ustanovila se na tom, že rozdá ladem ležící pozemky při dvoře Bučinském výměrou 200 korcův mezi tři chalupníky. Zdali se to stalo i potom, když lesík utěšeně vzcházel, nelze nám udati. Tolik jest jisto, že podobným způsobem vnikla víska, Malá Bučina řečená, kterou založili pánové na Zvoleňovsi z roku Bavorského, darovavše něco pozemku u Bučiny čtyřem chalupníkům.
    Když ujal se primas Mikulovský správy obecních statkův, dluhovalo město Velvary rozličným věřitelům neméně než 19117 zl. 4 kr. 5 1/4 d., kteréžto „skrze minulou Pruskou vojnu, jakož i v první arendě čili pronajetí Šustrovském vzdělány a učiněny byly tak, že k zaplacení těch dluhův již jeden dvůr prodati se schylovalo. Než když od r. 1761 – 1768. pro obecné dobré se pracovalo za arendy pana primátora Floriána Mikulovského, jenž po 12 let arendu dokonale držel a o obecné dobro se staral, šťastně vyplaceny jsou. Což tuto pro budoucí paměť se poznamenává, aby budoucí pamatujíce na to, dobře hospodařiti se vynasnažili a časem některý dvůr odprodati přinuceni nebyli a zbavíce se jedenkráte něčeho, žádné naděje k nabytí by sobě více nečinili. R. 1770. poněvadž výše jmenované dluhy se zaplatily, urozený pan primator svým dobrým přičiněním pololetní kontribuci za měšťanstvo odvedl. I přejeme jemu od Boha všemohoucího dlouhé a šťastné panování.“
    Pan primas Mikulovský získal si ještě mnoho jiných vzácných zásluh o město zdejší. Jak jsme nedávno podotkli, byl lesík za Bučinou dílem jeho. I nepřestával o něj pečovati, ačkoliv ostatní pánové v radě velikého zdaru a prospěchu z práce té se nenadívali. R. 1770. rozšířil prostoru háje novými sazenicemi o dobrou třetinu tak, že myslivna octla se uprostřed lesních stromkův. Týž rok a následující spadlo mnoho dešťů a pokazily valně osení. Na podzim r. 1770. povstala drahota obilí. Kdežto rok před tím prodávalo se ve Velvarech žito za 1 zl. 30 kr., pšenice za 2 zl. 15 kr. a ječmen za 1 zl. 30 kr., vystoupila cena obilí tak, že strych pšenice měl cenu 4 zl. 15 kr., korec žita 5 zl. a ječmene 3 zl. Při tak veliké drahotě nezbývalo jiného než péci chleb ječný a i ten nebylo možná ani koupiti. Nad to pak blízko bylo nebezpečenství, že na příští rok zůstanou pole neoseta pro nedostatek obilí k setí.
    V tísni té vydán byl r. 1770. rozkaz císařský, aby se všechny domy opatřily čísly a spolu, aby provedlo se sčítání lidu, jmenovitě pak osob mužských služby vojenské schopných. Z Velvar poslán byl do Prahy s matrikami farními starší kaplan František Müller, který vykonav práci svou, vrátil se dne 23. listopadu do Velvar. Dne 19. prosince přišli sem komisaři císařští, aby spisovali majetek obyvatel města, počítali a číslovali domy. Hejtman kraje Rakovnického Prokop Lažanský z Bukové poručil vyslancům, aby nepočítali město Velvary k svobodným městům královským, nýbrž zapsali je za poddané město nejvyššího purkrabství. Sotva že se o tom dověděla rada zdejší, vyslala zástupce své k nevyššímu panu purkrabí Filipovi hraběti z Kolovrat, kteří vzali sebou starobylé psané majestáty královské a prokázavše se jimi, dosahli toho, že pan purkrabí jim vysvědčil, kterak Velvary jsou v pravdě městem královským, aniž by jim mohlo býti na závadu, že poručeny jsou do ochrany úřadu jeho, jakožto zástupce samého krále Českého, nýbrž tím právě vynikají nad ostatní města, která řízena jsou toliko úřadem královského podkomoří. Císařská komise nucena byla tedy počítati Velvary k městům královským a sečítavši domy, přiřkla domu radnímu č. 1. a děkanství č. 86.
    Za drahoty neustále trvající a nedostatku chleba darovala císařovna Marie Terezie ze soukromé pokladny v dubnu r. 1771. neméně než 50 tisíc zl., aby rozdány byly mezi strádající obyvatele království Českého. Na Velvary připadlo z částky té 100 zl., které rozděleny byly měšťanům. Naděje na hojnější žeň toho roku opět se nevyplnila. Časté deště a z nich vznikající povodně byly toho příčinou, že korec žita prodával se za 12 zl. a i více. Josef II., syn Marie Terezie, kterého zvolila si císařovna po smrti manžela svého Františka I. za spoluvladaře, přijel na sklonku roku do Čech a uděloval štědré podpory všem, kdož jich potřebovali. Ve Velvarech nad to způsobena byla citelná škoda tím, že protrhly se hráze rybníkův a proudy valících se vod odnesly sebou alespoň 30 kop 4 až 5liberních kaprův, které by byl pan Mikulovský rád oželel, kdyby byl zůstal neporušen splav Velikého rybníka. Než když i řečený splav byl docela ztržen a zkažen, vyjednávali páni s mistrem zednickým Janem Křížem z Kamenice, aby vystavěl splav nový dílem tak důkladným a trvalým, jako to učinil na panství Doksanském v Černuci a Kamenici. I slíbili mu s vůlí nejvyššího pana purkrabí 1100 zl. za stavivo a práci, která dne 23. února 1772 byla počata. Později se shledalo, že základy jest hlouběji položiti, nežli původně bylo ustanoveno a proto povolen byl náklad větší na stavbu. Dne 16. července byl splav dohotoven a o den později jal se mistr zednický klenouti mostek. Pan purkmistr Jiří Fiči a primas Florián Mikulovský položili první kameny ke cti a slávě Boží. Most pak dokonán byl dne 20. srpna za veliké slávy a radosti všech obyvatel města. O 10. hodině ranní shromáždili se radní pány na něm, dali znamení k hlučným intrátům na trouby a bubny, odkryly znak městský uprostřed mostu z kamene vytesaný a písmeny F. M. P., to jest Florián Mikulovský primas, a letopočtem 1772 ozdobený a vyslechli přípitek mistra zednického za střelby z moždířův a hlaholu trub. Po té byl most odevzdán obci k veřejnému užívání. Dodati dlužno, že pan primas přispěl 500 zl. k tomu, aby celá práce v čas byla dokončena, začež měšťané navždy zavázáni jsou mu vděčností. Kterak se mu současníci odměnili, v brzku uslyšíme.
    Prve nežli dotkneme se slovy udajů příštích, vidí se nám, abychom zmínku učinili o změněném zřízení zemském, pokud se týče nejvyšších soudcův a úřadův. Za císaře Karla VI. vedli správu zemskou v Praze nejvyšší úřadníci a soudcové zemští, kteří sluli královským místodržitelstvem, kdykoli král meškal mimo zemi, což se zhusta stávalo. Jim v čele stál nejvyšší pan purkrabí Pražský. Nejvyšší kancléř zemský dlel po boku panovníkově ve Vídni a vlivem svým zasahal hluboko do pravomoci úřadů Pražských. Česká kancelář jeho ve Vídni byla tedy vrchním úřadem zemí koruny České, neboť jí podřízeni byli, ne-li jménem zajisté skutkem, i vysocí hodnostáři zemští. Císařovna Marie Terezie zrušila r. 1749. kancelář tu a za ti zřídila nejvyšší soud a nejvyšší ředitelstvo politické nejenom pro země České nýbrž i Německorakouské. Zároveň pak rozděleno bylo místodržitelství Pražské v soud zemský nad statky v deskách zapsanými a úřad politický, který nazýval se zemským guberniem od r. 1763. Předsedou gubernia byl nejvyšší purkrabí Pražský. Pan Filip Krakovský hrabě z Kolovrat přečkav všechny změny, zřekl se r. 1771. pro jakési spory s velitelem vojska úřadu nejvyššího purkrabí, podržel však statky purkrabské až do své smrti. Nástupcem jeho vyvolen byl Karel Egon kníže z Fürstenberka (1773 – 1782).
    Působením pana primasa Floriána Mikulovského zakoupen byl pro město dvůr Sekerovský ve vsi Mileticích, a sice pro výpomoc měšťanům, aby snáze platiti mohli rostoucí daně. Dvůr ten prodal r. 1706. pan Václav Jan Valkoun z Adlaru na Zlonicích a Poštovicích, který dosáhl toho na císaři Josefovi I., že r. 1705. povýšeny byly Zlonice za městýs, hejtmanu panství Zlonického Filipovi Bernardu Malostranskému za 1050 zl. Později nevíme jakým způsobem připadl dvůr Miletický ke Zlonicům. Filip Josef kníže Kinský ze Vchynic a Tetova koupil r. 1721. panství Zlonické s Poštovicemi a dne 24. února 1723. prodal statek v Mileticích hejtmanovi panství svého Františkovi Viravskému, měšťanu Velvarskému, za 800 kop. Pan hejtman ucházel se o to, aby trh jeho vložen byl do desk zemských, ale nemohl toho dosíci. Po smrti jeho drželi dvůr Miletický dědicové Viravští. Obec Velvarská učinila r. 1746. smlouvu s Václavem Hejhalem a manželkou jeho Eleonorou, druhdy Viravskou, vedle níž chtěla zakoupiti dvůr Miletický za 2000 zl., ale sešlo z koupě té pro nedostatek peněz. Pan Jiří Fiči maje za manželku Annu, sestru Eleonořinu, koupil dvůr od švakra Hejhala za 1800 zl. R. 1754. přešel statek Miletický zároveň s 43 strychy pole a něco luk v držení paní Magdaleny Sekerové, měšťanky Velvarské, za 1700 zl., které vyplatila dřívějším majitelům. Sekerová chtěla opět vložiti jej do desk zemských, avšak nebylo jí to povoleno, ba nemohla ani toho dosíci, aby zapsán byl do knih manských královského fisku. V nesnázi své obrátila se k ochranci města nejvyššímu panu purkrabí, prosíc, aby smlouva trhová na dvůr zanesena byla aspoň do knih pravomoci purkrabské, což se i stalo. Paní Sekerová přestavěla dvorské stavení „Hospodu“ řečené a stodolu při něm a hospodařila tam po několik let. Znamenajíc však rozličné nátisky od sedlákův jí činěné, pronajala dvorec dne 20. května 1769 jakémusi poddanému Zvoleňoveskému Matěji Čermákovi na 6 let za 180 zl. ročního platu, to si vymiňujíc, aby v příhodnou chvíli mohla jej bez překážky prodati.
    Dne 23. července 1770 vyjednávali s ní páni Velvarští o koupi statku Miletického k obci městské a smluvili cenu jeho se vším příslušenstvím i obilím na poli přičiněním pana primasa na 5090 zl. Den na to vyjeli si do Miletic a oznámili nájemci Čermákovi, že nebude již déle tu hospodařiti. I ustanovili Jakuba Hudličku městským šafářem dvoru. Zatím psala rada vrchnímu správci na Zvoleňovsi Jindřichu Hosrovi, že jest hotova nahraditi škodu řečenému nájemci z pokladny obecné, jestliže přinese sebou mocný list svého úřadu panského a potvrzení přijatých peněz. Pan vrchní poslal do Velvar podřízené úřadníky spolu s Čermákem a poručil jim, aby nevzali náhradou méně nežli 600 zl. Když pak rada zdráhala se tolik vyplatiti, žaloval na ni pan vrchní správce u gubernia zemského a klad odpor koupi dvoru Miletického. Ve při z toho vznikající dostaly se staré smlouvy o dvůr k deskám zemským. Úřadníci desk vidouce, kterak patříval druhdy dvůr ten k panství Zlonickému a nyní, odprodán byv, nenalézá se v rukou držitelův, kteří by schopni byli desk zemských, ohlásili dražebný prodej jeho na den 25. dubna 1771.
    Městská rada hájila zájem svůj, seč jen byla. Ihned poslala smlouvu učiněnou s paní Sekerovou a zároveň písemné svolení k ní od nejvyššího purkrabí do Vídně k rukám milostivé císařovny Marie Terezie a tytéž listiny odevzdala i zemskému guberniu, prosíc, aby zapsány byly do desk zemských. Když pak v Praze žádosť magistrátu nenalezla slechu, složili pánové Velvarští druhý spis prosebný do Vídně a hned na to třetí, které zasý*lali dvornímu jednateli panu Bendlovi. V poslední žádosti ze dne 21. června 1772 uváděli mimo jiné, že obec městská má u Miletic 102 strychy polí zádušních zapsaných v deskách zemských. Připojí-li k ním oněch 43 korcův při dvoře, bude moci město mnohem více vytěžiti a získati prostředky, aby zapravovalo v čas své daně. Zároveň utekli se zástupcové města k Filipovi hraběti z Kolovrat a prosili nejvyššího kancléře království Českého ve Vídni o přímluvu u dvoru císařského. Konečně rozhodnuto bylo ve prospěch jejich listem nejvyššího kancléře pana Kajetána hraběte z Blümegenu ze dne 17. července 1772, jak následuje: Obec městská nekoupila o své vůli dvůr Miletický, nýbrž s povolením svého protektora, nejvyššího purkrabí Pražského, a to za nejlepším úmyslem, na výpomoc měšťanům. Co se týče zápisu do desk zemských, budiž v brzku vykonán, neboť majeť ta přešla opět do rukou držitelův, kteří mají právo statky své zanášeti do řečených knih zemských. Nato učiněna byla nová smlouva mezi obcí Velvarskou a plnomocníkem vdovy Sekerové Antonínem Lankýšem, přísežním prokuratorem zemským, kterým prodala a postoupila řečená vdova dvůr svůj městu za 5090 zl. Smlouva ta ze dne 26. října 1772 vložena byla téhož dne do desk zemských, a sice ve 3. kvatern památný granátový lit. A. 18., kdežto císařské poručení zaneseno bylo v první kvatern ranunkulový čili pryskýřníkový zápisný lit. A. 29.
    Počátkem téhož roku dne 4. února přišla do Velvar krajská komise, hejtman Rakovnického kraje Ondřej Langer z Langendorfu, tajemník jeho Kunz a jiní podřízení úřadníci. Povstalyť tenkráte jakési rozmíšky mezi měšťany a primasem Floriánem Mikulovským. Onino horšíce se nad tím, že dvůr Miletický draho byl ceněn za 5090 zl., ačkoliv mohl se před lety zakoupiti za 1800 zl., obvinili primasa a spolu i Josefa Feigla z Feiglfeldu, plnomocníka nejvyššího purkrabí u dvoru císařského, že dopustili se jakýchsi nesprávností u vedení účtů městských. Zemské gubernium na pokyn z Vídně vyslalo z prvu do Velvar komisaře Pražské, kteří z nenadání tu se objevili a účty jak v městě tak i později v úřadě purkrabském zevrubně prohledli. Když se to stalo, přišla sem svrchu jmenovaná komise krajská a dotazovala se měšťanů na stesky jejich a jednotlivých osob radních na důkazy, o které by opírati chtěli žalobu na pana primasa. O sporné záležitosti jednalo se ještě nějaký čas, až posléze jalovosť její všem byla zřejma.
    Pan Mikulovský nevšímaje si bezdůvodného podezřívaní a záští spolusousedův svých, pomýšlel na to, kterak by zlepšiti se daly příjmy zádušní kostela sv. Kateřiny. Pole zádušní u Miletic měli, jak známo, pronajaty sedláci Miletičtí, platíce r. 1771. z kopy záhonův čili 6 korcův 3 zl. 30 kr. a povinni jsouce dvěma povozy do lesa pro dříví děkanské. Než když v pravý čas neodváděli nepatrné nájemné a liknavi byli u vozbě dříví, odňala se jim pole zádušní ze snešení rady městské a pronajata byla primasovi zároveň i s dvorem Sekerovským a pozemky k němu hledícími dne 1. ledna 1773. Vdova Sekerová darovala městu 12 strychův pole vlastního na uhražení útrat soudních, kteréžto pole přivtělil pan Mikulovský k dvoru Miletickému. I uvolil se platiti z najatých polností a dvoru řádného platu ročního 55 zl. 10 kr., mimořádného na daně 58 zl. 30 1/2 kr. a nad to odeslati 32 povozů do lesa pro dříví. Tím nebyli spokojeni sedláci Miletičtí a činili některá příkoří městu, že vysázeti dali křoviny na pozemcích Velvarských a j. Později však zmoudřeli a oželeli výtěžek z polí zádušních, kterého více než 250 let požívali.
Jak známo z dějin všeobecných, byla vláda císařovny Marie Terezie a syna jejího Josefa II. dobou rozmanitých převratův. Nejblahodárnější z nich způsobil tak zvaný robotní patent pro Čechy a Moravu, kterým r. 1775. zmírněna byla znamenitě břemena poddaného lidu. Císařovna majíc upřímnou soustrasť z ním pro mnohá protivenství od pánův mu činěná, menšila řečeným patentem práci a robotu ruční i potažní o dobrou polovinu. Stav selský zbaven jsa také osobní nevolnosti, domáhal se vždy lepšího blahobytu a nabýval sebevědomí. Od r. 1781., kdy císař Josef II. úplně zrušil staré nevolnictví, vráceno bylo poddanému lidu právo, aby hledal výživu vedle vůle své jakýmkoliv způsobem, aby jednotlivci vcházeli svobodně ve stav manželský, jen když úmysl svůj vrchnosti oznámili, aby usazovali volně na jiných panstvích, jakmile byli vyplnili povinnosti, které lpěly na pozemcích a zboží, které jim druhdy od pánův byly propůjčeny. Vrchnostem ponechána byla sice některá práva k osobám lidí poddaných a nad pozemky jejich, avšak jakákoliv libovůle pánův mařena byla stálým dozorem úřadů krajských. Zmírněný takto svazek poddanský uvolněn byl dokonce zákonem říšským ze dne 7. září 1848, jak o tom níže ještě zmínka se stane.
    Primas Mikulovský, zvelebiv nemálo město zdejší, jakož hospodářské správě jeho po 16 let bylo poručeno, zemřel dne 15. června 1776. Za nástupce jeho potvrdil nejvyšší purkrabí Karel Egon kníže z Fürstenberka Václava Zimra, měšťana Velvarského. Rada městská splatila úplně dne 25. března 1777. dvůr v Mileticích od Magdaleny Sekerové před lety smluvený a koupený a pronajala jej se vším příslušenstvím na 6 let panu Janovi Karlu Tichému dne 1. července r. 1778. Nájemce povinen byl platiti z něho ročních 300 zl. Rýnských. Za to požíval vedle polností, které ke dvoru patřily, i pozemků zádušních kostela sv. Kateřiny ve výměře 75 strychův, zahrady i luk a směl přivařiti si v městském pivováře dva sudy piva. Panování Marie Terezie chýlilo se ke konci. Moudrá vládkyně ta zemřela dne 29. listopadu r. 1780. Vláda její 40letá vyznamenávala se péčí o školy, sirotčince, nemocnice a jiné mnohé dobročinné ústavy. Zvěčnělá císařovna žijíc v době osvíceného absolutismu, pojistila sice na nějaký čas blaho státu svého jakožto celku, avšak omezila a ztenčila právní svobodu jednotlivých národův. Syn její Josef II. hověl jednostranně zamilovaným náhledům svým o blahobytu svěřených národův a zabočil na kluzkou dráhu novot, které setkávaly se s tuhým odporem rozumnějších současníkův.

Duchovní správa ve Velvarech.
(1719 – 1790.)

     Po smrti děkana Matěje Maximiliana Jodla, který ukončil vezdejší pouť dne 26. října 1719 a odpočívá v podzemní krytbě pod hlavním oltářem kostela sv. Kateřiny, vyvolen byl nástupcem jeho Maximilián Adam Lodinský a dne 6. listopadu potvrzen listem arcibiskupa Ferdinanda hraběte z Khünburku (1713 – 1731) za děkana Velvarského a administrátora fary Chržínské. Lodinský byl synovec děkana Jodla. Narodil se v Ořechu z rodičů zbožných a oddav se studiím, dosáhl hodnosti mistra svobodných umění a bakaláře bohosloví. Když posvěcen byl na kněze, konal prvotiny své ve Velvarech dne 2. října r. 1701. a po nějaký čas vypomáhal strýci svému ve správě duchovní. Z vděčnosti za to, že každou neděli a svátek obětoval zde mši sv., darovali mu pánové Velvarští r. 1703. vázaného od obce 24 zl. a usnesli se mimo to obdařiti jej 26 zl., aby každého téhodne sloužil mši sv. na úmysl vzácného magistrátu a dával požehnání v pondělí, když po čtyřech nedělích přijímal jeden z konšelův úřad purkmistrovský. Setrvav tu ve Velvarech tuším až do r. 1707., ustanoven byl duchovním správcem na Kladně a odtud po 12 letech povolán byl na úřad zvěčnělého strýce svého.
    Památným činem duchovní správy jeho bylo znovuzřízení a zákonité potvrzení spolu literátského pod ochranou bolestné Rodičky Boží Panny Marie. Literátské bratřině té, která založena byla okolo r. 1560., jak již svrchu řečeno, odkázala Marketa vdova po bečváři Blažkovi v pátek oktáv sv. Václava 1584 deset kop grošův Míš. na zakoupení gradualu, to jest knihy pro zpěváky na kruchtě, ve které obsaženy jsou některé zpěvy mešní. V archivu děkanském ochraňuje se podnes stará kniha zpěvů mešních, nesoucí na první pohled ráz doby kališnické. Již nadpis 1. dílu její nás o tom poučuje: „Začínají se antifony, kteréž se času adventního každého dne v církvi Boží od lidu Páně zpívají.“ Dalším obashem knihy jsou chorální zpěvy rorátní na všechny jednotlivé dni téhodne. Ježto pravopis její a ozdobné inciálky shodují se s biblí Kralickou bratrskou r. 1596. vydanou, nechybíme mnoho, kladouce původ její na sklonek XVI. století. Jiří Netolický a Vavřinec Vodňanský, bratři starší literáti města Velvar, přijavše odkázaných 10 kop v úterý po sv. Ondřeji r. 1585., vyplnili zajisté poslední vůli Markety Blažkové a zakoupili ne-li chorální zpěvník, který jsme právě byli popsali, tedy alespoň podobnou knihu pro kůr a kostelní bohoslužbu.
    Jednota literátská ve Velvarech, která byla spolu bratrstvem Mariánským a zvelebovala nejenom zpěv při službách Božích ale i nábožnosť mužů dospělých, přečkala všechny doby bouřlivých válek a počátkem XVIII. století zkvétala utěšeněji nežli kdy před tím. Údové její řídili se zvláštními pravidly, měli společnou pokladnu a scházeli se i mimo kostel k důležitým poradám. Náčelníci spolu sluli v XVI. století starší bratři, po válce 30leté říkalo se jim seniorové kůru, o 80 let později měla jednota svého dozorce či inspektora, dva starší a bratří, kteří obstarávali zpěv chrámový. Že však posud nedostávalo se jim církevního schválení, jednal o to děkan Jodl s městskou radou, kterak by prospěšno bylo, vyžádati si potvrzení a souhlas duchovní vrchnosti alespoň nejprvé pro bratrstvo Mariánské a později i pro kůr literátský. I obrátili se za tou příčinou do Říma k papeži Klementu XI., který ochotně vyhověl prosbě jejich a vydal jim bullu ze dne 13. ledna 1719, jak uložen jest Český překlad její v Dodatku č. 14. Listem papežským schváleno bylo bratrstvo Mariánské a členům jeho uděleny byly přehojné milosti duchovní.
    Zatím zemřel děkan Jodl a nástupce jeho vyjednával s arcibiskupskou konsistoří Pražskou o potvrzení stanov bratrstva sloučeného s kůrem literátským. Žádosť jeho ze dne 21. listopadu 1720 doplněna byla později těmito písemnými doklady: „My purkmistr a rada též starší obecní a celá obec města Velvar považujíce pilněji a bedlivěji vznešenosť a nesmrtelnosť duší lidských a žádostivi jsouce je pokladem duchovním obohatiti a obdařiti, co nejponíženěji k slavné a svaté paměti Klementovi toho jmena XI. papeži Římskému jsme žádostí se obrátili, by on ze svěřeného sobě pokladu Církve sv. plnomocné odpustky stále trvající bratrstvu pod titulem nejblahoslavenější a beze vší poskvrny počaté Marie Panny, Matky Boží bolestné, v chrámu Páně sv. panny a mučenice Boží Kateřiny města Velvar milostivě uděliti ráčil. Neoslyšel on, ale laskavě otcovsky vyslyšel poníženou prosbu naši a nadjmenovanému bratrstvu buď mocí duchovní již potvrzenému aneb potvrzenu býti majícímu takové odpustky dobrotivě a milostivě popřáti ráčil. Že však řečené bratrstvo okolo leta Páně 1560. začaté, zdaliž mocí duchovní náležitě kdy potvrzeno by bylo, dokázati se nemůže, jen toliko za pobožné shromáždění uznati a držeti se musí: témuž tedy, aby potvrzení ono vysoce důstojná arcibiskupská konsistoř Pražská milostivě dáti ráčila, za tu obzvláštní milosť poníženě žádáme. Aby pak jmenované bratrstvo svou stálosť a jako nějaké věno pro zachování své míti mohlo, poněvadž čtyři kopy záhonův polí, jmenovitě 1. kus ke straně polední ke Kavčí hoře ležící 30 záhonův, 2. kus k Novoměřicům při cestě travní Bučinské k Voslochovu vedoucí 50 záhonův, 3. kus za Novým mlýnem provázek od potoka přes tři cesty až k Sloupům běžící 1 kopa a 10 záhonův, 4. kus u Velkého rybníka Propilka řečený 30 záh., 5. kus za Roudnickou branou nad úvozem 1 kopa záhonův, kůru literátskému od pobožných předkův našich tím úmyslem odkázány jsou, aby, co na nástroje hudební (neboť hudebníci z důchodu obecního se platí) potřebovati se nebude, ostatek na zvelebení bratrstva se obracelo. Z kterýchžto polí užitku každoročně kůru literátskému asi 50 zl. Rýn. přichází. Že však nadjmenovaná pole všech daní osvobozena jsou, také slavná komise visitační, která leta Páně 1719. ve Velvarech držána byla, a že z řečených polí užitku jak nástroje hudební tak i potřebné věci témuž bratrstvu, jak až posaváde od začátku svého se zachovávalo a čím dále tím více zvelebovalo, i napotom se zachovati a zvelebovati moci bude. Pro lepší toto utvrzení jak pečeť městskou tak i níže psaní každý obzvláštní svou jsme přitlačili. Což se stalo v městě Velvarech dne 12. května l. 1721. – Karel Vepřecký, purkmistr. Rudolf Kavka, primas a inspektor kůru literátského. Maximilán Lodinský, děkan. Bernard Mařík, ředitel kůru literátského,“ a jiní.
    Stanovy čili pravidla bratrstva Mariánského, obsahovaly v devíti odstavcích asi toto: 1. Cíl a konec bratrstva jest rozmnožení cti a slávy Boží, oslava a chvála Matky Páně, péče o spásu duší křesťanských a pokrok v ctnostech. 2. Prve nežli kdo za úda přijat bude, jest mu přijati svátosť pokání a Těla Páně. 3. Údové přistoupí dvakráte do roku k týmž svátostem, vedle možnosti nejlépe na Zelený čtvrtek a o slavnosť Nanebevzetí Panny Marie. 4. Půl hodiny před službami Božími v neděli a ve svátek sejdou se někteří bratři do kostela a zanotují pobožnou píseň. 5. O velkých svátcích Mariánských sejdou se o 3. hodině odpolední údové do chrámu, aby před požehnáním modlili se růženec u bratrského oltáře Panny Marie. 6. U téhož oltáře sejdou se údové bratrstva v čas postní každou středu a pátek o 4. hodině a pomodlí se litanie s modlitbami o mukách Krista Pána a Panny Marie a po ukončeném žalmu Miserere uděleno jim bude požehnání. 7. Za zesnulé spoluúdy zpívati se budou mše sv. v první pátek adventní a tolikéž i postní, za živé v pátek po Božím Těle, při kterých vybírati se má na ofěru. 8. Pohřbu zemřelého bratra či sestry súčastní se všichni, majíce rozžaté svíce a modlíce se za zemřelé. Tutéž službu lásky prokáží při zádušní mši sv. 9. Nebylo-li by to možné, povinni jsou údové jindy mši sv. slyšeti a ji za zesnulého bratra obětovati, aneb alespoň doma za spásu duše jeho se modliti.
    Arcibiskup Pražský Ferdinand vyhověl snažným prosbám děkana Lodinského a rady městské listem svým ze dne 13. června 1721. V první části listu opakuje se žádosť sama a důvody její a proto netřeba tento díl ani uváděti. V druhé části praví arcipastýř, jak následuje: „Prosbě té milostivě nakloněni jsouce, svrchu řečené zbožné a duchovní bratrstvo věřících obojího pohlaví pod záštitou neposkvrněné Panny Marie Matky Boží bolestné ve farním kostele Velvarském sv. Kateřiny tímto listem naším vedle zákona církevního zřizujeme a k němu přivtělujeme druhý starobylý spolek kůru literátského, aby snáze mohl získati milosti duchovní a odpustky, aniž by se tím úkony literátův omezovali. Takto pak zřízený, ustanovený a přivtělený spolek či bratrstvo zaroveň se stanovami sepsanými v plnosti řádné moci arcibiskupské jménem všemohoucího Boha potvrzujeme a schvalujeme, chtějíce tomu a poroučejíce, aby ode všech lidí za potvrzené a schválené bylo považováno, držáno a pokládáno. Za duchovního předsedu bratrstva toho označujeme nynějšího děkana tamtéž Maximiliána Lodinského a jeho v témž úřadě nástupce a ustanovujeme, aby čelní údové kůru literátského i bratrstvu v čele stáli.“
    Po třiletém děkanování zemřel v květu života Maximilián Lodinský dne 22. ledna r. 1723. stár jsa teprve 45 let. Již druhý den na to označen byl za nástupce jeho farář na Kladně Jan Jiří Zich, bývalý kaplan Velvarský. Zich byl rodákem Brandýským nad Orlicí a čítal 36 let, když dne 29. ledna 1723 potvrzen byl arcibiskupem Ferdinandem za děkana Velvarského. Jím sestavený první zevrubný inventář věcí a důchodův kostelních poučuje nás o hmotném stavu všech čtyř chrámů v obvodu osady zdejší. Dovídáme se z něho, že děkanský kostel sv. Kateřiny měl 5 oltářův stálých a 3 přenosné. Hlavní oltář ze dřeva řezaný v Rakovníku ozdoben byl obrazem sv. Kateřiny a pěti soškami sv. Josefa, Barbory, Michala a Jana Evangelisty, kteréžto dvě poslední stály svrchu po stranách soby Mariánské nad oltářním obrazem. Mimo to umístěny byly na něm podoby čtyř andělův dobře ozlacené. Spodní čásť oltáře natřena byla barvou černou, kdežto sloupce a řezbářské ozdoby jejich pestrými barvami s skvěly. Vedle oltářův sv. Judy, Panny Marie Bolestné, které přiléhaly k severní stěně chrámu, onen v presbytéři, tento pak proti pobočnímu vchodu, byl tu ještě oltář sv. Tří Králův a sv. Jana Nepomuckého u jižní stěny, onen hlouběji v lodi, tento však nejmenší ze všech naproti kazatelně. Lavice radní stála na straně evangelní v presbytéři, druhá lavice, kterou zakoupil Jiří Klein pro osoby vznešenější, postavena byla oproti lavici radní.
    Pominouce všechno ostatní, zmíníme se tuto o polnostech hledících k záduší sv. Kateřiny. Rolí Miletických, jež závětí Tůmy z Podhořan připadly r. 1512. k záduší zdejšímu, počítalo se celkem 12 kop a 42 1/2 záhonův čili o něco více nežli 76 strychův. Měli je pronajaty dílem měšťané dílem sedláci Miletičtí a platili ročně 3 zl. z kopy, ať již pole osili čili nic. Mimo to patřilo k záduší sv. Kateřiny 14 kusů rolí ve výměře 11 kop a 47 záhonův čili málem 71 strychův. Polohu jejich označíme starými názvy: V lanech, nad Kamenicí a pod ní, pod Radovičem k Uhám, nad špitálem po levé straně Pražské silnice, mezi Buštěhradskými Mokronosy, Na kole, za Novým mlýnem, za Roudnickou branou, u Bučinské krčmy, za Bučinou, u staré vinice Bučinské. Vzdělávaly je sousedé Velvarští a odváděli z nich třetí mandel obilí. Větších luk bylo čtvero: V dalečkách, pod Bučinou, u Velkého rybníka, za mostkem Miletickým. První užíval r. 1723. pan Kašpar Betmann za 1 zl. 30 kr., ostatní pěstovali kostelníci, platíce pouze z louky u rybníka 1 zl. 10 kr. ročně.
    V kostele sv. Jiří za Pražskou branou byly tři oltáře nehybné a jeden přenosný. Po evangelní straně hlavního oltáře stál oltář Rodiny Páně zřízený nákladem některých zbožných členů rodů Gallova a Klouzalova. Naproti němu po straně epištolní vypínal se nedohotovený oltář sv. Isidora. Kazatelny při kostele byly dvě, dřevěná uvnitř chrámu a kamenná při vchodu ze hřbitova na kruchtu. V jihovýchodním rohu hřbitova vystavena byla po ukončeném moru r. 1714. kaple sv. Kříže nákladem rodiny Fičovy, ve které konala se oběť mše sv. v neděli po sv. Jiří. K záduší chrámu patřily čtyři kusy pole výměrou 6 kop záhonův čili 36 strychův. Pole ta ležela vedle dvou zádušních luk Nad zíďkami, pod Bučinou, pod hřbitovem, za Pražskou branou. Bohatší na polnosti byl filiální kostel Všech Svatých, ve kterém mimo hlavní oltář byly ještě dva oltáře poboční Večeře Páně v levo a Matky Boží Boleslavské po pravé ruce přítomných věřících. Zádušní pozemky byvše někdy částí manství Malovarského, ležely opodál města ke vsi Nouměřicům u Pražské silnice, ke dvoru Voslochovskému, Za kolem u Bučiny, Na kavčí hoře, Na sloupech, nad Novým mlýnem. Součet jejich činil 114 korcův mimo dvě loučky poblíž vesnice Ješína. Ze zádušních polností Malovarských, že byly vzdálenější města, platil se čtvrtý mandel, kdežto z rolí sv. Jirských odváděl se třetí mandel sklizeného obilí.
    Nejchudší bylo záduší filiálního kostelíka sv. Barbory v Nábině. Chrámec sám opatřen byl třemi oltáři sv. Barbory, po evangelní straně jeho v lodi Rodiny Páně nákladem paní Barbory Štegrové a naproti němu oltářem sv. Hedviky péčí primasa Rudolfa Kavky vystaveným. Na hřbitově v severovýchodním rohu zdi stála dřevěná zvonice se 2 zvony, na jihu od ní v druhém rohu ke vsi byla kostnice a při ní kamenná kazatelna, se které řečnilo se k shromážděným četným poutníkům o třetí neděli po sv. Duchu. Zádušní pole kostela sv. Barbory rozloženo bylo za zdí hřbitovní u hostince, u cesty do Bratkovic a u cesty do Hobšovic vedoucí a počítalo se na 8 korcův a 2 věrtele. Třetí pole u Umrlčí cesty bylo ode dávna v držení rodiny Košťálovské, když praděd její Eliáš zastávaje službu kostelnickou v Nábině jakousi smlouvou na sebe je potáhl. Potomkové jeho usadivše se v Kmeťnovsi, platili vedle smlouvy ze dne 24. máje 1689 každoročně 1 zl. 30 kr. k záduší kostela sv. Barbory.
    Pole děkanská výměrou 15 kop záhonův čili 90 korcův rozkládala se r. 1723. za Roudnickou branou na blízko šibenice, Na provázku, u Budohostic, u Kamenice, k Chržínu, na pravé straně i na levé cesty do Uhů vedoucí, u mostku Čermuckého a i jinde. Dvě louky byly za branou mělnickou uprostřed luk obecných a třetí Na suchých lukách. Za zahradou obecní u Předního mlýna byla zahrada děkanská osazená stromy a na dvou záhoncích zeleninou. Příjmy děkanské, jako poplatky ze zahrad a některých luk, desátky obilné z vesnic, roční poplatek městský, příspěvky na poutě, jarmarečné ze tří trhův, týdní plat, pivní dávky a jiné dlouho by bylo vypočítávati.
    Děkan Jan Zich nepožíval důchodův těchto déle nežli jeho předchůdce Lodinský. Zemřel již r. 1726. dne 14. června v 39. roku svého života. Pánové Velvarští vyvolili si nástupcem jeho Matěje Zikána, tehdáž kaplana u sv. Štěpána na Novém městě Pražském a žádali ne dosti pokorně na nejdůstojnější konsistoři za jeho potvrzení. Než konsistoř doslechši, že řečený kaplan pohnul radu Velvarskou k volbě té slibem, kterak hotov je dáti 200 zl. ke kostelu děkanskému, bude-li mu správa jeho svěřena, obeslala k sobě Matěje Zikána a když se netajil slibem svým, za zbožný a dobrovolný jej vyhlašuje, vrátila konsistoř žádosť pánů nevyřízenu radě městské a ustanovila za administrátora osiřelého děkanství Jiřího Limona, kaplana ve Velvarech, dne 9. července 1726. Zavedeným vyšetřováním zjistila se vina vyvoleného děkana Zikána, který byl rozsudkem soudu konsistorního dne 3. února 1727 pro svatokupeckou smlouvu před volbou za nehodna a navždy neschopna úřadu děkanského ve Velvarech prohlášen a k osmidennímu žaláři odsouzen. Osoby z rady, jež daly mu hlasy své, musily se práva hlasovacího při budoucí volně docela sřeknouti a jiným svědomitějším je přepustiti. by pak pánové Velvarští vinu svou alespoň částečně smyli, prosily konsistoř o Josefa Gallaše, arcibiskupského ceremonáře, hodlajíce jej obrati si za děkana. Žádosti té vyhověla ochotně konsistoř Pražská a pan arcibiskup Ferdinand potvrdil Josefa Jana Gallaše za děkana Velvarského.
    Brzo po příchodu nového děkana přijel do Velvar arcibiskupský vikář a probošt Roudnický Václav Konstantin Potůček a přehlížel dne 22. března 1727 účty zádušní. Při té příležitosti vložil pánům jakožto patronu kostelův Velvarských na srdce, aby vyplnili rozkaz císařský a pořídili bezpečnou pokladnu pro jmění zádušní, ať hotové ať zápisy zaručené, přikazoval vyplniti poslední vůli děkana Jodla, pokud se týče fundace jeho 50 zl., naporoučel zevrubný výkaz platu a úrokův z polí kostelních a pozornu činil radu městskou na mnohé jiné posud stávající nedostatky u vedení a řízení záležitostí kostelních. Než když úřadníci městští neměli se k tomu, aby vyplnili vůli jeho, napomínal je o 3 měsíce později děkan Gallaš a stěžoval si, že opět role zádušní a literátské rozdávají bez vědomí jeho. Co se týče fundace Jodlovy, nemohla býti ve skutek uvedena proto, že dědicové jeho nechtěli vydati řečenou částku 50 zl., tvrdíce, kterak odkázané dědictví k tomu nepostačuje.
    Děkan Josef Gallaš, který stále toužil na nedostatek příjmův děkanských a žádal konsistoř za roční příspěvek 100 zl. z pokladny pro chudé beneficiáty, ustanoven byl za těžce nemocného děkana Slanského Františka Josefa Rozkovského nejprve dne 1. září 1729 administrátorem a později skutečným správcem vikariátu Slanského. Týž čas vedl se opět slovný boj mezi konsistoří a radou Velvarskou. Konsistoř upomínala pány listem ze dne 9. prosince, aby odstranili některé nedostatky ve správě jmění zádušního a ochotně odváděli děkanovi pivní dávky, totiž vědro piva z každé várky a přívarek 6 sudů piva na výživu kaplana, kterého nejprve děkan Jodl přibral „pro lepší pohodlí města a pro ranní mši nedělního a svátečního dne,“ když se byl pan purkmistr a konšelé zaručili přispěti každoročně 6 sudy piva na snazší vychování jeho na faře. Rada odvětila dne 7. ledna 1730, že děkanovi odváděti vědro piva z várky není povinností jejich, nýbrž věcí dobré vůle. Konsistoř litujíc, že výrok ten nedá se tak snadno dokázati, připomínala dne 28. února, kterak písemnými doklady archivu arcibiskupského jest ztvrzeno, že r. 1631. vařilo se ve Velvarech pšeničné pivo a z každé várky dávala se děkanovi čtvrce bílého piva a nad to r. 1651. z várky piva ječného tři konce se odvozovaly. Z toho vidno, že tenkráte správcové duchovní ještě více brali, nežli nyní na pánech se požaduje. „A protož,“ pokračovala konsistoř, „omylně nynějšímu děkanovi vašemu rušení svornosti mezi nám a vámi přičítáte a jej nějakého válčení proti vám viníte, poněvadž ne on, ačkoliv by sice dle své povinnosti a přísahy, kterak a na jaký způsob se se zádušními a farními věcmi hospodaří, přednésti by měl, ale vy sami chtějíce se od té starobylé povinnosti dávaní řečeného vědra piva ku ztenčení beneficia sprostiti a to při této konsistoři ad notam vzíti žádajíce, k dalšímu vyšetření ohledně peněz a polí zádušních přičinu jste podali. Pokudž by pak děkan nějakého výstupku ve štole aneb v čemkoli jiném se dopustil, tu vždy vám svobodno zůstává proti němu při této duchovní vrchnosti stížnosť sobě vésti, kde bychom my proti němu dle provinění jeho pokračovati neopomenuli, to jste však až posavade neučinili, nýbrž v předešlém sem podaném spisu vašem jej v tom schvalovali.“ Dále napomínala konsistoř, aby rada vnesla do účtů zádušních 250 zl., které předkové jejich z nich vypustili, věnovavše je o své vůli na vystavení sochy na náměstí a mimo to jiných 200 zl. za záduší na kontribuce vydlužených. Bezprávné vladařství věcí zádušních, jmenovitě najímá-li se pole anebo kupuje způsobem nezákonitým, stíhá se přísnými tresty ba i vyobcováním z církve všech účastníkův podobných trhův. Děkan nemá na 120 korců výsevku, jak rada neostýchá se tvrditi, nýbrž toliko 90 strychův a tu ještě ze 12 korců povinen jest dávkou obilnou klášteru Doksanskému a 8 jiných korcův užívá na místo bývalého desátku. „Pročež vás ještě posledně tuto napomínáme a vám se otcovsky důvěřujeme, že to vše v předešlém připsání obsažené zaopatření naše, jakož i co se tu svrchu řečených 200 zl. dotýče, bez dalšího vzpíraní vyplníte, abychom sice k dalším prostředkům pokračovati přinuceni nebyli. Ostatně pak vám vždy otcovskou láskou nakloněni zůstáváme.“
    Děkanské pole u mostku Černuckého ve výměře 12 strychův, jak i konsistoř o něm se zmínila, pamatujíc na závazek z něho plynoucí ke klášteru Doksanskému, totiž 2 korce obilí ročně, bylo neustále předmětem mnohých mrzutostí pro děkany Velvarské. Podnět jejich zavdávali hejtmanové panství Doksanského, kteří namáhali s vší silou přivtěliti jej k pozemkům klášterním u Černuce. „Mělo by se změřiti,“ psal opět r. 1697. hejtman Pavel Briksa, „kolik záhonův pole je budoucně do urbáře zapsati, proč a z jaké příčiny se panu děkanu Velvarskému pole to zanechává a důvod takového užívaní nebo privileje a moc měl by prokázati, nebo se mu má vzíti.“ Děkan Zich r. 1723. poznamenal v inventáři, že preláti Doksanští snaží se pole to od děkanství odtrhnouti, jakmile nový správce jeho jest ustanoven. Nástupce Zichův děkan Gallaš dopsal panu proboštovi, prose pokorně, aby řečené pole zůstalo i na dále bez překážky při děkanství. Odpověděl pan prelát, že veden jsa zvláštní náklonností k nynějšímu duchovnímu pastýři ve Velvarech, pole u Černuce doživotně mu hodlá ponechati, jestliže stvrdí mu právním reversem, že jmenovaný pozemek propůjčen byl osobě jeho a nikoliv snad připojen k polím děkanským. Gallaš poděkovat se za tak velikou milosť, dokládal, že by ochoten byl přání pana probošta vyhověti, kdyby nebylo mu známo, že pole u Černuce bylo dáno děkanům náhradou za desátek ze 17 zrušených statkův Černuckých a že právem zákupným platí se z něho určená daň. Odpovědi tou spokojil se prelát Doksanský Benedikt a více nehlásil se k domnělému majetku svého kláštera.
    Papež Klement XII. nastoupiv na stolec sv. Petra v Říme ohlásil r. 1730. všeobecné jubileum čili milostivé leto, které slavilo se i ve Velvarech ode dne 19. listopadu až do 3. prosince. Děkan Josef Gallaš zvolen byl za kanovníka kollegiátní kapitoly u Všech Svatých na hradě Pražském a posvětil dne 7. dubna r. 1733. státev Panny Marie na náměstí Velvarském. Pobyv tu ještě pět let, odebral se do Libochovic v srpnu 1738 a byl tam za nějaký čas děkanem. Nejvyšší pan purkrabí Pražský Jan Arnošt hrabě ze Schaffgotsche (1737 – 1745) psal dne 18. srpna téhož roku radě městské, aby při budoucí volbě nového děkana vzat byl zřetel na Jana Friče a Václava Kroupu, kteří obzvláště poručeni byli do přízně jeho jakožto nejvhodnější čekancové osiřelého děkanství. Nicméně zvolen byl dne 1. září za děkana Václav Bernard Straka, rodák Rakovnický, na ten čas kaplan Velvarský. Purkmistrem byl tehdáž Matěj Kertner, primatorem Václav Karel Hoffmann.
    Nový děkan sestaviv brzy po svém nastolení úplný inventář věcí k záduší a děkanství hledících, poznamenal v něm, že chrám sv. Kateřiny nemá na hotovosti žádných peněz. Polí děkanských napočítal 15 kop a 30 záhonův čili 93 korcův. Stálé platy od obce vynášely: letníky, které platily se při sv. Duchu, 15 zl. Rýn.; koleda 16 zl. 20 kr.; roční plat ve čtyrech lhůtách splatný 112 zl.; dva soudky soli; vědro piva z každé várky, vědro přívarku z každé várky; jarmarečné o třech výročních trzích po sv. Bartoloměji, na sv. Šimona a Judu a o sv. Martině vždy 1 zl. 10 kr. a konečně z odkazu Tůmy z Podhořan 10 grošův čili 23 kr. 2 den. ročně. Poslední plat zadržoval se neprávem panu děkanovi po 21 let, až teprve roku 1759. odveden mu byl částkou 8 zl. 10 kr.
    Z toho vidno, že příjmy děkanské ve Velvarech nebyly tak výnosny, jak bychom se domnívali. Děkan Straka obrátil se, jako již předchůdce jeho to učinil, k arcibiskupovi Pražskému Janu Gustavovi hraběti z Manderscheid-Blankenheimu (1734 – 1763) a prosil o peněžitou podporu. Za důvod uváděl, kterak ztenčeny jsou důchody děkanské tím, že pominula administrace fary Chržínské, když zvláštním farářem byla osazena, kterak oloupen byl vojskem nepřátelským, když Prušáci vpadli do Čech a pustošili zemi a přece nemůže se vyhnouti povinnostem pohostinským, jelikož Velvary leží při královské silnici. Aby nebyla oslyšena prosba jeho, dovolával se zvláštním listem přímluvy nejvyššího pana purkrabí Pražského Filipa Krakovského hraběte z Kolovrat. Odpověď konsistoře ze dne 14. ledna 1748 nepotěšila hrubě děkana Straku. „Jelikož ani předchůdci vašemu nebylo poskytnuto žádného stálého příspěvku, nýbrž dostalo-li se mu jakési podpory, stalo se to z příčiny, která nemá více platnosti a ježto nejsou pokladny tak bohaty jakož bývaly, nezbývá jiného nežli, abyste spokojil se důchody svého děkanství a podpory se naděl od počestné šetrnosti, která vůbec je velikým pokladem.“
    Ze zbožných odkazův toho času nezřídka činěných připomínáme toliko nadaci Jiřího Zuba měšťana Velvarského, který věnoval r. 1746. něco peněz kostelu sv. Kateřiny, aby z úroků jejich zachovával a obnovoval se obraz nejsv. Spasitele postavený na hlavním oltáři. Jiří Zub byl totiž upřímným ctitelem milostného obrazu sv. Salvatora v Chrudimi a putoval k němu každoročně i v letech pokročilého věku svého. Jak známo, uloupen byl řečený obraz ze slavné obrazárny císaře Rudolfa II. za pohnutých dnů války 30leté a zanesen až do Chrudimi. R. 1648. pohaněli jej tam vojinové Švédští v domě pana Jana Pfeifera. Děkan Chrudimský Samuel Hataš získal jej r. 1674 pro hlavní chrám Páně Nanebevzetí Panny Marie, kde až podnes na hlavním oltáři v přeskvostném rámci se uchovává. Jiří Zub zhotoviti dal věrnou podobu obrazu Chrudimského a malířské dílo to postavil s vůlí duchovního správce na oltář sv. Kateřiny ve Velvarech. Aby však i potomkové pečovali o nový obraz, učinil svrchu jmenovanou fundaci. Když pak starý oltář dřevěný ustoupiti musil nynějšímu mramorovému, měl býti obraz Spasitelův prodán. Děkan Vrána zachránil jej, poukázav na fundaci Zubovu a postaral se o to, aby zavěsen byl k oltáři pobočnému sv. Judy Tadeáše. Nyní shledati jej lze nad dveřmi do sakristie vedoucími.. R. „1755. dne 13. aprile usnul v Pánu pan Jiří Zub měšťan, maje věku 67 let. Vedle leží jeho manželka Kateřina, věku 55 let. Memento mori!“ Tak čteme na kamenném náhrobku, který zasazen jest do vnější stěny kostela děkanského po pravé straně hlavního vchodu.
    Děkan Straka měl za kaplana Františka Bláhu, který zapomenuv se nad svým úřadem, ctí a slušností, osadníky zdejší nemálo pohoršoval. Že pak Straka mlčel k přechvatům jeho, jakož vůbec byl mužem přílišné dobroty a shovívavosti, domlouval mu tehdejší vikář Jan Adam Svoboda, farář Zlonický a poroučel, aby donutil svého kaplana sříci se úřadu toho ve Velvarech a jinde štěstí své hledati. Děkan Straka váhal vyplniti vůli vikářovu, ba ani tenkráte nemohl se pro ni rozhodnouti, když po půldruhém letě potvrzena byla dne 26. února r. 1750. listem konsistoře Pražské. Nicméně po měsíci přišel nový kaplan do Velvar jménem Václav Vrána a přinesl sebou nový rozsudek konsistoře ze dne 19. března, kterým hrozilo se děkanovi přísným trestem církevním, jestliže okamžitě nepropustí od sebe Františka Bláhu a nepřijme za kaplana kněze Vránu. Straka uposlechl a snad přirozenou laskavostí veden, zamiloval si Vránu, jako byl nakloněn předchůdci jeho. Nově přišedší kaplan byl rodák Želivský. Studia konal v Jihlavě a v Praze a byv na kněze posvěcen r. 1749., dostal se do Velvar, kde i po 50leté práci na vinici Páně složil své kosti.
    Když dověděl se soukromí nejvyšší pan purkrabí Filip Krakovský z Kolovrat, kterak pan děkan málo dbá o pořádek u řízení věcí zádušních a sám dluhuje do pokladny kostelů Velvarských 171zl. 56 kr. a něco obilí, napomínal jej listem svým ze dne 18. prosince 1751, aby splatil do roku dluh svůj aneb alespoň odřekl se na nějaký čas důchodův od obce. V latinském listu tom činil pan purkrabí děkana pozorna, že špatným příkladem jeho dávají se zaváděti osoby úřadní v městě, které pečovati mají o rozmnožení jmění zádušního a propůjčují zboží kostelní měšťanům, aniž by dbali o dostatečnou záruku jeho a úroky z půjčených peněz a pronajatých polností. Tak jenom může se přihoditi, co ve Velvarech jest pravidlem, že pokladna zádušní jest prázdna a správa její toliko dluhy může se vykázati. Pan purkrabí končil list svůj slovy: „Nejsou to slova rozkazu, co píšu, nýbrž bratrská napomenutí vedle příkladu sv. evangelia a očekávám, že co nejdříve stane se jim za dosti. Jinak nemohl bych váhati, abych tuto záležitosť nepředložil, obšírně ji vylíčiv, nejdůstojnější konsistoři Pražské a u ní nehledal donucovacích prostředkův.“
    Na sklonku r. 1754. připomínal správce panství Doksanského Šebestián Kruba děkanovi Strakovi, že by záhodno bylo požádati nově zvoleného probošta Josefa z Vinklburku za tu milosť, aby na dále ponechal pole u Černuce při děkanství Velvarském. Při tom nemohl se zdržeti poznámky, že pole to více užitku nese, nežli by vynesly desátky ze zrušených stavení, kterých pan správce toliko 13 napočítal. Pan děkan nemeškal a prosil pokorněji nežli bylo třeba, řka, kterak pan prelát není povinen propůjčiti mu užitky onoho pole, nýbrž milosť a přízeň mu prokáže, když přivolí žádosti jeho. „Jestliže pak nejdůstojnější Velebnosť Vaše učiní mne účastným jediného toho paprsku milosti, tož zajisté zaváže ducha mého poutem ustavičné odsluhy, abych, pokud živ budu, prosil Nejvyššího rukama u oltáře sepjatýma za trvalý blahobyt V. M.“
Nedlouho potom ohlásil pověstný kazatel řádu Jezuitského Antonín Koniáš duchovní správě zdejší, že zavítati hodlá dne 18. května 1755 do Velvar, aby odbýval zde duchovní cvičení. Děkan Straka buď nechtěl buď nemohl uvítati příchozí missionáře a proto vložil úkol ten na bedra svého kaplana Václava Vrány. V řeči, kterou proslovil tento k shromážděnému lidu kolem otcův ze řádu Ježíšova na náměstí Velvarském, čteme hned na počátku: „Královské město toto a všeliký zástup zde shromážděný a přítomný raduje se z příchodu vašeho a žádný doufám nebude, kdo by dnes v srdci neplesal a z přítomnosti vaší se neradoval, dvojí cti hodní a velební otcové. Takovou radostí obzvláště potěšen jest velebný pan děkan královského tohoto města a pastýř duchovní dobře zasloužilý, jménem kteréhož já, ačkoliv nehodný, vám otcům velebným a mužům horlivým slova laskavého přivítaní a lidu tohoto odevzdání ve vší slušné počestnosti činím. A kterak zajisté nemá se radovati královské toto město, zástup shromážděný a zde přítomný? Kterak medle nemá plesati a z příchodu vašeho radostí oplývati celé okrsku tohoto velebné duchovenstvo? Dobře známa, dávno povědoma, široko daleko rozhlášena jest pověsť horlivosti vaší. Vás, velební otcové, následuje pobožnosť; za vámi kráčí do měst a obcí spravedlnosť, před vámi utíká rychle všeliká zlosť, každý hřích a všechna nepravosť, hlasem horlivosti vaší v srdcích lidských vzbuzena bývá skroušená kajicnosť . . .“ Za řeči té klečeli missionáři na zemi, klobouky své majíce pod kolenoma prostřeny. Když pak Vrána za drahnou chvíli dokončil, vstali a průvodem ubírali se od sochy Mariánské do děkanského kostela. Daleko jsme toho, abychom neuznali, jak veliký vliv měla sv. missie na osvěžení života náboženského v osadě zdejší, avšak ani toho nemůžeme mlčením pominouti, že od té doby prohlednuty byly archivy městské a knihovny soukromé a z nich vypuzeny knihy, které nezdály se dosti katolickými a v jiných opět vyhlazena závadná místa, jak až podnes stopa toho v nejednom spise ze XVI. a XVII. století se jeví.
    Na uhražení výloh válečných vypsány a uloženy byly r. 1759. značné kontribuce. Děkan Straka měl platiti vedle nařízení arcibiskupské konsistoře ze dne 20. února 60 zl., které pak počátkem měsíce září zvýšeny byly na 100 zl. Nic nemohlo vyčerpati trpělivosť jeho více, nežli učinil to řečený poúkaz konsistorní. Odpověděl krátce, ale rozhodně. „Beneficium mé jest tak chudé, že předchůdce můj dostával z pokladny farářské ročních 75 zl. podpory, čehož já přes mnohé prosby marně jsem se doprošoval u nejdůstojnější konsistoře. Druhé jest, letošní suché počasí způsobilo mi tak hubenou žeň na polích, že sotva budu míti dostatek chleba pro sebe a své kaplany. Dále, za drahnou řadu let nemohu vymoci čeho na hospodáři města, aby vyplatil mi stálý plat, kterým obec je mi povinována, ba i z něho strhují mi ročně 35 zl. jakožto příspěvek polní daně. Konečně tolikrát byl jsem do posledního haléře obrán od zuřivých nepřátel, že jsem přiveden na mizinu a nemohu jinak, než prohlásiti se za nejchudšího beneficiáta, kterému nelze ani těch 100 zl. ani menší částku odvésti.“ Důvody v těchto slovech obsažené byly tak mocny, že arcibiskupská konsistoř nikdy více nezmínila se děkanovi Strakovi o válečné kontribuci. „Nyní,“ doložil k tomu nástupce jeho, „i kdyby ničeho neměl, musil by platiti, neboť jsme bratři dlužníci.“
    Nesmíme se domnívati, že Straka vždy a všude výdajům se vyhýbal. Běželo-li o dobrou věc některého kostela osady jeho, přispíval velikým dílem i z malých důchodův svých. Tak ještě na sklonku r. 1760. učinil dne 1. prosince smlouvu s Josefem Dittmannem, měšťanem Mosteckým a malířem, kterou zavázal se vyplatiti mu 350 zl. za dokonanou práci malířskou v chrámu Páně sv. Jiří za branou Pražsku. Malíř Dittmann ozlatil vkusně vyřezávaný rám obrazu na hlavním oltáři, natřel olejovými barvami sošky devíti andělův, ostatní pak části oltáře obnovil barvou pestrou. Jak se nám zdá, nedočkal se děkan Straka té radosti, aby viděl malířské dílo v kostele sv. Jiří dokončeno. Zemřel již dne 16. března 1761, byv ve Velvarech více než 22 let správcem duchovním. Téhož dne sešli se otcové města a za nástupce zvěčnělého děkana vyvolili si dosavadního kaplana Václava Vránu.
    Jak jsme již svrchu podotkli, narodil se Vrána v Želivě dne 13. září 1726. Dostav se sem za kaplana, jal se příkladnou horlivostí plniti povinnosti úřadu svého. Nejprve obnovil zaniklou pobožnosť k poctivosti sv. Judy Tadeáše, kterou kdysi děkan Jodl byl zavedl, vystavěv oltář témuž apoštolovi zasvěcený. O svátek dne 28. října konával Vrána přiměřené kázaní a po celý oktáv služby Boží u oltáře sv. Judy. Aby pak úcta světcova snadněji a dříve se rozšířila, sepsal kaplan Vrána životopis jeho a připojil k němu i řád obvyklé ve Velvarech pobožnosti. Spisek ten vydán byl r. 1758. tiskem, nesa název: „Přítel věrný, obrana silná“ a rozdáván mezi věřící lid. Po svém nastolení za děkana, dal Vrána rýti a tisknouti obrázky sv. apoštola Judy vedle podoby obrazu na oltáři a poděloval jimi dítky i dospělé. Obnovená pobožnosť nalezla mnoho pěstitelů v městě i okolí, kteří četně se scházeli do chrámu Velvarského vyprošovat si ochrany Boží a přímluvy světcovy v pohnutých dnech války sedmileté (1756 – 1763). Sám magistrát slíbil r. 1762. opatřiti věčnou lampu před oltář sv. Judy a dostál slibu svému roku následujícího, když sbírkou mezi měšťany a rolníky učiněnou sešla se dostatečná jistina.
    Volbu kaplana Vrány za děkana můžeme směle nazvati pravým štěstím osady zdejší. Byltě to muž všestranně vzdělaný, o česť Boží a blaho věřících vždy pečlivý, který s nevšední učeností spojoval i dobrou srdce, který neshromažďoval pokladů pro své pohodlí, nýbrž rozdával je k účelům dobročinným a na podporu nouzí strádajících. Kdybychom chtěli si učiniti jasný obraz o neunavné činnosti jeho na prospěch a zvelebení děkanství Velvarského, musili bychom celou knihou líčiti 50leté působení muže toho při chrámech zdejších. A předce žil v době, která nehrubě byla přízniva rozkvětu náboženského života, v době vlády císařovny Marie Terezie a syna její Josefa II. Dočkal se mnohých trudných let a když pak dostavily se chvíle pokojnější, byl již starcem, který ani na konci dní svých neustal blaze působili. Následujícími řádky vytkneme toliko hlavní udalosti z veřejného života jeho.
    Ve Velvarech vypomáhal ve správě duchovní kaplan již od časův děkana Jodla (1680 – 1719). Pomocí jeho bylo zapotřebí proto, že farní osada kostela Chržínského neměla vlastního pastýře duchovního. Teprv později po r. 1723. odloučen byl chrám Chržínský od správy děkanské ve Velvarech, když děkan Zich opomenul, nevím z jaké příčiny, učiniti poklonu pánům na Zlonicích, kteří byli patrony kostela Chržínského. Té doby byli kaplany ve Velvarech Ferdinand Sichrovský a později Václav Jelínek. Po smrti Zichově kaplanovali tu kněží Václav Sechter, Leopold Kameníček, František Samuelis a jiní, které jsme již svrchu jmenovali. Když přibyl sem kaplan Vrána, naléhal na to, aby přibrán byl ještě jeden pomocník. S vůlí děkana Straky obral si pak r. 1753. krajana svého Františka Müllera za spolukaplana. Po svém povýšení na děkana vyjednával Vrána s radou městskou, především pak s primasem Florianem Mikulovským, kterak by možno bylo, druhé místo kaplanské trvale pojistiti peněžitou fundací. Městská rada obrátila se k nejvyššímu panu purkrabí Filipovi Krakovskému z Kolovrat, prosíc, aby mocnou přímluvou svou pohnul pana arcibiskupa Jana Gustava, poskytnouti malý roční příspěvek z pokladny farářské na zřízení nové kaplanky ve Velvarech. Po delším průtahu nařídila arcibiskupská konsistoř okresnímu vikáři, tehdáž děkanu na Smečně, Antonínovi z Blankenfeldu listem ze dne 8. července 1762, aby vyšetřil, zdali je druhého kaplana ve Velvarech potřebí, jaké jsou důchody ze záduší kostela Všech Svatých a chrámu Nábinského, zdali by i děkan i obec městská přispěla částkou peněz k rozmnožení příjmův nového kaplana? Dne 4. srpna přijel pan vikář do Velvar a vyhledával odpovědi na otázky právě řečené. I bylo mu sděleno, že do Velvar schází se množství věřících o svátcích a v neděli z osady Zvoleňoveské, Minické a Kmeťnoveské tak, že nemohou se ani do kostela při dvou mších sv. vtěsnati. Bratrstvo pak Panny Marie bolestné vyžaduje o svátcích Mariánských přísluhy kněží cizích obyčejně otců Františkánův anebo piaristův z klášterů Slanských. Tomu a výlohám s tím spojeným odpomoci lze ustanovením druhého kaplana. Jistina zádušní kostela Nábinského vykazuje toliko 1413 zl. 17 kr., kdežto z jistiny kostela Všech Svatých celkem 5387 zl. 7 kr. a z polností jeho zádušních plyne ročně 454 zl. 45 kr. Z úrokův těch poskytla by obec 25 zl. kaplanovi a panu děkanovi věnovati hodlá šest sudů piva ročně a z každé várky vědro piva na přívarek, který skládá se z dávky ječmene a pivní berně, aby mohl tím snáze nového pomocníka svého vyživovati. Děkan Vrána odstoupí mu pak třetinu štoly malé, počítaje ji na 10 zl. Pan arcibiskup byl štědřejší nežli magistrát a povolil ročních 50 zl. ze záduší Všech Svatých, aby vydávaly se děkanovi na výživu druhého kaplana a zároveň vykázal 60 zl. ročního platu kaplanovi z pokladny pro chudé faráře. Konsistoř oznamujíc to děkanovi dne 8. listopadu 1762, pobízela pány Velvarské, aby dali sepsati zakládací listinu v týž rozum sestavenou.
    Vzácný magistrát neváhal vyplniti vůli konsistoře. Dne 9. prosince téhož leta sepsána byla listina ta jazykem německým a odevzdána k úřadu nejvyššího purkrabství Pražského proto, že bez vůle pana purkrabí nemohla by se nová dávka piva děkanům věnovati. V listině nadací popisuje se celý průběh jednání o druhém kaplanu, jak již z předchozích řádkův nás tajný není. Tolik jenom dodáváme, že na přívarek povinen byl dovésti děkan dva strychy ječmene za sud piva a 2 zl. berně. Právo podací druhé kaplanky bude míti s vůlí konsistoře vždy děkan, bude mu však také zřetel bráti na zdejší rodáky a syny městské, kteří došli hodnosti kněžské a odporučeni byli magistrátem Velvarským. Podepsáni jsou na listině zakládací mimo jiné: purkmistr Vojtěch Hložek, primator Florian Mikulovský, syndikus Tomáš Pořický. Pan purkrabí Filip Krakovský z Kolovrat schválil obsah předložené listiny teprve dne 6. dubna 1763.
    Zatím naléhala konsistoř na pana děkana, aby konečně zaslal listinu nadací, pokud ještě milostí pana arcibiskupa otevřena jest pokladna farářská. Když se tak stalo, potvrdila ji konsistoř těmito slovy: „Nejdůstojnějšího a vysoce urozeného sv. Římské říše knížete pána, pana Jana Mořice Gustava, z Boží milosti arcibiskupa Pražského, sv. apoštolského Stolce rozeného vyslance, atd. generální vikář a officiál ve věcech duchovních a veškerá arcibiskupská Pražská konsistoř netoliko že schvalujeme přiloženou listinu fundační, nýbrž my mocí řádnou arcibiskupskou ji nad to potvrzujeme ve všech oddílech a klausulích a chceme ochrannou rukou ji hájiti, aby obsah její zůstával bez úhony. Na větší pevnosť podepsali jsme vlastní rukou toto své potvrzení a dali jsme přitisknouti k němu obvyklou pečeť arcibiskupské konsistoře i neméně poručili jsme řečenou listinu nadací do příslušných knih konsistorních do slova opsati. Dán v arcibiskupské kanceláři dne 13. dubna r. 1763.“
    První, kdo zastával úřad nově založené kaplanky, byl Josef Chvalkovský, rodák Libáňský. Po něm přišel Jan Beneš z   Kopidlna. Když pak po všeobecné redukcí úrokův r. 1768. vyplácelo se mu toliko 48 zl. z pokladny farářské a nikdo nechtěl tenčící se důchody jeho zlepšiti, odešel odtud Beneš do Mšecí. Nástupcem jeho stal se Jan Medek rodem ze Semil, kterému doplnila rada městská bývalý plat kaplanský z pokladny zádušní. Týž čas byl tu také kaplanem Václav Siber. Když pak Medek pro churavosť vzdal se úřadu svého, přišel sem do rodného města svého za kaplana Matěj Drobílek, kooperátor Chržínský, r. 1778. Po smrti Sibrově vykonával povinnosti kaplanské při kostele sv. Kateřiny Jan Pavlides po osm let. U velikém nedostatku kněžstva vypomáhali tu po něm dva cizincové rodem z Belgie P. Petr Mok a Ludvík Lesaire, kteří přinuceni byli za pohnutých dní války francouzské opustiti rodné končiny své.
    V měsíci květnu r. 1768. přišel k děkanu Vránovi zahradník Klecanský Jan Krištof Linke a přinesl mu peněžité úspory jakéhosi zbožného muže, jenž nechtěl býti jmenován, prose snažně, aby pan děkan peníze přijal a pořídil za ně obrazy křížové cesty do kostela sv. Kateřiny. Prve nežli děkan Vrána to učinil, vyjednával se vzácným magistrátem, zdali by náchylen byl, vzíti obrazy do věčné své ochrany. Městská rada jakožto patron kostelní zavázala se smlouvou ze dne 26. června 1768, že chce opravovati a obnovovati vedle potřeby obrazy křižové cesty, jestliže arcibiskupská konsistoř schválí zřízení její. Než aby pobožnosť ta nezanikla časem, povinen bude pan děkan buď sám buď zástupcem svým konati křížovou cestu o nedělích postních a první neděli měsíce června, července a srpna odpoledne ve dvě hodiny a ukončiti ji obyčejným požehnáním. Za to odevzdává se děkanovi Vránovi 100 zl., které vždy při děkanství zůstanou, aby on a nástupcové jeho jich po vůli své užívali, neplatíce z nich úrokův nižádných.
    Konsistoř odpovídajíc na žádosť děkana Vrány, schválila jménem arcibiskupa Pražského Antonína Petra hraběte Přichovského z Přichovic (1764 – 1793) dobrovolnou úmluvu závaznou rady Velvarské listem ze dne 8. července 1768 a naporučila děkanovi, aby nezanedbával pro křižovou cestu obvyklé cvičení křesťanské. Mimo to činila konsistoř pozorna duchovního správce ve Velvarech, aby ucházel se u provinciála řádu Františkánského, kterému vyhraženo bylo svěcení cest křižových, o požehnání nových 14 obrazův. Český provinciál P. Lucius Honiš byv za to prošen, ustanovil P. Aleše Strakele, kvardiána kláštera Slanského, za světitele křižové csty v děkanském chrámu Páně sv. Kateřiny, listem ze dne 20. září r. 1768. Slavnosť veřejného požehnání odbývala se u přítomnosti okolních duchovních a nesčetného množství věřícího lidu dne 9. října čili v 20. neděli po sv. Duchu. Proto také vodíval děkan Vrána ovečky své touž neděli každoročně křižovou cestou a kladl to v zápiskách svých i nástupcům na srdce, aby neopomenuli podobně se zachovati a věřící kázaním upozorňovali na hojné milosti duchovní, které účastníkům křižové cesty jsou zaručeny.
    Na konec nesmíme mlčením pominouti jméno původce nové pobožnosti v děkanském chrámu sv. Kateřiny. Byl to jakýsi Jan Jiří Schütz, který zemřel v Praze dne 20. července 1776. Děkan Vrána sestavil zvláštní úpis dne 1. ledna 1769, kterým doznal, že přijal od vzácného magistrátu svrchu řečenou částku 100 zl. a přislíbil, že po smrti jeho odevzdána bude nástupci v úřadu děkanském. Konsistoř pak poručila listem ze dne 27. února, aby úpis děkanův zanesen byl do pamětní knihy městské a uložen do pokladn zádušní. V účtech kostelních vytkne se zřejmě, že děkan neplatí z oněch 100 zl. žádných úrokův, avšak povinen jest uložiti dědicům svým, aby na prvním místě vydali je nově zvolenému děkanovi. Po smrti zakladatelově křížové cesty přišel opět dne 9. dubna 1777 zahradník Klecanský Krištof Linke k panu děkanovi a odevzdal mu u přítomnosti kaplanův Jana Medka a Václava Sibra 25 zl., jakožto odkaz Schützův, aby děkanové zdejší přivtělili je k dřívějším 100 zl. a požívali k jednomu a témuž účelu.

Ježto staré varhany v kostele děkanském nekonaly dobrou službu, přenešeny byly r. 1769. do kostela sv. Jiří, kdežto varhany sv. Jirské přeloženy byly na kruchtu kostela Nábinského. Pro chrám sv. Kateřiny zhotovil Matěj Sedmík z Prahy varhany nové nákladem 911 zl. 44 kr., a to na sklonku téhož roku ke svátku sv. Cecilie dne 22. listopadu. Na ně přispěla dobrodějka paní Dorota Šmídová částkou 400 zl. Nové varhany dobře se osvědčily při službách Božích roku následujícího, kdy dne 22. dubna ohlášeno bylo všeobecné jubileum na počátku vrchnopastýřského působení papeže Klementa XIV., jakož i při sv. misii, která zde v městě r. 1771. od 20. května se konala.
    R. 1770. dostalo se děkanovi Vránovi zvláštní cti, byltě povýšen na kanovníka katedrální kapitoly Livonské. Biskup diecése téhož jména v Polsku oznámil dne 20. července 1770 kanovníkům svým volbu nového člena takto: „Věztež, veleosvícení pánové, že my, zpraveni byvše o zásluhách o církev Boží, o dostatečných vědomostech, o ušlechtilosti mravův a jasném původu veledůstojného pána Václava Vrány, kněze a děkana farního kostela královského města Velvar v arcidiecési Pražské a království Českém, pokládali jsme jej za hodna, abychom mu propůjčili hodnosť kanovníka stoličného chrámu našeho Livonského, jakož jest to podacího práva našeho, a tímto důstojnosť tu mu udělujeme se všemi tituly, právy, výsadami a požívaním zvláštností řečeného kostela Livonského, které propůjčují se prelátům téže katedrálky. A proto poroučíme vám, veleosvícení pánové, mocí svou řádnou, abyste, uzřevše aneb obdrževše tento list náš, jakmile vedle znění jeho požádáni budete buď všichni buď jeden z vás, svrchu jmenovaného veledůstojného pana Václava Vránu v pravé, věcné, skutečné a hmotné držení onoho kanonikátu a příslušností jeho uvedli, postavili a vpustili, uvedše chránili a hájili, a o to pečovali, aby ve stoličném chrámu našem Livonském přijat byl za bratra a přiřčeno mu sedadlo v kůru, místo a hlas činný v kapitole, jakož tomu chtějí práva a stanovy téhož stoličného kostela našeho. Chceme však, aby řečený Václaav Vrána tento list našeho jmenování a ustanovení předložil nejosvícenějšímu a nejdůstojnějšímu panu Kaiserovi, suffragánu arcidiecése Pražské, generálnímu vikáři ve věcech duchovních a officiálovi, starobylého kollegiatního kostela ve Staré Boleslavi děkanovi a kanovníkovi metropolitního chrámu v Praze a za to jej žádal, by přijal vedle nařízení sněmu Tridentského vyznání víry a věrnosti, která zachovávati se bude nám i kapitole katedrálního kostela našeho a by ohlásil a oznámil, že jmenovaný veledůstojný pán vyznamenán byl takovou hodností. Tomu na svědomí podepsali jsme list vlastní rukou a rozkázali jsme přivěsiti k němu pečeť naši. Dán ve Varšavě v kanceláři úřadu našeho dne 20. měsíce července leta Páně 1770. – Štěpán, biskup.“
    Světící biskup Pražský Jan Antonín Kaiser vyhověl přání biskupa Livonského a vévody Litevsko-Gedrojského Štěpána a přijav slib věrnosti od děkana Vrány, dne 11. října téhož roku vyhlásil jej s vůlí pana arcibiskupa za kanovníka Livonského. Podotýkáme, že kanovník Vrána přečkal biskupství, jehož byl vysokým hodnostářem. Jak známo z dějin Polských, zřízeno bylo biskupství Livonské teprve r. 1583. a poddáno arcibiskupství Hnězdenskému. Když nešťastné Polsko poprve děleno bylo r. 1772., připadlo vévodství Livonské, Vitebské, Polocké a Mstislavské k říši Ruské. Po třetím dělení r. 1795., kdy jméno království Polského smazáno bylo z mapy Evropské, zaniklo i biskupství Livonské.
    Na žádosť císařovny Marie Terezie přivolil k tomu r. 1771. papež Klement XIV., aby zrušeny byly některé zasvěcené svátky, jako dnové sv. apoštolů Matěje, Filipa a Jakuba, Jakuba staršího, Bartoloměje, Matouše, Šimona a Judy, Ondřeje, Tomáše a Jana miláčka Páně. Mimo to staly se všedními dny sv. Josefa, Vojtěcha, Víta, Jana Křtitele, Prokopa, Maří Magdalény, Anny, Vavřince, Michala, Martina a Kateřiny, úterý velikonoční a sv. Dušní. Taktéž zrušeny byly některé svátky polovičné, o kterých povinni byli věřící obcovati službám Božím, aniž by se měli zdržeti prací služebných, jako svátek sv. Fabiána a Šebestiána, Obrácení sv. Pavla na víru křesťanskou, sv. Blažeje, sv. Jiří, sv. Barbory a j. Velvarští trvám těžce nesli ztrátu svátkův proto, že konávali slavné pouti v den sv. Kateřiny, sv. Jiří a sv. Barbory. Od té doby překládaly se slavnosti výroční na neděli po svátku patrona či patronky kostelní.
    Děkan Václav Vrána přednesl r. 1772. vzácnému magistrátu, že ukazuje se potřeba obnoviti kapli nejsv. Trojice u Svěcené studánky pod Radovičem, kterou byl r. 1714. pan primas Kavka svým nákladem dal vystavěti. Pravil zajisté, že oba obrazy na kapli jsou k většímu pohoršení nežli aby u věřících vzbuzovaly pobožnosť a vroucnosť. Ježto pak nabízejí se někteří dobrodincové z města i odjinud, kteří by přispěli nákladem na obnovu obrazův i kaple, žádal pan děkan věděti zdání a úmysl rady městské o zvelebení řečené kapličky. Otcové města rádi slyšeli o opravě kaple nejsv. Trojice a schvalovali soukromou peněžitou sbírku, která vynesla více nežli 40 zl. Děkan Vrána objednal malíře, živil jej ve svém domě a doplnil částku peněz právě řečenou, jak toho malíř sám si přál. Pod obrazem nejsv. Trojice čteme až podnes nápis latinský udávající letopočet podniknuté stavby: „Me VnI Deo In TrInItate ConseCrarVnt,“ to jest: „Zasvětili mne Trojjedinému Bohu r. 1714.“ Na zadní stěně kaple zobrazena byla matka Panny Marie sv. Anna a pod obrazem její zhotoven nápis: „VnI Deo In TrInItate ConseCrataM pIetatIs LargItate renoVarVnt,“ češtině: „Trojjedinému Bohu zasvěcenou zbožnou štědrostí obnovili r. 1772.“ Téhož roku posvěcena byla znovu kaple ta dne 28. června v druhou neděli po sv. Trojici.
    Svěcená studánka pod Radovičem byla daleko v okolí známa a zhusta od neduživých poutníkův navštěvována. Vypravuje se, že tam mnozí zbavili se pevnou věrou v pomoc Boží a užívaním vody nemocí očních, pakostnice a zimnice. Na památku podobných milostí zanechali tam rozličné dary. Z almužny poutníkův žil na blízku studánky poustevník. Amadeus Cedrych, terciář řádu sv. Františka a poslední poustevník Velvarský, prosil za zbudování kamenné chýže pod Radovičem, avšak konsistoř nedala tomu svého schválení. Když pak r. 1782. zrušeni byli poustevníci v Čechách, svlekl Cedrych svůj drsný šat a putoval do Říma. Odtud více domů se nenavrátil.
    Děkan Vrána nesl se obzvláštní láskou k venkovským osadníkům svým a na paměti maje duchovní potřeby jejich, staral se svědomitě o rozmnožení záduší kostela Nábinského, o náboženské vyučování dítek a cvičení a vzdělávaní dospělých. K přímluvě jeho daroval r. 1765. pan Ferdinand hrabě Khevenhiller, císařský komoří a hejtman u vojště ve Vídni, skvostné roucho kostelní chrámu Nábinskému. R. 1773. dne 22. června zakoupeno bylo k záduší téhož kostela pole Košťálovské, o kterém již svrchu zmínka se stala na str. 247. Že však o něco později jevila se nutná potřeba peněz, aby mohlo se poříditi náčiní chrámové, prodáno bylo pole to r. 1781. Františku Cinertovi, hostinskému v Černuci a uloženo mu, aby odváděl z něho starobylý poplatek ročních 1 zl. 30 kr. Osadníkům Kamenickým, kteří té doby byli poddanými kláštera Doksanského, vzpěčoval se správce dvoru jménem Jan Laube propůjčovati koní, aby dojížděli si do Velvar pro duchovní a nepřivolil tomu ani tenkráte, když děkan Vrána stěžoval si do něho u pana preláta Josefa z Vinklburku. Řečený probošt přežil trvání kláštera Doksanského. V kapli, kterou dal zříditi při dvoře Černuckém k poctivosti sv. Linharta, ochrance venkovských živností, konávali duchovní Velvarští služby Boží od r. 1782.
    Císař Josef II. zasednuv po smrti matky své na trůn zemí Rakouských, jal se zaváděti celou řadu oprav zřízení státního, náboženského i občanského. O nejlepším zákoně jeho ze dne 15. července 1781 zmínili jsme se již svrchu. Zákonem tím zrušena byla tělesná poddanosť ubohých robotníkův a dovoleno ji, aby vedle vůle své učili se řemeslům, vstupovali do studií, ženili se, statky kupovali, zastavovali a měnili. Téhož roku vydán byl „toleranční patent“, kterým povoleno bylo protestantům svobodné vyznávaní a vykonávaní jejich náboženství. R. 1782. zapověděl císař veřejnou žebrotu a nařídil, aby i ve Velvarech zřízen byl ústav chudých čili pokladnice, pro kterou měl duchovní správce spolu s jedním měšťanem a radním sbírati příspěvky po domech. Všichni chudí v městě byli sepsáni a každý měsíc almužnou podělováni. V lednu r. 1748. vydal císař Josef II. rozkaz, aby pominuly veškeré spolky náboženské čili bratrstva, a v každé farní osadě aby zřízeno bylo toliko jediné bratrstvo „účinné lásky k bližnímu pod ochranou našeho Spasitele P. Ježíše Krista.“ Císařský výnos ten zahrnoval v sobě ortel nad bratrstvem Velvarským Matky Boží bolestné, jež r. 1721. bylo obnoveno a řádně ztvrzeno úřady církevními. Polnosti k němu hledící byly rozprodány, movitý i nemovitý majetek jeho, pokud sestával ze skvostů na oltáři bratrském, odvezen byl do Prahy a za náhradu dostalo se zádušní pokladně státního úpisu dlužního, jehož příští výtěžek obraceti bylo na zakoupení nových oltářův. Tak za své vzal 200letý spolek sdružený s kůrem literátův Velvarských k nemalému zármutku děkana Vrány a všech sousedův.
    Nedlouho potom došla do Velvar neblahá zvěsť, že po vůli císaře Josefa II., který tak chutě mísil se do záležitostí náboženských, zmařen má býti filiální chrám Všech Svatých na předměstí Slanském či bývalý farní chrám Malovarský. Nadarmo spojil duchovní správce prosby své se žádostí magistrátu, aby šetřeno bylo starobylé památky (slohu románského), nadarmo k tomu poukazovali, že třeba jest kaple na hřbitově, když svaté pole při kostele děkanském bylo zrušeno: výnos císařský byl obnoven a přiostřen. Uprostřed tuhé zimy z jitra dne 13. prosince r. 1787, bylo to na den sv. Lucie, hrnuly se davy věřících z blízka i daleka ke kostelíku Všech Svatých. Oči mnohých tonuly v slzách, tu i tam slyšeti bylo hlasité stesky, všichni želeli posvátné budovy, která toho dne měla zbavena býti dosavadní poctivosti a hodnosti své, jakožto stánek Boha živého. Po boku děkana Vrány dostavil se do kostela městský kaplan Matěj Drobílek a jal se naposledy u hlavního oltáře přinášeti oběť mše sv. Když pak ukončeny byly služby Boží, vystoupil k oltáři pan děkan a oznámiv shromážděnému lidu vůli panovníkovu, obnažil oltář a vytrhl z něho desku se sv. ostatky na znamení, že místo to přestává býti místem posvátným. Budova kostelní byla uzavřena a hřbitov kolem ní zůstával opuštěn. Polnosti hledící ke chrámu Všech Svatých přikázány byly k záduší děkanského kostela sv. panny Kateřiny. Teprve po smrti císaře Josefa II. r. 1792. dovoleno bylo k snažným prosbám městského úřadu, aby na ten čas zrušený kostel navrácen byl bohoslužbě a hřbitov jeho původnímu účelu svému.

Paměti městské od smrti Marie Terezie až do udělení konstituce.
(1780 – 1848).

    Když splaceny byly u veliké tísni peněžité daně a kontribuce válečné, vyžádala si rada Velvarská souhlasu nejvyššího purkrabí knížete z Fürstenberka a prosila poníženě císařského pána svého, aby potvrdil Velvarům starobylé výsady a práva městská. V listu zaslaném dvornímu jednateli ve Vídni p. Ferdinandu Müllerovi vypočítávala rada všechny nehody, které doléhaly v posledních letech na město, toužila na válku s Pruskem, zhoubné požáry, líčila chudobu města a prosila, aby milostí panovníkovou propůjčen byl obci 5. výroční trh a trhy dobytčí na dni, kdy připadaly obvyklé trhy. I neopomenula přiložiti vysvědčení magistrátu Budyňského, Roudnického, Mělnického a Slanského, že 5. trh Velvarský nebude na újmu městům právě řečeným. Vyjednávaní o potvrzení výsad a nové trhy trvalo málem čtyři leta. Teprve r. 1784. dne 31. srpna vydán byl ve Vídni list císaře Josefa II. (viz Dodatku č. 16.) a jím naplněna byla žádosť rady Velvarské. Výsady městské potvrzeny byly v ten rozum, že mohou trvati, pokud nebudou zrušeny příští ústavou zemskou, kdežto články odnášející se k náboženskému vyznání sousedů již tolerančním patentem z r. 1781. za neplatny a prázdny byly vyhlášeny. Co se tkne 5. výročního trhu, položen byl na středu po památce sv. apoštolů Petra a Pavla. Svobodný prodej koní a skotu propůjčen byl sousedům o všech jarmarcích.
    Citelný nedostatek peněz přiměl úřady městské k tomu, že vyžádali si svolení, aby proměniti mohli zádušní pozemky u Miletic za zboží hybné. Dne 13. srpna 1784 stala se pak smlouva trhová o pole to zároveň s pustou krčmou v Mileticích, kterou prodala obé městská rada, jakožto patron kostelní, sousedům Miletickým „k vlastnímu jmění i svobodnému užívaní na budoucí a věčné časy“ za 2500 zl. a každoroční poplatek k záduší 20 zl. a správci duchovnímu 25 kr. 3 den. Miletičtí položili ihned hotových tisíc zl., kdežto ostatní díl 1500 zl. i s úroky uvolili se spláceti roční částkou 150 zl. Tak zrušen byl odkaz štědrého zemana Miletického Tůmy z Podhořan, jejž „na věčné časy budoucí“ byl učinil. Záduší děkanského chrámu ubylo více nežli 75 strychův úrodné role, ztržené peníze musely se odvésti do pokladny stavovské a ze jmění kostelního platily se nadále povinné daně z odprodaných pozemkův!
    Té doby jednalo se o to ve Velvarech, aby zrušena byla robota na statcích městských a dovoleno poddaným vykoupiti nucenou práci buď penězi buď určitou měrou obilí. Prve nežli mohla vyřízena býti záležitosť tak důležitá, rozhodnouti bylo pánům o dvorech obecných, při kterých robota se konala. Dvůr Miletický pronajat byl dne 1. července 1778 panu Janovi Tichému na šest let. Když pak r. 1784. vyšla lhůta nájmu, odprodány byly sice pozemky zádušní, jež na ten čas sloučeny byly s polnostmi dvorními, avšak kupce dvoru Miletického nebylo lze nalézti. I podržel jej pan Tichý, maje spolu s primasem Václavem Zimrem pronajaty ostatní obecné dvory ode dne 1. listopadu 1781. Zatím sestavovala rada Velvarská smlouvu, kterou učiniti hodlala s poddanými rolníky. Návrh smlouvy zhotovený dne 20. září 1783 zněl asi takto: 1. Povinnosť konati robotu na rolích městských se ruší. Pozemky, které patří ke dvorům obecným, odevzdává vrchnosť poddaným k věčnému dědictví, aby jich vedle práva zákupního užívali, odkazovali, prodávati a měniti mohli. 2. Vrchnosť sama odváděti bude daně. 3. Panství přímé zůstane při vrchnosti, která může poddaného zbaviti práva zákupního, jestliže buď nebude řádně vzdělávati polí svých, buď zadluží statek do dvou třetin skutečné ceny jeho, buď zadrží povinný plat. 4. Stavení hospodářská při dvorech odevzdána buďtež těm, kteří veřejnou dražbou je získají. 5. Počínaje r. 1787. odváděti budou poddaní za robotu polní 555 zl. 50 kr., ze statkův a chalup 39 zl. ročně. 6. Noví osadníci zaplatí 1 zl. příjemného. 7. Roční plat z odevzdaných pozemkův obecných později se označí. Návrh právě řečený zamlouval se nemálo poddaným sedlákům. Nábinští a Bratkovští prohlásili při komisi konané dne 19. ledna 1784 ve Velvarech, že hotovi jsou ihned vyplatiti se z roboty. Úmysl jejich oznámen byl krajskému úřadu v Rakovníku.
    Při velké povodni, která pohubila na jaře r. 1784. některé kraje České, doznali i měšťané Velvarští nemalých škod na majetku svém. Hráze dvou rybníků při městě se protrhly, za Roudnickou branou utonuly dvě osoby, uchváceny byvše proudem řeky, celá krajina pokryta byla bahnem, pískem i kamením. Stavení hospodářská kolem řeky byla buď podemleta buď do konce stržena. Nákladný most a splav při velkém rybníku tak se porouchaly, že nikdo více nepomýšlel na obnovu jejich. Za tou příčinou ustanovila se městská rada na tom, aby rybníky u Velvar a Bratkovic byly vysušeny, neboť věru mnohem méně užitku nesly, nežli třeba bylo nákladu na úpravu hrází a splavův. Toliko rybníku Malovarského ušetřeno bylo proto, že měl vyšší polohu a těšil se zvláštní pozornosti mlynáře z Předního mlýna, kterému vždy dostatek vody na kola ochraňoval. Ostatní rybníky proměněny byvše za dvě leta v úrodné nivy, připadli buď obci nebo rozprodány byly sousedům. Dno rybníka u Bratkovic sloučeno bylo s obecnými pozemky tamnějšího dvoru r. 1786.
    Zatím blížila se doba, kdy vycházel nájem statků městských. Při sezení radním dne 25. června 1787. oznámeno bylo obecním starším, že přijede do města komise za příčinou rozdelování obecných dvorův. Při skončené žni dostavil se komisař krajský, maje po boku vrchního správce Brandýského p. Mazáče a u přítomnosti Václava Zimra primatora a ostatních osob radních prozkoumán byl zprvu návrh na rozprodej statkův a koupě žádostivým sousedům i poddaným poskytnuta byla příležitosť, aby za laciný peníz rozmnožili dědičné zboží své. Netřeba tuším ani podotýkati, jaké následky mělo dělení obecných statků pro město. Toho dne, kdy se to stalo, za své vzalo bývalé bohatství královských Velvar a správa města toho, ač mnohem obtížnější, nebyla tak čestnou jako před tím. Obec jako pečlivá matka schráněla po věky časné zboží na prospěch členů svých, jakožto občanského celku, až konečně nucena byla rozdati jednotlivým, čemu druhdy těšili se všichni. Blahobyt veliké rodiny ustoupil blahu jednotlivých členů její. Řádná smlouva s poddanými zákupníky učiněna byla teprve r. 1790. dne 20. března. Obsah její nelíšil se hrubě od návrhu svrchu uvedeného leda tím, že bylo určitě vytknuto, čím povinny jsou obě smlouvající se strany. Zákupníci slibovali, že odvedou ročně 2887 zl. 4 1/2 kr. daně pozemkové, buď hotově buď příslušnou měrou obilí, a že bez vůle vrchnosti ani statek svůj neopustí ani ho nerozdělí ani neprodají.
    O dvou ústavech městských chceme se ještě zmíniti, totiž o kůru literátském a špitále. Nedlouho po zániku bratrstva zrušen byl k rozkazu císařskému kůr literátský r. 1785. Té doby počítala se hotovosť jeho 520 zl. a nářadí ztržilo se 102 zl. 24 kr., za polnosti kůru literátskému vlastní 2847 zl. Peníze ty připadly pokladně náboženské matice, nějaký pak díl jejich věnován byl na zřízení normálných či vzorných škol a na podporu chudých. V městském špitále zřízeno bylo přístřeší pro 7 chudých osob, muže a 6 žen. R. 1790. shledala se hotovosť ústavu toho 1349 zl.; dům špitální cenili 100 zl., stodolu po žních za 200 zl., pole za 1150 zl., louky 300 zl. Příspěvky činily ročně asi 12 zl. 12 kr.
    Císař Josef II. zasáhl do zřízení úřadů městských a obmezil samosprávu jejich nemálo. Již r. 1770. vydán byl snahou jeho rozkaz, aby při soudech a schůzkách radních neužívalo se černých pláštů, kterýžto starobylý obyčej i ve Velvarech byl zachováván. R. 1783. nařízeno bylo, aby přijímali se do úřadů městských vysloužilí vojínové, ať se kdekoli narodili. O rok později dne 8. března odňata byla rychtářům Velvarským pečeť a zápisky soudní a uloženo jim, aby zdrželi se všech výkonů bývalé moci své. Z předešlých příjmů zanecháno jim toliko tak zvané tržné čili jarmarečné. Pečeť nedávno řečená nesla na sobě obraz Spravedlnosti, t. j. dívky s očima zavázanýma, v ruce váhy a meč držící a kolem byl nápis: „Pečeť rychtářství Velvarského.“ Týž čas zrušena byla hodnosť primatorská. Ve Velvarech zastával ji tenkráte Václav Zimer, poslední primas a napotom radní. Výnosem císařským ze dne 4. března a 27. července 1790 nařízeno bylo zdejšímu magistrátu, aby označil písemně bývalé příjmy osob úřadních a dal skrze měšťany voliti nové členy obecního sboru. Za tou příčinou sepsány byly důchody 12 radních, jak následuje: Dostávalo se jim ročně 360 zl. na společný rozdíl, 12 strychů pšenice, 24 str. žita, 6 soudků soli, 36 sudů piva a poplatky taxové. Příjem osob radních činil tedy ročně asi 1079 zl. 40 kr. Nad to pak obdržel primas hotových 80 zl., soudek soli, 1 1/2 sudu piva a užíval 10 korců pole a louky v Luhu, čili celkem 198 zl. 30 kr. Zkoužený syndik měl příjmy bývalého písaře (viz str. 189.), celkem asi 296 zl. 22 kr., kdežto rychtář užíval mimo tržné toliko 6 str. pole. Sluha radní (servus curiae) vytěžil z pole, zahrady a poplatku 98 zl. 18 kr.; dráb 71 zl. 10 kr. Do výboru městského zvoleno bylo skrze sousedy na radnici shromážděné 12 zkušených měšťanův, a sice: Václav Šarf, Frant. Zimmermann, Václav Šikl, Václ. Černohlávek, Václ. Útrata, Frant. Fiče, Jan Šustr, Josef Rouček, Antonín Velcl, Florián Šarf, Jan Isop, Vojtěch Lojda. Výbor ten dne 10. září 1790 sestavený došel schválení gubernia i král. apelace. Dne 8. listopadu přijel do Velvar komisař nejvyššího purkrabství pan Scheppl a u přítomnosti jeho konala se volba purkmistra a osob magistrátních. Purkmistrem se stal Václav Vušín rodem z Libochovic, prvním radním zvolen byl bývalý primas Václav Zimer, druhým Karel Kobrč, druhdy městský syndik, dále Václav Šikl a Jan Šustr. Za protokolistu obrán byl František Zimmermann, za kancelistu Václav Pořický, bývalý sluha radní. Magistrát byv takto znovu zřízen, potvrzen byl vysokým guberniem a jal se úřadovati dne 6. prosince 1790. Povinnosť purkmistrovská trvala od té doby při jedné osobě, kdežto řízení věcí soudních přikázáno bylo krajskému úřadu v Rakovníku. Šibenice, která dosud stávala při cestě Miletické u Spravedlnosti, byla zkácena a zakopána.
    Za děkana Vrány podniknuta byla důkladná obnova kostela sv. Kateřiny. Dřevěné oltáře chátraly den ode dne a na pořízení nových nedostávalo se peněz. Václav Šikl, dozorce budov chrámových, navrhoval tedy a dosáhl toho, aby vypravili se zkušené osoby do měst Pražských a jednaly tam o zakoupení kamenných oltářů z některého zrušeného kláštera. Vyslanci prohledli sobě kostely dva, a sice chrám sv. Jana Nep. při klášteře Voršulinském na Hradčanech a kostel sv. Karla Boromejského při Vlašském špitále. Oltáře kaple posledně řečené zalíbily se na první pohled vyslaným znalcům, kteří vyzvěděvše, že veřejná dražba jejich konati se bude prostřed měsíce června 1791, vrátili se domů a pobídli pány, aby neobmeškali lhůty dražebné a zakoupili oltáře pro děkanský chrám sv. Kateřiny. Dne 14. června vypravili se tři radní: Zimer, Kobrč a Šikl do Prahy a vyhledávali toho při nejvyšším purkrabí Jindřichu hraběti z Rottenhanu, aby mimo dražbu koupiti mohli oltáře z kaple sv. Karla. Když však žádosť jejich splněna nebyla, zúčastnili se veřejné dražby a po tuhé potýčce se židy, kteří tenkráte za halec dostávali všechny poklady zrušených kostelův a klášterů, koupili tři mramorové oltáře, hlavní za 330 zl., dva poboční po 121 zl. a křtitelnici. Snahou p. Václava Šikla a Václ. Černohlávka shledáno bylo s dostatek povozův, jak z města tak i z přifařených osad, aby nové oltáře přivezeny byly do Velvar. Kaplan Matěj Drobílek učinil dobrovolnou sbírku peněžitou a z výtěžku její odstraněny byly z kostela vetché oltáře dřevěné sv. Kateřiny, sv. Tří králův a Jana Nepomuckého a na místo jejich postaveny na kamenný základ oltáře nynější. Obraz bývalého hlavního oltáře, dílo prý slavného malíře Karla Skréty, přenesen byl na nový oltář, až konečně ustoupil nynějšímu obrazu sv. Kateřiny a nevím kterak na zmar přišel.
    Nebude od místa, jestliže uvedeme několik slov o původu oltářů právě řečených. R. 1602. koupili Vlachové v Praze žijící dům pod vrchem Strahovským a proměnili jej v útulek pro chudé a neduživé krajany své. Při špitále tom dostavěli r. 1617. kostel zasvěcený památce Rodičky Boží a k poctivosti sv. Karla Boromejského. Chrám špitálu Vlaského býval velmi prostranný, bohatě vyzdoben a 11 skvostnými oltáři opatřen. Hlavní oltář vystaven byv z mramorových desek červeně kropenatých a modrých, nesl obraz sedící Matky Boží s Ježíšem na loktech, před nímž sv. Karel na kolenou spočívá. Obraz ten až podnes spatřiti lze v děkanském kostele Velvarském. Po stranách oltáře postaveny byly umělé, pozlacené sochy sv. knížat apoštolských Petra a Pavla, jakož i dvířka svatostánku zlatem hojně byly obloženy. Papež Klement XIII. udělil listem svým ze dne 18. února 1766 hojné milosti duchovní těm, za které v určitý čas konati se bude na oltáři sv. Karla oběť mše sv. Představený špitálu Vlach Jan del Curto, J. M. císařské rada a přísedící obchodního soudu, zřídil v kostele nový oltář mramorový a věnoval jej památce křestního patrona svého sv. Jana Křtitele. Naproti tomuto oltáři stál po straně epištolní kostela Panny Marie oltář sv. Jana Nepomuckého téže podoby a jakosti, vystavený nákladem Pavla Canciani a jiných zbožných Vlachův. Oba oltáře posledně uvedené a do Velvar přenešené zdobí obrazy, jež zhotovil na slovo vzatý malíř Pražský Josef Redlmayer († 1783). Bohužel nevěnovalo se jim nikdy mnoho pozornosti, ba neustálým vlhkem nyní dokonce jsou zkaženy.
    Vracejíce se ke školství Velvarskému, nemůžeme toho tajiti, že vynakládalo se počátkem XVIII. století nehrubě mnoho na opravu zchátralé budovy školní. R. 1725. vypraveny byly některé osoby radní na shlednutí její a vrátivše se do rady, zprávu toho podávaly, že "„kolu špatně zaopatřenu nalezly tak, že strop dolů se sype, v čele kleště, které stěny držely, jsou zlámané, mazanice mezi stěnama vypadána a v komoře u kantora trámy shnily a zpukřely. I žádali mocně, aby opravena a pro zimu vším opatřena byla, by děti v ní obstáti mohly.“ Oprava byla sice podniknuta, neměla však dlouhého trvání. Při kanonické visitaci r. 1726. povšiml si dobře probošt Roudnický Václav Potůček nedostatku toho a podávaje zprávu panu arcibiskupovi, napsal doslovně: „Budova školní ve Velvarech jest bídná, avšak mládež dosti vycvičena“.
    Co se týče příjmův učitelských z důchodu městského, není nám možno určité zprávy podati. V intentáři knih, které ještě r. 1709. ochraňovaly se při obci, uvedena jsou sice: „Registra pro placení kantora sign. 94.“, než nešťastnou náhodou kniha právě řečená na zmar přišla. R. 1701. platilo se Jiřímu Zelenkovi za službu kantorskou ročně 8 kop ze zádušní pokladny Všech Svatých, za strych hrachu 4 zl., za 6 sáhů dříví 8 zl. 30 kr., za půl bečky soli 4 zl. Školní mládenec toho času Jan Záhora dostával z téže pokladny 3 zl. R. 1721. přijat byl za školního mládence Antonín Volfgang a povoleno mu dáti z kůru literátského 40 zl. služby. O rok později vydáno bylo školnímu mládenci Karlu Růžičkovi od obce 8 zl. na šaty a svoleno. aby užil poloviny sobotalu. O tři leta později snesla se městská rada na tom, že pronajme za levný peníz dva kusy zádušního pole tomu, kdo by školního mládence stravovati a od něho malý příspěvek přijímati chtěl.
    Vedle farní školy obecné činí se k roku posledně jmenovanému 1724. zmínka o soukromé škole u Jana Pokorného. V radě shromážděné dne 19. května jednalo se o tom, zdali radno jest schváliti školu tu či ji zrušiti. Většinou hlasu byla „postranní škola u p. Pokorného povolena až do slabikování a čtení.“ Zřízení soukromé školy děkovati bylo nejspíše nedbalosti kantora Jiřího Anděla, kterého nejednou napomínala rada, „aby mládež lépe cvičil a více školy nežli trunku a hry dbal.“ Nástupcem Andělovým v úřadě učitelském stal se Florián Mikulovský. Jsa mládencem při škole zdejší býval asi druhem veselým, žertu a dobrodružství milovným. Dne 13. července 1733 měl „vstoupení do rady; k tomu má státi pan Jiří Kopidlanský za příčinou jeho v zahradě Sedláčkovské ubití.“ V pozdějších letech vynikal vzácnou rozvahou, podnikavostí a štědrostí. Zásluhy jeho jakožto správce města v letech 1760 – 1776 vypočítávali jsme již svrchu. Úřad kantorský svěřen byl za života jeho Antonínu Kubíkovi.
    Osadníci Ješínští pomýšleli již delší čas na to, aby zřízena byla v dědině jejich škola. Namítalo se jim sice, že Ješín není tak příliš vzdálen farní školy Velvarské, že dítek školou povinných jest u nich toliko 56 a vrchnosť Zvoleňoveská sotva se odhodlá k stavbě a nadání nové školy: avšak překážky ty sousedů neodstrašily, naopak odhodlali se vlastním nákladem stavěti a opatrovati stánek pro vychování a vzdělání svých potomkův. I jednali o to s obcí Bratkovickou a Voslechovskou, aby přiškoleny byly dítky osad těch k Ješínu. Krajský komisař přednesl žádosť jejich guberniu dne 13. srpna 1791 a překvapil je za nedlouho příznivou odpovědí. Stavba školy byla schválena a učitelovi povolen byl příspěvek z matice studijní. Na podzim téhož roku dostavena byla nová triviální škola v Ješíně, jejíž posvěcení položeno na den 2. ledna r. 1792. Před domem rychtáře Jana Malého postavili se hudebníci a pronikavými intraty vítali příchozí hosti a duchovenstvo, které o 10. hodině ranní do Ješína se dostavilo. Školní dítky Ješínské, Bratkovické a Voslechovské shromážděné v sousedních staveních seřadil učitel Jan Müller a na dané znamení vedl je k nové školní budově. Za omladinou kráčel sbor hudebníkův, zpívaje litanie ke Všem svatým, jim v patách ubírali se sluhové kostelní a světitel kanovník Vrána uprostřed šesti duchovních. Světitele doprovázel věřící lid a mnozí páni, jako baron z Landendorfu, krajský hejtman baron z Damnic, dva komisaři krajští, děkan Slanský Klinkáček, ředitel Zvoleňoveský Stiebic, radní a sousedé Velvarští. U školy, kde vystaven byl oltář i kazatelna a připraveny lavice pro panstvo, zastavil se průvod a účastníci jeho pozorně vyslechli dojomnou řeč faráře Kolečského P. Peřiny. Po té zapěl kanovník Vrána slavné: „Přijď sv. Duše!“ a řádem církevním světil budovu, veda lůza sebou mládež školní, kterou farář Kolečský knihami poděloval. Světitel vrátil se k oltáři před omem a zanotoval hlučně: „Tebe, Bože, chválíme!“ Na sklonku slavnosti děkoval školák jakýksi všem dobrodincům nové školy a obrátiv se k rychtáři Ješínskému, pravil asi takto: „I tobě díky vzdáváme, pane rychtáři, že neunavným přičiněním tvým stavba školy byla dokonána. Posud slul jsi Janem Malým, avšak od dnešního dne Janem Velikým tě budeme nazývati.“
    Dne 28. června 1795 přijel odpoledne pan arcibiskup Vilém Florentín kníže Salm-Salm ze Zlonic do Velvar, aby vykonal apoštolské poslání čili tak zvanou generální visitaci. Dva radní páni vyjeli mu daleko vstříc a když přiblížil se k branám městským, obklopili ozbrojený sousedé povoz a provázeli svého arcipastýře za zvuku hudby, zvonův a střelby do děkanského domu. Kanovník Vrána v čele shromážděného duchovenstva a purkmistr Václav Zenker uctivě jej pozdravili krátkou promluvou. Arcibiskup Vilém přisluhoval na to připravené mládeži svátostí biřmování. Druhého dne o svátek sv. Petra a Pavla po kázaní, kteréž činil starší kaplan Drobílek, zkoušeny byly školní dítky a za osvědčenou pilnosť a čilé i správné odpovědi dostalo se jim hojných darů. Na to opět přikročeno k sv. biřmování a podělování chudých štědrou almužnou. Při společné hostině, které súčastnili se netoliko duchovní nýbrž i radní páni, rozpředla se rozprávka o proslulých rodácích Velvarských, kteří tenkráte ve vlasti své i daleko za hranicemi rozšiřovali česť jména Českého.
    Byli to především dva členové rodu Koželuhova, proslulí hudebníci a skladatelé Jan Antonín Koželuh a synovec jeho Leopold. První z nich narodil se dne 13. prosince 1738. Když se byl poněkud vzdělal ve škole domácí a cviče se ve zpěvu, ukazoval nevšední nadání hudební, ujal se ho hrabě Kolovrat a poslal jej do Jesuitské koleje v Březnici. Tam a později v Praze dokonalil se nadějný mladík tak, že po nemnohých letech ustanoven byl ředitelem kůru v Rakovníku. Týž úřad zastával o něco později i v rodném městě svém. Vrátiv se pak do Prahy, setrval tam nějaký čas, oddán jsa hlubším studiím hudebním a cvičení se ve skladbách. I do Vídně zavítal Koželuh a obcoval tam s mistry té doby neslavnějšími. Po krátkém prodlení vrátil se opět do Prahy, stal se ředitelem kůru v kostele křižovnickém, až konečně r. 1784. ustanoven byl kapelním mistrem při velechrámu sv. Víta na hradě Pražském. Dne 3. února 1814. dokonal pak činný život svůj. Leopold Koželuh, narozen r. 1753. ve Velvarech, vzdělával se po boku strýcově a dokonav humanitní studia, věnoval se cele umění hudebnímu. Záhy uchýlil se do Vídně a požívaje přízně císařského domu, stal se c. k. komorním mistrem kapelním. Mimo jiná díla složil r. 1791. slavnostní kantátu ke korunovaci císaře Leopolda II. (1790 – 1792.) za krále Českého. Obšírnější paměť věnována jest oběma jakož i synu Janovu Vincenci Koželuhovi ve Slovníku naučném.
    Z Velvar pocházel dále P. Norbert Sekera, člen řádu Dominikánského a proslulí missionář. Narodiv se r. 1737., odstěhoval se s rodiči do Roudnice. Stár jsa 17 let odešel Norbert do Polska a odtud putoval do Říma. V ústavu missionářském nabyl vzácného vzdělání a vyslán byl do Turecka a Palestiny rozšiřovat víry Kristovy. Nějaký čas meškal jakožto vojanský duchovní na ostrově Korsice a účastnil se mnohých bitev, načež ustanoven byl professorem bohosloví v klášteře sv. Sabiny v Římě. Po smrti otcově r. 1760. připadlo mu dědictvím značné jmění, nebylo mu však přiřknuto proto, že opustil bez úřadního dovolení rodnou zemi svou. Teprve r. 1779. směl se navrátiti do Čech. I usadil se v Dominikánskoém klášteře v Litoměřicích a tam zemřel. Ve Velvarech uzřeli té doby světlo světa i dva vyšší úřadníci státní : Václav Betmann, c. k. vrchní správce pošty a císařský rada a Ferdinand Vušín, c. k. guberniální rada a krajský hejtman v Žatci.
    Jednání o sporné pole děkanské u Černuckého mostku skončeno bylo přátelsky teprve za děkana Vrány. Brzy po svém nastolení odebral se řečený správce duchovní do Doksan k prelátovi Josefu z Vinkburku a ujistiv jej svou oddaností, prosil, aby pole za bývalý desátek i jemu jako prve předchůdcům v úřadě děkanském bylo ponecháno. Pan prelát milerád vyhověl žádosti jeho. Když pak zrušen byl r. 1782. klášter Doksanský a statky jeho přikázány komoře České, stala se dne 28. října 1795. smlouva mezi c. k. správou panství Doksanského a děkanem Velvarským, kterou postoupeno bylo děkanské pole u Černuce č. top. 348. výměrou 6 jiter a 280 čtverc. sáhů na všecky budoucí časy za roční míru obilí 2 strychův, které již před tím od nepaměti se odvozovaly. Smlouvu tu potvrdilo gubernium zemské listem ze dne 21. února 1796. Povinná míra sutého obilí vykoupena byla po r. 1848.
    Vedle starobylého zvyku dostávalo se děkanům zdejším s dostatek topiva, jež pořizovala rada městská nákladem záduší. Do děkana Práška stěžovali si páni r. 1675., že mnoho dříví spotřebuje. Palivo přiváželo se obyčejně z lesů Křivoklátských. Povozy opatřiti povinni bývali nájemcové zádušních polí u Miletic. R. 1761. rokovali o tom otcové města, zdali by nebylo na větší výhodu jim i místnímu děkanovi, kdyby dříví penězi se vykoupilo. Než Vrána prohlédaje k budoucnosti, pokud se tkne měnivé ceny topiva, nebyl jednání tomu valně nakloněn a způsobil odporem svým, že vše zůstalo při starém obyčeji. Po r. 1773. přiváželo se na děkanství ročně 32 vozů dříví. Že pak náklad na ně rok od roku vzrůstal, jednalo se l. 1798. opět o vykoupení deputátu toho, aby nestal se nesnesitelným břemenem pokladny zádušní. Celá záležitosť vznešena byvši na zemské gubernium, rozhodnuta byla v ten rozum, že mají se spokojiti děkanové 200 zl. ročně a sami starati se o potřebné palivo.
Císař Josef II. hodlaje přeměniti veškeré obyvatele říše Rakouské v národ jediný, kdo čteš, rozuměj, chápal se všech prostředkův, aby ve skutek uvedl záměr svůj. Především pak obrátil zřetel ke školám a poroučel, aby vyučování mládeže dálo se jazykem německým (r. 1774.) Na školách normálných měla se mládež Českoslovanská poněmčovati a národního vědomí svého úplně zbaviti. K chvále městské rady Velvarské budiž to poznamenáno, že nespěchala vyplniti naléhavé rozkazy, neboť předvídala, jak osudné následky v zápětí by mělo odcizování mládeže jazyku mateřskému. Co dobrého obsaženo bylo ve výnosech dvorních a odnášelo se k methodě vyučovací, zavedlo se na městské škole Velvarské již r. 1778., avšak čeština zůstávala i na dále řečí vyučovací. Než když vina neposlušnosti a vzdoru výnosům císařským uvalována byla na duchovního správce a učiteli Ignátu Kaltofenovi hrozilo se, že zbaven bude úřadu, podal r. 1793. kanovník Vrána pamětní spis radě městské a pojednávaje v něm o záležitostech kostelních i školních, takto ku konci se rozepsal: „Kolik nařízení již vyšlo o dobrém zřízení škol vedle normálného předpisu! Bylo by věru opovážlivo nejvyšší královská nařízení zde opakovati, že však vedle poručení těch škola zdejší spořádána není, vzácné radě dobře jest povědomo, jakož i také známo, že škola zdejší obzvláště v zimě není dostatečna pro tak veliké množství mládeže a že mnozí jen na zemi povalovati se musí. I jest se mi přiznati, že mládež malý prospěch činí ve svém učení, že na výsosť jest třeba, aby, co se tkne školy, již jakýsi normální řád byl zaveden, aby ani vzácnému magistrátu ani mně nebyla vina dávána, že nezachovali jsme se v těch věcech dle zhusta vydaných král. poručení. Vzácnému magistrátu známo jest beztoho ze smluv koupených statků zdejších a z výsad královských, že zboží to především pro zvelebení chrámu Páně a školy bylo koupeno a celému potomstvu král. města tohoto na tom záleží, aby dobře zvedení, ve ctnostech vycvičení a k potřebným úřadům schopní měšťané se nalezli.“
    Uvedení jazyka německého do školy Velvarské stalo se teprve r. 1800. Vzorná triviální škola zdejší obsazena byla dne 1. ledna 1801 dvěma učiteli, totiž Petrem Šnejdrem a Františkem Hampem. První z nich byl stár 27 let a vzdělal se na vzorné škole v Praze, kdežto Hampe čítaje teprve 22 let, býval žákem hlavní školy Litoměřické. Oba byli rodem, jazykem i smýšlením Němci. Do dvoutřídní školy městské přicházely dítky i z Nábina, Bučiny, Kamenice a Miletic. Počítalo se pak veškeré mládeže školou povinné 172 hlav. V 1. třídě bylo sto žákův, ve druhé 72; z nich pak 80 navštěvovalo školu velmi pilně, 32 nedbale a 60 vůbec o školu nestálo. Česká škola Ješínská řízená týž čas Antonínem Dvorským vykazovala celkem 45 pilných žákův.
    Děkan Vrána slaviti chtěl kněžské druhotiny na svátek knížat apoštolských sv. Petra a Pavla r. 1801. K radostnému jubileu více nežli 50letého působení svého ve Velvarech pozval mimo jiné světícího biskupa Pražského Václava Leopolda Chlumčanského, který ochotně přislíbil, že v čas se dostaví. V celém městě dály se rozsáhlé přípravy, aby tak vzácná slavnosť náležitě se zdařila. Na ukázku uvádíme zde stať básně, kterou podati chtěli měšťané zasloužilému kmetu a pastýři duší svých: „Ó, jak slavně stáří Tvé se zvelebuje! Město naše královské i okolí, osada Tvá celá jak Tě oslavuje! Lidu vděčnému, hle, nestačí již brána, každý volá ze srdce: Ať žije Vrána! Ústa lidu toho oslavují Pána, že Tě dlouho ke blahu nám zachoval; ovečky Tvé všecky milují Tě vřele, nebo Ty´s je padesáte roků miloval.“ Než bohužel uprostřed měsíce června roznemohl se ctihodný stařec a dokonav tiše pozemkou pouť svoji dne 27. června, slavil na věčnosti druhotiny kněžské. Pohřeb jeho konal se toho dne, který zasvětiti chtěl památce 50leté blahodárné práce své v osadě zdejší.
    Pastýřské působení jeho ve Velvarech došlo již nejednou naší nelíčené chvály a uznání. Setrvávaje v dobrém srozumění a shodě s patronátním úřadem, dosáhl všeho, po čem toužil a provedl, co vykonati za dobré byl uznal. Když stavěly se r. 1769. nové varhany na kruchtě, ukázala se toho potřeba, aby opatřena byla přední zeď kostela prostranným oknem. Že však hrozila při práci té stará zeď pádem, byla spolu opravena, dostatečně podepřena a celý chrám znovu vydlážděn. R. 1771., o šest let později a konečně l. 1790. obnovovala se budova farní nákladem obecným. Sotva r. 1780. zapravil kanovník Vrána daň kněžstvu ukládanou na zaplacení útrat válečných, pořídil vlastní štědrostí obraz Panny Marie Klatovské, zavěsil jej po epištolní straně hlavního oltáře a tištěnou zprávu o původním obraze téhož jména rozdával mezi věřící. Bratrský oltář Matky Boží bolestné, který měl býti zrušen r. 1784., zachránil duchovní správce a odstraniv z něho neumělé obrázky nezaručených divův a zázrakův, obnovil podobu jeho v duchu církevním. A jako staral se o přední chrám svůj, tak pečoval i o kostely filiální, o školu, dům pro nemajetné měšťany, o ústav chudých a jiné spolky dobročinné.
    Hodlajíce několika slovy dotknouti se osobní povahy jeho, chválíme především laskavosť a otcovskou náklonosť ke kaplanům, jakožto nezištným spoludělníkům na vinici Páně. František Müller setrval tu za něho 11 let kaplanem, ačkoliv stářím nelíšil se mnoho od děkana; Matěj Drobílek nechtěl nikterak opustiti otcovského přítele Vránu, ani tenkráte, když podávala se mu tučná obročí. Nově svěcenému knězi a kaplanovi Janu Hrubému, rodáku Velvarskému, vystrojil děkan r. 1772. hlučnou primici; se slzami v očích pohřbil kaplana Václava Sibra, který r. 1788. dne 7. listopadu po dlouhé a trapné nemoci povolán byl ke slávě věčné. O dobrém srozumění duchovenstva Velvarského za doby Vránovy svědčí nejlépe verše, kterými kořenil děkan společný stůl. Tak když mluvilo se kdysi o nástupci v úřadě děkanském, vytasil se stařičký kanovník následujícím epigramem: „Straka skáče, Vrána za ní; kdo po Vráně, to se neví. Siber nedbá, Drobílek čeká, Kupec (Jménem vlastním nehodláme jej uvésti.) platí, až se vzteká!“ Jindy zase rozpředl se hovor o příjmech děkanských a Vrána vyslech mínění svých kaplanů, pravil: „Velvarské děkanství kdo tupí a haní, jest lhář, ale děkan musí býti dobrý hospodář. Pivo nesmí celý den na stole státi a děkan nemá na dluh ničeho bráti; víno nesmí každý den pívať, nechce-li nouzi o žoldy mívať; traktaci musí dělati skrovně hostí se mnoha varovať rovně.“
    Bývalo zvykem ve Velvarech, že na osvědčení dobré vůle a svornosti strojila se o pouti sv. Jirské a Kateřinské hostina na děkanství a k ní mimo okolní duchovenstvo zváni byli všichni radní páni a někteří měšťané. Pro uctění duchovních hostí jakož i častování a občerstvení všech účastníků dostával děkan od obce tak zvaný present, to jest tučného skopce, indiána, čtyry kapouny, 8 kuřat, kopu vajec, 8 lib. nového másla, dvé věder piva a příspěvek peněžitý 10 zl. Za děkana Straky ztenčila se štědrosť pánův tak, že přispívali na hostinu sv. Jirskou toliko 15 zl. z pokladny zádušní. Kanovníku Vránovi přidali nad to sud piva a radili mu, aby nezval nikoho z obce k obědu. Než radou tou nedal se vésti pohostinství milovný správce duchovní a shromážďoval kolem stolu svého nejednoho souseda. Když pak rozprodány byly dvory městské, odřekl magistrát i obvyklý present drůbeže k pouti sv. Kateřinské a nahražoval jej dukátem z pokladny obecné.
    Děkan Vrána byl rozhodným příznivcem městské školy Velvarské a zaopatřoval ji dostatečným počtem knih a pomůcek školských. Horlivé snaze jeho bylo děkovati, že školní budova nejednou byla opravována a r. 1780. novými lavicemi nadána. Jakožto dozorce vyučování prosil začasté radu městskou, aby obírala k úřadu učitelskému osoby hodné a schopné, které by zastati mohli těžké povinnosti stavu svého. Že však mnohdy nedbáno hlasu jeho, na jevo jde ze slov, která kdesi poznamenal: „Ve Velvarech kantora každá žena jak chce mele; aby se povyrazil, musí býti přítelem chmele.“ Za jeho doby užíval první učitel zahrádky děkanské na Suchých lukách a kdežto druhdy platilo se z ní ročně 24 kr., nepožadoval Vrána po r. 1790. ničeho, nýbrž propůjčoval ji kantorovi jakožto odměnu za službu holičskou, kterou učitel povinen byl na děkanství obstarávati.
    Vedle soupisu lidu r. 1782. konaného čítal kanovník Vrána 1858 osadníkův. V městě žilo totiž 162 rodin skládajících se ze 746 členův. Domů bylo ve Velvarech 127. V Bratkovicích shledáno bylo 21 rodin, celkem pak 119 obyvatel; v Bučině náhodou tolikéž; v Černuci 60 rodin mělo 313 údův; v Jěšíně 48 rodin vykazovalo 219 hlav; v Kamenici živilo se 12 rodin, které držely 64 duší; v Mileticích bylo 33 rodin čili 192 obyvatel; v Nábině napočítalo se v 19 rodinách 86 členův. Mimo to trvaly posádkou v městě dvě setniny pěšího vojska. R. 1777. jednalo se o to, aby jim ustanoven byl zvláštní duchovní. Když však prohlásil děkan zřízení to za zbytečné, přisluhovali vojínům místní kněží a v čas naléhavější potřeby docházel sem vojanský kaplan ze Slaného. Za sto následujících let vzrostl trojnásob počet obyvatelstva farní osady Velvarské tak, že nyní shledáváme v městě asi 2502 hlavy, v Bratkovicích 306, v Bučině 375, v Černuci 965, v Ješíně 522, v Kamenici 155, v Mileticích 419, v Nábině 261 obyvatel, čili celkem 5508 lidí, z nichž 5246 přiznává se k náboženství katolickému, 68 hlásí se k vyznání protestantskému a 194 jest israelitův. Doplněk autora: Dle úřadního sčítání lidu ze dne 31. pros. 1880 shledáno v městě 2258 obyvatel a zaznamenáno 258 domovních čísel. Rozloha katastru činí 1687 jiter a 170 sáhův.
    Obraz šlechetného pastýře děkana Vrány tane nám živě na mysli. Aby pak ani s očí nám nesešel, dokládáme, že byl postavy vysoké, tváře vážné, avšak přívětivé, oka velkého a jiskrného. Dílem potřebou byv puzen, dílem hově tehdejšímu zvyku, nosil na hlavě vlásenku, jejíž bělavé kadeře zastíraly skráně a spadaly kolem krku hluboko na ramena. Jako všichni duchovní té doby nosil i Vrána na rouchu kněžském černý jazýček bíle lemovaný, který vycházel z límce do prostřed prsou. Na barevné stužce zavěšen míval odznak hodnosti kanovnické, zlatý kříž s bílou orlicí. Obraz jeho, jenž ochraňuje se v jídelně děkanské, představuje nám Vránu jakožto starce, kterému dlouho trvající pakostnice vryla hluboké vrásky do tváře. Nejraději meškával v knihovně farní, kterou den ode dne rozmnožoval novými spisy. Shledávaje a opisuje množství příspěvků k dějepisu města Velvar, přál si výslovně, aby horlivá snaha jeho o všeobecné dobré aspoň v budoucnosti byla oceněna. Máme za to, že stalo se zadosti přání tomu předchozími řádky.
    Nástupcem jeho zvolen byl dne 14. srpna 1801 rodák a kaplan zdejší Matěj Drobílek. Týž narodil se dne 21. února 1751 a dokonav přípravná studia, vstoupil r. 1773. do semináře Pražského. O tři leta později dosáhl hodnosti kněžské a ustanoven byl spoludělníkem faráře Chržínského Tomáše Hertla. Ve Velvarech kaplanoval neméně nežli 23 let horlivě a blahodárně. Jakož pak zřídka kdy ceněna bývá spravedlivě záslužná práce v místě rodném, dočkal se i děkan Drobílek malého vděku od přátel a spolusousedů svých. Nelze toho tajiti, že za purkmistrovství Václava Zenkra přiosoboval si radní Karel Kobrč rozhodného slova ve všech záležitostech obecních. Toho nevykládali bychom jemu ve zlé, kdyby rovnou měrou pečoval byl o zachování zboží kostelního jako staral se o zvelebení města. Avšak Kobrč hově náhledům doby tehdejší revolucí francouzskou nemálo pohoršené, nebyl nakloněn ani duchovnímu správci ani věci, kterou tento vedle povinnosti své upřímně zastával. Počátek sporu hledati dlužno v tom: Děkan Vrána užíval za mírný plat 7 korců pole zádušního sv. Jiří. Nástupce jeho při obnově nájmu r. 1803. nechtěla toho rada a i někteří měšťané návodem Kobrčovým dopřáti, poukazujíce k tomu, že by pan děkan dobře mohl přestati na vlastních polnostech, které k děkanství hleděly. Roku následujícího dotazovalo se zemské gubernium úřadu Velvarského, kolik strychů pole přísluší ke špitálu městskému. I odvětil pan radní Kobrč, že věnem špitálu jest 61 korců pole, ačkoliv bylo mu dobře povědomo, že větší díl jich pokládán byl od nepaměti za majeť záduší sv. Jirského. Nedlouho na to po vůli úřadů Pražských konala se ve Velvarech veřejná dražba právě řečených pozemkův a rada nedbajíc odporu děkana Drobílka, prodala je sousedům. Peníze za pole získané rozmnožily důchod špitální. Pan děkan chtěl, stůj co stůj, zachrániti záduší kostela sv. Jiří a dosáhl toho, že vypraveny byly do Velvar komise osob duchovních i světských, aby vyšetřili podstatu stížnosti a odporu jeho. Jednání o nemilé záležitosti té protahovalo se do mnohých let. Děkan Drobílek utekl se o pomoc k arcibiskupovi knížeti Salmovi a prosil za přímluvu u císaře Františka I. (1792 – 1835). Dříve však nežli mohl býti vyslyšen, zemřel arcibiskup r. 1810. a leta následujícího dne 14. března vydán byl tak řečený finanční patent, kterým cena papírových peněz o čtyry pětiny byla snížena a úroky plynoucí z veřejných úpisů dlužních zmenšily se o polovici. Osudné následky předchozího prodeje úrodných polností a záměny jejich za hotové peníze a úpisy byly tenkráte na bíle dni. K naléhavým prosbám děkana Drobílka a přímluvě arcibiskupa Václava Leopolda Chlumčanského (1815 – 1830) rozdělen byl majetek špitální a čásť jeho 3200 zl. přikázána byla kostelu sv. Jiří r. 1819. Než později opět jinak s jměním tím bylo naloženo.
    Aby nebylo nám později vraceti se k neblahým sporům mezi děkanem a správou obecní, tolik ještě tuto poznamenáváme, že nemohl se Drobílek dohodnouti s hlavami města i míru piva, která děkanům se odvozovala. Obecní pivovar najímán byl soukromníkům a ve smlouvě s nimi činěné označilo se určitě, kolik sudů piva má se počítati na várku. Po smrti nájemce pivovaru Matěje Lva ohlášena byla veřejná dražba nového pronájmu. Děkan připomínal pánům, že se mu děje křivda, když počítá se na várku 26 sudův, ježto druhdy přestávalo se na 20 sudech. Přes to však pronajat byl obecní pivovar p. Smetanovi a do smlouvy ze dne 18. prosince 1817 vepsána byla opět míra várky 26 sudův. Chybu tu napravil nájemce sám a nevařil více nežli po 20 sudech. Po šesti letech vyšla smlouva nedávno řečená a děkan opět musil zastávati se svého prospěchu. I bylo mu slíbeno listem ze dne 17. ledna 1824, že příště najisto nebude oslyšen. Z toho vidno a nedivno, že děkan Drobílek statečně hájil větší míru piva, neboť čím menší vary, tím více se jich připravovalo a z každého, jak známo, tři vědra mohl získati. Než tomu se divíme, že tak zhusta stěžoval si na jakosť piva Velvarského zvláště za správy Matěje Lva. Ano tu i tam dával si přinášeti pivo z Kamenice, tuším Zlonické, čímž ovšem pohoršoval si nemálo právovárečníky zdejší.
    Počátkem XIX. století žila ve Velvarech soukromí neteř předešlého děkana jménem Marie Anna Vránová. Setrvávajíc tu po boku strýce svého více nežli 40 let, stala se velmi zámožnou. Dědičný podíl její nebyl menší 16 tisíc zl. Mimo to byla majitelkou druhdy obecné zahrady u Předního mlýna, některých polností a luk, ba i hospodářského stavení ve městě. Děkan Drobílek neměl s ní prve dobré vůle, jelikož po radě Kobrčově prohlašovala za svůj pozemek na Velkém rybníku, který při dělení r. 1787. darován byl k děkanství. V těžké nemoci r. 1807. smířila se však s duchovním správcem a uposlechši rady jeho, věnovala značný díl majetku svého na zřízení nadace kaplanské. Uložila totiž částku peněž 7800 zl. na 4% úrok a chtěla tomu, aby z výnosu jeho vydávalo se ročně 125 zl. kaplanovi, který neužíval nadace z r. 1763., ostatní pak díl úroku aby odváděl se děkanovi na vychování obou spoludělníků na vinici Páně. Kaplan Antonín Kořínek první ze všech těšil se požitkům nadace Vránovské. R. 1811. ztenčil se výnos její o polovinu k nemalému zármutku obou podíl beroucích.
    Děkan Drobílek řídil osadu Velvarskou déle nežli 30 rokův. Za něho vystavěli si Bratkovští o své újmě kapli uprostřed vsi a teprve, když schylovala se stavba ku konci, prosili jej o církevní požehnání skrovné svatyně. Pan děkan oznámil dne 7. června 1808 žádosť jejich úřadu vikariátnímu a dodal, že hodlají složiti jistinu 50 zl., aby z úroků její podnikala se příští oprava kaple. Jednou do roka čítávala se tam napotom mše sv. – Pod krovem svým hostil Drobílek po třikráte náměstka apoštolského. Za arcibiskupa Viléma Florentína knížete Salm-Salma (1793 – 1810) přišel do Velvar na visitaci světící biskup Jan Rychlovský dne 27. září r. 1808. O deset let později přibyl do města dne 30. září arcibiskup Pražský Václav Leopold Chlumčanský. R. 1825. dne 25. června konána byla ve Velvarech čtvrtá generální visitace. Stařičkého arcipastýře zastupoval tenkráte světící biskup František Pištěk. Když pak po ukončených obřadech zasedli pánové ke stolu, snesly se nad okolím zdejším zhoubné kroupy a zničily mnoho zdárného osení.
    Ve správě duchovní pomocni byli děkanovi kaplané: Jan Hodek z Ouholic, Jan Svoboda a Antonín Kořínek rodem z Prahy, František Lampe, Václav Vaněk, Josef Holý, Jan Hraběta, Jan Slavík z Chrudimi, Augustin Kodydek. Děkan znamenaje, že pro nejistotu budoucího zaopatření vzdávají se kaplanové jeho úřadu svého ve Velvarech a věda předobře, že střídaní se duchovních nesvědčí nijak prospěchu osadníkův, prosil snažně listem svým ze dne 13. ledna 1814 pana velkovévodu Ferdinanda z Würzburku, aby dovoleno bylo kaplanům Velvarským ucházeti se o místa farářská na patronátě vévodově, či jinak řečeno, aby kaplanové zdejší postaveni byli na roveň s ostatními oprávněnými žadately*, kteří působí na osadách svrchu řečeného patronátu. Za důvod uváděl, že hledí k děkanství Velvarskému tři vsi Ješín, Miletice a Bučina, které jsouce částí panství Zvoleňoveského a čítajíce 844 obyvatel, jsou majetí velkovévodovou a škola Ješínská vykazující 80 dítek, co se tkne náboženského vyučování, teší se vzorné péči kaplanů Velvarských. Dne 28. února odvětil písemně dvorní rada a administrátor panství vévodova, že Jeho Výsosť pan velkovévoda vyslyšev žádosť pana děkana, ráčí k tomu dovolovati, aby kaplanové jeho hlásili se spolu s ostatními o uprázdněná místa farních obročí, která postavena jsou pod ochranu Ferdinanda z Würzburku. Spoléhaje na výsadu tu nedávno získanou, ucházel se kaplan Václav Vaněk o faru Čestínskou: byl však oslyšen a ustoupiti musil mladšímu žadateli. Z toho vidno, kterak nehrubě upřímny byly sliby kaplanům zdejším činěné. Vínu z toho dávati dlužno panským úřadníkům, kteří více byli nakloněni známějším osobnostem a za ně u velkovévody se přimlouvali.
    V letech války Francouzské, která vznikla na počátku vlády císaře Františka r. 1793. a trvala do r. 1813. vyčerpávaly se pokladnice městské až na dno; neboť na uhražení útrat válečných dovolávaly se úřady císařské štědrosti měšťanův a ukládaly správcům jejich světským u duchovním přetěžká břemena peněžitá. Ve Velvarech, kde nedlouho před tím rozmnožili důchod obecný prodejem statků městských, pocítili znamenitě tíhu válečných kontribucí. Za to potvrzeny byly privileje Velvarské listem císařským ze dne 20. listopadu 1795 (viz Dod. č. 17.), avšak doloženo přitom výslovně, že výsady městské trvati budou potud, pokud nejsou a nebudou na odpor novým zákonů říšským. Když odvážný a spolu šťastný vojevůdce Napoleon osvojil si název císaře Francouzského, zřídil císař František I. z dědičných zemí svých císařství Rakouské r. 1804. a o něco později složil císařskou korunu Římskou. Tím zbaveny byly na čas země Českoslovanské nepřirozeného spojení se říší Německou. Dne 17. července r. 1814 konaly se v městě našem slavné bohoslužby na poděkování za vrácený mír a pokojné časy.
    Vedle dvorního výnosu ze dne 18. září 1788 trval úřad purkmistrovský čtyři leta a po vyjití lhůty té voliti bylo výboru nového správce města většinou hlasův. Po Václavu Vušínovi dosedl ve Velvarech na křeslo purkmistrovské p. Václav Zenker, který požívaje důvěry měšťanstva setrval v hodnosti té po 12 let. Na to obrali si členové městského výboru pana Václava Zimra za purkmistra r. 1807. Osobami radními byly za něho Karel Kobrč, Jan Šustr, Jan Isop a později Antonín Moser, zkoušený rada. Když pak se světem rozžehnal se o město dobře zasloužilý Václav Zimer, vyvolen byl za „měšťanostu“ p. Josef Mašek, bývalý důchodní na Kladně. Jakkoli radostně uvítali sousedé nového purkmistra a oslavili počátek úřadu jeho dne 12. prosince 1819 okázalou slavností: zavdali za nedlouho podnět ke steskům a nespokojenosti jeho. Po několika letech zřekl se Mašek hodnosti své, předstíraje, že mu nelze déle snášeti nevážnosť svých spolusousedův. Voličové nástupce jeho obraceli zraky své na p. Floriána Šarfa; že však řečený pán byl v letech pokročil, vzpěčoval se přijati hodnosť sobě podávanou. I učiněn byl purkmistrem pan Jan Isop, bývalý radní a dozorce kostelův. Než ačkoliv volba řádně se konala, potvrzení její nebylo možná se dočkati. Pan Mašek totiž žaloval u nejvyššího purkrabí na některé členy obecního úřadu zdejšího, za vinu jim položiv jakési nesprávnosti při zastávaní povinností jejich. V červenci r. 1827. přijela konečně komise z úřadu purkrabského a porovnavši spory v lůně města, potvrdila nového purkmistra.
    Magistrát Velvarský vyzván byv r. 1825., aby za příčinou obmyšleného popisu země České odpověděl k otázkám mu předloženým, vyhověl v brzku žádosti té a vylíčil obšírně tehdejší stav města. Plocha pozemků dominikálních i rustikálních zavírala v sobě 2740 jiter a 1440 3/6 sáhů. Dva lesíky měly výměru 40 jiter 278 sáhův. Půda místy křemenitá obsahuje částky dusičníku drasličitého (ledku). Vypravuje se, že v minulém století přicházeli do Velvar dobrodruzi z Turnova a hledali v naplavených vrstvách písku a oblázků drahé kameny. Zdali však cosi podobného nalezli, nesnadno tvrditi. I po žíle kamenného uhlí pídili se tu lidé podnikaví, jen že mocné prameny vody zmařily namáhavou práci jejich. Stromoví ovocné a vinná réva nedaří se v půdě zdejší (nejspíše proto, že nikdo nevěnoval jim dostatečné pozornosti a péče). K městu náleží vesnice Nábin a Bratkovice, manský dvůr v Bučině a polovice téže vsi. Z okolních vesnic hledí Černuce k panství Doksanskému, Kamenice jest zbožím pánů na Zlonicích; Ješín, Miletice a polovina Bučiny jsou díly panství Zvoleňoveského. V městském špitále opatruje se 7 nemajetných příslušníkův. Z ústavu chudinského dostává se podpory 6 schudlým měšťanům. Obyčejný var v městském pivovaře počítá se na 20 sudů piva; v lihopalně vyrábí se ve 2 kotlech zásoba opojné vodky. Cizincům a cestujícím poskytuje se přístřeší ve 4 zájezdných hostincích.
    Děkan Drobílek sestaral v horlivosti o spásu duší sobě svěřených. Nastoupiv úřad po muži tak znamenitém, jako byl kanovník Vrána, snažil se ze všech sil, aby zachoval a ochránil, co dobrého před ním bylo způsobeno. Jak jsme již podotkli, nebyla mu z prvu městská rada valně nakloněna, a to především původem Karla Kobrče. Když pak přední radní ten dokonal náhle pouť činného života v lázních Mšenských, pominuly mnohé kyselosti v městě, děkan smířil se v brzku se správou obecní a trávil klidně dni záslužného stáří. Národ Český probouzel se tenkráte z hlubokého spánku. Velikomyslnou štědrostí bodrých vlastenců založeno bylo Národní museum, r. 1818. objeven rukopis Králodvorský, tichý genius Josef Jungmann stoje v čele nadšených spisovatelův, vracel ponížené řeči České bývalou krásu a poctivosť. Vedeno jsouc příkladem šlechetného arcibiskupa Václava Leopolda Chlulmčanského, horlivě podporovalo tehdejší duchovenstvo snahy vlastenecké. Mezi ně do první řady stavěti dlužno děkana Drobílka a kaplana jeho Václava Vaňka. Netoliko že odebírali oba knihy České a podporovali hmotné časopisecké podniky, nýbrž i literárně byli činnými, všímaje si důležitějších zjevů veřejného života a sdělujíce obratným perem zkušenosti své vděčnému čtenářstvu. Při duševné zábavě té pilně všímal si děkan Drobílek potřeb svých osadníkův, dbal o úpravu chrámův a pečoval o ústavy do správy jeho poručené. Za něho obnovena byla r. 1807. kaple sv. Kříže při kostele sv. Jirském, kterou založili r. 1714. zboží manželé Jan Frant. Hais, měštěnín Nového města Pražského a choť jeho Alžběta, rodem Fičová z Velvar. Tomu svědčil nápis: „Ad majorem Dei gloriam et refrigerium animarum in purgatorio hoc sacellum interius et exterius posuerunt: nobilis et generosus D. Joannnes Franciscus Hais, Moravus Brunensis, civis eopragensis et ibidem in regno Bohemiae expos. juris equini assessor et Elisabetha Barbara nata Fičiana in regia civitate Velvariensi, conjuges, sub admodum reverendo, venerabili et doctissimo D. Mathia Jodl t. p., decano Velvar., per districtum Slanensem vicario foraneo et praenobili ac generoso D. Rudolpho Kavika de Birkenthal, regiae civitas Velvar. primateů, anno, quo Svper paCeM orbIs ChrIstIanIBaDenae agebat Vr. – Restauratum a. 1807 sub decano Mathia Drobílek et consule Venceslao Zenker.“ Za děkana Drobílka dvakráte, totiž r. 1808. a 1822. opravována byla věž při děkanském kostele. R. 1821. obnovoval se kostel sv. Jiří a špitál městský. Zahradu při faře ohradil děkan vysokou zdí; znovu zřídil stavení hospodářská a vyžádal si na pánech r. 1819. stavbu nové stodoly. Dověděv se o tom, že úřad patronátní nechce přispívati k slavnosti sv. Janské, která koná se každoročně u sochy světce Nepomuckého za branou Pražskou, upomenul radu listem ze dne 22. května 1830 na vůli rodiny Hrubých, která odkázala před časy kus pole k tomu účelu, aby z užitků jeho opravovala se socha sv. Jana. Dosáhnuv značného stáří 81 let, zesnul v Pánu děkan Drobílek dne 8. března r. 1832. a tělesná schránka jeho uložena byla do rodné země na hřbitově sv. Jiří nedaleko kaple sv. Kříže. Nástupcem jeho zvolili si shromáždění otcové města kaplana Václava Vaňka.
    Po dlouholetém panování vykročil ze života císař František I. a vlády říše Rakouské ujal se prvorozený syn jeho Ferdinand I. (1385 – 1848). Dobrosrdečný panovník ten dal se dne 7. září 1836 korunovati za krále Českého. Slavnostní obřad korunovační vykonal arcibiskup Ondřej Alois Ankvicz (1834 – 1838), nástupce Aloisa hraběte Kolovrata Krakovského, který v květnu r. 1832. potvrdil Václava Vaňka za děkana ve Velvarech. Úřad kaplanský zastávali tu v letech 1832 – 1848 následující duchovní: Josef Veber, Frant. Bohata, Václav Koubek, Dominik Veselý, Ant. Vojáček, Jan Češík, Frant. Titěra, Václ. Hrabák, P. Sigmund Hellman, Františkán ze Slaného, Frant. Burda, Josef Khiský, Jan Kršík, Václav Bernardýn, Jan Šrámek, Jan Cvrček.
    Zatím přiblížil se památný rok 1848. V zemi Francouzské vznikla náhle revoluce, která v zápětí měla zřízení vlády občanské čili republiky. Duch svobody a volnosti vanul celou střední Evropou. I v zemích Rakouských zatoužili různí národové po změně ústavní, hodlajíce prostu býti starých závazkův, jež byly na úkor pokroku a rozvoje takořka ve všech oborech lidského snažení a vědění. Císař Ferdinand předešel žádosť svých věrných poddaných a ustanovil se na tom dne 15. března 1848, že navrátí národům ústavu zemskou době a okolnostem přiměřenou, že přepustí zástupcům lidu jakýsi díl vlády své čili jedním slovem laskavý panovník dal národům svým konstituci. Čechům pak zvláště přislíbil Ferdinand vyplniti tužby jejich, které v tom vrcholily, aby požíval téhož práva jazyk Český, kterému těší se řeč Německá, aby navrácena byla moc zákonodárná sněmu zemskému, jehož by se účastnili i zástupcové lidu, aby zřízené bylo místodržitelství v Praze, zrušeny úřady vrchnostenské, pominulo poddanství. Rokování na sjezdu Slovanském v Praze, kterému obcovali vyslancové bratrských národů našich z celé říše, hodlajíce dorozumněti se vespolek, přerušeno bylo v koncích svých bouří Pražskou v pondělí sv. Dušní dne 12. června. Lidé nerozumní podráždili shlukem velitele posádky Pražské, jenž zaveden byv vojanskou horlivostí, dal se s nimi v boj, rozmetal nastavené barikády a dne 17. června dobyl města.
    Měšťané Velvarští užívajíce branného práva, které byl dobrotivý panovník národům svým propůjčil, sdružili se po příkladu jiných měst ve sbor bojovníkův čili tak zvanou národní gardu a čekali na příhodný okamžik, aby osvědčiti mohli statečnosť svou na prospěch ohrožené otčiny. Velitelem vlasteneckého sboru toho byl p. Karel Bubeníček. V pondělí sv. Dušní odebrala se garda zdejší do lesa nad Bučinou a po krátkém cvičení hověli si členové její i s rodinami svými ve stínu stromoví a oddali se na příjemnou zábavu. Když pak u večer navrátili se do města a uložili zemdlené údy k občerstvujícímu spánku,   přinesena byla od očitých svědků zpráva, že v městech Pražských ztropen byl odboj proti vojsku císařskému, které zbraní jalo se potírati horkokrevnou mládež studující a spojence její. Klid noční ve Velvarech proměnil se ve válečný ryk. Národní garda svolána byla do zbraně, velitel její poručil shromážditi dostatek náboje a spíže; vše chystalo se na cestu do Prahy, aby záhy z rána bez průtahu mohlo se vytáhnouti z města ku pomoci, sám Bůh ví komu. Rekovnější ženy zásobovaly příbytky kamením, aby hrubou střelbou uvítati mohly nepřítele do města příchozího, méně rekovné manželky snažily se přemluviti muže, aby nevydávali v šanc krátký život svůj a označily jim bezpečné skrýše, z kterých ani řinčící zbraň hledajících je spolubojovníků nemohla je vylákati. Na zejtří slyšeti bylo mnoho nářku po městě, vždyť z vojínů do bitvy spěchajících, jak praví básník, „málo kdo se vrátí“ a ztráta jejich tím bolestnější, čím více těch, kteří v návrat jejich doufali. Za zvuku hudby vykročil sbor gardový z brány truchlícího města. Než nastojte, čeho nikdo se nenadál, stalo se skutkem! Zpráva vstříc bojovníkům našim přinešená, že nelze přistoupiti ku Praze pro odpor vojska, byla toho příčinou, že ustáli od dalšího pochodu a po krátkém rozmýšlení rozhodli se pro cestu k domovu, kamž při dobrém zdraví za nedlouho dorazili. Tak skončila pověstná výprava národní gardy Velvarské v letech osmačtyřicátých!

Josef Šembera (1794 – 1866): Velvary od severovýchodu (z chržínského hřbitova), 1826
Zleva hřbitovní kostel sv. Jiří, Pražská brána, Slánská brána s gotickou dlátovitou střechou a kostel sv. Kateřiny.

zdroj: www.velvary.cz

Velvary v době změněné ústavy vládní až do války s Pruskem.
(1848 – 1866.)

Nová doba nastala městům Českým, když r. 1848. zavádělo se „samostatné zřízení obcí se zvláštní správou jmění obecního a svobodnou volbou úřadníkův.“ Jak známo z dějin vlasteneckých, počínajíc r. 1783. přikazována byla svobodná, královská města do poručenství mnohých vrchností. Krajští hejtmanové a král. podkomoří dozírali pilně ke všem záležitostem městským a zasahovali daleko do pravomoci tehdejších magistratův. Za císaře Františka zrušeny byly měšťanské výbory, úřady městské prohlášeny za trvalé (doživotní) a v čas potřeby sestavoval se „výbor volební“ z cechů řemeslnických, aby obíral si osobu radní z čekancův krajským úřadem navržených. Přihlížeti k obecnému hospodářství bylo spíše věcí úřadu podkomořského a gubernia nežli městského inspektora a účetního, kteří nestačili sepisovati báječně zevrubné účty všech příjmův a výdajův. V král. městě Velvarech, které až po tu dobu zůstávalo pod ochranou nejvyššího purkrabí, nebylo jinak. Za purkmistrovství Jana Isopa (1827 – 1829), prozatimního nástupce jeho Jana Valsy, Vincence Simona (1838 – 1845) a Františka Thiela patrna byla ztrnulosť a nepodnikavosť správa obecní. Teprve potom, když nabyl platnosti zákon obecní z r. 1849. a podle něho vykonala se volba městské rady a nového zastupitelstva obe